Jaká tři slova Vás napadnou právě nyní, když vyslovím „Rusko“?
Putin, demokracie, otazník. Já z Ruska stále cítím tu jeho imperiálnost, která nezanikla. Ta imperiálnost nekončí u Užhorodu, ale až u Aše. Právě proto mne napadla tato tři slova.

Jaké vlastnosti potřebuji, aby se mi v Rusku lépe cestovalo a co nejlépe vycházelo s lidmi?
Rusko je poměrně specifické tím, že Rusové mají mnohem širší srdeční komory proti jiným národům. Otevřít si srdce Rusa není příliš obtížné, když otevíráte své vlastní srdce a užíváte vlastního rozumu. Rusové jsou schopní si roztrhnout košili na prsou a otevřít se – zejména po pár sklenicích vodky – jako málokterý příslušník jiného národa. Já jsem zažil v Rusku spoustu pijatik, protože když jsem tam pracoval v 90. letech jako novinář, tak jsem prostě musel nějakou tu sklenici vypít. Ta vodka ovšem nejen rozvazuje jazyk, ale také povzbuzuje jistý druh sebemrskačství, což je pro Rusy značně typické. Já tomu říkám ruský Minderwertigkeit, protože dodnes jsou Rusové národem, který má komplex z toho, že byl celá staletí ponižován a nemá nic zásadního, na co by mohl být hrdý. Na co má být hrdá ruská žena, která 40 let vstává brzy ráno a chodí krmit krávy, její manžel chlastá a děti kouří anašu (konopí). Potom jí zbývá – jako milionům ostatních Rusů – aby byla hrdá na velikost své vlasti. To se asi ještě dlouho nezmění, protože ti Rusové, které vidíme u nás a v Evropě jako bohaté turisty či rezidenty, to nejsou ty ruské ženy, které chodí dojit krávy. Když jsem pracoval ve válkách, které doprovázely rozpad Sovětského svazu, věděl jsem naprosto bezpečně, že jakmile vyjádřím tomu ruskému vojákovi, kterého do války nahnali, zájem, on roztaje a úplně se otevře. A to v takové míře, jako málokterý národ, alespoň jsem to už nikde nezažil. V každém případě jsem měl ruskou otevřenost vždy rád. Nyní se blíží 70. výročí bitvy u Stalingradu a někdo přišel s tím podivným nápadem přejmenovat Volgograd zpátky na Stalingrad. Já si vzpomněl, jak jsem těch deset let v Moskvě chodil do parčíku u Běloruského nádraží. Tam chodili veteráni z druhé světové války, dědové i babičky, prsa plná vyznamenání, a já jsem s nimi pil vodku a zakusoval špek s chlebem. A poslouchal jsem, a vnímal jsem, jak oni strašně potřebují říct, jak to tenkrát bylo za té války. Není pravděpodobně na světě národ, který zažil tolik utrpení jako Rusové. Ničili ho především jeho vlastní vládci a na tom národu se to podepsalo. Genofond ruského národa je tím neustálým ničením a vyháněním inteligence natolik poškozený, že to bude nějakou dobu trvat, než se spraví. Každopádně svět by měl vyzdvihávat to, čemu já říkám syndrom Petra Velikého. To je jeho vlastní zkušenost, kterou tenkrát přinesl do Ruska z Evropy. Teď jsou v Evropě miliony Petrů, studentů i turistů, to je počátek odstranění toho pocitu méněcennosti.

Blízkost jazyka a alespoň částečná znalost ruštiny nám cestování Ruskem určitě usnadňuje. Nejen v Rusku, ale i v dalších státech bývalého SSSR…
Ruština je téměř moje druhá mateřština, když jsem v Rusku žil, tak jsem v ruštině i přemýšlel, nepřekládal jsem si to v hlavě. Jednou to hezky řekla Galina Starovoitova, to byla jedna z prvních poslankyní dumy, kterou později zavraždili: „Sovětský svaz měl jednu přednost v tom, že se domluvil Čuvaš s Litevcem.“ A to v tom obrovském prostoru platí dodnes, ačkoli se ruštiny řada národů zříká a nahrazují azbuku latinkou. Pobaltské země byly koncem 80. let tak příšerně rusifikovány, že se psalo jen rusky a nikde jste nenašel nápis v litevštině či lotyšštině. To převažující ruství se pomalu vytrácí, což si myslím, že je dobře. Dokonce by se Rusku ulevilo, kdyby se jeho koloniální říše rozpadla tak, jak se rozpadly všechny koloniální říše na světě a z Ruska zůstalo jen území mezi Bílým a Černým mořem. Co je Sibiř? Kolonie, která se liší od jiných jen tím, že není v zámoří. A ty územní ztráty by velikost Ruska nijak neohrozily – ve smyslu duchovním. Jednou k tomu zřejmě nakonec dojde a bylo by dobře, kdyby se to událo bez krveprolití.

V 60. až 80. letech byla pro Vás Sibiř takovou londonovskou Amerikou, na raftech jste sjel s kamarády tisíce kilometrů divokou přírodou. Jaká je dnes Sibiř? Lze ji ještě užít po londonovsku?
Já jsem o tom principu londonovství často přemýšlel. Ruské písemnictví nikdy nevymyslelo takového londonovského hrdinu, jako to bylo v americkém. Asi to bylo bolševikem, který nemohl připustit hrdinu coby silnou individualitu a dával přednost hrdinům kolektivním. V době SSSR nebyly napsány v ruštině žádné londonovky. Ty se začaly později objevovat, ale jen v náznaku, protože Šukšina nemůžu nazvat Jackem Londonem. Ten divoký západ – vlastně východ – ten byl ale na Sibiři cítit podobně jako v Americe. Když jsem tam začal koncem 60. let jezdit s kolegy na hory a na vodu, tak jsem tam ty paralely vnímal – byli tam zloději koní, dokonce ve vesnicích měli to, čemu Rusové říkají koněvjaz, to je takový ten klandr před saloonem, kde si kovbojové přivazovali koně. Byli tam uprchlí trestanci, válka zlatokopů. To všechno tam bylo, a možná to ještě někdo popíše, neboť je úlohou literatury vracet se i do paměti. Až do těch 80. let byla Sibiř skutečně londonovská a nepopsaná.


Solovecké ostrovy – jedno z duchovních center Ruska

A dneska?
Já už jsem tam dlouho nebyl, z Ruska mě vypověděli v roce 2000 a jsem persona non grata. Sibiř už bude jiná, ta londonovská romantika už asi zmizela, nastaly tvrdé kapitalistické časy a i ta soudržnost lidí už neexistuje. Navíc, a to je zásadní věc pro cestovatele, neexistuje již to, co jsme my kdysi nazvali „úder cizincem“. Tenkrát jsme na Sibiři objevovali místa, kde snad cizince viděli poprvé. Takže, když jsme například chtěli splout horní Jenisej, zašli jsme za hasiči. A oni, že tedy udělají inspekční cestu vrtulníkem na jezero Kara-Balyk, odkud Jenisej vytéká. A tam nás vysadili a my jsme pluli po řece zpátky. To už dnes nezažijete, protože za takový let si nechají všude tvrdě zaplatit. Úder cizincem již nefunguje.

Filmoval jste jako jeden z prvních cizinců sibiřské gulagy, jsou dnes jejich pozůstatky přístupné jako na Soloveckých ostrovech?
Já jsem se o gulagy zajímal nejdříve teoreticky a později – během těch vodáckých výprav – jsme využívali možnosti vše zakrýt sportem, a dostat se i do míst, kam bychom jinak neměli přístup. Už v polovině 80. let jsem se seznámil se členy Memorialu, což je něco jako u nás Konfederace politických vězňů. A mezi mé přátele patřila paní Larisa Bogorazovová, jedna z těch statečných lidí, kteří v roce 1968 stáli na Rudém náměstí a protestovali proti okupaci. Za asistence Memorialu jsme mohli s Milanem Maryškou natočit vůbec první film, který kdy cizinec natočil o gulagu. Točili jsme i v Magadanské oblasti, kde byl jeden z nejznámějších lágrů Butygyčag, tam se těžil uran, z něhož se vyráběly první ruské atomové bomby. Je potřeba to vidět, aby si člověk uvědomil, že ty gulagy měly osvětimské rozměry, vždyť ve Stalinových lágrech také zahynuly miliony lidí, jen se nevraždilo cyklonem B, ale mrazem a vyčerpáním. Jistě, také se popravovalo.
Podobně jako na Solovkách budou dříve či později i další taková poutní místa. Na Sevsibu, kde se stavěla železnice mezi ústím Obu a ústím Jeniseje, v Kazachstánu i jinde. Ty lágry se ale rozpadají, vždyť byly ze dřeva, a na rozdíl od nacistických koncentráků nebyly nijak zdokumentované, na Sibiři doby gulagů měl málokdo k dispozici fotoaparát. Navíc nacistické archívy byly kompletně otevřené, ale informace o gulazích a jejich obětech zůstávají uzavřeny v archívech KGB, která si dnes říká Federální služba bezpečnosti. Svědectví jsou tedy nesmírně důležitá, dnes je možné se v těch oblastech pohybovat prakticky volně, a cestovatelé, kteří chtějí poznat historii Ruska, by si neměli nechat ujít příležitost nafotografovat a zdokumentovat to, co ještě stojí, než ty dřevěné baráky úplně spadnou.

Na Solovkách, kde se věznice (i cihlové) též rozpadají, je muzeum gulagu. Víte o nějakém na Sibiři?
Nevím, nikdy jsem žádné neviděl. Přežívající kryptobolševismus pořád brání Rusku říci plnou pravdu, co se odehrávalo za komunistické vlády. Vím, že jsou v bývalých zemích SSSR. V Gruzii mají muzeum sovětské okupace, v Litvě je muzeum v bývalé budově KGB, kde se ty cely a popravčí místa staly přímo exponáty.


Solovecké ostrovy – ruiny gulagu

Jedním ze šoků po pádu SSSR byl pro mne Solženicyn, jehož knihy jsem hltal v dávné minulosti a který najednou psal proti Židům a plakal po návratu SSSR. Všichni Rusové mají velmocenské touhy?
Pro Solženicina platí totéž, co pro většinu Rusů – pořád nevědí, jaká je role ruského národa. Já Solženicyna neobviňuji, ale je mi líto, že se dal na tu nacionalistickou cestu. To, co udělal pro Rusko předtím, je nesrovnatelně důležitější. Vzpomínám na jeho návrat, on se vrátil z východu přes Vladivostok a jel vlakem přes celé Rusko do Moskvy. Měla to pro něj být – alespoň si to tak představoval – triumfální cesta. Já jsem tenkrát šel na Jaroslavské nádraží, tam byla připravená dřevěná tribuna, Solženicyn vystoupil z vlaku a šel pěšky přes nádraží. Stál jsem hned vedle něho a viděl v jeho očích to obrovské zklamání, protože místo desetitisíců Solženicyna obdivujících lidí tam bylo několik desítek bývalých vězňů. On pochopil, že se vrátil pozdě, že ten správný okamžik promeškal, a možná i to ho vedlo na tu cestu, kterou jste zmiňoval.

Jak ochudil Rusko odchod Židů? O tom, že jejich příchod obohatil Izrael, mi vyprávěl v rozhovoru Jan Zouplna z Orientálního ústavu:„Izraelská společnost se od vzniku izraelského státu a to nejenom v důsledku imigrace z Asie a Afriky postupně orientalizovala. Proces vyvrcholil někdy v osmdesátých letech. Imigrace ze zemí bývalého SSSR jakoby restartovala zpětnou europeizaci. Můj osobní názor je, že tato imigrace je to nejlepší, co Izrael za posledních 30 až 40 let potkalo.“
Rusové trpí velmi silně antisemitismem. Nedovedl jsem si to nikdy vysvětlit, ale ten antisemitismus je v nich. Když Grigorij Javlinskij kandidoval na prezidenta proti Jelcinovi, neměl proti plavovlasému obrovi šanci, Rusové si mezi sebou šeptali, my toho Žida volit nebudeme. Dnes se z Izraele lidé už také vrací, což přispívá ke kultivaci ruského prostředí, protože se většinou vrací lidé vzdělaní a bohatší. Neplatí to jen pro samotné Rusko, když jsem byl někdy v roce 1990 poprvé v ukrajinské Oděse, ta se téměř vylidnila, protože všichni Židé odešli do Izraele. Dnes je tam opět spousta židovských firem, které přinášejí prospěch regionu, a nejen ekonomický.

Zkusím citovat z Vaší knihy Bastardi: “Víš, co je Rusko? Přijmi ode mne pravdu, kterou říkali velicí Rusové s klidem a nadhledem. Rusko je zemí neslýchané servility a děsivého ponížení. … Mužnost nahrazujete surovostí… opravdové gentlemanství a rytířskost ducha bojovým uměním, velkými svaly a falešným vojáckým kamarádstvím…nej­raději žijete v teple kolektivu, rozpuštěni v ženském živlu, v mateřském lůně… vaše nestátotvornost není ziskem svobody, ale odevzdáním, osvobozením od aktivity.“ Drsná slova, je takové Rusko?
Nejsou to moje slova, citujete jednu z postav. Ovšem je to ruská postava, ta slova řekl Rus. Mluví o tom rozpouštění a servilitě, je to způsobeno tím, že Rusko je v ruštině rodu ženského a že ten mužský princip pevnosti Rusku schází. Co na tom citátu oceňuji – proto jsem ho do knihy vtělil – je ta upřímnost autora, který ho řekl, to je ten moment, kdy si rvou tu košili na hrudi a posypávají hlavu popelem a roní obrovské slzy. Existuje ruské přísloví, které ve volném překlady zní: „Rusko rozumem nepochopíš, nezměříš ho, Rusku můžeš jenom věřit“. To je to, o čem ta postava mluví, ten děsivý ruský fatalismus – Rusku můžeš jenom věřit. Místo toho, aby si řekli, že Rusko je třeba změnit. To bude ještě dlouho strašit v ruské mentalitě a ovlivňovat postoj Ruska ke světu. Rusové cítí, že ten takřka bezbřehý fatalismus je brzdou a od ostatního evropského světa ho odlišuje.


Solovecké ostrovy

Teď budu citovat přímo Vás – „Rusko rozumí tvrdému úderu pěsti do stolu a řeči peněz“. To jsou ovšem právě dvě věci, které EU ve vztahu k Rusku nepoužívá.
EU hraje vůči Rusku politiku appeasementu, Rusko je jeden z hlavních dodavatelů energie, což je jistě nezanedbatelné. Kreml – ať již carský, stalinský či putinovský – si umí vážit silných protivníků. Reagan Sovětský svaz uzbrojil, ale bezpečně ho v Kremlu respektovali a pociťovali k němu jistý druh úcty. A takový druh úcty nepociťují například k našemu prezidentu Klausovi. A k těm penězům. Když se Sovětský svaz rozpadal, když probíhala obrovská transformace veškerého hospodářství, od ševce po velkou fabriku, tak ta se nakonec opřela o ruské kupectví a tradiční schopnost Rusů obchodovat. To sehrálo v té divoké ruské privatizaci, proti níž byla ta naše ničím, podstatnou roli, kupci vždycky rozuměli řeči peněz. Evropa by mohla ten smysl pro peníze využívat například k tomu, aby korigovala šílené výstřelky, jako bylo vraždění statisíců lidí v Čečensku, jinak než zdviženým varovným ukazováčkem. Přivřením finančních toků by Moskva prostě rozuměla, protože je to společnost, která vychází z prostých kupeckých počtů.

Mají Rusové smysl pro humor?
Já jsem si dlouho myslel, že Rusové nemají smysl pro srandu. Mají. V politických i nepolitických sférách humoru. Ovšem v některých ohledech srandu nechápou. Já jsem se například svým ruským kamarádům marně snažil vysvětlit, proč je největší trpaslík na světě právě ruský trpaslík. Tomu nerozuměli, nebo rozumět nechtěli. Populární byly vtipy o Vasiliji Ivanovičovi Čapajevovi a jeho kulometčici Aňce. Jeden čapajevský připomenu, snad je publikovatelný: „To takhle Čapajevova švadrona jede vesnicí a z jedné střechy se ozývá rachot. Velitel Čapajev pošle Peťku, aby zjistil, co se to tam vlastně děje. Když dorazí zpět, hlásí Peťka veliteli: Vasilij Ivanovič, anťénu naťágivajut! A Čapajev si povzdychne: антенна, антенна, какое красивое имя.“ Snad bych měl dodat, že onen výraz натягивать se používá ve smyslu „mít styk se ženou“.

Byl jste vyhoštěn již před 13 lety, stýská se Vám po Rusku?
Stýská. Měli jsme tam jednu ruskou mámu, říkali jsme jí Bába Galja, také jsme o ní točili film s kolegou Maryškou. Dlouhá léta jsme jí pomáhali tím, že k nám chodila uklízet za nějaké ty dolarové bankovky, ona byla z Ukrajiny, to, čemu se tam říká бомж, tulák, bezdomovec. Ani nevím, co s ní je, asi již umřela, protože neměla zdravé srdce. A když si chci představit něco pěkného z Ruska, vzpomínám na Bábu Galju. To jsou ty momenty, kdy v obecném zmaru najdete člověka jako křišťálovou studánku. Ale to už také nebude dlouho platit. Takže se mi po Rusku stýská, ale obávám se, že dokud bude Vladimír Vladimirovič u moci, už se tam nepodívám.

Kam byste do Ruska vyrazil, kdybyste nyní mohl a jel tam soukromě?
Chtěl bych navštívit místo, kde je pohřbený můj čečenský přítel Aslanbek Ismailov, což byl jeden ze statečných čečenských generálů, který zahynul v minovém poli, když se svými vojáky ustupoval z Grozného. Vím o jednom člověku, který zná místo, kde je pohřben. Tam bych šel a tam bych… postál. Bez ohledu na to, že byl Čečenec a nebyl to Rus. Ta čečenská válka a to strašlivé vraždění, jakého se dopouštěla ruská armáda, to je nesmazatelná skvrna na tváři Ruska. Tak tam bych se podíval.


Solovecké ostrovy

Doporučte nějakou trasu pro čtenáře, na 3–4 týdny putování Ruskem.
Určitě bych doporučoval Sibiř a Dálný východ. To je pro cestovatele ráj – nádherná příroda, ještě tam není příliš draho, pohybovat se dá téměř všude svobodně a ta tradiční ruská pohostinnost v těch zapadlých koutech ještě nezmizela. Altaj, Sajany, Verchojanské pohoří, Jakutsko obecně.

Chodíte někde v Praze do ruské restaurace? Máte rád například klasické ruské pelmeně?
Ne, do žádné ruské restaurace v Praze nechodím. Ovšem pelmeně mám rád. Jen dávám přednost mantám, což jsou vlastně větší pelmeně, takové těstové bochánky velikosti dlaně. Bývaly v Rusku doby, kdy pelmeně bylo to jediné, co se dalo dostat k jídlu. V 70. a 80. letech ani v Moskvě prakticky neexistovaly restaurace, až na několik desítek výjimek. Tzv. hromadné stravování se odehrávalo v jídelnách, kde se vařily prakticky jen pelmeně, nic jiného nebylo. Jen fašírka a těsto. Z toho je patrné, že mě ruská kuchyně nikdy nijak neoslovila a neoslnila, řekl bych, že je obecně dost jednotvárná. Přesto jsem si užil i kulinářských zážitků. Když jsme točili na nádherných medvědích lovištích na Dálném východě film o tahu lososů, jedli jsme tzv. uchu, což je obecně jméno pro rybí polévku. Tehdy tou uchou byl obrovský kýbl na ohni, z něhož vykukovaly ty kusy červeného lososího masa. Narazil jsem i na některé speciality jako například rybnyj pirog. Před desetiletími si vesničané na Sibiři sami pekli chleba, nebo měli ve vesničce malou pekárnu. Rybnyj pirog, to byl bochník chleba, do něhož se před pečením dala ryba a chleba se upekl s ní uvnitř.

Budoucnost Ruska – jste v tomto směru optimistou? Hovořil jste o lidech, kteří se vracejí do Ruska z Evropy jako Petr Veliký…
Když u nás byly poslední nepřímé volby prezidenta, tak k nám do senátu chodili oba kandidáti, prezident Václav Klaus a profesor Jan Švejnar, ucházet se o senátorské hlasy. A já jsem se prezidenta Klause ptal, proč je jeho politika vůči Ruské federaci tak submisivní. A on mi odpověděl: „Já znám Vaši pozici k Rusku, pane senátore, ale musíte si uvědomit, že Rusko je v současnosti normální demokratická země“. A to je ten hluboký omyl, který nežije jen ve Václavu Klausovi, ale též v mnoha vysoce postavených představitelích Evropské unie. A dokud to takto bude, tak se Rusko bude těžce vymaňovat z toho kryptobolševismu, ve kterém se nachází. Dobře to kdysi vystihl Václav Havel, když říkal: „my můžeme Rusku pomoci, jen když mu budeme říkat pravdu“.

Ing. Jaromír Štětina (1943),
novinář, válečný reportér, spisovatel, politik. Od roku 1969 uspořádal přibližně dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí. Koncem roku 1989 začal pracovat ve znovuzaložených Lidových novinách, kde působil mj. jako zpravodaj z Ruska a šéfredaktor. Založil novinářskou agenturu Epicentrum. Je spoluzakladatelem humanitární společnosti Člověk v tísni. V roce 2004 byl zvolen do Senátu PČR a o šest let později svůj mandát obhájil.
Knihy: S Matyldou po Indu, Století zázraků, Vykradači hrobů: povídky o válce a o lásce, Výprava za českými čerty, Bastardi (román o terorismu a velké ruské duši).

Titulní foto: Archív Jaromíra Štětiny