Dávno před portugalskými námořníky vkročil na indické území Alexandr Veliký, který se zastavil na řece Indus. Podobně jako řecký dobyvatel, také arabští šiřitelé islámu zaútočili na Indii, poprvé v oblasti dnešní Bombaje již za vlády chalífy Omara v roce 637. Arabové ale Indii nikdy nedobyli a výrazně neovlivnili. Islám v Indii rozšířily až mnohem později turko-tatarské kmeny. Ohněm a mečem. První vpadl do Indie Mahmúd z Ghazny (Afghánistán), dodnes oslavovaný jako velký dobyvatel a bojovník proti nevěřícím. Jeho armáda, složená z žoldnéřů z Afghanistánu, dnešního Turecka, Persie a mnoha dalších krajin, povraždila na svých loupežných výpravách za indickým bohatstvím na sto tisíc domorodců. Byl to ale jen začátek krvavých vpádů na indický subkontinent, který vyvrcholil vznikem muslimské mughalské říše založené Báburem (potomkem Čingischána) a končil ve 20. století rozdělením Indie a odtržením Pákistánu (neodolatelné obrazy indického a pákistánského života vykresluje ve svých knihách Děti půlnoci, Hanba a Maurův poslední vzdech v Bombaji narozený Salman Rushdie.) Sultán Bábur, muslimský dobyvatel Indie, si však novou zemi příliš neoblíbil: „Hindustán je země, jež může poskytnout pramálo radosti. Její obyvatelé nejsou hezcí, nemají ani ponětí o kouzlu přátelské společnosti, nedovedou se volně stýkat a otevřeně bavit se svými hosty. Nejsou nadaní, neznají zdvořilé chování, laskavost ani soucit. V řemesle jim chybí zručnost a vynalézavost. Nemají dobré koně ani psy, dobré maso ani hrozny, nemají dobrý chléb a na bazarech se nedostane nic chutného k jídlu“ (Jan Marek v časopise Nový Orient 1976 Paměti Velkého Mughala). Nuže, velký lupič Bábur nedokázal ocenit Indii, která dala světu Buddhu a Mahávíru, zakladatele dvou významných nenásilných hnutí – buddhismu a džinismu.


Cochin

V jižní Indii na březích Arabského moře, kam ani Báburova moc nesahala, se ve 12. století rozkládalo království Cochin (Kochi, Kóčin). V následujících staletích dostalo město Cochin přezdívku „Královna Arabského moře“, ze zdejšího významného přístavu totiž odplouvaly plně naložené lodě do všech koutů světa. V roce 1503 Cochin ovládli Portugalci (jejich moc trvala až do roku 1663) a udělali z něj své první sídlo na indické půdě, než se později přesunuli do přístavu Goa. Po Portugalcích přišli Holanďané a Britové. Díky evropskému obchodu a vlivu má dnes Cochin jednu z největších populací křesťanů v Indii – kolem 35 % obyvatel (necelá polovina jsou hinduisté).

Stávkující převozníci

Předměstím starého Cochinu je nové město Érnákulam. Odtud odváží cestující do starých čtvrtí Fort Cochin a Mattancherry převozníci. Je to zdaleka nejlepší spojení. Převozní systém je nejen praktický, ale i exotický způsob dopravy, člověk si připadá jako v Benátkách. Problém nastane, když se stávkuje. Odborové organizace utlumily převozy a tak jsme do Fort Cochinu postupovali pomalou pozemní dopravou přes mosty. Fort Cochin je na první pohled zvláštní místo. Starobylé domy po kolonizátorech a evropských obchodnících, trávníky z nichž má člověk pocit, že je pěstují stovky let podobně jako někde na anglickém venkově i židovská čtvrť se synagogou. Fort Cochin je orientální směsí, jejíž severní pobřeží lemují čínské rybářské sítě, které přivezli z Číny již v dobách, kdy tam vládl Kublajchán. Uprostřed uliček stojí původně dřevěný nejstarší indický kostel sv. Františka, v němž byl pohřben Vasco da Gama (jeho tělo bylo později převezeno do Portugalska a je pohřbeno v katedrále v Lisabonu). V kostele je prý uložena i původní darovací listina k pozemku od místního vládce. Cochin proslul židovskou komunitou, která zde podle jedné z legend žije od dob krále Šalamouna. Židé přicházeli nejen jako obchodníci na muslimských i evropských lodích, ale i jako uprchlíci např. před muslimským pronásledováním v Calicutu (dnešní Kozhikode). Židovská čtvrť je ale minulostí, asi 8000 Židů se po 2. světové válce odstěhovalo do Izraele a v Cochinu dnes žije jen několik rodin.


Cochin

Zápisky o západních krajinách

Nejstarší písemné zprávy o Cochinu pocházejí od čínského mnicha jménem Süan-Cang (Hieun Tsang nebo Xuanzang). Indy v jižní Indii si chválil: „Podnebí je horké a chování lidí odvážné. Jsou hluboce oddáni věrnosti a spravedlnosti a vysoce si cení širokých vědomostí. V zemi je přes 100 klášterů a více než 10 tisíc mnichů, kteří studují a praktikují svou víru.“ Vyprávění Süan-Canga vyšlo i u nás pod názvem Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů. Süan-Cang si všímal i kastovního rozdělení indické společnosti, které pochází již z dob, kdy Indii osídlili první Árjové a je tedy staré tisíce let. Rozšířený výraz kasta je portugalského původu, Indové prý používají mj. slovo jati. Praxe kastovního systému je od 50. let minulého století oficiálně nezákonná, ale především na venkově se z ní lidé těžce vymaňují. Z kastovního uspořádání jsou vyjmuti tzv. nedotýkatelní, jejichž počet se odhaduje na 250 milionů. Jsou to ti nejchudší z nejchudších, o nichž hinduisté věří, že jsou trestáni za hříchy v předcházejícím životě a kterých se výše postavení lidé nesmí dotýkat. Nedotýkatelní, pokud nežebrají, se živí nejpodřadnějšími pracemi jako jsou sběr odpadků, úklid toalet atd.

Především ve městech je cizinec středem nepříjemné pozornosti. Běloch je prostě vidět, každý jeho pohyb sledován. Ještě jednou ocituji z knihy Obléhání Krišnapúru J. G. Farrella: „Tu postávali nezbytní čumilové, kteří v Indii zevlují všude tam, kde se děje něco zajímavého (a dokonce i tam, kde se neděje vůbec nic), vedou příliš bídný život, než aby měli co lepšího na práci, a i ten nejmenší náznak aktivity či účelnosti třeba jen symbolické (například nádraží bez vlaků), má na ně magnetický účinek“.


Backwaters – za tímto anglickým pojmenováním se skrývá pobřežní krajina propojených kanálů

Backwaters

Nejen Cochin, ale celý stát Kerala má jednu zvláštní turistickou lahůdku – Backwaters. Za tímto anglickým pojmenováním se skrývá pobřežní krajina propojených kanálů, říček, lagun a jezírek. Na 900 kilometrů vodních cest! Najmuli jsme si na dvoudenní plavbu kettuvallam, jakýsi místní houseboat, kterých zde jezdí stovky a stovky, a užívali klidu. Jak pomalu plul náš luxusní kettuvallam, tak pomalu na březích kolem plyne život celá staletí – beze změn. Keralské backwaters jsou jedním z nejromantič­tějších indických krajů, stovky kilometrů vod lemovaných palmami, na čtyři desítky řek zde vytváří delty, vidíme množství ptáků, vesničky, rýžová políčka a dokonce křesťanské kapličky. Na kettuvallamech se v minulosti převáželo zboží, v posledních desetiletích ale majitelé lodě upravili a dnes slouží turistům. Jsou dřevěné, dlouhé přes dvacet metrů, mají ložnici, jídelnu i koupelnu, ty nejdražší v luxusním provedení. Loď s posádkou se dá pronajmout i na více dní, není to ale nejlacinější záležitost. Bohužel na kanálech je stále více motorových lodí, přístavní mola jsou přelidněná a hlučná, romantika se vytrácí.

Kerala se prý zrodila díky rekovi jménem Parashurama, kterým nebyl nikdo menší než bůh Višnu ve svém šestém převtělení. Parashurama (což v překladu znamená Rama se sekyrou) byl nepřemožitelným bojovníkem a vítězem nad mnoha silami zla. Když po triumfálním boji žádal po Šivovi zemi, dostal darem právě Keralu. Prý hodil svou válečnou sekyru do mořských vod, ta rozťala dno a otevřenou dírou odtekla voda. Tak se vztyčila Kerala, částečně stále ještě zaplavená země.