Dostal jsem narozeninový dárek – ochutnávku belgických piv v hospodách starodávného města Gent. Ten název je vlámský, anglicky se město jmenuje Ghent a francouzsky Gand. Francouzštinou jsem ale nehodlal ve vlámském prostředí příliš provokovat. Kdo ví, zda by mi tu botu vrátili…

Doprava do Gentu je rychlá a obvykle bez komplikací. Letadel směr Brusel létá hodně a cena bývá příznivá. Z letiště jezdí do města vlak, za tři eura vystupujeme na Gare du Midi (v nizozemštině se nádraží jmenuje Zuid). Odtud je to dalším vlakem do Gentu pouhá půlhodinka. Z nádraží Gent-St-Pieters je to do centra města pěkný kousek, kolem dvou kilometrů. Vyrážíme pěšky a rozhlížíme se kolem. Pohled na některé části Gentu není optimistický, spousta domů chátrá, nutnost výrazných investic je viditelná. Některé domy připomínají socialistické hospodaření z časů, které dobře známe.

Ráj sběratelů sklenic

Belgická piva jsou zákeřní vlci v hávu beránčím a právě pro jejich sílu je belgická pivní kultura odlišná od české. Soupeřit s Čechy v počtu vypitých piv Belgičané nemohou, protože zatímco naše piva mívají obsah alkoholu mezi 4 a 5 procenty, některá belgická dosahují dvouciferných hodnot a blíží se vínům. Obsah alkoholu kolem 8 a 9 procent je zcela běžný. Belgie musí být rájem pro sběratele pivních sklenic, neboť každý druh piva prý má svou vlastní, která není jen obyčejným půllitrem s rozdílným logem jako u nás, ale liší se především tvarem. Ten je rozhodující pro uvolňování aroma a držení teploty piva. Uvážíme-li, že v Belgii je údajně registrovaných snad na tisíc značek piva…


Bar Dulle Griet na Vrijdagmarktu. Objednáte-li si místní specialitu Max, budete muset odevzdat botu

Max a Kwak – piva v zákeřné baňce

Odevzdání boty je v baru Dulle Griet na Vrijdagmarktu starým rituálem, kterému podléhá každý, kdo si objedná místní pivo Max. Rozhlédl jsem se kolem sebe a Max pila jen dvojice dívek u vedlejšího stolu. Že si host pochutnává na pivu Max je zjevné na první pohled. Obsluha ho totiž podává v baňce o obsahu jeden a čtvrt litru vsunuté do dřevěného držáku. Tato sklenice-baňka proslavila pivo Kwak (nevím, kolik procent alkoholu má Max, ale Kwak má 8,4 %, což je pořádná dávka, pokud dobře počítám, obsah alkoholu odpovídá téměř pěti půllitrům našeho plzeňského). Původ sklenice sahá do napoleonských časů, kdy Pauwel Kwak přemýšlel, jak obejít nařízení, že drožkaři nesměli v průběhu zastávky u krčmy odejít od svých koní a kočáru a společně s cestujícími osvěžit vyprahlá hrdla chladivým pivem. A tak vymyslel tuto baňku, kterou si kočí zasunul do dřevěné konstrukce s madlem. Tento styl zavěšení jsem viděl v Gentu i na současných kočárech sloužících k projížďkám turistů (četl jsem ale i tvrzení, že design sklenice pochází až z 80. let 20. století). Každopádně je tvar sklenice pro pijícího nečekaně záludný, v určité výši piva ve sklenici totiž hrozí, že si člověk chrstne pivo do tváře. Na podobnou ostudu jsem si ale dával pozor a s úspěchem pivo za 9.40 eur dopil, číšník mi vrátil botu a já se vydal na projížďku po kanálech. Stojí 6 eur a provezou vás celým centrem Gentu, kolem honosných starých obchodních domů, hradu Gravensteen, jehož hradby vystupují nad vodou jak opevnění pohádkového sídla, projedete pod řadou starých kamenných mostů, jsou to malé Benátky, však z lodi lze vystoupit často nejen po schodech, ale dokonce i dveřmi rovnou do domu prakticky v úrovni vody nebo těsně nad ní.

Zpět do Dulle Griet na Vrijdagmarktu. Název pochází zřejmě z postavy z obrazu Pietera Bruegela staršího Mad Meg, venkovanky, která v brnění přes svůj venkovský šat a s přilbicí na hlavě a v čele armády žen vpadla násilím do pekla, aby těm čertovským ukázala ženskou pravici. Obraz z roku 1562, který visí v muzeu Mayer van der Bergh v Antwerpách, zachycuje děsivý obraz válečných událostí té doby, svět zachvácený válkou a ohněm plný strašlivých a tajuplných a mutantů.


Nábřeží Graslei

Nejstarší hospoda je z roku 1228

Nejkrásnějším místem Gentu je nepochybně Graslei. Tohle nábřeží je obsypané polehávající a lahváče popíjející mládeží (Gent je univerzitním městem, prý čtvrtina z více než 200 tisíc obyvatel jsou studenti). Jeden student popíjí Piraata, další Delirium Tremens, další Duvel (ďábel), někteří jedno z trappistických piv. Graslei ale zdobí především desítka majestátních středověkých budov, z nichž některé pocházejí až z 12. století. Každý dům má své jméno a historii. Jeden se jmenuje Bílý lev, další Dům franských převozníků, Spijker či Anděl. Další nádherné cechovní domy bohatých měšťanů jsou na druhé straně říčky na nábřeží jménem Korenlei. V centru Graslei stojí na vodě spousta lodí, projížďka na nich je jedním z lákadel pro návštěvníky města. A právě během projížďky jsem si všiml hospůdky Het Waterhuis aan de Bierkant s okouzlující terasou nad kanálem a jedním z nejsilnějších belgických piv – Klokke Roeland s obsahem alkoholu 11 %. Název dostalo pivo podle zvonu na zvonici Belfort, z níž je uchvacující výhled na centrum Gentu. Tenhle obří zvon se rozezněl vždy, když Gentu hrozilo nebezpečí. Výstup nahoru na věž stojí několik euro, ale vyplatí se. Zpět k pivu, třetinka Klokke Roeland stála něco přes tři eura a dle nápojového lístku ho servírují maximálně tři na osobu a asi vědí, proč tak činí. Já okusil jediné, za pět eur jsem přikoupil sklenici a putoval dále, nabídka je v Gentu zdánlivě nekonečná. Malinký bar ´t Galgen Huisje hned za Graslei nabízí zahrádku i poněkud stísněný vnitřní prostor ve dvou patrech. V patře je pro dospělého chlapa opravdu neprostor, sklenici si člověk postaví na sudu, který nahrazuje stůl a z okna má jako na dlani dění na uličce pod sebou. Nejstarší hospoda ve městě má prapodivný název Cafe den Turk. Sloužila prý již v roce 1228, nejedná se o žádnou kavárnu, jak by jméno napovídalo, ale klasickou hospodu.


Sklenička Westmalle v baru na nočním Graslei

Authentic Trappist Product

Konečně nastal čas na ochutnání trapistických piv. Třetinky se prodávají už i v našich specializovaných obchodech a cena je mezi 70–90 korunami. Trapisté jsou mniši Cisterciáckého řádu přísné observance a název řádu má původ v klášteře La Trappe. Zde byl opatem jeden z autorů přísných pravidel řádu Armand-Jean Bouthillier de Rancé, blízký kolega kardinála Richelieu. Trapistických pivovarů je v Belgii šest – ve Flandrech Westmalle, Westvleteren, Achel a ve Valonsku Orval, Rochefort a nejznámější Chimay. Všechny se honosí značkou Authentic Trappist Product. Trapistické pivo vaří mniši ve svých klášterech, podmínky jeho distribuce se ale liší. Nejkonzumnější podmínky má asi Chimay, kde dokonce v blízkosti kláštera otevřeli vlastní hotel a restauraci, na internetových stránkách nabízejí své produkty (kromě piva např. sýry) a pivo je běžně k dostání v restauracích po celé Belgii. Někde platí přísnější pravidla a pivo lze koupit jen na předchozí objednání v klášteře. Každopádně vaření piva je pro mnichy harmonickým spojením práce a modliteb.
Westmalle, silné pivo s bohatou pěnou v krásných těžkých sklenicích, jsem ochutnal ve večerní atmosféře jedné restaurace osvíceného nábřeží Graslei. V patře starobylého domu jsme onen pondělní večer hodinu před půlnocí byli jedinými hosty, poetičtější kulisy pro trapistické pivo si člověk téměř nemůže vybrat. Otevřeli jsme okno a nechali se pohlcovat středověkou atmosférou.


Ze zvonice Belfort dolů na Gent

Občané hrdí na oprátky

Na pivních toulkách Gentem je prý snadné potkat Bellemana, což je městský oznamovatel v modré uniformě, s hlasitým zvoncem v ruce, který je i znalcem a denním hostem gentských barů. Často ho následuje dav turistů, rád se s kýmkoli fotografuje, a rád si dá pivko za pivkem. Já Bellemana neviděl, možná se toulal po jiných hospodách. V Gentu nelze neochutnat vafle, říká se jim sice bruselské, ale prý pocházejí odtud z Gentu. A také nelze nenarazit na jenever, kořalku, kterou zde v nespočetných variantách vyrábějí stovky a stovky let. A na pralinky. A na proslulou hořčici od Tierenteyna. A na oprátky. To se psal rok 1540 a císař Karel V., který se v Gentu narodil, odsoudil místní občany k oprátce. Jednalo se ale o oprátku symbolickou a obyvatelé Gentu museli chodit po městě oblečeni do dlouhých bílých košil, bosi a s oprátkou na krku a na závěr pokleknout před císařem a prosit o odpuštění. Pochod tzv. stroppendragers je dnes největší oslavou ve městě a gentští jsou na rebelii svých předků náležitě hrdi.

Geert van Istendael ve svém brilantním popisu belgických reálií Belgický labyrint vyznává: „Miluju Belgii, protože země se stovkami druhů piv se dá jen těžko ovládat. Nenávidím Belgii, protože její rozhled a obrazotvornost nesahají dále než na dno sklenice piva.“