V Ta Prohmu byly provedeny pouze základní stabilizační práce. Turista se tak neubrání pocitům, že jde rovnou ve stopách Mouhota a dalších Evropanů-objevitelů, o nichž četl v dobrodružné literatuře. Tropická vegetace postupně rozkládala kamenné dílo, kořeny kapoků a banyonů silné jako lidské tělo prostupovaly zdmi, narušily statiku věží a ty se řítily k zemi. Celé svatyně a galerie se zřítily nebo jsou schovány pod obřími chapadly kořenů a lián. Nápisy upozorňující na nebezpečí, nejsou v Ta Prohmu a jeho okolí ojedinělé, ale každý, kdo má jen trochu objevitelské srdce, zatouží prodírat se přes kořeny a hromady kamenů. Díky tomu je dnes Ta Prohm jedním z nejatraktiv­nějších chrámů v Angkoru.

Místní děti mě strašily historkami o gigantickém hroznýši, který žije ve zřícených galeriích chrámu, a já si začínal uvědomovat, že narazit na mnohem nebezpečnějšího hada by nemuselo být v této mase džungle a kamení nic zvláštního. Když jsem obcházel tříkilometrovou kamennou zeď obklopující Ta Prohm, abych našel bujným lesem téměř schovanou obří hlavu Buddhy, ozvalo se z jedné trhliny způsobené kořeny varovné zasyčení. Jen krok od mé hlavy prosvítaly z tmavého otvoru žluté pruhy hadího těla – bungar, had příbuzný kobrám. Naštěstí má bungar tu vlastnost, kterou kdysi Delvert popisoval u kambodžských venkovanů – je líný a ve dne se zřídka pohne, mnohem nebezpečnější je v noci. Přesto byla ta pravá chvíle při nejbližší příležitosti znovu podlehnout pivu Angkor.

Ta Prohm byl postaven na konci 12. století, kilometr od Angkoru králem Džajavarmanem VII. Jmenoval se Královský chrám a na jedné stéle se lze dočíst, že byl domovem pro více než 12 tisíc lidí. Pro potřeby panovníka pracovalo ale dalších 80 tisíc obyvatel okolních vesnic. Vnější zeď je dlouhá přes tři kilometry a obklopuje 650 tisíc čtverečních metrů již většinou pohlcených dravou džunglí. V dnešním Ta Prohmu je vlhko a šero. Dříve zde ale pro potěšení panovníka tančilo na 600 dívek podobných nebeským apsarám.

Neznepřátelte si duchy pobývající v Ta Prohmu. Duchy stromů a předků dnešních Kambodžanů. Venkované na duchy věří stejně jako Buddhovu učení. Buddha je pro Kambodžany laskavým božstvem, z něj čerpají duchovní sílu. Duchů se ale bojí. Není příliš stará historka o svědku, který lhal u soudu přes přísahu na buddhistické texty. Soudce ho podezíral ze lži a požádal, aby přísahal na ducha posvátného stromu. Svědek okamžitě změnil výpověď. Kambodžané – nejen v minulosti – jakoby žili dva paralelní životy. Jeden v reálném světě a druhý ovládaný duchy a čaroději.