Jak jste poznal jižní Afriku?
Kolegové mi během soustředění na Mallorce vyprávěli hrůzné historky o Africe a moje žena, když si zadala do googlu Jihoafrická republika, prohlásila, že nikam neletím, že je tam nejvyšší počet vražd na osobu a střílí se a loupí za bílého dne na ulici. Já poznal i jinou Jihoafrickou republiku. Především Stellenbosch, což je klasické evropské turistické město. Johannesburg a Kapské město mají nebezpečné čtvrti, zvláště večer se do nich nechodí, ale taková místa mají i jiná velkoměsta včetně New Yorku a Paříže. Jedna z mých největších obav byla, co by se mohlo stát, když člověk jede na kole někde uprostřed pouště, lesů, hor, jenže Cape Epic byl perfektně organizován. Vlastně jsem během tří měsíců v jižní Africe neměl vůbec žádné pocity nebezpečí. Snad kromě hadů…

Na Cape Epic hrozilo uštknutí?
Hned první týden jsem během tréninku narazil na kobru a já hady příliš nemusím. Vysvětlovali mi, že v případě uštknutí si mám sednout do stínu pod strom a snažit se zklidnit. Hlavně nikam dále nejezdit pro pomoc, že si pro mne přiletí. Měli jsme totiž destičky Live Ticker, je tam tlačítko první pomoci, ve vzduchu byly tři čtyři helikoptéry, některá z nich by přistála za minutu dvě. A také mi tvrdili, že když mne takový had uštkne, do čtvrthodiny je konec. Občas mi to v dalších měsících na vteřinu problesklo hlavou. V lékárně jsem se poptával po antisérech, vysvětlovali mi, že jed každého z hadů působí jinak, jeden rozloží nervový systém, druhý způsobí, že začnou explodovat červené krvinky. Dával jsem si dvě a dvě dohromady a napadlo mne, že snad vážně poletím domů, když jsem to všechno poslouchal… A navíc vysvětlovali, že když najdou hady u domu, na zahradě nebo dokonce v domě, tak přijedou odborníci, hada chytí a odvezou do blízké přírodní rezervace, právě do té, kde jsme trénovali. Prostě jedna lepší odpověď za druhou. Projížděli jsme rezervací, kde jsme mohli potkat zebry a žirafy, ale kromě té kobry jediné zvíře, které jsem zahlédl, byl můj parťák Christoph přede mnou.

Je v JAR cítit zvyšující se popularita cyklistiky?
Horská kola prožívají obrovský rozvoj, tratě pro bikery jsou neuvěřitelné. Se silniční cyklistikou je to slabší, pokud je totiž v Jihoafrické republice něco nebezpečné, jsou to řidiči a silnice. A tak většina cyklistů jezdí na horských kolech, to je tam jeden z předních sportů. Nevím, kde berou tolik volného času, ale snad každý farmář po práci staví traily, prostě ráj pro bikery.

A dovolená v Africe, přemluvíte manželku?
Ona ví, že mě to tam omámilo. Už za mnou dvakrát přijela a strávila tam pár týdnů, dokonce i s naší osmiměsíční dcerou. Christoph tam má apartmá a já už jsem se také koukal po nějakých nemovitostech. Z tréninkového hlediska je to ideální místo, kde je teplo v průběhu naší zimy a není žádný časový posun. Bude to pro mne nová biková Mallorca.

Pojďme k samotnému závodu. Jaké byly začátky Vašeho přechodu na horská kola?
První krůčky jsem dělal na Maltě, kde jsem trénoval ve skupině mj. s Jardou Kulhavým, Kristiánem Hynkem, Honzou Škarnitzlem, s nimi jsem se poznával život bikera. Ve 30 letech jsem vlastně začínal jako kdysi v osmnácti. Když jsem se přesunul do Afriky, zažil jsem naprosto odlišný režim, nic takového, na co jsem byl zvyklý, tedy odtrénovat, masáž a odpoledne volno, pokud není závod. V Africe se vstávalo časněji, závody probíhaly dopoledne a všechen volný čas jsem naplňoval zlepšování technických dovedností a čerpání informací o Epicu. Měl jsem popsánu spoustu stránek, vše, co bylo pro mne nové, jaké převodníky jezdit, vyměňovat defekty, v samotném Epicu jsem ale měl štěstí, protože jsem ho projel bez defektu, jen ve druhé etapě jsem měl jediný pád, když hodně pršelo, takže ostrý test v tomto směru teprve v budoucnu přijde. Pamatuji, jak mne Christoph vzal přes mé první brody, já je jako silničář přeskakoval, abych se neušpinil, přece za takového krásného dne nepřijedu domu špinavý, ale tak to nefunguje, tam je tolik prachu, že kolo za dopoledne vypadá, jako kdyby na něm člověk trénoval roky. Tak teď jsem větší tvrďák.

Podíváte-li se zpět, co byste v přípravě vylepšil?
Jak jsem psal na twitteru i na facebooku, jsem přesvědčen, že jsem pro úspěch na Epicu nemohl udělat více. Nezanedbal jsem nic a nic mne nepřekvapilo, i díky tomu, že jsem od spolujezdce Christopha Sausera čerpal veškeré potřebné informace. Dokonce jsme během jednoho krátkého závodu i stanovali a startovali v šest ráno. Do startu jsem prožil vše, co by mne na Epicu mohlo brzdit. Vlastně až na déšť. Měsíce jsem trénoval v teple ve 30 stupních a najednou během druhé etapy zapršelo a po pěti kilometrech přestaly fungovat brzdy. A představte si letět po těch šutrech bez brzd, navíc nebylo téměř vidět.

Jak Vás přijal váš kolega Christoph Sauser?
Protože jsme dobří kamarádi s Jardou Kulhavým, tak jsem horská kola vždy sledoval. Christopha jsem tedy znal, věděl jsem, že je to jedna z legend, vždyť Cape Epic vyhrál už čtyřikrát. V minulosti jsme se ale nikdy nesetkali. Pamatuji si pocity z letadla, chybělo asi půl hodiny do přistání a Christoph mě měl vyzvednout na letišti. Najednou jsem si říkal, co já tady vlastně dělám, nervozita na mne trochu doléhala. Vyzvedl mne 3. ledna v osm ráno na letišti a za hodinu a půl jsme byly v těch nejtěžších úsecích, kde jsme pak strávili většinu tréninkových dávek. Prostě mne hned vzal do toho nejnáročnějšího. Od začátku to byl tvrdý test, nebyl čas hrát si na to, že Cape Epic bude sranda. Po třech týdnech jsem skončil čtvrtý na jednom velkém závodě a bojoval jsem dokonce o třetí místo s Karlem Plattem, což je další několikanásobný vítěz Epicu, zatímco Christoph přijel o 50 vteřin před námi. Od tohoto závodu byl náš vztah s Christophem super, tehdy to z Christopha definitivně spadlo. Do Epicu zbývaly ještě dva měsíce a já se sžíval s kolem, učil jsem se, jak funguje, se vším jsem si odpoledne hrál, protože v bikerském světě je stroj snad 50 procent výsledku. A pak, asi týden před Epicem, když Christoph prohlásil, že jede trénink na hranu, dokázal jsem se ho držet a to i v těžkých technických pasážích. Ve Stellenboschi jsme společně trávili spoustu času, nejméně obden šli spolu na večeři, na snídani, vždy je o hodně lepší, když pracujete s někým a pro někoho, ke komu máte osobní vztah, dáte do toho přece jen o nějaká procenta více. V camperu jsme spolu na pár metrech trávili strašně času. Každá dvojice se musí naučit spolu žít, naučit se přečíst jeden druhého. Já jsem si už věřil i ve sjezdech, technicky jsem se zlepšoval, ale stále bylo jednodušší jet za Christophem, na sto procent jsem se mohl spolehnout, že on vybere tu správnou lajnu, občas jsem udělal chybičku a další chybičku, a najednou jsem trochu zaostal a potřeboval ho dojet nějakých třicet metrů, jenže snažíte se dojet mistra světa. Na rovinatých etapách jsem zase tahal já.

Jaká byla nejpozitivnější změna po přechodu ze silnice?
V závodech horských kol se moc netaktizuje, na prvním kopci zjistíte, zda na to máte nebo nemáte a musíte se řídit instinktem. To se mi líbí. Silniční cyklistika je hodně o taktizování, rozložení sil. Když jsem jel na silnici na špici, šlapal jsem na 400 wattech, za mnou byli schovaní Cavendish a Renshaw a jeli na 200, což se na horských kolech nestane. Tam se není kde schovávat. Poslední dva roky bylo mým úkolem v OPQS makat pro ostatní, žádné osobní cíle, jenže té práce pro lídry bylo snad až příliš. V týmech, kde jsem jezdil předtím, jsme se jednou za rok domluvili, že jsem se dva tři měsíce mohl na určitý závod speciálně připravovat i jako jeden z lídrů, tak jsem vyhrál Okolo Murcie. Ovšem v OPQS je tolik hvězd, že jsem takovou příležitost nedostal.

Jaké bylo zázemí na Epicu?
Profíci, tedy dvacítka třicítka nejlepších týmů, mají všichni přibližně stejné podmínky, tj. vlastní campery, mechaniky, kuchaře. Mně se na závodě a na bikách líbí, že nejeli pouze profesionálové, pro lidi musí být úplně úžasné, když se mohou přihlásit a večer přijít prohodit pár vět s předními světovými bikery, vztahy jsou na bližší než v silniční cyklistice. Mediální zájem o Epic byl obrovský, kolikrát jsme se do našeho zázemí a camperu dostali až dvě hodiny po vyhlášení vítězů, po něm totiž ještě následovala tisková konference, někdy dopingová kontrola. Africké prostředí bylo náročné na techniku, odpoledne jsme s techniky rozebírali, co vylepšit do další etapy. Když jsem viděl své kolo po etapě, všude bahno, mechanici ho úplně rozmontovali až na holý rám, odevšad dostávali bahno, to se dělo po každé etapě, mechanici pracovali tvrdě od dvanácti až do večera. Čas strašně letěl, najednou zpět do camperů, dal jsem si čokoládu a v devět byl tak unavený, že jsem usínal a měl jsem pravidelných osm hodin spánku. Christophovi jsem zakázal jíst saláty, které na závodech nic nedodávají, jedli jsme jen energetické jídla, těstoviny, sladké brambory, maso, ryby, nebyl prostor na saláty. Rozdílné proti silničním závodům byly brzké snídaně, museli jsme ovšem jíst jen vyzkoušená jídla, o kterých víme, že je dobře trávíme, protože brzy po snídani se závodilo. Vstávali jsme asi dvě hodiny před startem, většinou pojedli ovesnou kaši, na tu jsme jezdili. V tom brzkém vstávání jsme se vlastně přizpůsobili africkému rytmu, alespoň tak jsem ho poznal. Chodí se na osmou do práce a odpoledne všichni chtějí trávit s rodinou, takže se trénuje od pěti do sedmi ráno, pak si dají snídani a jdou do práce. Slunce vychází brzy a je teplo od časných hodin.

Jel jste na kole S-Works Epic z limitované edice věnované Burry Standerovi. Kde kolo skončilo?
Bylo vydražené v Johannesburgu. Má podařený design blízký právě k osobě Burryho Standera s africkými a kmenovými motivy, po světě jich je asi 200 kusů, z toho deset kusů má Specialized pro ČR, Slovensko a Polsko. Burry Stander před rokem tragicky zahynul při srážce s autem a čím se závod blížil, tím jsem to emotivněji vnímal. Ještě emotivnější to muselo být loni pro Jardu, Epic se jel dva měsíce po Burryho smrti. Burry byl Jihoafričan, Christoph tam již dlouhodobě žije a oba založili charitu Songo.info, která pomáhá chudým klukům žijícím ve slumech, hodně mladých se věnuje cyklistice. Moje kolo se vydražilo asi za 250 tisíc v korunách, což je o 30 tisíc více než Christophovo a loni to bylo podobné s Jardou. Přitom Christoph je v Africe legendou.

Druhé místo je úspěchem nebo zklamáním?
Zůstává ve mně zklamání, jel jsem s kolegou, který si jiný cíl než vítězství, nedává, vždyť Epic vyhrál čtyřikrát. Bojovali jsme o celkové vítězství, nepovedlo se. Za pár týdnů se možná podívám na nějaké záznamy a řeknu si, že to nebylo špatné.

Jak daleko bylo první místo?
Kdyby můj parťák neměl tolik technických problémů, kdo ví. Neměli jsme téměř žádnou krizi, kromě přepálení tempa ve stoupání na Stairway to Heaven, jeden z nejtěžších kopců závodu, Christoph byl hodně motivovaný. Na horských kolech je to největší rozdíl proti silnici, musíte osm dní vydržet čtyř pěti hodinové etapy na absolutním limitu. Byl jsem to spíše já, koho všichni tipovali na pády a defekty, nic z toho mne nepotkalo, naopak Christoph čtyři defekty, tři pády, přetržený řetěz, brzdové destičky, opravdu příliš. Cítil se z toho špatně, i kvůli mně.

A návrat na silnici?
Sezónu dojedu na horských kolech, v žádném případě to není tak, že jsem měl jet Epic a po něm naskočit zpět do silničního pelotonu. Na silnici mám spoustu kamarádů, přemlouvají mě, ale návrat mne neláká. Na horském kole bojuji na výsluní. Na silnici jsem byl členem týmu, v němž úkoly byly rozdělené, takže když jsem svůj úkol dokončil, nastupoval další kolega. Teď prožívám obrovskou změnu, ale změnu, na kterou jsem se strašně těšil – jsem lídr, na Epicu společně s Christophem. Je skvělé chodit na pódium a stát i na nejvyšším stupínku. Moje budoucnost je spojena s horským kolem a příští rok se možná na Epic vrátím. Kdo ví, možná řekne Christoph, že chce jet zase s Ferym, možná pojedeme s Jardou, dva Češi Epic nikdy nevyhráli.

Vy jste dostal v Africe i nové jméno…
Frana, to je afrikánské jméno, když jsem se s místními sžil, začali mi tak říkat. Ale všichni anglicky mluvící kolegové mě oslovují Frankie a německy mluvící to zkracují na Franty. A doma jsem pro všechny Fery.

František Raboň (1983)
profesionální silniční cyklista, v letech 2012 a 2013 závodil za tým Omega Pharma – Quick-Step. Pětkrát startoval na Giro d'Italia a v roce 2010 vyhrál etapový závod Okolo Murcie, kde za ním na druhém a třetím místě skončili Denis Menchov a Bradley Wiggins. Od roku 2014 přestoupil na horská kola a na Cape Epic společně se spolujezdcem Christophem Sauserem obsadili druhé místo (Team Meerendal Songo Specialized). Před Cape Epic již vyhrál etapy na závodech Ride the Rock a Tankwa Trek.