Ve středověku strážila Sidon křižácká pevnost postavená na malém ostrůvku asi 80 metrů od pobřeží. Mořský hrad, jak jí místní říkají, je s pevninou spojen úzkou hrází, po níž vedle sebe mohou přejít maximálně tři lidé. Původně zde stával fénický chrám boha Melkarta. Z věže pevnosti je okouzlující výhled na pobřežní promenádu, přístav, fasády domů kolem moře, minarety, na žijící a pulzující staré město plné překřikujících se orientálních obchodníků. Sidon, arabsky Saida, bývá nazýván městem trhů, a tak jsme vkročili do uliček súku, některé z nich jakoby se nezměnily od mamlúckých dob. Byl ale podvečer, seshora sem prosvítaly poslední sluneční paprsky a obchodníci již zavřeli dveře svých krámků, rozhostil se klid, žádné pozdní večerní přesčasy tu nevedou. I zavřený súk měl své kouzlo, potemnělé uličky byly pusté až na sem tam nějaké opozdilce, prodejce džusů a vonící kávy, někde si mezi kamennými středověkými zdmi hrály děti.

Sidon býval již za fénických dob bohatým městem, jehož poklady přitahovaly mocné sousedy, Asyřany, babylonské krále, Alexandra Velikého i Římany. Bohatství Sidonu mělo původ v purpurovém barvivu, které Foiničané (řecké pojmenování Foiníkia znamená „Červená země“) získávali z mořského plže rodu ostranka (murex trunculus). Na obarvení jedné tógy byl potřeba pigment až z 12 tisíc ostranek, proto byla purpurová barva ve starověku nesmírně drahá. Kvůli barevné tekutině, kterou tito živočichové vylučovali, byli téměř vyhubeni. Páchnoucí barvířské dílny byly za městem, blízko ruin hradu sv. Ludvíka dodnes stojí sto metrů dlouhý a padesát metrů vysoký umělý pahorek navršený z milionů ulit (Murex Hill). Díky nalezeným mozaikám na jeho svazích je zřejmé, že již v římské době zde stály domy.
Nejhorší časy zažil Sidon za vpádu perského krále Artaxerxa III., tvrdí se, že obyvatelé tehdy zavřeli brány a město podpálili. Údajně uhořelo na 40 tisíc lidí. Popis zkázy Sidonu v Bibli od proroka Ezechiela bývá připisován právě této děsivé události: „Hle, jsem proti tobě, Sidone…a lidé budou muset poznat, že já jsem Jehova, až v něm vykonám skutky soudu…chci do něho poslat mor a do jeho ulic krev.“


Před Mořským hradem


Výhled z Khan al-Franj na moře a Mořský hrad


Výhled z křižácké pevnosti na staré město

Křižáci přišli do Sidonu v roce 1110, necelých pět set let po islámské invazi. Město dobyla spojená vojska jeruzalemského krále Balduina I. a norského krále Sigurda I., který byl první evropskou korunovanou hlavou bojující ve Svaté zemi. Kapitulující muslimové ale nebyli vyvražděni, dohodli si výhodné podmínky a směli i s majetkem odejít do Damašku. Sidon se stal sídlem tzv. Sidonského panství, které bylo sice dobyto Saladinem v roce 1187, ale o deset let později opět obnoveno pod vládou Renauda de Greniera (Reginald ze Sidonu). Sidon byl poté ještě několikrát dobyt (křižáci ho definitivně opustili v roce 1291) a zkázu mu připravil především vpád Mongolů.

Sidon je zmiňován v Bibli mnohokrát, např. v 1. Královské 5 (6). Král Šalamoun oslovuje tyrského panovníka Hirama: „A nyní přikaž, ať pro mne pokácejí cedry z Libanonu; a moji sluhové budou s tvými sluhy, a dám ti mzdu tvých sluhů podle všeho, co bys řekl, neboť sám dobře víš, že mezi námi není nikdo znalý kácení stromů jako Sidoňané.“ Sidónští řemeslníci tedy připravovali dřevo pro Šalamounův chrám.

I ve starých řeckých pramenech nacházíme Sidon, Homér píše v eposu Odysseia, že spartský král Meneláos daroval Odysseovu synovi Télemachovi stříbrné měsidlo: „Z darů, kterých tak mnoho v mém domě jak poklady leží, dám ti nejhezčí ze všech a také nejhodnotnější, dám ti měsidlo tedy, tak dovedný výtvor. Je celé z ryzího stříbra a okraj je dokola obrouben zlatem, Héfaistovo to dílo; to hrdina Faidimos kdys mi daroval, sidonský král, jenž do svého domu mě přijal…“ A v Iliadě Homér popisuje, že pestrá roucha zhotovená sidonskými ženami přivezl Paris své matce „ze sidonské země“. Trojská královna je považovala za poklady svého šatníku.

Z mnoha místních vůdců, kteří se střídali za dlouhé turecké nadvlády, si vydobyl věčný dík města Fakhr ad-Dín II., který poprvé sjednotil Drúzy a Maronity. Město bohatlo, usadili se zde francouzští kupci, Fakhr ad-Dín II. dokonce upevnil – především obchodní – vztahy s Toskánskem. Podezřívavým Turkům se ale jeho vzrůstající moc znelíbila a tak ho nejprve poslali do vyhnanství a poté v roce 1633 zajali a popravili.


Krámky súku jsou již zavřené, noční přesčasy se nevedou


Nálada ve večerních uličkách starého města


Klikaté uličky starého města


Ve staré mešitě

V knize „Řež křesťanů na Libanoně“ z roku 1860 (dle Dagoberta Mertensa volně upravil Ant. Leo Benýšek) popisují autoři i Sidon: „Saida leží právě tam, kde druhdy stávalo město Sidon. Jako skoro všechna fénická města, ležel i Sidon na jednom předloží, před nímž v moři jest ostrov. Nynější Saida leží v úrodném údolí. V zahradách plných různého jižního ovocného stromoví, rostou četné banány a palmy. Pohled na město je tím krásnější, čím více se mu blížíme. Na jedné straně nekonečná moře hladina, na druhé straně zelená pobřežní rovina s nízkým předhořím, za nímž osněžené vrcholy Libanonu v podivné protivě se žárem na nížině panující vyhlížejí. Z desíti tisícův obyvatelstva města jich asi osm tisíc moslemů, sedm set židův a ostatní jsou křesťané.“ (Z 10 tisíc obyvatel v roce 1860 se populace města rozrostla na dnešních 200 tisíc.)

Odkazy nejen v Bibli, ale i egyptských, asyrských a řeckých pramenech svědčí o tom, že Sidon byl jedním z nejvýznamnějších fénických měst. Snad šest tisíciletí je Sidon trvale osídlen a starověké pozůstatky leží pravděpodobně navždy pohřbené pod novověkou masou betonu. Bylo provedeno příliš málo výkopových prací a archeologové mají minimum informací o topografii města v dávných dobách. Dnes zde pracují na vykopávkách odborníci Britského muzea, které dostalo v roce 1998 oprávnění od generálního ředitelství libanonských památek. Práce pokračují již po třináct výkopových sezón a jejich primárním cílem je odhalení etap ve vývoji města od 3. do 1. tisíciletí před naším letopočtem.

Sidon byl dějištěm těžkých bojů během občanské války a vojenských střetů s izraelskou armádou. Ale postupně se vzpamatovává z válečné minulosti. Přesto jakoby do něj 21. století ještě nevkročilo a turisté ho objevují jen pomalu. Je zde stále více tureckých lázní, starých súků a mešit než hotelů a restaurací.

Adresy, které se mohou hodit:
www.sidonexcavation.org/index.html
www.saidon.com
www.middleeast.com/sidon.htm