Okouzlila mě kdysi stará perská poezie, v těch verších o krčmě jsem cítil opravdovost života, vzdor byrokratické moci, ducha volnomyšlenkářství (Háfez: „Zavřeli dveře krčmy – ó, Bože, nepřehlížej to, vždyť otvírají dveře lži a přetvářce“). Krčma v Háfezových verších je metaforou, domem vědění a pravdy, kde se přibližuje Bohu. Jak se dnešní íránští duchovní (v Íránu je Haféz velmi populární) vyrovnávají s jeho kritikou zkostnatělého systému a tím, že svou pouť k Bohu provozuje v „mešitě i v krčmě“?
Není pochyb, že současné politické poměry v Íránu nepřejí rozvoji alternativních forem společenského života, jež by výrazněji vybočovaly z rámce šíitského právního systému v podání Chomejního zásadního díla Velájate fakíh (Vláda duchovního), které je základem současné íránské legislativy. Na druhé straně by bylo nepřesné se domnívat, že současný Írán skýtá pouze nudný a pochmurný obraz náboženské a ideologické strohosti. Jednak jsou Íránci starobylý národ s 4–5tisíciletými dějinami, na něž jsou patřičně pyšní, jednak šíitská větev islámu vždy skýtala svým vyznavačům mnohem více prostoru pro vlastní přemýšlení a vyžití – a to z podstaty své věrouky, jejíž základy zde nemáme čas rozebírat. Pokud vím, současná moc v Íránu takové velikány, jako byl Háfez, Džámí nebo další literáti a myslitelé vrcholného středověku, nezavrhuje, pouze se nesmí hovořit o věcné podstatě jejich vysoce symbolického vyjadřování. O choulostivých tématech jako je význam vína pro středověké a raně novověké dějiny Íránu, se asi nesmí hovořit a psát, ale díla klasiků perské islámské literatury se dále vydávají a studují. Ostatně – Háfezovy symboly životních konstant, jako je krčma a mešita, nejsou v dějinách monoteistických náboženství ničím zcela ojedinělým nebo troufalým. Také literáti a filozofové z křesťanského prostředí nebo význační básníci a nekonformní myslitelé středověkého judaismu nejednou a s gustem poukazovali na pokrytectví tvůrců doktrín a na to, že věřící, který ve jménu dogmatu, ohánějícího se mravností, páše veskrze nemravné činy, je větším pokrytcem, urážejícím Boží zvěst, než obyčejný člověk, který sice sem tam zhřeší, aby učinil svůj životní úděl snesitelnějším, ale v zásadě je věrným stoupencem své víry, poctivým hledačem Boha.

Háfez je hledač Boha, tulák světem duchovna, ale někteří staří arabští básníci svými verši (a životním stylem) přímo naplňovali to, čemu se dnes (a jistě i dříve) běžně říká rouhání: Abú Nuwás: „Půjde-li číše kolem, ať nevím, že muezzin volá… chci se veřejně napít vína a chci dnes děvkou být.“ Al-Achtal: „Není mým zvykem… bučet bú v modlitbách stáda muslimů, jen chladné víno je můj pán…“ Předpokládám, že dnešní arabská literární kritika nemá pro tyto středověké autory, kteří byli básníky na chalífově dvoře, slova uznání.
Podobné verše se nijak nezdůrazňují, ale hlavně záleží na tom, ve které zemi ten který literární vědec působí. V Sýrii jsou studie na toto téma běžné, zvláště z pera křesťanských odborníků. V Saúdské Arábii je asi nenajdeme. Je však třeba podotknout, že arabská pijácká poezie (chamríját) se stala svébytným poetickým žánrem až v pojetí evropské arabistiky 19. a 20. století. Na Západě se tato poezie líbila pro svou nekonformní povahu a v tom smyslu se jí možná přikládá větší význam, než jaký skutečně měla ve svém dobovém kontextu. Ale zase – přes všechny islámské poučky a věroučné teze v období džíhilíje (nevědomosti), jak muslimští historikové a myslitelé nazývají dobu před příchodem islámu, dobový diskurz pijáckou a jinou profánní poezii velmi pozitivně zhodnotil, a to jak poezii předislámskou, tak tu z prvních staletí islámu, z doby umajjovské a raně abbásovské. V tom se mj. odráží skutečnost, že islámský zákaz alkoholu byl vždy problémovým tématem náboženské ideologie a práva a že musel reflektovat společenskou realitu, která tento zákaz více či méně obcházela – mnohdy s požehnáním světské moci.


Miloš Mendel, trocha vínka ke čtení rozhovoru

Židé víno nezakázali, přestože v Bibli jsou otřesné případy opití vínem, např. incest opilého Lota s dcerami. V Koránu je příběh vykládán odlišně, bez onoho incestu, přesto prorok Muhammad víno zakázal. Bylo pití vína skutečně v předislámské Arábii takovým společenským problémem, vždyť prorok zakázal i hudební nástroje nebo šachy. Měli (mají) Arabové větší sklon k pokleskům než Židé?
Arabové prostě před islámem požívali omamné prostředky ve stejné míře jako jiná etnika či „národy“. Vzhledem k tomu, že se sami nepodíleli na po staletí se rozvíjející vinařské kultuře, jakou známe ze starověké Persie, ale hlavně z antického Řecka a Říma nebo z Foinikie, neměli víno za „historicky zvládnutou“ poživatinu. Pili nárazově a účelově – aby si navodili stav opojení a stimulace. Bible nám dokládá, že také židé měli k vínu v podstatě ambivalentní postoj, ale pozdější židovské právní autority – rabíni – víno nikdy nepostavili mimo normy etického a právního kodexu, pouze jeho výrobu svázali přísnými pravidly. Dnes můžeme jen akademicky spekulovat o tom, proč se tak stalo – snad proto, že židé po stoletích svého vývoje v Egyptě a Palestině měli tento nápoj „historicky zvládnutý“, snad proto, že jim dějiny přiřkly odlišný osud než Arabům v období vzniku jejich nové víry a jejich rabíni neměli reálný politický důvod reagovat na to, že věřící alkohol demoralizuje. V Koránu jsou vesměs všechny příběhy, převzaté ze Starého zákona, vykládány mnohem „citlivěji“ či stydlivěji. Připomeňme si jen příběh o Josefovi a faraónově ženě. Muhammad sám dlouho proti vínu – ať už domácímu datlovému nebo dovozovému hroznovému – nic neměl. Interpretace příslušných koránských veršů je docela jednoduchá. Nejprve se tam víno dokonce využívá k navozování pozitivní představy ráje, kde tekou řeky vína a muslimy, padlé ve válce za Boha, budou podobným vínem obsluhovat krásné a věčně mladé dívky a chlapci. Pak je v něm shledávána řada pozitiv i negativ, ale nakonec se víno zcela prozaicky stává překážkou při budování homogenní, ukázněné a uvědomělé pospolitosti věřících v Medíně. Opilí muslimové totiž svým chováním znevažovali průběh kolektivních rituálních úkonů a nakonec – a to bylo asi nejdůležitější – rozvraceli disciplínu muslimských bojových jednotek. Proto musely přijít ony dva nešťastné verše 91 a 92 páté súry Koránu, které chamr (tedy jakousi fermentovanou látku) zakazují z Boží vůle. Jaký typ alkoholu tím Prorok vlastně myslel, se asi už nikdy nedozvíme. Zákaz některých hudebních nástrojů, ale také hry v kostky, metání šípů a dalších hazardních her byl formulován velmi vágně a nikdy vlastně nebyl dodržován. Daleko později, v 8. a 9. století, prudérní právníci interpretovali tyto zákazy mnohem konkrétněji v rámci právní vědy. Teprve tehdy se rovněž objevily zákazy hry v šachy, tu sám Muhammad ve své době nemohl znát. Společenské hry typu dámy nebo člověče nezlob se však dnes v arabských kavárnách a kuřárnách i v uličkách tržišť běžně hrají a zdá se, že to nikoho nepohoršuje.

V jedné kapitole vysvětlujete, že dva roky po smrti Proroka se v islámské historiografii nazývají ridda (odpadlictví), a že jejím důvodem bylo víno, kvůli kterému některé kmeny odmítaly nadále islámskou víru. V tomto kontextu začínám více rozumět obavám duchovních z pití alkoholu. Kdo pije, je potenciálním odpadlíkem, kdo se stal odpadlíkem, samozřejmě pije. Víno tedy ohrozilo samy základy ummy – není to přehnané tvrzení?
Je to trochu přehnané. Ridda byla výrazem rozčarování beduínských kmenů, které byly s muslimy spjaty tehdy běžnými smlouvami o spojenectví nebo ochraně. Tyto kmeny byly spjaty s Poslem božím a jeho společenstvím (ummou) smlouvou, která jim na jedné straně umožňovala podílet se na kořisti v případě muslimských vítězství, na druhé straně od nich vyžadovala, aby se podřídili novému učení, které jim mj. nařizovalo, čeho všeho se musejí zříci a co musejí dodržovat. Některé z kmenů bojovaly na straně muslimů „z přesvědčení“, jiné k islámu vůbec nekonvertovaly a s Muhammadem je vázaly pouze pragmatické a tehdy běžné dohody. A tu Posel boží roku 632 v podstatě náhle umírá. Pro mnohé kmeny tím končí jejich závazek, pro jiné, ty konvertovavší, to znamenalo šok: Jak to, že Bůh nechal zemřít člověka, jehož prostřednictvím sesílal Arabům a potažmo celému lidstvu své nové zjevení? Mnozí kočovníci se v té souvislosti rádi zbavovali poměrně nepopulárního zákazu pití, ale chamr zdaleka nebyl jediným důvodem odstředivých tendencí. Vždyť Muhammadova reforma společenských poměrů byla mnohem složitější a bolestnější.


Mešita sultána Qaboose v ománském hlavním městě Muscat

V knize L. Kropáčka Duchovní cesty islámu jsem četl vtip, který zkrátím: Křesťan se diví, že muslim neodmítl jím nabízené víno – „vždyť ho máte zakázané“. „A kdo ti řekl, že je to víno?“ vyptává se muslim, a směje se odpovědi, že křesťanův sluha koupil víno od Žida – přece nebude věřit nějakému křesťanovi a tomu, co slyšel od sluhy a Žida? Podobný je v mnoha směrech i židovský humor, nechybí křesťanům (či naší společnosti) podobná hravost s realitou?
Já si myslím, že křesťanský středověk byl také plný vtipů a humorných příběhů. Měly jen možná odlišnou formu a pointu a neuvědomujeme si tolik jejich dopad, protože nám přijdou běžné a ne tolik „orientální“. Vždyť jsou známé příběhy o Bratru Palečkovi, Hloupém Honzovi nebo Tillu Eulenspiegelovi (Enšpíglovi). Co jiného je český Kašpárek (německý Kasperlein či Kasperle), než humorná figurka, jejímž prostřednictvím se veřejnost své doby vysmívá lidské hlouposti, krutosti, tuposti státní moci a pokrytectví kazatelů pravé morálky. Skrze strojenou hloupost nebo poťouchlost svého protagonisty se vlastně vysmívá tuposti a brutalitě státní moci, korupci nebo nemravnosti těch, kteří se zpravidla mravností nejvíc zaštiťují. Lidový humor islámských národů je, mimochodem, někdy až neuvěřitelně podobný tomu našemu – chcete-li – křesťanskému, má jen vlastní kulturní kolorit. Před lety jsem vydal soubor komentovaných překladů dvanácti variant tureckého šprýmaře, mudrce a pitomce Hodži Nasreddina pod názvem Tucet tváří Nasreddinových. Nevěřil byste, kolik syžetů a point je skoro shodných s těmi příběhy, které známe z křesťanského středověku. Kromě toho tu přece máme celý, neuvěřitelně rozvětvený žánr kramářských písní a balad, písně trubadúrské a žakéřské. Jejich obsah je zpravidla plný humoru, lásky, ale také šprťouchlat, které si zpěvák či básník tropí hned z lásky, hned z tragiky života nebo neupřímného a mentorujícího kněze. Vtipů o víně je ale v islámském folklóru relativně hodně, což je dáno právě skutečností, že víno je v islámském etickém kodexu zapovězené. Žertuje se tu o zakázané věci, jaksi tajně, a jejími aktéry jsou často židé a křesťané v muslimském prostředí, protože právě oni směli víno pěstovat a obchodovat s ním. Na druhé straně v muslimské anekdotě muslim zpravidla přechytračí žida nebo křesťana, což je přirozené, ale ve vtipech o víně jde zpravidla o laskavý humor, z něhož vyplývá, jak blízko k sobě v mnoha obdobích islámských dějin příslušníci všech tří náboženských komunit měli – a nejen ve věci vína.

Má se turista obávat, když mu – zatímco je pozván do soukromí třeba na večeři – nabídnou např. v Íránu víno (nebo spíše whisky)? V minulosti přísné tresty (bičování) platily jen pro muslimy, ale dnes? Že by člověk neměl pít na veřejnosti je samozřejmé.
Turista obvykle nenavštěvuje soukromé prostředí rodin. Když však někdo někde navštíví své dobré známé a ti mu mezi čtyřmi stěnami svého obydlí nabídnou alkohol, měl by zvážit, v jaké zemi se nachází a zda mu to vlastně stojí za to. Jsou země, kde není třeba se bát, jsou země, kde není třeba pokoušet osud – už s ohledem na hostitele, pokud ovšem sám hostitel není „agent-provokatér“. Ještě se mi nestalo, aby mi jako vzácnému hostu v muslimské rodině nabídli alkohol. Mnohdy ho nepijí ani křesťané nebo marxisté – ať jsou z muslimského nebo křesťanského prostředí. Naopak jsem zažil mnoho bigotních muslimů z konzervativních islámských zemí, kteří se po příjezdu do evropské země chovají jako smyslů zbavení. Někdy to dopadá smutně, protože si prostě chtějí užít. Často ale u toho nechtějí mít svědky z řad souvěrců.

Piknik (bez vína) je oblíbená zábava Ománců

Mekka je nevěřícím nedostupná. Jaké jsou vlastně kontroly před branami Mekky, aby do města nevkročila noha nevěřícího? Jaký trest by stihl nemuslima, který by byl zadržen v Mekce? Ve Vaší knize Džihád jsem dokonce četl, že kdo protiprávně vstoupí do posvátného okrsku v Mekce, by neměl být zabit ani zajat. Muslimové jsou dokonce povinni mu zajistit potravu a vodu, dokud nebude vyhoštěn…
Na podzim loňského roku jsem se asi týden před zahájením pouti do Mekky pohyboval v oblasti Hidžázu v Saúdské Arábii. Dostal jsem se až k okraji posvátného okrsku Mekky (haram) a jejího okolí. Ona hranice, za niž už jinověrec nemá přístup, vypadá docela prozaicky – jako hraniční přechod nebo soustava kójí na italské dálnici, kde se platí mýtné. Kdybych chtěl projít, nebude mi to dovoleno příslušníky policie, kteří budou ode mne vyžadovat osvědčení o tom, že jsem muslim. V případě, že bych se do haramu dostal jinou nelegální cestou a byl bych odhalen, jsem přesvědčen, že by následky byly nepříjemné. Ale proč se o to snažit? Návštěvník určité země by měl respektovat její zákony, třebaže mu nemusí připadat sympatické. A pokud jde o náboženské zvyklosti, soudím, že nikdo z rozumných lidí, kdo bude chtít třeba v Itálii, Polsku nebo Španělsku navštívit katolický chrám, tam nevstoupí v nevhodném ustrojení nebo tam nebude rušit pietní ovzduší.

Jakým vývojem podle Vás půjde situace v Tunisku, Egyptě a možná dalších arabských nebo islámských zemích? Je pravděpodobné, že se tamější společnosti blíže přikloní k náboženství?
Je to velmi pravděpodobné, ačkoli nejsem příznivcem spekulací, do kterých se mne například v minulých týdnech snažili vmanévrovat někteří novináři, že se v těch oblastech islámského světa, kde dochází ke společenskému kvasu, opět posílí pozice aktivistického islámu, neboli fundamentalismu. Je to dáno tím, že jsme svědky zjevné eroze pseudosekulárních totalitních režimů, které „vzkvétaly“ v šedesátých letech a jejichž pozůstatky můžeme nyní sledovat v Egyptě, Sýrii, Alžírsku, Tunisku, také v Libyi, nebo Jemenu. Krizí a ideovou prázdnotou trpí i naftové monarchie na Arabském poloostrově nebo třeba Maroko. Demokratická alternativa se nikde nerýsuje, arabské země k ní nejsou uzpůsobeny, demokracie v této části světa není autentická – a kde vlastně je? Vždyť demokratický model společenského uspořádání je historicky vyzkoušen pouze v několika málo zemích západní Evropy a „výspách“ anglosaské kultury – ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii. Všude jinde se jedná přinejlepším o pokusy tento model aplikovat, napodobit nebo k němu směřovat. Je omyl myslet si, že události v Tunisku a Egyptě posledních týdnů vyústí v „samet“ nebo že se tam vytvoří jakási obdoba Občanského fóra. Vždyť tyto společnosti mají o fungování demokracie jen mlhavou představu. To platí zejména o těch společnostech, kde nejsou vytvořeny ani zárodky občanské společnosti, jako je tomu třeba v Iráku, Libyi nebo Jemenu. Zorganizovat volby, kdy lidé házejí do uren lístky s názvy nějakých „demokratických“ seskupení, není problém. To se dá uskutečnit i ve Rwandě dva roky poté, kdy se tam kmeny Hutuů a Tutsiů vraždily mačetami, nebo třeba v Iráku, kde je obyvatelstvo historicky rozděleno v etnickém, náboženském a kmenovém smyslu. Ve společnostech, které jsou rozvrstvené na základě kmenových, klanových, etnických a náboženských kritérií a identit, kde obyvatelstvo se cítí být loajální vůči formálnímu státnímu celku nanejvýš ve druhém plánu, nelze budovat ani demokracii, ani občanskou společnost. Do politického vývoje tu zpravidla vstupují represivní složky moci, jako je armáda nebo klanové či etnicko-konfesní milice. V Egyptě to nebude jiné, ačkoli právě tam je společnost vzhledem ke svým dějinám v posledním století nejpříznivěji připravena k nějakým formám politického života, který by se podobal evropským zkušenostem. Ale poslední slovo bude mít opět armáda.


„Omán je pro individuální turistiku naprostým rájem – ale pospíchejte, kdoví, jak dlouho ještě“, říká Miloš Mendel. A má pravdu, v Ománu rychle mizí život ze starých vesnic

Podle námětu Vaší knihy předpokládám, že máte rád víno. Jaké víno pocházející z islámských zemí byste doporučil (mimochodem, ve své knize vysvětlujete, že muslim by neměl víno ani prodávat)?
Ochutnal jsem vína z Turecka, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Tuniska. Tím myslím taková vína, která se dají pít při večerním posezení. Ani jedno bych nedoporučil jako víno „dobře pitelné“. Některá červená vína z Turecka jsou zajímavá, ale jsou těžká – dvě až čtyři deci a dost. V Tunisku se dají v nejzazších koutech samoobsluh s názvem Monoprix sehnat sedmičky červeného, které vám diskrétně zabalí do bílého papírového pytlíku. Vypijete ho, ale každé Côtes du Rhône, španělské Albali nebo bulharský Mavrud, které dnes seženete v samožce, s ním přinejmenším snese srovnání. O celou třídu nad všemi ostatními dnes vyčnívají vína z Libanonu. Tam je dlouholetá vinařská tradice, kterou se snaží udržovat tamější křesťanské rodiny. Pomáhají jim přitom francouzští odborníci, proti stojí vnitropolitické poměry – občanská válka v letech 1975–1991 i současná politická nestabilita. Je však třeba říci, že tamější vinařské kultuře vadí spíše obecné ekonomické a politické problémy, než důvody ryze náboženské. Ani nárůst politického vlivu hnutí Hizbulláh dosud neznamenal, že by se libanonští vinaři měli obávat ideově-náboženských důvodů. Vždyť v údolí al-Bikáa, kde se většina vína pěstuje, kde se, mimochodem, vyrábí vynikající „koňak“, a kde jsou zároveň silné politické pozice libanonských šíitů, nehrozí bezprostřední nebezpečí pro tamější vinice. Ve střednědobém horizontu ovšem nelze nic předvídat.

Mohl byste doporučit čtenářům zajímavý tip (tipy) na dovolenou v islámských zemích? Místa, která Vás inspirovala, kam se rád vracíte, místa třeba i nepříliš známá, která nabídnou nevšední putování. Samozřejmě místa bezpečná, nenabízejme čtenářům např. návštěvu iráckého Sámarrá či jižního Alžírska.
Vidíte, zrovna v jižním Alžírsku bych se dnes cítil docela bezpečně, stejně jako v centrálním Maroku. Předpokládám, že máte na mysli spíše ty turisty, kteří si o dějinách a kultuře celé oblasti něco přečetli a mají upřímný zájem o to, vidět víc. Já osobně jsem v arabských zemích nikdy nebyl jako turista, jako arabista a islamolog bych asi těžko snášel pobyt v turistických ghettech v Hammametu, na Džerbě nebo v Hurgadě a poslouchal xenofobní poznámky některých spoluobčanů. Kdybych ale měl poradit, navštivte Káhiru, myslím tím islámskou Káhiru – okolí mešity Sajjida Zajnab, blízkou arménskou čtvrť, Ibn Túlúnovu mešitu z 9. století, bránu Báb az-Zuwajla a další místa středověké Káhiry, kde uvidíte, jak tam lidé žijí. Podívejte se do měst v nilské deltě, jako je Damanhúr, Tanta nebo Dimját. Tam turisté nejezdí a tam se k vám také místní obyvatelé budou chovat slušně, důstojně a až dojemně přátelsky. Felláhové z delty nebo údolí Nilu jsou vynikající lidé, upřímní, pohostinní, veselí a chudí – ale hrdí. Navštivte Tunisko, nesmírně tolerantní zemi, kde se spolu střetává kultura staroslavných měst (Tunis, Kajruwán, Súsa, Gábes) se zemědělskou kulturou středního Tuniska a pouštními oblastmi na jihu, kde žijí Berbeři. Tunisané jsou tvrdí lidé, ale pohostinní, potřebují jen poznat, že o jejich kulturu a problémy máte opravdu zájem. Maroko je zcela ojedinělou a historicky izolovanou „lokalitou“, která dlouhodobě nikdy nepatřila žádné říši a zachovala si tak vlastní kulturní, jazykovou a architektonickou identitu. Zkuste se podívat do Sýrie – kolébky některých starověkých civilizací. V mnohém ohledu si tam budete připadat jako na Balkáně. Lidé jsou tam nesmírně milí a inteligentní, totéž samozřejmě platí i pro Libanon a Jordánsko. Jsou tu ovšem i jiné země, kam bych za nynější politické situace nedoporučoval cestovat – Libye, Jemen, Irák nebo Alžírsko. Naopak takový Omán nebo Sjednocené arabské emiráty jsou pro individuální turistiku naprostým rájem – ale pospíchejte, kdoví, jak dlouho ještě? Zcela vně turistického ruchu stojí Saúdská Arábie, kam se stále turisté příliš nehrnou, protože tato země na ně není příliš zvědavá a vyžaduje na nich opravdu mimořádné ústupky z „běžných“ západních norem, ačkoli na jejím území se nachází mnoho historických lokalit, které by chtěl shlédnout nejeden evropský zájemce.

doc. PhDr. Miloš Mendel, CSc., arabista a islamolog, vedoucí vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR. V letech 1970–75 studoval na tehdejší Katedře věd o zemích Asie a Afriky FFUK obory arabistika a kulturní dějiny islámských zemí. Poté absolvoval studijní pobyt na Burgibově institutu živých jazyků (Institute Bourguiba de les langues vivantes) v Tunisu. Je šéfredaktorem čtvrtletníku Nový Orient vydávaného Orientálním ústavem.
Miloš Mendel je autorem řady knih, např.
Islámská výzva. Z dějin a současnosti politického islámu;
Džihád. Islámské koncepce šíření víry;
Hidžra. Náboženská emigrace v dějinách islámských zemí;
Náboženství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie  etnického konfliktu;
S puškou a koránem. Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu;
Židé a Arabové. Dialog idejí a zbraní;
Víno a vinařství v dějinách islámu

Úvodní dvě fotografie poskytl Miloš Mendel, ilustrační fotografie z Ománu Petr Nejedlý