Nejdříve se asi sluší popsat, jak takové království mercedesů vypadá. Je to jednoduché. Kam se otočíte, tam je mercedes. V mercedesu (starším) jezdí chudý kovář, v mercedesu (nejnovějším) bohatý majitel hotelu. Přijedete na pláž a před ní parkují – mercedesy. Uděláte si výlet do albánských hor a průvodce vás odveze – mercedesem. U nejchudšího domu stejně jako u nejbohatšího, všude narazíte na krále zdejšího kraje – mercedes. Možná je mercedes pro Albánce afrodiziakem, snad ukázkou mužné síly či společenského postavení. Vždyť vlastnit např. škodovku – je takový řidič vůbec chlap?

Albánci mají k Německu silný a pozitivní vztah. Toulal jsem se Albánií v době mistrovství světa ve fotbale a viděl na domech vlát německé vlajky a za okny mercedesů vystavené fotografie německého národního mužstva. V barech se fandilo téměř bez výjimky Klinsmannovu výběru. Ale k celé západní Evropě mají Albánci překvapivě blízko. Není divu, že eurem zaplatíte kdekoli. Zkuste v Česku uspět s placením v eurech. V Albánii to funguje bez problémů i v zapadlé horské vesničce.

Ale zpět k mercedesům. Na albánských silnicích podstupuje německá dokonalost tu nejtěžší zkoušku. Kromě metropole Tirany mají města většinou jen hlavní silnici v asfaltovém provedení. Všude jinde se jezdí po štěrku a hlíně. Zvláště jih Albánie je těžce dostupný a mercedes musí dokázat, že je mercedesem. Samotný příjezd do Albánie je trochu šokem (to neznamená, že již v Černé Hoře neuvidíte děti v popelnicích). Ocitnete se na pravém Balkánu s tureckým dědictvím a neskutečnými kontrasty. Projedete kolem honosné vily s levandulovým či tabákovým políčkem, balkón zdobí zahrada květináčů i satelit, ale hned za vilou připomíná minulost rozbitý vojenský bunkr. Kolem hora odpadků, prasata s mláďaty, děti vedoucí krávu na pastvu a samozřejmě – zaparkovaný mercedes. A také traktor, a vzadu si všimnete ještě vinice. A z té vily vyjde babička v černém šátku přes vlasy a od ní prchají slepice směrem k mercedesu. Za rohem najdete vrakoviště a restauraci a hned o kousek dále další vilu a další vrakoviště. A projede osel s povozem a v něm žena v černém s barevným slunečníkem nad hlavou. A – zapomněl jsem na ten vztah k Západu – nad domem vlaje albánská vlajka s orlem a vedle ní vlajka Evropské unie (nebo dokonce americká).

Jen kousek za severní albánskou hranicí leží Skhodër. Když přijedete dopoledne, uvidíte město proměněné v jeden velký supermarket. Prodává se především na chodnících. I majitelé luxusnějších obchodů vyndají drahý italský nábytek na chodník, méně majetní bez betonového krámku si postaví jednoduchý přístřešek. Ti nejchudší přinesou jen dřevěné schůdky a už na nich čekají na kupce boty. Košťata se opřou o kolo, hrsti tabáku se položí do krabice na zem, nebo na noviny. A jen kousek odtud je pláž. S vojenskými bunkry. K bunkrům se připevní šňůra a na ní nabízí plavky či ručníky. Na jednom se fandí Juventusu, na druhém Barceloně a třetí je v albánských barvách. A všude kolem postávají desítky mercedesů. Kufry některých slouží třeba jako trezor pro místní veksláky, kteří nás zavedou do dob chodících směnáren před tuzexy.

V komunistické minulosti měli obyčejní Albánci zakázáno vlastnit automobil (pokud má někdo řidičský průkaz starší 20 let, nebyl jen tak obyčejným Albáncem). Komunistický diktátor Hodža byl v zákazech velmi vynalézavý a v trestech krutý. Své poddané (jak to jinak nazvat) měl raději na oslech. Ne, že by oslí povozy z ulic vymizely, ale auta již suverénně vedou a chodec se musí mít na pozoru. Dopravního značení zrovna nepřebývá a přednost pro chodce uprostřed silnice na nějakém přechodu… Dopravní nehody jsou časté a podíl smrtelných případů prý nejvyšší v Evropě.

Ale jací jsou ti albánští muži, kteří s oblibou řídí mercedes? Muži s patriarchální minulostí i současností, zvyklí na zbraně a válku. K hostům přátelští, ale zároveň pyšní, vznětliví a je nepochybně snadné je urazit. Nejslavnější albánský spisovatel Ismail Kadare popisoval, že jejich krevní msta je jako divadelní kus napsaný podle pravidel tragédie s epilogem, který si nelze představit bez smrti. A ženy? Málo se změnilo především na vesnicích, kde žena zůstává hlavní pracovní silou. Babička skládá dříví, ostatní pracují na polích a stále chodí v černém. Po islámsku zahalenou ženu ale v Albánii neuvidíte. Naopak, ve městech a na plážích se prochází spousta krásných dívek v minisukních.

Kdysi soudruh Hodža vyhlásil, že Albánie se stala prvním ateistickým státem světa. Svého cíle nepochybně nedosáhl ani zákazy, ani vyhlašováním, ani bořením mešit a kostelů. Albánci jsou přesto překvapivě vlažní, když jde o víru. Na severu převažují křesťané, směrem na jih muslimové, ale například volání muezzina je ve zdejších krajích téměř stejně neobvyklé jako jinde v Evropě. Projížděl jsem jihem Albánie až k řeckým a makedonským hranicím po dva týdny a typické hlasy ozývající se z minaretu jsem zaslechl snad dvakrát. Ve městě Albasan, pojmenovaném po Turcích, se mešita k modlitbě ani neotvírala. Proč? Pro pouhé dva dědečky, kteří nakonec poklekli před mešitou, aby splnili svou náboženskou povinnost? Dokonce tato mešita dodnes nemá ani minaret zbořený kdysi za komunistického režimu. Prostě se amplión pověsil na sloup a je vymalováno. Každý Albánec raději myslí na nový mercedes a postavení vlastního domu. Minaret nemá šanci.

Je čas pohádku ukončit. Chci ale čtenáře ujistit, že Albánci opravdu jezdí především v mercedesech a že pro milovníky této značky je výlet do exotické balkánské země pravým adrenalinem.