Jedno z mých prvních setkání s jezuitskými misiemi bylo ve filmu Misie s Robertem De Nirem a Jeremy Ironsem v hlavních rolích. Doporučila byste ten film i po více než 25 letech? Jak je blízký realitě?
Film bych doporučila, je romanticky zabarvený, ale historicky věrný. Některé scény, v nichž Indiáni vyrábějí housle a hrají na ně, nebo zpívají na mši, vypadají absurdně, ale odpovídají realitě. Tordesillaská smlouva rozdělila svět na sféry zájmu mezi Španělskem a Portugalskem a o dvě a půl století později dohoda z Madridu v roce 1750 posunula hranici západněji, než bylo původně určeno. Asi jedenáct jezuitských misií tak zůstalo na portugalské straně, kde Indián z hlediska zákona nebyl lidskou bytostí, na rozdíl od španělských kolonií, kde existovala jejich zákonná ochrana, samozřejmě nechme stranou excesy při dobývání. Portugalci pořádali ještě v 18. století hony na otroky pro své plantáže. Dovážení černí otroci byli dražší, a kdo neměl dostatek peněz, musel se spokojit s indiánskými. Misie v Paraguayi byly dostupným rezervoárem, stačilo je napadnout. Proto měly paraguayské misie jednu výsadu, kterou zmiňuje i Voltaire v Candidovi, Indiáni byli ozbrojení a misie opevněné. Jezuité Indiány bránili, stěhovali je, ale mnoho jich bylo vyvražděno, mnoho pomřelo cestou, protože území misií bylo obrovské, nejenom dnešní Paraguay, ale zasahovalo i do Brazílie, Argentiny a Uruguaye. Nikde ve španělských koloniích nesměl Indián nosit zbraň, dokonce v severním Novém Španělsku, tedy na dnešním jihu USA a severu Mexika, kde byli Indiáni využíváni k boji proti Apačům, museli bojovat svými vlastními zbraněmi. Jenom náčelníci vesnic obřadně nosili meče.

Kde všude byla misijní města?
Pouze v Americe. Jezuitské misie jinde ve světě, v Číně, Japonsku, Kongu, nebo misie Moravské církve v jižní Africe, Indii, Himálaji, byly organizované jiným způsobem. Misionář přišel do nějakého města, a buď zřídil enklávu, nebo se usadil v pustině a obcházel domorodce ze své základny. Amerika byla v Evropě vnímána jako nový nezkažený svět a místní obyvatelé jako čistí jedinci nezatížení břemenem historie, které je možné vychovávat a využít i pro reformu evropské společnosti. Misijní města byla zřizována v podstatě od severu na jih a vždy v divočině, tedy ani na místě koloniálního města ani indiánské osady, nýbrž cíleně na hranici mezi kolonizovaným a divokým nepodrobeným indiánským územím. Problém byl v tom, že to kolonizované území postupovalo, rozšiřovalo se. Kolonizace tak bez výjimky vždy dospěla k misiím a docházelo ke střetům. Ve francouzské Kanadě misionáři nejdříve Indiány následovali, z čehož málem zešíleli, protože to byly kmeny, které celou zimu migrovaly za zvěří. Až později zakládali misijní města a v nich soustředili domorodce. To se týkalo především kmene Huronů v oblasti velkých jezer. Tyto kanadské misie byly zničené za irokézských válek, Irokézové Hurony v podstatě vyhladili, což souviselo s tím, že Huroni byli francouzští spojenci a Irokézové se postavili proti nim na straně Angličanů. Další misijní města byla v anglických koloniích, John Eliot zakládal komunity tzv. modlících se Indiánů (Praying Indians) na dnešním východním pobřeží Spojených států v Massachusetts a na ostrově Martha´s Vineyard. Moravská církev zakládala misijní města v dnešní Pensylvánii a v Ohiu. Dále na jihozápadě v Novém Mexiku, Arizoně a Kalifornii zakládali misijní města františkáni, ale neuspěli. Pueblané byli těžko zvládnutelní, především proto, že puebla stála již nejméně dva tisíce let a jejich společnost byla výrazně nábožensky orientovaná, tradiční a stabilní. Tam bylo opravdu těžké zavádět cokoli nového. Co se františkánům naopak povedlo, byla jejich misijní města v první polovině 16. století v mexickém Michoacánu. O těch se stoprocentní jistotou víme, že byla založena po vzoru Utopie Thomase Mora, protože o tom psal misionář Vasco de Quiroga. Michoacán tvrdě smetla španělská kolonizace, mečem a ohněm. Františkáni požádali, aby jim tato oblast byla svěřena a osady zakládali nově a racionálně, z našeho dnešního pohledu bychom to ovšem nazvali až kulturním imperialismem, protože Indiánům františkáni předepisovali naprosto všechno. Každá vesnice byla orientovaná na jiné řemeslo a Indiáni se povinně právě tomu řemeslu učili a věnovali, šest hodin práce denně, zbytek byla duchovní výuka. Na druhé straně byli Indiáni chráněni a misie prosperovaly, protože byly relativně blízko hlavního města, kde Indiáni své produkty prostřednictvím misionářů prodávali, aniž přitom sami přišli s bělochy do styku. To trvalo až do začátku 19. století, kdy po vyhlášení nezávislosti přišly misie o všechna privilegia. Pokusy zakládat misijní města byly i ve střední Americe – v Guatemale založil ochránce Indiánů Bartolomé de las Casas osadu Verapaz. Misijní osady byly i v Peru, ovšem nikoli v horách, ale na horním toku Amazonky, další v Brazílii i Argentině.


Misie v Kalifornii

Kde jsou dnes nejkrásnější pozůstatky misií?
Některé jsou zrekonstruované, v Ohiu například Friedenshütten, v západním Texasu jižně od San Antonia jsou malebné zbytky tzv. Mission Trail, což byl řetěz misií vzdálených od sebe 20–30 kilometrů. Tam poznáte, jak plánovitě, ovšem též necitlivě, byly některé misie stavěné. Uprostřed byl vždy kostel, u něj obydlí misionáře a pak jsou do čtverce kamenné chýše, které nemají dveře a vedou na to ústřední nádvoří, takže misionář mohl za svého bytu obhlédnout všechny domácnosti. Všichni chodili stejně oblékaní a ve stejný okamžik prováděli vždy stejnou činnost, ať to byla ranní modlitba, práce nebo příprava potravy. Překrásné misie jsou v Kalifornii v Sonoře a právě v Paraguayi. Indiáni se k misiím hlásí, neberou je jako kulturní imperialismus, ale jako počátek svého vzestupu, protože například jazyk guaraní dostal právě díky misionářům písemnou podobu. Zároveň se o misie stará i paraguayská vláda, protože jsou prioritní turistickou destinací. V misiích se pořádají i koncerty.

Do jaké míry byla ta „ideální“ misijní města utopií?
Ideální města v sobě nesla rozpor už od samého počátku, jako každá utopie. Jezuité sledovali spoustu cílů najednou a to prostě nešlo. Tato města měla stát stranou kvasu evropské společnosti, ovšem zároveň pomoci evropskou společnost reformovat, tedy s ní musela zůstat v kontaktu. Nebyly to nějaké tábory věrných odříznuté od vnějšího světa. Cílem misie bylo zůstat v kontaktu s tím špatným světem a pomáhat ho napravit. Tím zároveň misie nemohly zůstat plně odříznuté také od negativního vlivu okolního světa. Pro své přežití potřebovaly obchod a právě s obchodem tam vždy negativní vlivy přicházely.
Misie byly velmi profitabilní. Zvláště ty známé v Paraguayi díky kultivaci yerby maté, kombinované s dobytkářstvím. Krávy se snědly, čaj se balil do sušených kůží, když se to vybalilo, tak se i ty kůže prodaly, navíc se sušené maso prodávalo do dolů v Bolívii v Potosí. Misie tolik prosperovaly, že se jezuité nevyhnuli závisti a vznikaly pověsti, že našli doly se zlatem a tají to. V zániku misií hrály roli politické okolnosti, války, přecenění schopností misionářů, že budou schopni indiánskou společnost ovládat a dokáží Indiány přesvědčit silou své vůle, že jim dokáží nabídnout nejenom lepší životní podmínky, ale že je dokáží též uhájit.

René Fülöp-Miller ve své knize Moc a tajemství jezuitů zmiňuje, že u domorodců objevili hudební nadání a že na ně křesťanské chorály měly „čarovnou moc“. Dokonce píše, že „téměř veškerý život paraguayských redukcí se odehrával ve znamení hudby“. Naopak „se za žádnou cenu nemohou naučit počítat“.
Jezuité věřili v moc hudby. Všeobecně se dá říci, že barokní katolicismus byl pro Indiány mnohem přitažlivější než protestantské obřady. Tradiční indiánské náboženství hodně spojovalo rituál s hudbou a tancem. Ty rituály se konaly pod širým nebem, Indiáni totiž měli velký problém nechat se uzavírat do budov, jezuité to řešili tím, že stavěli nezastřešené prostory, které byly vysvěcené jako kostely. Byl tam oltář pod nějakou stříškou, ale prostor byl nezastřešený, jen obehnaný zdmi, to je i v paraguayských misiích. Hudba Indiány silně přitahovala. A přes tu hudbu bylo též možné dávat pokyny, rytmizovat den, např. zvony vyzváněly jinou melodii ráno, jinou v poledne či večer, je v tom poselství, že teď je čas na jídlo, teď se jde pracovat. Zároveň byla hudba určitou formou zábavy, při níž ventilovali emoce, protože v misiích si jí příliš neužili, tam se především pracovalo a modlilo. Nakupovat noty a nástroje bylo drahé, ale právě ty paraguayské mise prosperovaly a peníze tedy nechyběly.

Zatímco před příchodem bělochů se indiánští muži věnovali lovu a válce, misionáři požadovali, aby pracovali na poli, pečovali o dobytek a provozovali řemesla. To musela být pro muže významná změna. René Fülöp-Miller píše, že lenost byla odsuzovanou nectností a misionáři působili na Indiány hlavně vlastním příkladem…
Lov, to je vypětí, vždyť jste mimo vesnici třeba dva dny, téměř nejíte a nepijete, plazíte se v roští, útočíte na zvířata. A pak musíte vypnout. V tradičním indiánském způsobu života se střídá extrémní vypětí s relaxací, což je mimochodem něco, co my v moderní společnosti příliš neumíme, my se za tím jelenem honíme bez přestávky. Indiánský muž prostě riskuje, nejen při lovu, ale například i při stěhování nomádské vesnice, ženy nesou břemena a muži jdou kolem na stráži a nesou si jen luk a šípy. Musí být připravení bojovat a nechat se zabít. To je ta cena, kterou nabízejí. Žena ví, že útok přežije, že se přinejhorším stane manželkou vítěze. Tehdejší společnost byla prostě takto rozdělená. Do problémů se dostali františkáni, když se snažili obrátit život v pueblech, kde muži tkali látky a ženy stavěly domy. Ono to mělo duchovní a náboženské důvody, domov byl sférou ženy, dům tedy byl její starost a ona si ho také postavila. Povinné přerozdělení rolí indiánskou společnost dost zneklidňovaly. Lov byl klíčový a dodával muži prestiž, ovšem jezuité zase dávali větší prestiž té práci na poli.
Jezuitští misionáři sice šli příkladem, ale práci nesli velmi úkorně, jako své mučednictví. Jezuité byli strašně elitističtí, měli nejlepší vzdělání, jakého bylo v tehdejší společnosti možné dosáhnout. A takhle vzdělaní lidé tehdy rukama nepracovali. Ti si ani džbán vody na umytí rukou nepřinesli a zazvonili si na sluhu. U moravanů (pozn.: jedná se o označení příslušnosti k církvi, nikoli o zemskou příslušnost), kteří též zakládali misie na americkém kontinentě, to bylo odlišné, to byli řemeslníci. Ovšem – Nikolas Ludwig hrabě ze Zinzendorfu, zakladatel obnovené Jednoty bratrské, podporoval otroctví. Když o něm jednou debatoval, poznamenal, že nechápe, na co si otroci stěžují, že on také celý den pracuje. Píše kázání atd. Jezuité neměli zájem plošně vzdělávat ani indiánskou ani evropskou společnost. Vždy vzdělávali jen nejtalentovanější jedince, chtěli totiž reformovat společnost shora, pomocí těch nejschopnějších, kteří se měli stát osvícenými vládci. Indiánské komunity udržovali uzavřené a v nevědomosti, izolovali je a zachovávali si postavení zprostředkovatelů a tlumočníků, protože Indiány neučili ani evropský jazyk. V tom se lišili od protestantských misionářů, kteří kladli důraz na to, aby každý, včetně dívek, byl schopen číst Bibli, takže by se mělo základního vzdělání dostat veškeré společnosti.


Misie v Kalifornii

Jezuité patřili k intelektuální elitě, jak reálný byl mezi nimi obraz misionáře mučedníka? Nakolik se představa, že prostého divocha přivedou k Bohu, mísila s touhou po mučednické smrti z rukou těch nezkrocených?
Jezuité byli především hluboce věřící duchovní osoby. S tím se nevylučuje jejich obratná hospodářská politika. Naopak, svým hospodařením přispívali k větší slávě Boží. Všeobecná představa je, že buď jsem věřící, nebo obchodník. U nich se to ale nevylučovalo, tím, že obohacovali své misie, tím přispívali k větší slávě Boží. Díky nim bohatl i španělský křesťanský monarcha a tím též přispívali k větší slávě Boží. Podobné to bylo s vědou, oni nebyli vědci v moderním smyslu, oni nepozorovali přírodu, aby odhalili její zákony, pozorovali ji proto, aby v ní viděli větší slávu Boží. Stejně je třeba nahlížet na jejich touhu po mučednické smrti. Na jedné straně po mučednictví strašně toužili, na druhé si ovšem jasně uvědomovali, že to je jejich vlastní pýcha. Jejich úkolem bylo přivést Indiány ke křesťanství a co nejlépe pečovat o misie, když by se nechali zabít, tak by si sice vysloužili mučednickou korunu, ale nikoli k větší slávě Boží.

René Fülöp-Miller předkládá ve své knize Moc a tajemství jezuitů i tu lepší stránku jezuitských patres: „Jezuitští misionáři žádali ve jménu křesťanského milosrdenství, aby vláda prodej alkoholu Indiánům zakázala“. Jejich ideální města též chránila Indiány před lovci otroků, před po zisku lačnícími plantážníky atd. Cituje i Montesquiea: „Slouží ke slávě Tovaryšstvu Ježíšovu, že poprvé ukázali světu, že je možno spojit náboženství s lidskostí.“ Cituje i R. L. Stevensona, který měl pro působení řádu slova plná obdivu a v protikladu poukazoval na neštěstí, které pro Kalifornii znamenali „lační zloději půdy a pistolníci, kteří byli hanbou pro církev. Tak špatně se vyjímá náš anglosaský protestantismus vedle díla Tovaryšstva Ježíšova“. U nás ovšem nemají jezuité příliš dobrou pověst…
Jezuité sledovali svůj vlastní cíl, není tedy důvod je idealizovat. Pro ně byli Indiáni jen objekt, to, co jezuité dělali, to nedělali pro ty Indiány. Konali jednak pro sebe a větší slávu Boží, jednak pro evropskou společnost. S tou špatnou pověstí v českých zemích, s tím asi těžko něco uděláme, protože na tom stojí české národní vědomí. Mezi českými historiky se objevilo po roce 1989 několik autorů, kteří se pokusili vychýlit to kyvadlo na druhou stranu a psali eulogie na jezuity. Každopádně studiem misií, nejen jezuitských, ale i protestantských, se nám hodně mění jednoznačně černobílý obraz conquisty.

V knize Ideální město v divočině zmiňujete receptivitu domorodců vůči novému náboženství a poměrně mizivý počet nábožensky motivovaných nepokojů ze strany původní populace. Proč tomu tak bylo?
Katolické náboženství, zejména v té barokní variantě, Indiány fascinovalo. Ten pantheon světců a patronů jim vlastně vyhovoval, podobně jako fiesty, procesí, mše. Po první vlně conquisty byli Indiáni otřesení, naprosto se jim rozvrátila společenská struktura, hospodářské vztahy, pochybovali o svých vlastních božstvech, a přijímali tedy božstvo vítězné. Své sehrály epidemie, protože u domorodých kultur byly nakažlivé nemoci známkou toho, že se božstvo zlobí. V jezuitských misiích nedocházelo k povstáním. Když vypukla revolta Yaquiů v Sonoře, Indiáni doprovodili jezuity na hranice svého území a dali najevo, že proti nim se nebouří, že nejsou proti kostelům. Bylo to povstání proti španělské koloniální moci, nikoli proti jezuitům, naopak, Yaquiové vnímali, že jim jezuité mohou pomoci. Chtěli umět číst a psát, chtěli znát evropské jazyky, což se jezuitům příliš nelíbilo, neradi plošně vzdělávali. Yaquiové měli zájem využívat jezuity i v rámci hospodářské expanze, přes jezuity prodávali své produkty.
Známá je revolta proti františkánům – tzv. Pueblanské povstání na konci 17. století. Tehdy Indiáni v dnešním Novém Mexiku vybili všechny bělochy, nejen františkány, dokonce nejdříve zaútočili na koně, aby běloši nemohli poslat pro pomoc. To povstání bylo vedené náboženskými vůdci a bylo cíleně protikřesťanské. Pueblané františkány nesnášeli, přestože snad sto let zdánlivě tu nenávist nedávali tak silně najevo, ničili kostely, rozbíjeli oltáře, pomazali je výkaly. Pokusili se vrátit dějiny zpátky, například tím, že zakazovali koně. Misie znamenaly změny v sociální organizaci pueblanské společnosti, která byla založena na úctě k věku, čím starší muž, tím více úcty a práv. Pueblané to ale nedokázali, bylo nemožné vrátit se o sto let zpět. To, co dnes známe jako pueblanskou kulturu, to je vše produkt koloniální doby – vlněné pokrývky, stříbrné a tyrkysové šperky, vzory atd. I jejich náboženství je poznamenané křesťanstvím.


.
.
Náhrobní kameny indiánských konvertitů ze severoamerické misie Moravské církve z města Bethlehem

Budu citovat z Vaší studie z knihy Kolaps a regenerace – cesty civilizací a kultur: „Představa, že rozklad mimoevropských společenství byl předurčen jejich samotnou povahou, a proto byl nevyhnutelný, jakmile došlo k jejich kontaktu s dominantní evropskou kulturou, přetrvala až do 18. století… Osvícenští autoři a po nich historikové 19. století se však pozorněji zadívali také na samotné domorodé kultury. Dospěli přitom k přesvědčení, že pouze evropská civilizační nadřazenost nemohla vést k tak jednoznačnému vítězství a že domorodé říše byly s největší pravděpodobností vnitřně oslabeny…“ V 80. letech minulého století už ale psal o Španělích Nathan Wachtel: „Jejich jediným cílem bylo ničit vše, co jim stálo v cestě.“ Cílem Španělů přitom ale rozhodně nebyla fyzická likvidace Indiánů. Je evidentní, že výklad bývá vždy poplatný době. Jaký je ten současný?
Komplikovaný. Indiáni jsou více a více politicky aktivní, takže se vrací Černá legenda. Je překvapující, jak silné zůstává povědomí, že zlí Španělé přijeli do Ameriky, aby vyvraždili Indiány. Dnes je to tím silnější, že indiánské spolky jsou schopné platit své vlastní historiky a mají své vlastní kulturní a vzdělávací instituce. V severní Americe mají indiánské rezervace své univerzity a v nich vytvářejí svou verzi dějin. Já neříkám, že je špatná, je jejich, a neodpovídá evropskému standardu. Evropa, která si uvědomuje svou ztrátu globální dominance, na tento diskurz přistupuje. Už v roce 1992 se neslavilo objevení Ameriky, Indiáni dnes nepřipustí, aby se o nich říkalo, že byli objeveni, ale slavilo se kulturní setkání, je tedy snaha tu historii harmonizovat, vytáhnout z ní to dobré.
Minulý týden jsem byla v novém muzeu mimoevropských kultur v Paříži – Musée Branly. Nedozvíte se tam téměř nic o kolonialismu, kanibalismu, vražedných válkách kmenů, ženské obřízce, mnohoženství a útlaku žen. Jsou tam pouze hezké věci vytvořené lidmi mimoevropských kultur. Oceánské masky, které se dávají mrtvým, beduínské masky žen, což je obdoba závojů, současné karnevalové masky, všechno je to maska, vše je ukázané jako krásný předmět. To, že má každá jiný účel, vznikla v jiné době, to není vysvětlené. Podobné je to s kostýmy, čádory, burkami, vše je předvedené pouze v estetické rovině. Člověk si má z muzea odnést, jak jsou všechny kultury hezké a že z našich vzájemných kontaktů budou vycházet ještě hezčí věci. Toto je současný postoj daný ideologií multikulturalismu, která lakuje historii narůžovo.
Evropská kolonizace Americe žádný kolaps nepřinesla, byla to jedna z mnoha tragických událostí, které indiánské kultury za tisíce let postihly. Tím nepopírám ty statisíce mrtvých, které byly důsledkem kolonizace, nepopírám excesy, které byly nepřijatelné i pro tehdejší společnost. Španělé si uvědomovali, že to, co se v Americe děje, není v pořádku. A Pedro de Alvarado, dobyvatel Mexika, který vylidnil polovinu dnešní Guatemaly, stanul nakonec před španělským soudem, protože takto se křesťan a Evropan chovat nesmí. Na druhé straně nebudeme přece popírat, že Aztékové obětovali desítky tisíc lidí ročně. Moji studenti mohou zapomenout data, jména conquistadorů a kmenů, ale chtěla bych, aby si pamatovali, že historie je nesmírně komplikovaná a nemá jednoznačného viníka a jednoznačnou oběť. Je to šachová partie s mnoha účastníky v mnoha dimenzích, ve které hrálo roli strašně moc faktorů, ale jedinec nakonec stál vždy sám za sebe a musel se zodpovídat kulturním normám své vlastní společnosti.

Zakladatel Obnovené Jednoty bratrské Nikolas Ludwig hrabě ze Zinzendorfu, který poznal život Indiánů na vlastní oči, byl ve svých vyjádřeních drsný: „jsou podřadnou kastou, jsou lidem oddaným alkoholu, Bohem zapomenutým, tyranským a svárlivým… Všeobecně vzato je velkým omylem, a snad záměrným, že jsou Indiáni mezi Evropany představováni jako plemeno mnohem šťastnější než my sami… To, že chodí nazí nebo oblečení jen v hadrech, pokládáme za filozofii…“ Byli nebo nebyli šťastnější? A co jim přinesly misie?
Nevědomost asi ono štěstí do určité míry přináší, pokud Indiáni neznali a neočekávali nic lepšího, byli spokojeni s tím, co měli a jak žili. Ovšem jejich život byl strašně tvrdý. Misie Indiánům přinášely vyšší životní standard a větší bezpečí. Misie tvořily systém, a když se například někde neurodilo, ostatní misie byly připraveny pomoci. Misionáři se snažili zabránit nejhorším excesům – lidským obětem, mučení zajatců, kanibalismu, týrání manželek, ale i sirotků, kteří byli vydáni napospas naprosto všem. Ovšem také otevřeli Indiánům nový svět a dosud neznámé možnosti, a mnozí z nich přestali být spokojeni už proto, že misie byly svázány tisícem a jedním pravidlem. Někteří v nich žít chtěli, ostatní si ale přáli rozbít tu obruč, která je svírala. Když jsem byla v severní Americe u indiánských komunit v rezervacích, vysvětlovali mi, že si vůbec neuvědomovali, jak jsou chudí a vykořisťovaní, dokud nedorazila televize, z níž pochopili, co vše se kolech děje a co vše si nemohou dovolit. A tak začínalo sociální hnutí, rozmach sociální nespokojenosti v USA je mj. shodný s šířením televize.

Doporučte nějakou knihu o střetu evropské a indiánské kultury.
Červíček. Český cestovatel Alberto Vojtěch Frič přivezl do Prahy Indiána z kmene, který trpěl záhadnou nemocí. Nikdo v Latinské Americe nebyl schopen přijít na to, co nemoc způsobuje. A jeden mladý bojovník se nabídl, že pojede s Fričem do Evropy hledat lékařskou pomoc. Nakonec se zjistilo, že se jedná o střevní parazity a léky Indián odvezl zpět. Pro něj to zároveň byla úžasná objevitelská cesta, protože se jednalo o kmen žijící na úrovni téměř doby kamenné. Fričovi potomci shrnuli jeho fejetony do knihy, kterou nazvali Čerwuiš aneb Z Pacheca do Pacheca oklikou přes střední Evropu. Jednu povídku, jak se Indián porval s pražskou policií, napsal Jaroslav Hašek.

Upřesnění na závěr: Jak mám v rozhovoru psát výraz Indián? Verzálkou? Vy píšete, že nesouhlasíte s argumentací pravidel českého pravopisu…
Já píši Indián s velkým písmenem. Indián se u nás psal vždy s velkým písmenem z nejednoznačných důvodů, bylo to okopírované z angličtiny, kde se ovšem i černoch psal s verzálkou. První, kdo u nás začal bojovat proti Indiánovi s velkým písmenem, byl A. V. Frič, který argumentoval tím, že Indián není národ ani označení obyvatele nějakého území, ale je to rasa. Jako píšeme běloch, tak bychom tedy měli psát indián. Dlouho po jeho smrti to nikdo neoživil, až lingvista Zdeněk Salzmann, který žil ve Spojených státech a po roce 1989 se vrátil do Česka, zahájil kampaň za Indiána s malým písmenem. S argumentem té rasy. Protože měl velký vliv, podařilo se mu to někdy v polovině devadesátých let prosadit do pravidel českého pravopisu. Já proti tomu namítám, že za a) lidské rasy neexistují, to je na dlouhou debatu, ale něco jako rasa, tedy uzavřená skupina, neexistuje, za b) i kdyby existovaly, tak Indiáni nejsou rasa. Rasa by mohla být mongoloidní, tedy Indián by patřil do stejné rasy jako Číňan, Melanésan atd. Indián je ale obyvatel Indií, což je název, který se používal pro Ameriky až do 18. století.

Doc. Mgr. Markéta Křížová, Ph.D. (1974)
vystudovala etnologii a historii na FF UK, působí jako docentka na fakultě iberoamerických studií FF UK. V roce 1995 absolvovala stáž na University of Texas v Austinu, v letech 1994 a 1997 terénní výzkum u indiánů ve státě Minnesota, v letech 2000–2001 stáž na Universidad Autónoma de México. Zabývá se problematikou indiánských kultur Nového světa a koloniálními dějinami Ameriky, především vztahy původních obyvatel a Evropanů a také dopady setkání s americkou realitou na evropské vnímání sebe sama.

Knihy:
Ideální město v divočině (2007; 2005 vyšla původní španělská verze) o misijní činnosti katolických a protestantských misionářů v Americe a zakotvení jejich činnosti v dějinách evropských utopií.
Se Zuzanou Marií Kostićovou a Sylvií Květinovou napsala knihu Krvavé rituály Střední a Jižní Ameriky (2011). Snažily se pochopit místo těchto – pro Evropany nepřijatelných – náboženských praktik v indiánských kulturách a vidění světa.
Kapitola „Kolaps indiánských říší?“ v knize Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (2013) – publikace představuje pohled 33 autorů na krizové momenty v dějinách velkých civilizací.
Aztékové (2005), Inkové (2006) a Mayové (2011) představují tři z nejvýznamnějších indiánských kultur Ameriky v širokém záběru od pravěku po současnost.
V nakladatelství Libri v edici Stručná historie států: Haiti (2009), Dominikánská republika (2010), Nikaragua (2011) a Jamajka (2012).
Přispívá do odborných periodik (zejména Ibero-Americana Pragensia), překládá odborné práce zaměřené na dějiny amerického kontinentu a kulturní dějiny (Robert Utley, Kopí a štít: Život a doba Sedícího býka, 1999; Peter Burke, Lidová kultura v raně novověké Evropě, 2005; Peter Burke, Jazyky a společenství v raně novověké Evropě, 2010).

Foto v rozhovoru archív Markéty Křížové.
Fotogalerie z paraguayských misií Lubomír Drlík www.lubomirdrlik.cz