Do Akka jezdí z Haify nejen autobusy, ale i pohodlný vlak. Autobusové i vlakové nádraží v Akku jsou vedle sebe a asi kilometr či o nějakou stovku metrů více je to do starého města. Protože jsem věděl, že se budeme toulat křivolakými uličkami starého města pěkných pár hodin, vzal jsem blízko autobusového nádraží taxi. Povídám arabskému řidiči za volantem, že Old Town. A pán je v rozpacích a z něj jsem v rozpacích já, ten výraz je snad tak všeobecně rozšířený, netuším, jak jinak vysvětlit, kam chci jet… kam by vlastně turista v Akku z nádraží asi mohl jet… Pokud taxikář nezná Old Town… Vystoupili jsme, ostatní taxikáři se divili, co se to děje, alespoň nechybí na úvod trocha povyražení a vyjednávání, žádám někoho, kdo rozumí anglicky. Jeden se přihlásil, sedíme v dalším taxi a ptám se dopředu, jak se to v arabských regionech raději má dělat (doporučuji!), kolik budu přibližně za cestu platit. Čtyřicet šekelů… vyhovuje? Tak zněla troufalá odpověď, usmál jsem se nad tím vyděračstvím a ukázal na taxametr, který mají všechny taxi v Izraeli. A po krátké jízdě ukázal taxametr méně než dvacku (samotný nástup je asi za 12 šekelů).

Uvnitř starých mohutných hradeb kráčíme k mešitě Al-Jazzar, jejíž zelená kopule byla a dodnes je dominantou starého města a v níž byl mamlucký vládce města pohřben. Al-Jazzar je „must see“ v Akku, v arabštině Masjid al-Jazzar, největší mešita v Izraeli mimo Jeruzalém a největší vybudovaná na území dnešního Izraele v období osmanské nadvlády. Zvláštní je, že Ahmad Pasha al-Jazzar si vysloužil přezdívku řezník. Pokud se v Orientu, kde nějaká ta hlava dolů nikoho příliš nevzrušovala, někomu říká řezník, musela to být postava vskutku mírumilovná… Al-Jazzar nařídil vystavět mešitu v roce 1781 a přestože nebyl v architektuře vzdělán, navrhl její plány. Pečlivě dozíral na stavební dění a… do roka bylo hotovo, řezníkova mešita stála. Vlastně mne napadá, přestože mešita dominuje siluetě města, není přece jen na starého řezníka skromná, nedostatečná velikostí? Kdysi v těchto místech stály paláce křižáků, jejichž žulové kameny a mramor posloužily ke vztyčení muslimského svatostánku. Mešita je klasickým příkladem osmanské architektury, poznamenané prvky perskými a byzantskými. Původně se jmenovala Masjid al-Anwar, což lze přeložit jako Velká mešita světel, je též známá jako Bílá mešita. Al-Jazzar pocházel s bosenských kořenů a svou kariéru začal v Egyptě ve službách Aliho Beje al-Kabira. Přezdívku řezník si vysloužil za brutální vraždění příslušníků jednoho beduínského kmene, který předtím také neváhal zabíjet, inu brutální krevní msta ovládala tehdejší společnost. Později Ahmad Paša al-Jazzar prokázal, že je kus chlapa, odvážil se postavit i Ali Bejovi a odmítl z jeho rozkazu zavraždit jednoho ze svých učitelů. Musel prchnout do Sýrie, ale postupně jeho vliv rostl, stal se guvernérem Damašku a vládcem Akka, které dokonce ubránil proti Napoleonovi Bonaparte za jeho fanfarónského orientálního tažení. Proč kdysi opustil rodnou Bosnu, o tom existují protichůdné zápisy. Podle jednoho už v 16 letech znásilnil švagrovou a musel prchnout, podle druhého zase pobodal ženu, která mu nehodlala být po vůli. Ať to bylo tak, či onak, napovídá to, že Al-Jazzar byl od teenegarského věku pěkný ptáček.


Řezníkova mešita


Vítají nás kočky, zvířata v islámském světě oblíbená, na rozdíl od psů


Přístav… tam to žije

V mešitě panuje klid (jak už to v mešitě bývá, pokud právě není čas modlitby), přesto, jakmile se zuji a vstoupím do modlitebny, už mne upozorňuje pán, že tam nesmím, pro nevěřící jsou kroky dále dovnitř zapovězené. Prý přivede někoho, kdo nám vysvětlí základy islámu, odmítám, každopádně informace o náboženství jsou v brožurkách ve stojanu u vchodu do mešity. Před mešitou jídelny a obchůdky, v nichž se smlouvá. Nekompromisně, lokty s sebou, jinak prodají cokoli za nekřesťanskou cenu.

Za vstup do areálu se platí 10 šekelů na osobu. Vítají nás kočky, zvířata v islámském světě oblíbená, na rozdíl od psů. Kočky měl rád prorok Muhammad, kočky tedy mají rádi muslimové i ve 21. století. Předvádějí se (kočky), válejí po zádech, a jedna si nás natolik oblíbí, že české turisty doprovodí až do modlitebny a nezaváhá ani při fotografování. Kočka na kobercích v mešitě, to zažívám poprvé.

V mešitě je prý uschováván pramen vousů proroka Muhammada, říká se mu Sha'r An-Nabi a kdysi byla skříňka s touto relikvií nošena městem na konci ramadánu (Eid al-Fitr). Nepátral jsem po ní, na podobné ostatky světců si nepotrpím, ostatně islám též není takové idolatrii nakloněn. Každopádně, není to zdaleka poprvé, kdy čtu, že někde uchovávají prorokovy vousy.


Templářský tunel


Křižácké sály v podzemí


Zákoutí Akka

Většinu obyvatel historického jádra Akka tvoří Arabové – až 70 procent. Muslimové, křesťané, drůzové i vyznavači víry Bahá´í, jejichž nejsvatější světové místo je kousek za Akkem v Bahjí, tam na věky odpočívá jejich prorok Bahá´u´lláh. Dění v přístavu, to je turistický ruch v arabském světě. Jeden nabízí svezení v kočáru, z něhož řve lokální diskotéková hudba, děs jako na pouti. Na palubu jedné výletní lodi se dostavila grupa zahalených žen, na jinou třída židovských dětí. Před nimi je krátká plavba podél mohutných hradeb bývalého křižáckého města. Zpět z přístavu do křivolakých uliček, leckde čistotou právě neoplývajícími, a najednou jsme u templářského tunelu. Akko kdysi mělo na věky zmizet z mapy Orientu, zničené a zasypané, tunel byl objeven až v roce 1994! Postupně byl vyčištěn a otevřen veřejnosti, v celé délce v roce 2007. Tunel je 350 metrů dlouhý a kdysi hrál pro křižácké válečníky životně důležitou roli, byl spojnicí centra města s přístavem. Tunelu se nemusejí bát ani ti, kteří se nedobře cítí ve stísněných prostorech, široký je dost, vysoký tak, že jen několikrát jsem si musel dávat pozor na hlavu. Za vstup do tunelu se platí a jsem na rozpacích, zda ho doporučit. Prošli jsme se tunelem, to je vše. Jen… tunelem z časů křižáckého panování ve Svaté zemi, tunelem templářským.

Nedaleko mešity je vstup do podzemního křižáckého města, sestupem dolů se během minuty ocitáme z pulsujícího arabského světa v rytířských gotických sálech. Křižácké podzemí je ohromující, ale drahé a nevkusné. Co to s těmi úchvatnými prostory za poslední roky provedli? Křižácké sály s klenbami zaplavil nevkus, stánky, v nichž prodávají šperky, sklo, na stěnách promítají výjevy ze života křižáckého, pouštějí nahrané zvuky z bitev, tržišť, celé to na mne působí, jako popularizování historických událostí pro školní výlety. Ale ty latríny… Tam žádné zvuky neslyšíme (to by asi nebylo pro školní výpravy vhodné), tam sedávali pospolu páni křižáci. V tzv. Latrine Hall bylo objeveno 35 z kamenů vytvořených míst, kde v družných rozhovorech vykonávali, co přirozené jest.

Akko je prastarým městem, hodně z jeho historie jsem popisoval ve svém předcházejícím článku. Tentokrát vzpomenu na jedno z nejkrvavějších dobývání, na jeho pád do rukou mamluků v roce 1291. Pád křižáckého města je spojen s množstvím legend, některé jsou na první poslech podezřelé. V knize Pád Akkonu 1291 (Nicolle David, nakladatelství Grada) vysvětluje autor rozdílné chápání islámských dobyvatelů: „Historka ze 14. století, hovořící o hrdinských řeholnicích, které si raději samy uřezaly nosy, aby se mamlukům zošklivily a unikly znásilnění, je jistě jen výmyslem. Na druhou stranu, muslimové mohli být zaskočeni tím, co bylo v jejich očích bezdůvodným fanatismem určitého počtu zajatých žen, neboť podle islámských zvyklostí se neočekávalo, že si žena musí zachovat čest tím, že zemře, a nijak ji nezneuctilo, pokud přežila díky tomu, že obcovala s vítězným dobyvatelem.“ Ovšem životní styl vítězné strany nebyl v očích poraženého křesťanstva pouze špatný. Dominikánský páter Ricoldo de Monte Croce, který psal o drastickém vraždění křesťanů při odříkávání modliteb: „Kdo by nebyl udiven, když pozorně sleduje, jak velký zájem mají tito muslimové o studium, jak jsou pokorní v modlitbách, jak soucítí s bídnými, jak ctí jméno boží, své proroky a svatá místa. Kdo by nebyl udiven, když popatří na jejich rozvahu a mravy, na pohostinnost k cizincům a harmonii a vzájemnou lásku, jež mezi nimi panuje.“

Více o Akku v článku z mé první návštěvy: Akko – 3500 let bouřlivé historie.