Letos jsi letěl na Kapverdy na Kriol Jazz Festival a poté cestoval po ostrovech. Je v dnešních rozměrech turistického ruchu ještě možné zažít to, čemu se říká morabeza, což je kapverdský pojem pro pohostinnost? Kdysi mi o ní s nadšením vyprávěl historik Jan Klíma. Převládá ještě na Kapverdách ona radost nad tím, že vídám známé i nové tváře, že sluníčko svítí, že je co jíst a pít?
Kapverdy ještě nejsou turisticky extrémně zasažená země, takže zejména na některých ostrovech – ano. Na druhé straně bychom jim ten pozitivně rozvíjející se turistický ruch měli přát, je to chudá země a pro Kapverďany jsou přijíždějící cizinci možností, jak stát v budoucnu na vlastních nohách. Bohužel tam turismus zanáší všechny nešvary, které s ním souvisejí. Na hlavním ostrově Sal, kde není nic než krásné písečné pláže a kde vidíte jedno staveniště vedle druhého, nepříjemně obtěžují přistěhovalci, zejména ze Senegalu, kteří i když kolem nich projdete dvacetkrát, pokaždé nabízejí tmavé brýle, přestože jste již třikrát říkal, že máte troje. Místní toto nedělají, jsou proti africkým přistěhovalcům více hrdí. Když se dostanete na turisticky méně rozvinuté ostrovy, např. Fogo nebo Santo Antão, ve vesničkách lidé žijí, jako žili před lety, přestože mají internet a mobilní telefony, a právě tam se nadále chovají v duchu morabezy. Nebo mají malinký odstup. Kdybyste chtěli zalaškovat s dívkou, ona dá nos nahoru, Kapverďanky jsou hrdé a vzdělané. I děti, když vidí cizince, spustí hned francouzsky, alespoň pár slov. A sem tam se nám zasmějí, pamatuji jednu starou babičku nesoucí na hlavě velkou plynovou bombu. Oni prostě umí nosit náklad na hlavě, i když jdou do kopce a v ruce mají dvě tašky, na hlavě třetí a nespadne jim. Když jsme se s kufry soukali z ubytování a šli jsme po úzkých schodech a stěží ty kufry vláčeli, ta paní s bombou na hlavě se smála, ona se neposmívala, ale smála se, a s tou plynovou bombou na hlavě. Připadali jsme jí strašně směšní s tou nemotorností a s kapesníky proti sluníčku na hlavě.

Neobydlené Kapverdy kdysi osídlili Portugalci a vliv Portugalska je tam dodnes silný, včetně jazyka. Vycházela hudba na festivalu spíše z afrických nebo portugalských kořenů? A co Tě na festivalu zaujalo?
Kapverďané jsou si vědomi, že mají částečně i evropské kořeny a možná se na africké přistěhovalce dívají trochu svrchu, zřejmě i kvůli chování těch, kteří tam přišli a chovají se, jak jsem popisoval, oni přijíždějí především ti chudší, kteří na Kapverdách cítí ten most do Evropy nebo do Brazílie. Kapverďané nám Evropanům připadají fyziognomicky jako Afričané, kdybychom je potkali v Portugalsku, považovali bychom je za Afričany, ale ve srovnání se Senegalci mají světlejší pleť a člověk si uvědomí, že to jsou míšenci. Především potomci afrických žen, z Afriky zavlečených otrokyň, a portugalských mužů. A jejich kultura je dnes více evropská či portugalská a latinskoamerická než africká. I hudba je vlastně skrytě latinskoamerická, těch typických afrických rytmických prvků není tolik jako těch, které známe z Latinské Ameriky. Když se podíváme na mapu, zjistíme, že je to z Kapverd do Brazílie přibližně stejně daleko jako do Portugalska, je to africká předsíň do Jižní Ameriky, což určuje i ten hudební základ, vždyť doprava a obchod s Brazílií byly v minulých stoletích stejně čilé jako s Portugalskem. Nejznámějšímu stylu, který zpívala i slavná Cesária Évora, rodačka z ostrova Sao Vicente a ikona země, se říká morna. Lze ho připodobnit k tomu, čemu se v Portugalsku říká fado, pomalejší tklivá píseň, fado znamená osud, „mourn“ truchlit, naříkat, je to touha po domově, stesk po tom, kdo odjel a chybí, pláč nad nelehkým osudem emigrantů. Coladeira a funaná už jsou rychlejší, rytmičtější a tanečnější směry a když bychom tam vycítili africký prvek, nebudeme si jisti, jestli se tam dostal přímo z Afriky, nebo zda se bumerangem nevrátil z Brazílie, kde ten africký hudební živel prošel vývojem a vrací se zpátky. Je to koloběh hudebních prvků.
Na Kriol Jazz byla například klidná vstřícná a milá zpěvačka Nancy Vieira, společně s ní vystoupila trochu afektovaná portugalská zpěvačka Joana Amendoeira. Něco jako symbol současné kapverdsko-portugalské spolupráce. Skoro v každé kapele tu najdeme malou kytarku, které se v Americe říká ukulele. I Nancy na ní hrála vedle ostatních nástrojů. Na Kapverdách je ale patřičnější název cavaquinho, protože je původem z Portugalska. Jistotou festivalu byl Zé Louis, typický představitel mixu taneční a baladické muziky i Carmen Souza, suverénní lady, která hraje na kytaru a klavír a kterou doprovázel baskytarista Theo Pas´cal, jehož skvělá sóla také patřila k vrcholům.


Kapverdy – terasovitá políčka, ostrov Santo Antão


Ostrov Santo Antão

Cestoval jsi po Kapverdách, dostal ses až na činnou sopku Fogo?
Sopka Fogo už se v našem omezeném časovém itineráři nedala zvládnout, plánujeme ale další návštěvu Kapverd a právě výlet na Fogo. Zaujal mě ostrov Santo Antão, který vypadá z pobřeží stejně jako ty ostatní, kameny, step, kde skoro nic neroste, pokud je tam písek, je to fajn jako na Salu, ale mnohde ani písek není. Četl jsem, že je to nejzelenější kapverdský ostrov, ale je to samá šeď, měsíční krajina s krátery, vyhaslé sopky, sem tam skály, kaňony, kde se otevírají nádherné výhledy. Ale tam, kde se zachycuje voda, vidíte krátery zarostlé zelenými stromy, pasou se tam krávy a terasovitá políčka, kde lze leccos pěstovat, především cukrovou třtinu, z níž dělají pálenku, které říkají grogue, ta se pálí na každém kroku. Santo Antão je divukrásná horská krajina i terasovitá políčka a údolíčka, kde žijí lidé ve vesničkách.

Zdeněk Justoň kdysi v knize Hudba přírodních národů psal, že v tradicích předkolumbovského Mexika jsou hudba a tanec natolik propojené, že je v jazyce ani nerozlišují, např. v jazyce Mixteků slovo yaa znamená tanec, hudbu. Jak je to v Africe? Tam to propojení je též silné, vždyť každý Evropan, který byl přítomen alespoň jednomu nekašírovanému africkému tanečnímu či hudebnímu projevu, musel být okouzlen a zároveň si uvědomovat vlastní topornost nás Evropanů.
Ani v afrických lokálních jazycích neexistuje výraz pro hudbu jako hudbu, jak ji vnímáme my Evropané. Vždy je to propojené s nějakým rituálem či tancem. A s pohybem bude to propojení asi ještě silnější než kdekoli jinde. To se projevuje i tou neuvěřitelnou schopností nést na hlavě nějaký náklad. Souvisí to s naprosto odlišným rytmickým a pohybovým cítěním a zejména schopností traktovat pohyb různých částí těla podle potřeb. Prostě vícepásmová rytmika, která je typická pro africkou hudbu, kde evropská hudba, když se ji snažila napodobit, dospěla k synkopě a Evropané byli odvázáni, že synkopa je úžasný rytmický prvek, který předtím v populární ani vážné hudbě nebyl. Jenže synkopa je pravidelná matematická odvozenina z taktového evropského systému, zatímco v africké hudbě je přesně nedefinovatelná, oni to cítí a my to potřebujeme mít nějak vypočítané. Afričané to s tělem umí, boky se pohybují jinak než ramena, hlava jinak a nohy zase jinak, je to mnohem složitější rytmické cítění. Z toho asi vyplynuly termíny jako primitivní hudba, což evropská muzikologie používala ještě v 19. století, protože Evropané hledali harmonii a vůbec netušili, co se v té hudbě děje rytmicky. Byl to pro ně chaos a byl označený za primitivní. Obdivuji to propojení hudby a pohybu, jako každý Evropan bych se to musel strašně učit, kdybych to chtěl napodobit, a stejně by to nebylo přirozené.

Hudba má vysokou komunikační hodnotu. Pomáhá Ti v cestování a komunikaci Tvůj vztah k hudbě?
„Hudba je můj dopravní prostředek“ – řekla v jednom rozhovoru písničkářka Beata Bocek, kterou mám moc rád a spoustu věcí cítím podobně jako ona. I to, že hudba a cestování spolu souvisejí a vzájemně si prospívají. Sám to ale říkám raději obráceně: Cestování je můj další hudební nástroj! Cestuju za hudbou, kvůli hudbě i s hudbou. Odkrývá nové obzory a opravdu usnadňuje komunikaci. I s místními lidmi, kteří mluví zcela jiným jazykem.

National Arts Festival v Grahamstonu – jaký je festival v Jihoafrické republice?
Právě tento festival byl kdysi založen jako typický produkt apartheidu v roce 1974 a jeho cílem bylo podporovat anglofonní hudbu v Africe navzdory té černošské. Byla to bílá hudba pro bílé. Přeskočím v čase do současnosti a… dneska je to naopak, posláním festivalu je podporovat hudbu černých domorodců. Ovšem publikum i hudebníci ze setrvačnosti stále separovaně působí. Na černošskou skupinu jde černošské publikum a naopak. Když bylo v nějakém klubu vystoupení kapely černošské a o dvě hodiny později bělošské, publikum se úplně vyměnilo, třeba se potkávali na schodech, dávali si přednost ve dveřích, občas pozdravili, ale vůbec to nebylo tak, že by kapela nebo publikum byly smíšené. Smíšené kapely existují, ale spočítáte je na prstech jedné ruky. Průkopníkem tohohle propojování byl od přelomu 60. a 70. let běloch Johnny Clegg, ale stále je to tu ojedinělé. Věřím, že v tom je budoucnost jihoafrické hudby, že teprve začnou pořádně spolupracovat, až dorostou generace nezatížené rasismem (oboustranným).


V jižní Africe


V jižní Africe

Byl jsi v továrně na výrobu hudebních nástrojů z rohů antilopy kudu. Jak si mám představit takovou továrnu?
Zvenku se ta budova nijak neliší od garáže či autoopravny, není to výšková budova, jen komplex místností, jsou tam větší i menší hangárky, skladovací plochy, v jednom místě spousta surových rohů. Všude na světě byly od pradávna rohy využívány jako hudební nástroje, ale nevíme, jak přesně, zřejmě jen pro signální účely, protože vydávají jen jeden tón. Provázel nás ředitel Christian Carver, vyprávěl, že už má takovou profesionální úchylku, že když vidí v přírodě antilopu, už si říká, ta by mohla být v F dur a podobně. Výška rohu se dá upravit tím, že se roh zarovná, zkrátí podobně jako u didgeridoo. Veškerá výroba probíhá ručně, roh opracují, udělají otvor na rty, oblepí voskem, zahladí. Někdy rohy nabarví. V současnosti je používají i kapely, mají pak tři nebo čtyři nástroje o různých výškách a vytvářejí harmonie, ale to samozřejmě není způsob, jak roh v minulosti používali domorodci . V dalších místnostech se vyrábí nástroj mbira, které vedle jiných věcí sbíral britský etnomuzikolog Hugh Tracey. Působil tu od 30. let minulého století a jako jeden z prvních nahrával hudbu domorodců. Založil knihovnu s obsáhlou fonotékou a také rozjel výrobu mbir pod názvem kalimba s laděním, které více odpovídalo evropskému cítění.

Hudba pro turisty, to je celosvětový problém. Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje. To mi kdysi povídal Jan Burian. V Lisabonu někdy hrávají pro turisty fado například Rusové. Člověk si musí velmi pozorně vybírat a vycítit, co je opravdovější a co je podfuk. Existuje návod, jak to rozeznat?
Neexistuje žádný univerzální návod, jen pár rad. Než se orientovat podle publikovaných průvodců, je lepší ptát se důvěryhodných místních lidí, nechat si poradit, vysvětlit důvody, někdy je to otázka náhody. Když v publiku uvidíte převážně místní, to je dobré znamení, pokud to bude turistický mix s foťáky na krku, je to hned podezřelé. Podobná, jako se zmíněným fadem, je situace s flamenkem v Seville a jižním Španělsku. To ovšem neznamená, že by produkce pro turisty nemohla být někdy docela autentická a kvalitní.

Kdysi v Kamerunu jsem od jednoho ze sultánových synů, jehož pracovní náplní byla výroba a prodej hudebních nástrojů, koupil tradiční harfu. Čekal jsem sumu převysokou – kupoval jsem nakonec v sultánově paláci od sultánova syna, ale za hudební nástroj, o němž pravdivě – čemuž jsem zprvu příliš nevěřil – prohlásil, že ho jinde neseženu, si řekl něco přes dvě stě korun. No, nekup to, za tu cenu… Vozíš si hudební nástroje z celého světa? Máš doma třeba roh z antilopy kudu?
Mě baví zkoušet hrát na všechno možné, s čím se kde setkám. Dávám důraz na to, aby to byly nejen suvenýry, ale také regulérní hudební nástroje. Vždy je to také památka, připomínající místo a lidi. Ano, přivezl jsem si i roh z antilopy kudu, to mě vždy ovane atmosféra jižní Afriky. Z Kapverd mám jednostrunné housle simboa, které mají africký původ. Při současných veřejných produkcích se moc nepoužívají. Občas se vyskytnou jako ozvláštnění na nahrávkách.


Kapverdy – v palírně Rakušana Alfreda Mindela, vpravo Petr Dorůžka

Nějaký nesplněný sen, třeba Timbuktu a Festival v poušti, kam jezdí Robert Plant?
V Africe by těch lokalit bylo více, ale já jsem ještě nebyl v Jižní Americe. Právě Jižní Amerika, tam mě to teď nejvíce táhne.

Loni jsme se potkali na Slováckých slavnostech vína v Uherském Hradišti. Míváš čas a chuť zajet si na moravský folklor, třeba do té Velké nad Veličkou?
Ve Velké jsem bohužel na nějakých autentických slavnostech nebyl, ale z vyprávění známých lze vytušit, že ta autentičnost už není, jaká bývala třeba před 10–15 lety. Folklor mám rád, ale sleduji ho více z hlediska fúzí, takže se mi líbí projekty jako je skupina Bezobratři nebo to, co dělá Jitka Šuranská, která lidovou písničku uchopí pomocí nejen houslí, ale i modernější technologie a někam to dále posune. Navštívil jsem Strážnici, ale mám v tomto směru spíše dluh.

Loni jsi byl na Womexu v Soluni a vyšlápl sis na Olymp. Jaké je Řecko z vrcholu bohů?
Úžasný pocit, být nahoře, zvláště jmenuje-li se to Olymp, vůbec se mi nechtělo dolů, navzdory počasí, díky kterému jsem z Řecka příliš neviděl. Při výstupu jsme přespávali v půlce cesty, už nejsme nejmladší, a poprvé v životě jsem šel s trekovými hůlkami. Prohlížel jsem si hodně staré fotografie, kdysi to tam mohlo být divoké a nebezpečné, dnes stoupá na Olymp hodně lidí, člověk každou chvíli někoho míjí, na druhou stranu to bezpečí lze i ocenit, kdyby se něco stalo, vždy vás někdo objeví.

Na co se těšíš v říjnu na letošním Womexu v Cardiffu?
Na rozdíl od mnoha svých kolegů, já se až tak důkladně dopředu na program nepřipravuji. Womex mám zmapovaný deset let zpátky a vím, že tam vždy bude něco, co mne zajímá, takže program studuji až na poslední chvíli, také se tím vyhnu programovým změnám. Womex je největší přehlídka world music na světě, ze všech koutů světa je tam vždy to, co je právě aktuální, včetně filmové produkce, diskusí, besed, workshopů. A pak to na sebe nechám plynout a rozhoduji se podle momentální nabídky. A cestou zpět se zdržím v Londýně, chci si projít knihkupectví, což jsem již dlouho neudělal, a něco si přivézt.