Den 10: Svaté město Mtskheta
Z Tevali maršrutkou zpět do Tbilisi, jenže řidič, že se jede za hodinu. Ze včerejška jsem se už znal s jedním anglicky hovořícím taxikářem, nabídl minimum stovku lari, ale zároveň mne poslal za kolegy, kteří jezdí sdíleným taxi (auta nejsou jako taxi označená). Vyjde to jen o málo dráž než maršrutka, auto 80 lari, na každého tedy dvacka. Čekalo se mnohem kratší dobu a jelo se. Cesta vedla do hor, až do nadmořské výšky kolem 1800 metrů, trvala asi hodinu a půl. Vystoupil jsem u stanice metra na východním okraji Tbilisi. Jízda metrem stojí 3 lari, z toho je ovšem dvojka za kartičku, kterou u pokladny nabijí. Takže u další jízdy už kartičku máte a je to za 1 lari, tedy osm korun. Z již známého maršrutkového a taxikářského stanoviště Didube se jelo hned (za 2 lari), je to zjevně frekventovaná cesta.
Klášter Samtavro byl postaven pravděpodobně ve 4. století za panování krále Miriana III. Po vstupu jsou po levé straně náhrobky krále a jeho manželky. Že je to jedno z nejposvátnějších míst Gruzie je zřejmé, jinde jsem neviděl věřící před hroby svatých padat na kolena a klečet. Samtavro leží několik set metrů severně od katedrály. V obou svatostáncích se dress code příliš nedodržuje, přece jen, v horkém počasí chodí místní mladé ženy dosti odhalené, ale alespoň přes hlavu přehazují šátek. A pánové běžně v krátkých kalhotách. Samtavro působí ve srovnání s katedrálou klidněji, přece jen, okolí katedrály bych označil za silně turistické.
K večeři opět něco z místní kuchyně, tentokrát v hovězí podobě. Nejprve charčo, tradiční pikantně okořeněnou hovězí polévku, poté ostri, taktéž dokonale kořeněný hovězí guláš s rajčaty. Chutné. Jednoduše, gulášový večer. Pouze to pivo… láhev dorazila na stůl v pokojové teplotě, servírka ho ihned nalila do sklenice, po mém protestu vzhledem k teplotě, ho ale do útraty nepočítala, nepil jsem to.
Katedrála Svetitskhoveli
Fresky v katedrále
Výhled od katedrály na klášter Džvari
Hovězí guláš s rajčaty – ostri
Den 9: Gremi, Nekresi, vinařství v Kvareli
Klášter Nekresi byl založen už v 6. století, jak dokazují archeologické vykopávky. V tomto období docházelo k vzestupu mnišství ve východní Gruzii. Dlouho poté, po převzetí carským Ruskem v roce 1811, byl klášter rozpuštěn. Až po pádu Sovětského svazu byl obnoven. Klášter má úžasnou polohu na vysokém zalesněném kopci, strmý výšlap má 1,5 km a 240 metrů převýšení.
Polodenní výlet do Kvareli za stovku lari. Nejprve Gremi, což bývalo hlavní město Kachetijského království v 16. a 17. století. Obchodní město na tzv. Hedvábné stezce a královská rezidence. Ovšem nic z něj nezbylo, v roce 1615 ho zničila armáda perského šáha Abbáse I. Zůstal komplex Archandělského kostela, ruiny citadely, vše obklopené pevnostní zdí. Dávná sláva města je nenávratně pryč.
Klášter Nekresi leží na pahorku známém jako Nazvrevi Gora (v překladu zřejmě „kopec bývalých vinic“). Přijedete autem a… nahoru je to 1500 metrů a 240 vertikálních metrů. Každý má na výběr. První možnost je šlapat nahoru, druhá zaplatit tři lari a nechat se vyvést jakousi maršrutkou. Ta jede až když se naplní – minimálně 10 lidí, ale vejde se více. Některé zatáčky jsou extrémně strmé. Na prohlídku horního kláštera je určeno 30 minut, poté odjíždí maršrutka opět dolů. Ovšem šlapat dolů není tak drastické. V kostele krásné fresky, fotografovat bez blesku. Dodržuje se „dress code“, s čímž mají samozřejmě problém především ženy, před vchodem jsou ale šály na přehození ramen či uvázání kolem nohou.
Nejprve do vinařství Kindzmarauli. Prohlídka, ochutnávka čtyř vín za 10 (!) lari. Rozhodně doporučuji. Dělají přibližně padesát na padesát vína gruzínského i evropského stylu, pěkný sklep, užijete si to. Poté vinařství Khareba, vlastní v různých regionech přes 1500 hektarů vinic gruzínských i evropských odrůd, tři čtvrtiny vinic jsou právě v regionu Kachetie. Khareba vyrábí také šumivá vína a pálenku čaču. Ozdobou vinařství je jejich sklep, jeho chodby se táhnou přes sedm kilometrů, ovšem hosté poznají pouze začátek. Seznámíte se s tradiční výrobou vína, vyrábějí ale i vína evropským stylem. Prohlídka s ochutnávkou tří vín, k tomu sýr a chléb za 35 lari.
Monastýr Nekresi
Monastýr Nekresi
Monastýr Nekresi
Vinařství Kindzmarauli v Kvareli
Vinařství Khareba v Kvareli
Den 8: Telavi, Dimitri´s Wine House
Telavi leží nad vinařským údolím Alazani a je největším městem Kachetie. Zároveň, jak jsem předpokládal, nejlepším východiskem pro výlety v regionu. V průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že mnohá vinařství pořádají prohlídky a degustace, vše pomůže zorganizovat Kakheti Wine Guild (Cech kachetských vinařů). Zároveň prý pomůže s přípravou celodenních výletů v okolí. Na uvedené adrese ovšem žádný cech či kancelář nesídlí. V informačním středisku mi oznámili, že cech již neexistuje, ale dostal jsem seznam místních vinařů.
Ze Sighnaghi jezdí do Telavi jedna maršrutka denně, ráno v 9:30. Zachtělo se mi pohodlnější jízdy, domluvil jsem si taxi za 70 lari. Cesta trvala asi 75 minut, většinou vedla přes řadu vesnic, či městeček, takže ukázala gruzínský venkov.
Nejprve ke kostelu Ikalto, který byl založen už v 8. století, stojí nad stejnojmennou vesnicí asi 10 km od Telavi. Taxikář mne zavezl až ke kostelu, domluva na hodině čekání a cestě zpět. Bohužel, kostel prochází rekonstrukcí, všude se pracovalo, venku i uvnitř. Kostel je známý z minulosti slavnou akademií, jejíž rozvaliny stojí vedle, ze současnosti tím, že k jeho atraktivitě přispívá množství starých nádob na víno kvevri, všude se jich povaluje spousta. A pokud jste dělník pracující na kostele, můžete takovou kvevri využít i k posezení.
S organizací výletu na další den do Kvareli a vinařství Khareba nakonec pomohla paní domácí, u níž jsem zakotvil, stačil dotaz na spolehlivého průvodce a řidiče. A s návštěvou vinařství v Telavi onen seznam. Ukázal jsem prstem na Dimitri´s Wine House, jeden telefonát, mají otevřeno, přijďte. Volba nejlepší z nejlepších, doporučuji nahlas. Jediným nedostatkem bylo, že pán neovládá angličtinu, ale rusky to šlo, rozuměl jsem sice méně než polovinu, ale gesta a opakování vět pomáhaly, dalo se v pohodě. To není pouze vinařství, ale doslova muzeum gruzínského vinohradnictví a gruzínské historie. Dlouholetá neuvěřitelná práce jednoho člověka. Sbírka starých hudebních nástrojů, tradičního oblečení, zbraní, mincí, fotografií, knih. A samozřejmě všeho kolem výroby vína. Předměty staré až do časů před naším letopočtem, některé kopie, některé originály. K tomu ochutnávka pěti vín, kořalky čača, sýr, čurčchela. Při každé (!) ochutnávce pán pronesl přípitek, na mír všude na světě, poté na Gruzii a Českou republiku, na naše předky, na nás dva, přidal jsem se jedním na jeho úžasnou práci. Příjemně strávená o hodně více než hodina, cena 40 lari. Kdo chce, může koupit i třeba 20 let stará vína z jeho sklepu, cena se pohybovala kolem 300 lari.
Kostel Ikalto
Dimitri´s Wine House
Dimitri´s Wine House, degustace pěti vín
Dimitri´s Wine House
Dimitri´s Wine House, nejen sklep a víno, ale i muzeum
Den 7: Sighnaghi
„Sighnaghi je možná nejpřitažlivější město v Gruzii.“ To se dočtete v průvodci Lonely Planet. Prý trochu připomíná Toskánsko… To už je ovšem pozvánka! Sighnaghi je zároveň jedním z městeček regionu Kachetie, známého vinařstvím. Říká se, že Gruzie je kolébkou vinařství, vždyť nejstarší místní objevená nádoba pro výrobu vína – velký hliněný džbán kvevri – je stará asi 6000 let.
Déšť zahalil Sighnaghi, po něm mlha. Z dochovaných hradeb toho v takovém počasí mnoho vidět nebylo. Na krátký úsek hradeb lze vystoupit, projít se, ale není to paráda, jako když obcházíte po hradbách např. portugalský Obidos. Lépe vkročit do místního vinařství Kerovani. Malý rodinný podnik, podle jejich slov vyvážejí vína především do daleké Asie, především do Japonska. Sousední Rusko překvapivě není jejich trhem. Lze si prohlédnout sklep, kde v nádobách kvevri zrají vína, někdo z mužských členů rodiny k tomu dodá krátký výklad. Za 45 lari ochutnávka čtyř vín – sekt, bílé, jantarové a červené, vše suché. Vína nepochybně dobrá, ovšem chuťově naprosto odlišná od vín, na která jsme zvyklí. Však také Gruzínci upozorňují, jestli je víno tradiční lokální, nebo evropského stylu. Na místní poměry mi cena degustace přijde předražená, láhve stojí od 70 do 100 lari, což bych hodnotil stejně. Sehnat v Sighnaghi špičkové víno evropského stylu se ukázalo komplikované. V restauraci nabídnou místní víno, leckde prodávají v krámcích víno dokonce v plastových lahvích bez označení, v marketech nic, co by upoutalo, vše je obvykle local. Což ovšem neznamená vynikající. Najít krámek, kde si budete chvilku vybírat z pár stovek lahví, je oříškem.
Jak je to s tím Toskánskem. Jistě, je to přehnané, nesmyslné. Sighnaghi ničím nepřipomíná kamenná toskánská městečka (mj. drahá a přeplněná), snad jen… že je na kopci. Když vyjdete po příjezdové silnici kousek nahoru za město, najdete vhodné místo pro fotografie. Sighnaghi je typické tím, že je v něm vše nahoru, nebo dolů. Téměř neustále chodíte do kopce a z kopce.
Mimochodem, všude jsem četl o proslulé gruzínské pohostinnosti. No, z vlastní zkušenosti vím, že pohostinnost vůči turistům se v posledních dvou dekádách vytratila všude na světě, jednoduše… je přeturistováno. V Gruzii ještě tolik turistů není, samozřejmě nejvíce z Ruska. Přesto máte kolikrát např. v restauraci pocit, že tam o hosty příliš nestojí, angličtinu ovládají, menu je v angličtině, v komunikaci není problém, spíše v tom, co si jako host (pán do domu) představuji. Bez úsměvu, žádné prosím, děkuji, dobrou chuť, připadá mi, že nejméně vychovaní lidé v Gruzii pracují v restauracích (spropitné 10 % je automaticky připočítáno k ceně, snaha tedy nulová). Většinou se tváří, že máte pocit, že obtěžujete, téměř jako fanoušek Slavie po inkasovaném gólu od Sparty. Až na jedinou výjimku jsem nevečeřel v restauraci, do níž bych byl ochoten se vrátit. V gruzínských restauracích se mi nelíbí.
Bylo po dešti, zahrádka zavřená, ale nejhezčí výhled na
Sighnaghi
Kostel sv. Štěpána
Vinařství Kerovani
Někde v Sighnaghi
Hradby Sighnaghi
Čakapuli – jehněčí maso se vaří s bílým vínem, cibulí,
listovou zeleninou, estragonem
Den 6: Směr Kachetie, Sighnaghi, do vinařského regionu Gruzie
Počasí se zhoršilo, Kazbek a jeho 5000 metrů zmizel v hustých mracích, nebyl důvod v očekávaném dešti prodlužovat pobyt ve Stepantsmindě. Ráno maršrutkou tři hodiny do Tbilisi. Tentokrát nebyla pro osm lidí, jako cestou do hor, ale pro osmnáct, rozdíl byl i v ceně, místo 40 pouze 15 lari. Ptal jsem se v Didube po příjezdu, zda odtud něco jezdí do Sighnaghi, odpověď byla očekávaná – musím na jiné stanoviště v Samgori u stejnojmenné stanice metra.
V Samgori malé překvapení. Do Sighnaghi se nejezdí až se maršrutka naplní, ale má jízdní řád. Odjíždí se po dvou hodinách, odpoledne ve 13, 15 a 17. Cestou řidič ještě několik lidí nabral, neodjížděl plný, cena 10 lari.
Sighnaghi je vlastně vesnice, má jen několik tisíc obyvatel. A i díky vínu je známější a rozvíjí se. Majitel hotelu mně doporučil restauraci Okro's, vyrábějí i vlastní vína. Ochutnal jsem jedno suché červené z odrůdy Saperavi, průměrné, zůstalo u jedné sklenky. A hlavní chod kuřecí s tradiční omáčkou z vlašských ořechů, ozdobené i drobnými semínky granátových jablíček.
Kostel ve Stepantsmindě
Krávy na silnici jsou běžným obrázkem, koně již méně
Výhled cestou zpět do Tbilisi
Toaleta u gruzínské silnice
Didube, přestup na další maršrutku
Kuřecí s tradiční omáčkou z vlašských ořechů
Den 5: Údolí Truso
Téměř jedenáct kilometrů dlouhá trasa (totéž zpět) údolím Truso je nenáročná, pouze několik stovek převýšení. Údolím se doslova valí horská řeka, jeho atrakcí jsou především rozmanité sirné prameny, které vytvářejí nevídanou barevnou krajinu až do sytě červené, a minerální jezírko Abano, z jehož hlubin vybublává oxid uhličitý.
Dostat se bez auta do údolí Truso není nijak levná záležitost. Taxikáři si účtují 150 lari, v ubytování mi nabídli 120, ráno za šedesát tam, večer v domluvenou hodinu za dalších 60 zpět. Když se v Almasiani odbočí z hlavní, jede se po prašné cestě plné děr, řidič to bral desítkou za hodinu a sem tam se durdil na neschopnost s tím něco udělat. Do údolí totiž jezdí hodně aut a celou trasu lze terénním autem projet. Pěšky je to pomalejší a hezčí.
Taxi končí na „parkovišti“ v Kvemo Okrokana, poté se jde pěšky. Nejprve kilometry dost prašná cesta nad hučící řekou, až se přijde k tomu, co je na mapě označeno Truso Travertine Nature Monument. Ty barvy se zelenými kopci a sněhem na špičkách hor jsou úžasné. Poté se přejde po plechovém můstku řeka a objeví se občerstvení. Dostatek nápojů, byly i v šest večer, když jsem se vracel.
Dále už rozkvetlé louky, minerální jezírko Abano, u kterého se každý zastaví, koupat se v něm nesmí, voda by asi stejně byla pro většinu chladná. Mimochodem, Truso rozhodně ve slunečné dny není opuštěné, turistů jsou desítky, spíše několik stovek během dne, nejčastěji Rusové, Poláci, Němci. Dokonce i skupina z daleké Asie (ta ovšem vyrazila jen od auta kilometr k jezírku), z nichž spousta měla v horkém počasí bundy, pokrývku hlavy a masky přes celý obličej až po brýle (ne roušky, masky), aby je náhodou nějaký sluneční paprsek neohrozil.
Projde se po louce plnou květin nad bývalou vesnicí Ketrisi, kolem jedné z typických starých kavkazských obranných věží (více jich je ve Svanetii a Tušetii), všude u řeky spousta krav a koní. A poté se objeví ženský klášter Abano a možnost občerstvení, dokonce nabízejí vlastní sýr a pivo. V dálce už se na kopečku (v porovnání s horami kolem) tyčí ruiny pevnosti Zakagori. Už jsme v hraniční oblasti, kde hlídají vojáci, do pevnosti se ale vystoupit smí. Nemusí, nic tam není, jenom vstoupíte mezi několik zničených zdí. Mnohem krásnější jsou neustálé výhledy nahoru na majestátní hory Kavkazu pokryté sněhem.
Řidič pro mne po osmi hodinách přijel včas a cestou zpět do mne cpal ovoce, abych prý doplnil energii po namáhavé cestě. Dva slunečné dny pod Kazbegem skončily, večer kolem osmé se zatáhlo, Kazbeg zahalily šedivé mraky.
Barvy údolí Truso
Minerální jezírko Abano
Minerální jezírko Abano
Minerální jezírko Abano
Tradiční obranná věž, tento kraj mučily krvavé msty
Klášter Abano
Den 4: Z Tbilisi ke kostelu Nejsvětější Trojice v Gergeti
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti pochází ze 14. století a jeho poloha pod horou Kazbek ve výšce asi 2200 metrů nad mořem z něj udělala jeden ze symbolů Gruzie. Tím se stal i oblíbeným turistickým místem, navíc snadno dosažitelným, neboť nahoru vede silnice. Taxikáři ve Stepantsmindě si ale za asi šestikilometrovou trasu účtují nehorázných 60 lari, což násobte osmi a dostanete částku v korunách (cena je za auto, výhodné pro skupinu).
Nejprve cesta z Tbilisi do Stepantsmindy. Této silnici se říká
Gruzínská vojenská cesta, spojuje Tbilisi a ruský Vladikavkaz. Trasu prý
již ve starověku a středověku využívala vojska římská, perská,
mongolská. Silnici budovali Rusové z vojenských důvodů od konce
18. století.
10:15 – odchod z hotelu na metro, sedm stanic do Didube, kde je autobusové
„nádraží“. Ovšem nejezdí autobusy, ale maršrutky, což jsou minibusy.
Nebo taxíky, což je výrazně dražší varianta, určitě by stála přes
dvě stovky lari.
10:45 – po výstupu z metra prolézám stanoviště, všiml si mne chlapík
u taxíku s nápisem Vladikavkaz. Možná by se s ním dalo také,
Vladikavkaz je dále za hranicí, asi 50 kilometrů za Stepantsmindou. Ale
odkazuje mne ke kolegovi, který jede přímo do Stepantsmindy a hledá do
minibusu (pro osm osob) pasažéry, ještě ovšem tři chybějí.
11:45 – po asi hodinovém čekání konečně tři chybějící objeveni,
nastupují a jedeme. Cestou řidič dvakrát třikrát zastavil u zajímavých
míst včetně památníku gruzínsko-ruského přátelství. Silnice se stále
zvedala, nejvýše položeným místem průsmyk Jvari asi 2379 metrů nad
mořem. Hluboko dole v údolí horská řeka. Řidič téměř neustále
telefonoval, navíc pustil hudbu, a pořádně hlasitě. Gruzínský pop se dal
snést, ovšem když spustil zpěvák v ruštině, že jeho srdce pokořila,
potom jeho srdce zlomila, ale jeho duši neodkryla, to už bylo náročnější.
Odhadem 12 km před cílovou destinací fronta stojících kamionů.
A dlouhá, stovky kamionů, táhly se několik kilometrů (nejdříve jsem měl
obavy, že to stojí až k nedaleké ruské hranici). Naštěstí byla silnice
dostatečně široká, aby se vedle té řady mohlo jet ve dvou proudech.
Napadlo mne slovo peklo, šílené, nadmořská výška kolem 2000 metrů a
stovky kamionů hyzdí hory.
15:05 – Stepantsminda, cesta stála 40 lari. Ubytování s balkonem a
výhledem na kostel Gergeti a horu Kazbek – třetí nejvyšší v Gruzii a
sedmá nejvyšší Kavkazu. Mimochodem, s ubytováním není v Gruzii
problém. To ve Stepantsmindě jsem řešil až večer před příjezdem,
booking ukázal spoustu nabídek.
15:40 – odjezd nahoru ke kostelu Nejsvětější Trojice. V ubytování
nabídli lepší cenu, „pouhých“ 40 lari za výjezd nahoru.
V odpoledních hodinách nemělo smysl ztrácet čas a vydávat se nahoru
pěšky, jsou to sice pouze asi tři kilometry, ovšem převýšení
450 metrů. Lépe šetřit síly na chození nahoře v okolí kostela. Kolem
páté šesté večerní příjemně teplo, sem tam silnější poryvy větru.
Do kostela se vstup neplatí, je nutné dbát na oblečení, problémy mají
především ženy. Výhledy na Kazbeg jsou úchvatné, ovšem vyfotit kostel
s Kazbegem v pozadí není snadné, chtělo by to vystoupit na skály na
opačné straně přes údolí. Nad Kazbegem se občas povalují mraky, ale
ještě v devět večer je krásně vidět a naprosto bez mraků.
Sestup dolů a ve vesničce Gergeti jsem cestou narazil na sympatickou zahrádku. Pán se zeptal, odkud jsem a spustil na mne česky, žil nějaký čas v Praze a hrával za Spartu rugby. Nyní v rodinném podniku, perfektně umístěném při sestupu od kostela (pokud jdete dolů pěšky). Jejich šašlik byl chutným ukončením celodenního putování.
Když dobře hledáte, najdete tento výhled z balkonu ubytování
A výhled v osm večer
Vrchol Kazbegu zblízka
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti a
pětitisícový Kazbeg
V kostele Nejsvětější Trojice v Gergeti
Šašlik s češtinou
Den 3: Davit Gareji monastery
Ortodoxní klášter Davit Gareji se nachází na polopouštních svazích hory Gareja, z Tbilisi je to přibližně sto kilometrů. Komplex je známý desítkami cel, které mniši vyhloubili ve skalní stěně. Bohužel, vzhledem k hraničnímu sporu mezi Ázerbájdžánem a Gruzií jsou cely nepřístupné. Zdá se to neuvěřitelně nesmyslné, stojíte ve dvoře kláštera, a po schodech na skalisko, pod nímž stojíte… se nesmí.
Nejprve vyřešit tajenku, jak se do kláštera na hranici s Ázerbájdžánem dostat. Na internetu jsem objevil společnost Gareji Line. Nabízejí denně od 19. května výlety. Není třeba žádná rezervace, jednoduše stačí přijít v 10:45 k soše Puškina v Puškinově parku a za chvíli se pojede. Dostaví se méně lidí, pojede se, dostaví se více lidí, pojede se, případně zařídí další auto. S množstvím zájemců to nebylo horké, byli jsme pouze dva. U sochy Puškina postával organizátor, minibus měl cca 15 minut zpoždění, ale jelo se. Cena za výlet 40 lari, nekupte to. Řidič cestou na jediném místě nabral asi 10 místních, aby si trochu přivydělal, přece jen, 80 lari, za to by ho asi rodina nepochválila. Nikdo ale nejel dále než do Sagareja, kde se cesta stočila jižním směrem. Poté byl minibus pro dva.
Silnice nahoru a dolů, neustále jsme míjeli značky s číselným označením stoupání a klesání, nejvíce 11 procent. Nejprve se jelo do kláštera Natlismcemeli. Posledních pět kilometrů po nezpevněné prašné, nebo kamenité cestě, až jsem se divil, kam si tou maršrutkou řidič troufá. Jediný mnich a několik koček dohlíželi na naši návštěvu. Kostel je vyhloubený ve skále a šero uvnitř, které protíná světlo otevřených dveří, mu dodává úžasnou atmosféru. Ještě nahoru k věži na skále a po hodině se pokračuje zpět na křižovatku a několik kilometrů k Davit Gareji. Tam už bylo více lidí, k dispozici toalety, pitná voda.
Řidič se před zpáteční cestou zeptal, zda chceme zastavit v Udabnu u restaurace (je v programu výletu, nikoli v ceně, samozřejmě), zájem nebyl, po páté odpolední jsme byli zpět v Tbilisi. Na večeři do restaurace Saamo, recenze na internetu napovídaly, že to bude výborné, doporučila i manažerka mého hotelu. Terasa s výhledem na nedalekou katedrálu Nejsvětější Trojice. Ochutnávka tradiční kuchyně – abchazura, pikantní mleté masové válečky s cibulí a drobnými semínky granátových jablíček, dokonale pikantně kořeněné, s chlebem a rajčatovou omáčkou. Tak si člověk představuje gruzínskou kuchyni.
Natlismcemeli
Natlismcemeli
Vchod do kláštera Davit Gareji
Davit Gareji – cely mají i okna
Areál kláštera Davit Gareji
Abchazura na terase restaurace Saamo
Den 2: Tbilisi
Člověk opustí po snídani hotel a první, na koho narazí, je sv. Jiří. Obrázky, jak zabíjí draka, nelze v žádném kostele přehlédnout. Nuže, první kostel, první sv. Jiří a před ním hořící svíčky, které zapalují věřící. A poté další kostel a další sv. Jiří a další zapálené svíčky. To jsou první dojmy z Tbilisi. Je sv. Jiří i v názvu země? V mnoha jazycích (včetně angličtiny) se Gruzie řekne Georgia či podobně, což připomíná řecké Georgios.
Když letíte z Istanbulu do Tbilisi, uvidíte mj. na odletové tabuli jméno Tiflis. Pochází z perštiny, kam, mimochodem, jsou v těchto dnech všechny lety tzv. cancelled. A možná na delší čas. „Tpili“ znamená „teplý“ a odkazuje na horké prameny v oblasti současného hlavního města. To „b“ mají na svědomí sovětské časy.
Ve starém městě okamžitě upoutá množství nabídek na ochutnání vína. Není divu, Gruzie se pyšní tím, že je kolébkou vinařství, jehož historie sahá až 8000 let zpět. Není pochyb, že právě gruzínská vína jsou cestou do srdce místní kultury a pohostinnosti.
Na strmém kopci, na němž se rozkládá staré město, se tyčí hradby pevnosti Narikala. Prý je to nejnavštěvovanější historická památka Tbilisi. Bohužel, v současnosti uzavřená. Nahoru vede z centra města lanovka, hojně využívaná. Mnohem lepší je prošlapat staré město, každým krokem se dostáváte výše a výše a najednou jste u posledních schodů pod sochou Matka Gruzie, tyčící se nahoře kousek od pevnosti. Dvacetimetrová socha symbolizuje charakter Gruzínců, v jedné ruce kalich (zřejmě vína), kterým vítá mírumilovné hosty (včetně nás), varováním je meč v ruce druhé, běda těm, kteří vstupují s nepřátelskými úmysly. Staré město nevynechejte, na jeho obnovu je nutná pořádná halda peněz, které zjevně chybějí, ale napovídá, jak kdysi Tbilisi vypadalo, než přišly paneláky a moderní architektura. Množství starých domů s dřevěnými terasami chátrá, své kouzlo ale mají. Všude visí právě vyprané prádlo, leckde se šíří vinná réva, což místu dodává až moravskou atmosféru.
Jako v každém starém městě každého města světa, všude je rozsáhlá nabídka restaurací a posezení v kavárnách a barech. Dole pod starým městem Most míru, což je moderna navržená italským architektem Michelem De Lucchim. Pouze pro pěší, spojuje park Rike, odkud vede lanovka nahoru k pevnosti, se starým městem. Otevřen byl v roce 2010 a okamžitě se stal významnou turistickou atrakcí. Na mostě se každý setká s nabídkou projížďky lodí po řece Mtkvari (Kura), ovšem cena 60 GEL za osobu, nebo 240 za privátní loďku, mnohé odradí. Lze dodat, že z lodi na řece člověk neuvidí nic nového vedle procházek a vyhlídek z města a břehů.
Pevnost Narikala nad Tbilisi je uzavřená
Queen Darejan's Palace
Most míru
Sv. Jiří v každém kostele
Den 1 – Praha – Istanbul – Tbilisi
Vízum do Gruzie občané ČR nepotřebují. Letenky s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu za 6700 Kč, přílet do Tbilisi v nočních hodinách. Let z Turecka pouze asi dvě hodiny. Přes booking zamluvený hotel v Tbilisi a domluvený letištní transfer. Na stránkách MZV najdeme informaci: „Občané Gruzie se k českým občanům chovají velice přátelsky, což ovšem někdy vede ke zvýšené spotřebě alkoholu se všemi důsledky z toho vyplývajícími.“
Let s Turkish Airlines v pohodě, na obou letech chutné jídlo, maličko vína. V Istanbulu na letišti zdarma wi-fi, stačí vyplnit sedadlo, let, příjmení. Ovšem ceny jsou na Istanbul Airport nechutné. I v nočních hodinách na letišti v Tbilisi spousta otevřených směnáren, cena transferu do hotelu za 50 místních lari (1 GEL = 7,95 CZK). Výraz „lari“ prý v gruzínštině znamená poklad, ok, předal jsem padesátku pokladů. Každopádně, v letištních směnárnách doporučuji vyměnit pouze základ na cestu do hotelu, ve městě jsou výrazně (!) lepší kurzy.
Prý se v Gruzii dobře jí (to asi všude, když dobře vyberete) – šašlik, chačapuri, charčo, lobio, čurčchela atd., uvidíme, vše ochutnáme. Prozkoumáme Kachetii, domov gruzínských vín. Gruzie je prý historickým rodištěm vína, poznáme kvevri, dávné nádoby, které se na výrobu vína používaly už před osmi tisíci lety. Navíc, Gruzie je po Arménii druhou nejstarší křesťanskou zemí světa a dodnes silně křesťanskou, starých kostelů je země plná.
Plánů je málo, téměř žádné, uvidíme, kam člověka gruzínské cesty zanesou. Do Tušetie a vesnice Omalo na severovýchodě země na svazích Velkého Kavkazu asi až příště, ale… kdo ví. Ve druhé polovině června je tam ještě chladněji, maxima 13 stupňů, každý druhý den déšť. Totéž platí o Svanetii a jejích obranných věžích, tam už je ovšem pravděpodobně pozdě, tam jsme měli vyrazit nejpozději před dekádou.
rss kanál