Jaké jsou výhody a nevýhody nezávislého individuálního cestování po Vietnamu?
Cestovat po vlastní ose ve Vietnamu možné je, ale bývá to zdlouhavé a komplikované, ne vždy se dostanete, kam jste chtěl, ne vždy uvidíte to, co jste si vidět přál, a podobné dobrodružství může skončit zklamáním, protože nic nového neobjevíte. Pochopitelně ale záleží na vás a vaší představě o tom, co chcete zažít. Když nebudete hrát ve Vietnamu podle místních pravidel – a bývá to pro Evropana občas těžko k překousnutí – budete mít těžkosti kde, jak, co hledat, jak se tam a tam dostat atd. Vietnamci jsou tak zvyklí pohybovat se ve skupinách, že pokud si chcete něco zařídit individuálně, budou mít pocit, že jste divný, že něco není v pořádku, že budete ve strašném nebezpečí a budou vám vymlouvat, abyste rozhodně sám nejezdil. Na druhé straně, pokud se odevzdáte do péče Vietnamců, zažijete i to, o co nestojíte, např. nebudete ani půl dne někde sám. Zlatá střední cesta je vyrazit do Vietnamu s někým, kdo se v regionu alespoň trošku orientuje.

Jaký je zájem o vietnamštinu mezi Čechy? Nepochybně se vyplatí naučit se před cestou nějaké to vietnamské slovíčko.
To se vyplatí všude na světě, to cestovatelé vědí. Často slýchávám, že vietnamská komunita je uzavřená a nepřístupná, ale mé zkušenosti jsou opačné. Oni ocení, když projevíte zájem o jejich kulturu, když zjistí, že umíte v jejich jazyce alespoň poděkovat nebo že se orientujete ve složité problematice oslovování lidí podle věku. Zájem Čechů o Vietnamce roste v poslední době až geometrickou řadou, toho si nelze nevšimnout. Dlouho se hledalo, jak přiblížit vietnamskou kulturu Čechům, a podívejte se, jak jsou dnes populární vietnamská bistra. Nakonec to šlo přes kuchyni, přes vietnamské polévky.


Radost vietnamských dětí

Jak být zdvořilý ve Vietnamu?
Vietnamci se nezdraví sepnutím rukou, jak bývá v okolních státech obvyklé, ale podávají ruku v evropském stylu. Chcete-li být zdvořilejší, podejte obě ruce. Většina Vietnamců podobnou zdvořilost od cizince neočekává, ale pokud to uděláte, okamžitě získáte jejich sympatie, protože pochopí, že znáte jejich tradici, že se o ně zajímáte. Pokud byste se chtěl chovat jako Vietnamec, musel byste se chovat velmi tradičně. Vietnamština rozlišuje, když to přeženu, až nekonečné množství oslovení, tam neexistuje tykání a vykání, ale prakticky v každé větě se používají zvláštní osobní zájmena, v původním významu označující rodinné příslušníky např. mladšího bratra otce, starší sestru matky a podobně. Když s někým mluvíte, můžete se rozhodnout, jak budete označovat sebe a jak toho druhého a tak odlišíte úrovně zdvořilosti. Všeobecně platí, že za čím mladšího označíte sebe a staršího toho druhého, tím jste zdvořilejší. Tohle je pevně zakotveno v jazyce a Vietnamci jsou na to citliví. V Čechách Vietnamci chápou, že jim někdo na tržnici tyká, ale automaticky si takového člověka zařadí… no, prostě, že je vůl. Což ale neznamená, že by se třeba neusmáli a neobsloužili vás. Je absurdní si myslet, že lidé, kteří od útlého věku řeší ve svém jazyce postavení širokého příbuzenstva a starších lidí, že takoví lidé by nepochopili jednoduchou změnu z Vy na Ty. Tvrzení, že tykáním jim zjednodušíte konverzaci, je nesmysl.


Na cestování po Vietnamu si můžete zapůjčit motorky, skútry, auto nebo se vypravit po zemi vlakem či autobusem. Jak na to vám ukáže autentický cestopis o Vietnamu, který je zaměřený na dopravu po této krásné zemi. Najdete zde zajímavé tipy, kam se ve Vietnamu vypravit a o jaké nevšední zážitky obohatit svou dovolenou. Ještě nemáte letenky? Nakupte je levně a chytře na webu Levnocestovani.cz.


Pokud jsem někam ve Vietnamu pozván, jaké dárky bych měl přinést?
Vietnamci se rádi navštěvují, často i v ne příliš vhodnou hodinu a opravdu je dobré s sebou přinést nějaký drobný, alespoň symbolický dárek. Obvyklé jsou květiny, ovoce nebo dezert. Za vhodný dárek se považuje i káva, nebo zahraniční balené čaje, přestože ve Vietnamu se pěstuje několik druhů opravdu dobrých čajů i kávových bobů.

Jaký je ve Vietnamu vztah mezi mužem a ženou, na veřejnosti, v rodině? Existuje nějaké feministické hnutí?
Tradičně je postavení žen ve vietnamské společnosti mnohem lepší, než by mnoho lidí předpokládalo. Už středověké zákoníky zaručovaly ženám určitá práva, ve Vietnamu se například nikdy nerozšířil čínský zvyk podvazování nohou. Historie zná i mnoho proslulých žen válečnic a slavných literátek. Oficiálně je hlavou rodiny muž, ovšem opravdu platí, že tou hlavou otáčí ženský krk. Mnoho Vietnamek samostatně podniká, a když to trošku přeženu, tak jsou to často ony, kdo řídí celou širokou rodinu, zatímco část vietnamského mužského pokolení posedává na ulici a kouří. Je ale veliký rozdíl mezi venkovem a městem, hodně záleží na osobních zkušenostech a prostředí, ve kterém člověk vyrostl. Mnohé projevy městského „volnomyšlenkář­ství“ například ve vztazích, by na venkově tvrdě narazily. A i ve městech se například považuje za hodně neslušné, když se kluk a dívka vedou za ruce. Všude na světě jsou feministická hnutí, ale i když netvrdím, že ve Vietnamu je všechno v pořádku, neřekl bych, že by postavení ženy v současné vietnamské společnosti bylo vnímáno jako nějaký větší problém.


Studentky o přestávce u jezera Ho Tay v Hanoji

Na jaké stopy své vlasti narazí Čech po příletu do Vietnamu? Předpokládám, že si Vietnamci oblíbili pivo, ale na tom nebudou mít zásluhu jen Češi.
Když Vietnamec zaslechne češtinu, buď si okamžitě vzpomene na to, že nějaký bratranec či sestřenice studovali v Československu, nebo se mu vybaví právě pivo. V Hanoji jsou asi tři české restaurace a vietnamští podnikatelé dokonce začínají zaměstnávat české sládky. V těch restauracích se pokouší i o českou kuchyni, ale samotní Vietnamci si řízek nedají. Pokud je ve Vietnamu restaurace se zahraniční kuchyní, např. mexická, klienty jsou většinou turisté nebo diplomaté. Občas ještě můžete zahlédnout nějaké české kolo, babetu, ve městě Haifong existuje nemocnice česko-vietnamského přátelství, ale pokud neumíte vietnamsky, nevšimnete si jí.

Z vietnamské literatury byly do češtiny přeloženy staré básně, legendární příběhy, pohádky. Nedávno vyšla kniha Ru od Kim Thúy, to je příběh uprchlice žijící v Kanadě. Nenarazil jsem ale na žádný současný vietnamský román přeložený do češtiny, který by přiblížil vietnamskou současnost a mentalitu. Smí se ve Vietnamu psát o aktuálních společenských problémech?
Nemyslím si, že by současná vietnamská tvorba byla vysloveně umělá nebo svázaná, když si dáváte pozor, můžete napsat mnohé, neboť neexistují doslovné zákazy. Vietnamský komunismus není tolik represivní a ve Vietnamu opravdu existují romány opatrně se vyjadřující k současnosti a k problémům společnosti ve 21. století. Spíše nevznikla poptávka o vietnamskou literaturu v Česku. V 70. letech vyšla sbírka vietnamských povídek a před několika lety další. Jmenuje se „Krejčovský závod Saigon“. Přibližuje vietnamskou společnost v deseti povídkách pěti současných prozaiků. Mimochodem, v roce 1986 přijala komunistická strana na svém zasedání usnesení vybízející moderní autory, aby více psali o vietnamské současnosti. Na následujícím sjezdu ale byla tato iniciativa zrušena.

Vychází ve Vietnamu překlady z češtiny? Přečte si někdo ve vietnamštině Hrabala?
Ano, něco z české literatury se objevit nepochybně dá, přestože česká literatura není ve Vietnamu nijak výjimečně populární. Ale právě díky dlouhodobým vztahům obou zemí existuje poměrně početná skupina bohemistů, kteří se zabývají překlady. Ovšem nečekejte, že by Vietnamec běžně reagoval na jména Hrabal nebo Čapek.

Před několika měsíci proběhla ve Veletržním paláci v Praze poměrně nenápadná výstava Vietnam – plakáty propagandy. Jaký vývoj má tenhle styl? Udeří turistu do očí vietnamský socialistický realismus i dnes?
Tenhle kuriózní umělecký styl je ve Vietnamu dodnes. Dnešní plakáty vypadají naprosto stejně jako ty propagandistické před 40 lety, které najdete třeba na stěnách starých vojenských objektů. I dnes uvidíte vykreslené postavičky ve správném bojovném odhodlání, které oznamují, že např. bezpečí v dopravě je štěstím pro celý stát. Dokonce i současná kultura billboardů je vedena v tomto duchu.


Štěstí národa spočívá ve spolupráci dělníků a zemědělců


I dnes uvidíte vykreslené postavičky ve správném bojovném odhodlání

Vietnamská kuchyně – pokud jsou peníze, jí se asi vše, co se pohybuje. Smějí lidé ve Vietnamu ulovit bez povolení v přírodě např. kobru nebo opici a nasytit rodinu? Je trestáno pytláctví?
Ve Vietnamu je asi třicet národních parků a lov je samozřejmě zakázán. Tresty jsou sice přísné, ale stejně na venkově všichni loví a reálně je asi nemožné to ohlídat. Existují vzdělávací a agitační programy, vláda to odsuzuje, ale na druhou stranu celá oblast podnikání je ve Vietnamu velmi volná a sahat lidem do svobody postarat se o sebe, uživit se, to se dnes příliš nenosí. Ve vesnicích proslulých lovem hadů odchytávají jakékoli hady v okolí na poli a nikdo nekontroluje, zda mezi úlovky není nějaký vzácný a chráněný druh. Zahlédnete i kuriózní situace, např. domorodce, který má na kopí napíchnutou opici a tato scéna jak z doby kamenné je doplněna tím, že muž rozmlouvá mobilem.

Vietnamská kuchyně, to jsou i psi. Existuje přímo ve Vietnamu nějaká iniciativa žádající omezení chovu psů na jídlo?
Vietnamci jedí pouze několik speciálních druhů psů chovaných na farmách. Tito psi jsou považováni za tradiční jídlo, které se má jíst za určitých svátků. Tak je to i v restauracích, kde si mohou lidé psa objednat právě při výjimečných příležitostech. Mezinárodní společnosti bijí na poplach neustále, ale nevím o tom, že by nějaká místní organizace vystupovala proti tomuto chovu. Mnozí Vietnamci vnímají, že je to trošku zastaralé a že se na to Západ dívá jako na určitý druh barbarství. Vietnamci mi ale často namítají, o co je horší jíst psa než koně a v Čechách se dělají koňské salámy. Je stále více Vietnamců, kteří odmítají jíst psy a mají větší a větší averzi k takovému pokrmu. Stále častěji se stává, že si rodina pořídí nějakého chovného pejska, ale děti si ho oblíbí a již s rodinou zůstane. Určitě to nebývá tak, že si Vietnamec koupí velkého drahého psa, vykrmí ho a pak sní. To je příliš nevýhodná investice.

Pan Son si vychutnává vodní dýmku

Vietnamci bránili svou zemi proti mnoha dobyvatelům. Málo se ví o krátké čínské invazi na konci 70. let, v knize Dějiny Vietnamu jsem četl, že za měsíc bojů bylo na půl milionu mrtvých. To číslo působí děsivě.
Ten údaj je neověřitelný. Obě země o této válce raději mlčí a tak trochu se tváří, že vlastně nebyla, že to byl v podstatě omyl. Je pravda, že to bylo jakési pominutí smyslů. Čína tehdy vyslechla volání čínských obchodníků ve Vietnamu, kteří si stěžovali, že jsou perzekuováni (moc čínských obchodníků v Saigonu a dalších přístavech byla velká) a zároveň se postavila na stranu Pol Potova režimu v Kambodži, který byl svržen vietnamskou armádou. Vietnam byl v dávné minulosti dlouho součástí Číny a navždy zůstal ve sféře čínských zájmů. I tentokrát Číňané potřebovali výrazně ukázat, že jsou teritoriální mocností, ale strašně to přešvihli. Navíc tvrdě narazili, Vietnamci byli připraveni a vycvičeni z války proti Američanům, měli neporovnatelně lepší výzbroj a krátká válka se změnila v masakr vojáků i civilistů. Čína se pak rychle stáhla. Spory a staletí trvající latentní napětí pokračují dodnes, obě země se mj. hádají o ostrovy v Jihočínském mo­ři.

A jaký je vztah Vietnamců k Číňanům?
Zjednodušeně řečeno považují čínskou kulturu za vlastní kořeny podobně, jako se Evropané dívají zpět k antickému Řecku. Čína je nekonečný zdroj inspirace. Žádný Vietnamec by asi nezmínil, že je milovníkem Číny, ale sami se v rámci vyznávání konfuciánských hodnot cítí jako ten mladší a menší bratr. Přestože Vietnamcům nechybí ve vztahu k Číně ostražitost, nikdy se to nezvrhává v protičínské nálady. V pohraničních regionech je obrovská bilingvnost, kvete vzájemný obchod i pašování a vztahy prostých lidí nejsou narušené minulostí.


Socha buddhistického svatého muže z 11. století

Umí Vietnamci čínsky?
Ty jazyky jsou hodně odlišné, ale minimálně každý druhý Vietnamec je schopen napsat pár znaků čínsky, je to považováno za součást lepšího vzdělání. Ti vzdělanější navíc pravděpodobně na škole studovali čínskou kulturu, historii. A když je Vietnamec obchodník, naučit se trochu čínsky je nutností, vždyť ve Vietnamu žije téměř milion Číňanů. Pokud Vietnamec ovládá nějaký cizí jazyk a není to angličtina, je to čínština.

Jaký je dnešní vietnamský komunismus? Zdá se, že není příliš podobný represivním režimům ve východní Evropě nebo v Číně. Nepochybně ovládá masy, ale nepotlačuje náboženství, lidé smějí cestovat, volně podnikat atd.
Na jedné straně to opravdu není tuhý represivní režim a v zemi nejsou plné věznice lidí, kteří proti němu protestovali. Na druhé straně se člověk nemůže beztrestně vyslovit proti čemukoli. Ústava zaručuje náboženskou svobodu jako základní právo, ale jen u státem uznaných náboženství, periodicky se např. opakují problémy s protestanty ve středním Vietnamu. Vietnamský komunismus se pohybuje někde na střední cestě, a pokud se někam kloní, je to asi opravdu k pojetí osobních svobod. Ty vám neupírá, pokud se staráte o sebe a svou živnost, v rámci zákonů tak můžete téměř cokoli. Nesmíte ovšem zpochybnit jednu jedinou premisu – že jediným, kdo je povolaný řídit stát, je komunistická strana. Nemůžete vystoupit na náměstí a vyzvat k diskusi nad postavením strany. Ta schopnost vietnamské komunistické strany minimalizovat svůj negativní dopad a přitom se velmi nenápadně držet bez obtíží u moci, je unikátní z celosvětového hlediska. Komunisté se nemuseli uchýlit k tvrdým represím a dokonce omezili dobrovolně svou pravomoc zasahovat lidem do jejich soukromí. Kdyby někdo volal po větší svobodě, budou mu říkat, vždyť ji máte, možná by Vietnamec ani nepochopil, co tou svobodou vlastně myslíte. Komunistická strana se dokonce dokázala ztotožnit s existencí státu, který pod jejím vedením přešel přirozeně z válečného stavu trvajícího desítky let k civilnímu životu. V lidech je pevně zakořeněno, že je to zásluha právě strany. Pokud někdo zvenku zaútočí na komunistickou stranu, Vietnamci mohou mít dokonce pocit, že se útočí na samotnou podstatu nezávislosti stá­tu.


V zátoce Ha Long

Vietnamci žijí nepochybně duchovněji než Češi, zdá se, že komunismus z nich nevychoval bezvěrce. Na druhou stranu ani u nás neslyším vietnamské hlasy žádající postavení chrámu, modlitebny.
Ve válečných časech mniši a buddhistická komunita bojovali bok po boku komunistů. Když válka skončila a vznikl komunistický stát, buddhistická obec si zachovala své postavení. A to byl v minulosti komunistický režim jistě represivnější. Zda jsou Vietnamci buddhisty či komunisty, to záleží na tom, jak položíte svou otázku. Proto se výrazně liší i údaje ve statistikách. Jedna renomovaná agentura bude tvrdit, že ve Vietnamu je 80 procent buddhistů, další, neméně známá, že jich je pouhých 10 procent. Protože ostatní jsou komunisté. Záleží na té otázce. Zeptáte-li se lidí, zda jsou buddhisté, odpoví většinou ano, zeptáte-li se, zda jsou komunisté, odpoví též ano. A věří-li na duchy, odpoví opět ano. Obecně se dá říct, že osobní duchovní život Vietnamce charakterizuje až neuvěřitelná tolerance k úplně všemu. Vietnamec nemá problém být příslušníkem několika náboženství, a pokud je někde něco v rozporu, on si najde cestičku. Tahle synkreze je pro Vietnamce hodně typická. Vietnamci mají i v ČR několik buddhistických sdružení, v pražské tržnici Sapa v Libuši je velká pagoda. Oni ale necítí potřebu bojovat za další pagody. Většina duchovního světa Vietnamců se neodehrává na velkých shromážděních, skutečné duchovní centrum je oltář předků, který je v každé rodině. Od kultu předků, nejzákladnější součásti představy o vlastní kulturní identitě, se odvíjí další rituály, praktiky a víra. Každý Vietnamec, ať je křesťan či buddhista, má doma oltářík s obrázky svých zesnulých, obětiny, květy a ovoce, a své spojení s předky považuje spíše za projev kulturního života než náboženství. My máme tendenci hledat hranici mezi světským a náboženským, ale u Vietnamců to splývá.

Doporučte na závěr itinerář pro člověka, který jede do Vietnamu poprvé a má tři týdny dovolené.
Těžké hledat odpověď… Málokdo ví, že ve Vietnamu je poušť, klasická poušť. Jsou tam ruiny zaniklé říše Čampa, starého hinduistického království. Stojí za to dát si hada ve vesnici v okolí Hanoje. Nádherná je zátoka Ha Long. Na druhé straně se v deltě Mekongu můžete vykoupat v tak dokonale špinavé vodě, že nebudete ani věřit, že je to možné. Stará atmosféra na vás dýchne z ruin bývalého hlavního města Hue. Právě přes Hue teče tzv. Voňavá řeka, do níž v určitou roční dobu napadají květy ze stromů. Je jich tolik, že řeka opravdu voní a vypadá až uměle. Za návštěvu stojí i bojiště Diem Bien Phu, kde v roce 1954 porazili Vietnamci Francouze. V horách na hranicích s Čínou na nás koukali jako na první bělochy od odchodu Francouzů a Američanů. Navštivte pagody, i ty, jejichž jména nenajdete v žádném průvodci. Můj osobní největší zážitek přišel náhodou, jel jsem na motorce z Hanoje na jih a najednou jsem byl v nejzázračnějším klášterním komplexu, jaký jsem kdy navštívil. Komunita mnichů mě vzala mezi sebe, měl jsem výhodu, že jsem se domluvil. Jakoby se zastavil čas, popíjel jsem čaj s mnichy, kteří vypadali stejně jako před tisíci lety, to se nedalo naplánovat, to bylo naprosto spontánní.

Doporučil jste ochutnat hada ve vesnicích kolem Hanoje. Pro středoevropana to může být i drsný zážitek, např. pití hadí žluče smíchané s kořalkou. Má skutečně tento nápoj jakési léčivé účinky, prý ho doporučují např. proti migrénám.
To možná souvisí s takovým obecnějším folklórem, s tou těžko popsatelnou příchutí „vietnamskosti.“ Tam se žije ve velmi pestrém duchovním a kulturním světě, kde všechno se vším souvisí, budovy se staví podle pravidel feng-šuej, lidé chodí pro rady k věštcům a vůbec celý svět je plný duchů a nadpřirozených sil. Lidé ve Vietnamu se přirozeně léčí jídlem, ani o tom vlastně neví a podle tvrzení mnoha Vietnamců je každé druhé jídlo zázračným lékem a posilujícím přípravkem na cokoliv. Exotická vietnamská příroda je určitě plná různých léčiv, která Západ vůbec nezná, ostatně ve Vietnamu například na vysokých školách můžete vystudovat obor tradiční medicína. Sníst tradičně upraveného hada, to je něco, na co nejspíš do smrti nezapomenete, na druhou stranu jsem ale k přehnaným tvrzením o blahodárných účincích některých pokrmů, jako je třeba hadí žluč, nebo nakládaní sršni, dost skeptický. Ona taková hadí hostina v družné společnosti, při které obvykle zkonzumujete několik deci rýžové pálenky, což je svým způsobem nezbytné hygienické preventivní opatření, vás migrény třeba zbaví, ale ráno si potom musíte dát pozor na bolesti hlavy úplně jiného původu.

Ján Ičo
Autorsky se podílel na publikaci Dějiny Vietnamu (NLN), na překladech sbírky povídek „Krejčovský závod Saigon“.
Vystudoval vietnamistiku na FF UK v Praze, vietnamský jazyk na Národní univerzitě v Hanoji. Na Ústavu dálného východu FF UK přednáší vietnamský jazyk, dějiny a literaturu. Je zakládajícím členem občanského sdružení Klub Hanoi, zaměřeného na popularizaci vietnamské kultury v Čechách.

Fotografie poskytl Ján Ičo.

Články z Vietnamu:
Hadí vesnice Le Mat aneb Jak se jí syrové tlukoucí hadí srdce
Na člunech do delty Mekongu
Dotyky severního Vietnamu: Hanoj a zátoka Ha Long