Kaş je atraktivní turistické městečko a nejlepší východisko pro výlet na Kastelorizo. Kaş, to je spousta restaurací podél moře, nechybí antické divadlo, jak jinak na tomto pobřeží. A množství lodních výletů na okolní ostrovy včetně Kasteloriza, tam už je Řecko. V 9 hodin ráno v přístavu v Kaşi, pasová kontrola, nástup na loď společnosti Meis Ferry Lines, v 16 cesta zpět, což znamená pět až šest hodin na Kastelorizu, pro někoho málo, pro někoho dost. Zpáteční jízdenka stojí 35 eur, plavba trvá asi 30 minut. Vzhledem k odjezdu dvou lodí najednou se pasová kontrola u dvou okének může protáhnout i na půl hodiny. Mimochodem, na ostrově je malé letiště, společnost Olympic Air létá na trase Rhodos – Kastelorizo, nejlevnější zpáteční letenka stojí od 90 eur.

Kastelorizo je „ospalý“ ostrůvek, ideální pro pohodové a klidnější dny mimo turistické davy. Přestože začátkem 20. století na něm žilo až 9000 obyvatel, vzhledem k pohnutým ekonomickým i válečným časům se jejich počet snižoval až na 200 v 80. letech. V současnosti jich na ostrově žije přes 500, všichni v přístavu Megisti, žádná další vesnice na pustém a skalnatém ostrově není. Až několik stovek hostů denně přivážejí v turistické sezoně na Kastelorizo turecké agentury z Kaşe.

Megisti je vzdálené od tureckého pobřeží přibližně 7 km. Jak loď vjíždí do přístavu, otevírá se pobřežní půlkruh barevných domů a před nimi restaurace se stolky přímo na mořském břehu. Mnozí se nechají zlákat k posezení a brzkému obědu či pozdní snídani. Doporučuji restauraci Athena. Nabízí nejen řeckou kuchyni, ale také podívanou na obří karety (Caretta caretta), které obvykle měří nejméně metr a váží přes sto kilo. Žoviální starší pán, který řídí dění v restauraci, sem tam hodí kousky masa do vody, a v nádherně průzračném moři jen pár metrů od lidí proplují nejen stovky rybiček, ale i nádherné želvy, sem tam vystrčí hlavu nad vodu. Já si objednal pouze frappé, pro mne je tento životabudič jedním ze symbolů Řecka (vedle antiky). Na otázku, kolik frappé stojí, mávl pán rukou a že je to pozornost podniku. Mívají plno, tady se hlavně jí, jedno frappé byl dárek a pozvánka… přijďte později na oběd, až se budete vracet. Každopádně, frappé stojí 4 eura, kde jsou ty časy, kdy jsem si ho v Řecku objednával za euro.


Kastelorizo z hotelového balkónu v tureckém městě Kaş


Kastelorizo, bývalá mešita v přístavu


Výhled dolů z Palaiocastra


Palaiocastro

A po frappé vzhůru na kopec, více než dvě stě vertikálních metrů na Palaiocastro. Stará akropole sloužila jako pevnost již od 4. stol. př. n. l., tehdy byl ostrov součástí rhodského státu, který se zformoval do svého nejmocnějšího období, v těch časech byl Rhodos centrem námořního obchodu, vlastnil početnou flotilu a symbolem jeho slávy byl známý Rhodský kolos, jeden ze sedmi divů starověkého světa. Přirozený přístav Kasteloriza byl ideální pro rhodské lodě. Palaiocastro se tyčí v nadmořské výšce přes 200 metrů, z přístavu je to nahoru přibližně dva kilometry. Zachovalá dávná cisterna, spousta ruin starých zdí, několik zavřených kostelíků, dva krocani, jejichž „povídání“ doprovodí návštěvu. A především okouzlující výhledy dolů na moře, členité turecké pobřeží, spoustu ostrůvků a přístav, kvůli takové vyhlídce to stojí za výšlap. Ovšem, když budete mít štěstí, něco pojede a sveze nahoru, mně zastavilo první auto.

Ostrov je řecký, nedaleko tureckého pobřeží, nechybí tedy vojenská posádka včetně plavidel a bunkrů ve skalách. Což znamená, pozor na fotografování, vojenské objekty jsou tabu. I když vyfotit přístav bez křižníku, který v něm kotví, není jednoduché. Sem tam narazíte na zákaz fotografování, a přestože na něj nenarazíte, na základnu doporučuji fotoaparátem neotáčet. Vojenská přítomnost ovšem neznamená, že ostrov nezaujal umělce. Naopak, noc strávená na ostrově inspirovala i Davida Gilmoura, který po ní složil instrumentální skladbu Castellorizon, ta otevírá jeho album On an Island. A na Kastelorizu se v roce 1991 natáčel Oscarem oceněný italský film Mediterraneo (Středozemí). Děj filmu se vrací do válečných let a italského převzetí regionu za 2. světové války. Na ostrově bylo vysazeno pouze osm italských vojáků, kteří tam nenacházejí žádné obyvatele, ti se schovávají v méně přístupných horách. Postupně se armádní povinnosti vojáků rozmělňují a mění spíše na prázdninový pobyt, neboť jim nepřicházejí žádné další rozkazy, jako by válka byla někde daleko, což ještě zvýrazní návrat obyvatel.


Caretta caretta


Caretta caretta


Klasické řecké zákoutí


Kastelorizo

V současnosti leží Kastelorizo až daleko na konci řeckého světa, jakoby od něj odtržené, v minulosti ovšem bylo dlouhodobě jeho součástí. Po zániku helénistické epochy bylo součástí Byzantské říše. V roce 1306 ostrov opanoval Řád maltézských rytířů, jejichž sídlem byl Rhodos, v polovině 15. století ho krátce držel egyptský sultán Sayf al-Din Jaqmaq, poté byl půl století součástí Neapolského království, než padl do područí Osmanské říše v roce 1512. Její vládu jen nakrátko přerušila Benátská republika. Turecké panství, přes občasný odpor řeckého obyvatelstva (tvořilo 90 procent ostrovanů) zvláště v 19. století, trvalo až do první světové války. Tehdy ovládlo ostrov francouzské loďstvo, po skončení bojů byl na základě mírových smluv přiznán Itálii a jmenoval se Castelrosso, tedy Červený hrad. Kvůli italskému vlastnictví nebylo Kastelorizo zasaženo výměnou obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923, ovšem odchod řecké populace z dnešního jižního tureckého pobřeží obyvatele ostrova těžce ekonomicky poškodil, což znamenalo početnou emigraci, převážně do Austrálie. Během druhé světové války obsadila ostrov britská armáda, po italské kapitulaci v roce 1943 zůstal pod britskou správou až do roku 1947, kdy se stal opět součástí Řecka.

Památkou na osmanskou a muslimskou vládu je jméno Meis, se kterým se každý setká na tureckém pobřeží, a mešita v přístavu, v současnosti v ní sídlí muzeum (v době mé návštěvy zavřené). Dalším jménem ostrova je Megisti, používalo se již ve starověku, znamená „největší“ (z několika ostrůvků u pobřeží, mj. Ro a Strongyli). Každého asi ihned napadne, že současný název je pravděpodobně spojením italského „castello“, což znamená „hrad“ a „rizo“, což může být zkomolenina italského „rosso“ (červený), jenže jméno Kastelorizo je staršího data než příchod maltézských rytířů a italských okupantů.

Lákadlem Kasteloriza je Blue Cave (nevyzkoušeno). Modrá jeskyně je dostupná pouze po moři, nabídky místních agentur nelze minout. Na malém člunu obeplujete severovýchodní cíp ostrova, jeskyně je vzdálená několik kilometrů na jihovýchodní stranu. Vchod je nízký, možná metr nad hladinou moře, za rozbouřených vln zjevně neprůjezdný, je nutné se pořádně sklonit. Sluneční světlo, které se láme na hladině a vstupuje do vnitřku jeskyně, vytváří oslnivě modrou barvu, do níž se můžete ponořit a zaplavat si. Jeskyně má rozměry asi 50×30 metrů, výšku až 25 metrů.