JAPONSKO

Co je to Japan Rail Pass? JRP je časová jízdenka na japonské dráhy označované často zkratkou JR. Lze ho zakoupit mimo území Japonska. Japan Rail Pass má 1. třídu označenou jako GREEN a 2. třídu označenou ORDINARY. Japan Rail Pass je možné zakoupit na 7, 14 a 21 dní.

Jezuitský kněz prof. PhDr. Ludvík Armbruster působil v letech 1961 – 1990 na misii v Japonsku a přednášel na univerzitě Sofia. V rozhovoru pro www.cestomila.cz přibližuje dalekou zemi a vypráví, proč Japonci neovládají angličtinu a proč je složité překládat z japonštiny, jak dopadají manželství Japonců s Evropankami a Japonek s Evropany, i o tom, že si Japonci při čtení Nového zákona říkají, že jsou vlastně křesťané.

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně nejslavnější, vždyť díky své kráse bývá vděčnou filmovou historickou kulisou, natáčel zde Akira Kurosawa i Američané scény do filmu Poslední samuraj.

Kjóto se původně jmenovalo Heian-Kjó, což znamená „město klidu a míru“. Založil jej v roce 794 císař Kammu a podle jména města se nazývá i období Heian, jehož císaři vládli do roku 1185 (vystřídalo se jich přes tři desítky). Kjóto je kulturní centrum Japonska, nachází se zde prý na 1600 buddhistických a 400 šintoistických svatyní. Díky své historii a památkám bylo ušetřeno i jinak nekompromisního amerického bombardování za 2. světové války. Díky tomu přežily ve starých kjótských čtvrtích dřevěné městské domy zvané „mačija“.

Vejce prý spolehlivě zvyšují hladinu cholesterolu a tím ohrožují zdraví. Existují však vejce, která prodlužují život o sedm let. Ta vejce vaří v Great Boiling Valley – pod tímto anglickým jménem se skrývá japonské údolí Owakudani s horkými prameny a vulkanickou aktivitou.

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

Bylo by fascinující proplouvat kanály starého města šogúnů, ale Edo nenávratně zmizelo v dávných časech. Místo něj je zde velkolepé Tokio. Takové, jaké je popsal v knize „Skrytý řád – Tokio v průběhu 20. století“ architekt J. Ašihara, který se sám na modernizaci válkou zničeného města podílel. Ašihara srovnával jakýsi vnitřní skrytý, těžko zachytitelný a od minulosti odpoutaný řád japonského velkoměsta se starším řádem Paříže, výrazně viditelnějším, ale omezujícím, zastaralým a zkostnatělým. Na druhé straně viděl tokijský řád jako tvořivý a progresivní, otevřený postmoderní době.