Jaké to je, toulat se uličkami Jeruzaléma? Spisovatel Viktor Fischl kdysi
psal, že v tomto městě se každý tak trochu vznáší, vy zase v knize
Izraelské osudy zmiňujete jeruzalémský syndrom, kdy se někteří
příliš zapálení náboženští horlivci dostávají pod vliv
mesianistických představ. Vznášíte se v Jeruzalémě?
Zcela vážně jsem zauvažoval o jeruzalémském mystériu, jež ve
mně vibrovalo vždy, když jsem zastrkával do škvíry v Západní zdi
papírek s dalším pečlivě vyhodnoceným přáním. Ve Florencii mě
varovala Egle Contiová, ředitelka boloňské Galerie výtvarných umění,
před tzv. Stendhalovým syndromem z šokující přemíry světových
velikánů, kteří jsou zde pohřbeni. A Jeruzalém mě fascinoval
zhmotněním biblických příběhů, které jsem znal od svého prvního
ministrování – Getsemanská zahrada, poslední večeře Páně, Křížová
cesta Via Dolorosa, Golgota, Západní zeď – Zeď nářků, Chrám Božího
hrobu, hrob krále Davida, Omarova mešita…
A Jeruzalémský syndrom – člověk postižený touto duševní poruchou
nabývá přesvědčení, že je Mesiášem nebo že Mesiáše viděl,
případně se ztotožní s jinou biblickou osobností. Každoročně je
s Jeruzalémským syndromem hospitalizováno až 40 návštěvníků. Podle
lékařů z pohotovosti v Centru pro duševní zdraví Givat Šaul se za
„pravý“ Jeruzalémský syndrom považuje popsané duševní rozpoložení
jen u osob, které předtím neměly žádné psychické
problémy.
V Izraeli potkáte lidi tolika náboženství, ras a názorů
Izraelská letecká společnost El Al provádí extrémní kontroly, které
bychom za běžných okolností nazvali šikanováním. Mně dokonce její
bezpečáci kontrolovali fotoaparát tak důkladně, že ho rozbili (opravu El
Al zaplatily). Nejsou přeci jen jejich kontroly poněkud přehnané a někdy
i nevychované (což popisujete i v závěru své knihy)?
S láskou si vzpomeneme na pohovory na letištích před odletem do
Izraele a zpátky, kde nás sice vždy důkladně proklepnou a prohlédnou, ale
ne kvůli zákazu vstupu, nýbrž pro naši bezpečnost. Při první cestě do
Svaté země mě to poněkud vyvedlo z míry, ale poté jsem si uvědomil, jak
je to důležité. Pohovor, resp. odpovědět nejmíň na tucet otázek, vedl
k tomu, že je dnes létání s EL AL nejbezpečnější na světě. Ostatně,
dnes už patří podobná opatření k běžným také při letech do USA a
jinam. Je prostě jiná doba, terorismus není jen mýtus, ale každodenní
skutečnost. Když jsem byl v Izraeli na volbách, kontrolovali mě vojáci či
policisté v průměru pětkrát denně, přestože jsem se prokázal
novinářskou akreditací a osobním dopisem v hebrejštině velvyslance
Izraele v Praze. Čím víc takových prohlídek, tím jsem se cítil
jistěji.
Kam se v Izraeli rád vracíte, která místa Vás inspirují?
Nejvíc Jeruzalém, ale také nemocnice Hadassah, kde jsem si byl pro
námět na svůj román Krev pod obojí o transplantaci židovské
ledviny palestinskému pacientovi. Vlastně v Izraeli není místa, které by
nebylo inspirativní – Nazaretem a Betlémem počínaje, Golanskými
výšinami, Tel Avivem a Haifou konče. Srdeční vztah mám ke kibucům,
osobně jsem byl mimo jiné v Hachotrimu či v kibucu T. G. Masaryka.
Fascinuje mě odhodlání Židů žít jen za kapesné a ostatní vydělané
peníze vkládat do fondu kibuců. Samozřejmě, že rád navštěvuji místa,
spojená s životem svých přátel – mošav Moledet, Eilat nebo Ramat
Hasharon u Tel Avivu.
B. Olšer před „Omarovou mešitou“
V posledních letech se mluví o střetu kultur, já jsem ho viděl
v Izraeli mezi Mea Shearim a nočním Tel Avivem. Sám v knize Izraelské
osudy připomínáte výrok, že kdyby Arabové nechali Izraelce deset let
v klidu, ti by se zlikvidovali díky svým vnitřním rozporům sami. Je
izraelská společnost více roztříštěná, než např. naše, a více, než
bývá v Evropě obvyklé?
Je to země, která má obyvatele ze zhruba sto zemí světa. Izrael má
podle posledního sčítání lidu přes 7 262 000 obyvatel, z toho je skoro
80 procent Židů a asi milion lokálních Arabů, resp. Palestinců.
V loňském roce přišlo do Izraele na 20 tisíc přistěhovalců, třetina
ze zemí bývalého Sovětského svazu, 19 % z Etiopie, 15 % ze Severní
Ameriky, 14 % z Francie, 8 % z Latinské Ameriky a 3 % z Velké Británie
a dalších zemí západní Evropy. Snižující se počet Židů ve světě
vyrovnávají noví zájemci o judaismus. Patří k nim zejména ti, kteří
se označují za potomky ztracených izraelských kmenů. V Nigérii se
několik tisíc členů kmene Ibo hlásí k pokolení Dan a chtějí vycestovat
do Izraele. Stejně tak se děje v Jižní Africe, kde se asi 70 000 členů
kmene Lemba hlásí k židovství a zvláště ke kněžskému pokolení
Cohenů. Uganda tvrdí, že má 600 členů z pokolení, jehož jméno
znamená „Žid“ a byli pro svou víru pronásledováni. Etiopie má zase
14 tisíc členů kmene Falašmura, označujících se jako „Beta Izrael“,
kteří chtějí též do Izraele. V Indii žije 7000 potomků z pokolení
Manases uznaných za judaisty. V Číně, v regionu Kaifeng, je asi tisíc
lidí, kteří sice vypadají jako Číňané, ale praktikují příkazy
judaismu. Jejich kořeny sahají do 8. století. Stejně tak je to
i v Portugalsku, kde na severu země žije několik desítek tisíc údajných
potomků marranů. Na Mallorce žije asi 20 000 potomků Židů,
pronásledovaných v době inkvizice. V Brazílii jsou tisíce potomků Židů
vyhnaných ze Španělska a Portugalska v 15. století. Také oni chtějí
vycestovat do židovského státu… Zkrátka, bude-li nás víc, nebudeme se
bát vlka nic… Ovšem co bude za půl století se státem Izrael?
„Řekni mi, jací jsme Židé? Co mám společného s Židovkou
z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se
žádným jazykem! Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka,
ze Sibiře a Etiopie? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem vyprávějí
úplně jiné pohádky než já! Nejblíže tady k sobě mají přece
palestinští Židé s Araby!“ říká hrdinka Ráchel z mého románu
Krev pod obojí.
„Necelých dvacet procent ortodoxních Židů proti zbytku agnostiků,
starousedlíků a nových přistěhovalců…“ řekl mi trpce
nerománový Peter Bachrach z Haify, podplukovník izraelské armády
v záloze. „Osmdesát procent nevěřících Izraelců se musí
podřizovat 613 příkazům Tóry, noví přistěhovalci mají levnější
byty, auta či školné, mají zajištěnu práci, kdo chce bojovat
v izraelské armádě, může být Židem i bez konvertování či dokladů,
že se narodil z židovské matky. To vše vzbuzuje nevraživost mezi Židy,
rodí se latentní antagonismus.“ Těžko říct, jak je tato spekulace
blízká realitě. Svět roku 2050 (5821) ukáže, kdo měl pravdu. Evropa má
být už celá islámská…
Jaký je Váš oblíbený izraelský či židovský autor? Doporučte
nějakou knihu, kterou by si cestovatel mohl přečíst před cestou do
Izraele.
Román Colina Falconera Zběsilost – je tam vše
o povaze Židů.
Upřednostňujete židovský humor nebo máte raději tradiční české
vtipy?
Židovské anekdoty jsou bezkonkurenční.
Pár závdavkem:
Nedávno zpovídala novinářka jeruzalémského rabína u Západní zdi,
známé jako Zeď nářků: „Jak často se sem chodíte modlit?“
Rabín: „Dvakrát denně.“
Novinářka: „A za co se modlíte?“
Rabín: „Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé
pomáhali a měli se rádi.“
Novinářka: „To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle
modlíte?“
Rabín: „Šedesát roků…“
Novinářka: „Šedesát let! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit,
když vidíte svět kolem sebe?“
Rabín: „Mám pocit, jako bych mluvil do kamenné zdi…“
Na Sinajském poloostrově se po velké bitvě ztratili dva
izraelští vojáci. Když už třetí den marně hledali svoji jednotku a
unavení a žízniví si sedli do horkého písku sálající pouště, která
byla všude kolem, pronesl jeden z nich, když marně polykal a chtěl si
alespoň jazykem ovlažit své rty:
„Mít tak teď u sebe kanystr vody…“
„Jó, jó, to by tedy byl ale kšeft…,“ s uznáním vzdechl
ten druhý.
A pak nemějte Židy rádi…
V Jeruzalémě
Oddychová otázka: Máte rád falafel? Kam byste zašel na falafel
v Jeruzalémě? A co izraelské víno?
Mám jednu restauraci u Jeruzaléma, je arabská a pozná se podle
toho, že uvnitř je vše podřízeno ikoně jménem Elvis Presley. Socha
stojícího Elvise, sedícího u falafelu nebo chumusu, pijícího u baru…
Tam jsem ochutnal nejlepší falafel a chumus… A víno? Cabernet Savignon
z Golanských výšin.
Cituji z Vaší knihy Izraelské osudy: „Byli to oni, kdo vytvořili
v Izraeli z vyprahlých pouští vinice, plodící nejlepší víno, vysadili
sady, v nichž se ročně sklízí tisíce tun oliv, fíků…“ ta slova
patří idealistickým přistěhovalcům, kteří vytvořili rovnostářské
společnosti v kibucech a za kapesné dřeli pro Izrael. Po více než
60 letech kibucníci mizí – nezpohodlněla izraelská společnost podobně
jako Evropané? Neohrožuje bezpečnost Izraele luxus a pohodlí?
Naopak, Izraelci jsou pyšní na své hospodářské výsledky. Mají
HDP 33 tisíc USD na osobu, spousta světových firem má v Izraeli svá
domovská sídla. Dokonce izraelští Arabové žádají o občanství,
protože v Izraeli se mají mnohokrát lépe, než jejich bratři v okolních
arabských zemích. Rozhodně pohodlnost tento nejpracovitější národ
nečeká, pokud ovšem nebude za pár desítek let v židovském státu víc
Arabů než Židů.
V knize Izraelské osudy máte fotografii s třemi dívkami
v uniformách a se samopaly přes rameno. Jaké jsou izraelské ženy se
samopaly?
V Izraeli absolvují také dívky povinnou dvaadvacetiměsíční
vojenskou službu. Mladí Izraelci musejí sloužit tři roky, potom jsou jednou
za rok, pokud to není častěji v době války, povoláváni na měsíční
manévry. Ostravský Žid Bobby Šlomo David, který přežil holocaust a
vystěhoval se v roce 1946 má dvě dcery. Prvorozená Michaela nastoupila do
důstojnické školy a pak jako podporučnice rozdělovala nové brance podle
jejich dovedností k jednotlivým útvarům: „Nikdy mě ani nenapadlo,
že bych neměla jít téměř na dva roky do kasáren a na frontu. Povinné
vojenské služby jsou v Izraeli zbaveny jenom Arabky, ortodoxní věřící
Židovky a dívky, které se vdají. Jsme moc malá země, takže když se
začne střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve vnitrozemí. Proto
přijde každému vhod, když se naučí zacházet se zbraní, pozná vojenskou
disciplinu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy bomb nebo sebevražedných
náloží.”
Dívky, které nechtěly přímo bojovat, dělaly sekretářky, zdravotnice,
radistky nebo řidičky. Další možnost pro dívky, jak prožít období
povinné vojenské základní služby, je práce v Oketz. Jde o izraelskou
psí jednotku, jejíž lidští členové trénují své čtyřnohé
spolubojovníky hledat drogy a výbušniny, zneškodňovat teroristy, pátrat po
uprchlících, odhalovat infiltrace podél izraelské hranice a podílet se na
záchranných misích. Děvčata procházejí rovněž výcvikem u smíšené
záchranné vyprošťovací jednotky Šavit a nebo je čeká průzkumná
výzvědná jednotka Nachšol. Poprvé v historii se stane důstojnicí
vojenského rabinátu žena, která bude mít na starost různé náboženské
otázky, problémy a potřeby vojaček.
V Izraeli absolvují také dívky povinnou dvaadvacetiměsíční vojenskou
službu.
Jste aktivním politickým komentátorem, máte blog na idnes, na deník.cz.
Zkuste to, prosím, jednou i pro Cestomilu – arabský svět se bouří,
jakou cítíte budoucnost (nebo jaké byste se obával) Egypta, přikloní se
lidé spíše k náboženství, nebo bude hrát významnou roli armáda?
A jaký bude vztah k Izraeli?
Všechno je možné, ale jak to vypadá, „íránský model Chomejního
revoluce“ se neuskuteční. Muslimské bratrstvo musí jednat pragmaticky.
V těchto dnech ale uprchlo z věznic na šest tisíc zločinců, mezi nimi
členové palestinského radikálního hnutí Hamás, kterým se podařilo
tunely pod egyptskou hranicí dostat zpět do Pásma Gazy. Mezi uprchlými je
i Hasan Vša, který byl uvězněn před třemi roky poté, kdy jej egyptské
bezpečnostní síly zadržely na Sinajském poloostrově a obvinily
z plánování teroristického útoku proti Izraeli. Vša je člen Armády
islámu, jejímž cílem je zavedení šaríji v Pásmu Gaza. Al Džazíře
řekl, že „vězni se vzbouřili a začali vyrážet dveře a prchat
z cel.“ V Egyptě bylo Bratrstvo doposud ilegální, ale členové jsou
populisticky aktivní (jako italská mafie) v sociální oblasti, kde leckdy
zastupují chybějící složky vlády. Podporují teroristické operace
v Izraeli, nabádají věřící k rozšíření islámského vlivu i za cenu
„použití meče“. V roce 2005 získali kandidáti Bratrstva přes dvacet
procent křesel v parlamentu, což oživilo diskuzi o tom, zda by nemělo
nadále zůstat zakázáno.
Kuvajtský list Al-Qabas uveřejnil článek, v němž se píše, že Izraeli
se ve válce “Lité olovo” podařilo v Pásmu Gazy zlikvidovat zhruba
polovinu ze 750 tunelů. A takový tunel, to není jen obyčejná díra
v zemi. Musí se napřed vybagrovat do hloubky deset i více metrů, pak
udělat dřevěné obložení na “šalunk”, aby se dalo betonovat a kopat
dál, někdy i desítky kilometrů. Těžká práce a hlavně pěkně drahá.
Jeden tunel stojí přes 60 tisíc USD. A k vybudování takové pašerácké
chodbičky je zapotřebí alespoň dvacet dělníků, kopáčů, zedníků a
betonářů, ale rovněž pašeráků. Dělník dostává plat 300 dolarů
měsíčně, pašerák mnohonásobně víc. Průměrný zisk z fungujícího
tunelu činí měsíčně více než 50 tisíc USD. Gazou už prý zdomácnělo
přísloví: „Chceš-li být milionářem – kopej tunel!“
Myslím si, že z egyptského Muslimského bratrstva nakonec v Pásmu Gazy
u místních milionářů moc nadšení nezavládne. Jen u íránských
prodejců zbraní, kteří gazanské teroristy zásobují. Jejich konta se
nadmou ještě víc. Určitě se ale pokrytecký svět zase vypne k darovacím
konferencím, aby pomohl pro změnu Egypťanům.
Docela rád připomínáte svůj valašský původ, doporučíte na závěr
nějaký výlet po valašském kraji?
Valašsko je výjimečný kout Moravy. Těch nádherných míst mezi
sršatými kopci je spousta. Rožnovským skanzenem počínaje, přes
velkokarlovickou dostihovou stáj Valencio s trenérem Frantou Holčákem,
který už se svými koňmi vyhrál sedm Velkých pardubických a několik
rovinových super prestižních dostihů, tzv. trojkorun. Každá vesnice kolem
řeky Bečvy je zkrátka úžasná, nejvíc mě přitahuje mé rodné Hovězí,
kde mají také více než stoletou pálenici slivovice…
Břetislav Olšer – spisovatel, nezávislý publicista, fotoreportér.
Rodák z Valašska, svému rodnému kraji věnoval příběhy lidí a jejich
koní v knize pod názvem „Koně pro Františka Holčáka aneb (Ne)čas mezi
taxisy“, za kterou získal prestižní Cenu E. E. Kische udělovanou za
výjimečná díla literatury faktu. Napsal řadu knih, např. Izraelské osudy,
Krev pod obojí, Krev na meči džihádu, Od Hanoje po Mekong, Češi v zemi
zlata, platiny a diamantů, Černá krev, …a Bůh osiřel. Autor desítek
publicistických scénářů pro televizi i rozhlas.
Jako novinář navštívil na pětašedesát zemí světa a nahlédl do jejich
srdcí a duší. Procestoval Indočínu, aby pochopil, proč vietnamští
vojáci se zbraněmi z druhé světové války, zvítězili nad
nejvyzbrojenější armádou světa. V roce 1990 navštívil černobylskou
„zónu smrti“ postiženou havárií atomové elektrárny v Černobylu, aby
studoval fenomén „selhání lidského faktoru“. Byl prvním českým
žurnalistou, který v roce 1991 udělal ve Vilniusu v parlamentu,
odděleném od ruských tanků barikádami, rozhovor s prezidentem Litvy
Vitautasem Landsbergisem.
Více na http://bretislav-olser.enface.cz
Fotografie poskytl Břetislav Olšer
rss kanál