Dokonce to rozrušilo i velblouda a tak si to namířil z cesty mezi písečné duny. Přitom chrchlal, řval a močil. Když chce dát velbloud najevo, že je otrávený, buďte si jisti, že to poznáte. Po pár minutách jsme útok odrazili a byl nastolen řád a klid jaký patří k důstojnosti pouště. Vrátili jsme se zpátky na cestu a pokračovali do Kolayatu. Dorazili jsme tam večer asi po deseti hodinách v poušti. Byl to den naprostého klidu (až na tu dětskou bandu), splynutí s přírodou, velbloud sice sem tam frká a řve, ale nehlučí mu motor a kolem se neřítí žádní nervózní nadávající řidiči. Těch 50 kilometrů pouští mě stálo 300 rupií.


Hudební setkání v Kolayatu

Kolayat je malá oáza v poušti s mnoha chrámy a ašramem. Je postavena kolem malého jezírka, které ji zásobuje vodou. Její obyvatelé na mě působili ještě exotičtěji než ti v předcházejících dnech. Vypadalo to, jakoby bělocha a cizince viděli poprvé v životě. Co ale bylo skutečně poprvé v mém životě, že jsem potkal lidi, kteří neznali dolary. Při příjezdu z pouště jsme na kraji městečka míjeli chuďoučká, špinavá a páchnoucí obydlí, jejichž obyvatelé nepůsobili přívětivým dojmem. Z tohoto důvodu má touha po stanování opadla a rozhodl jsem se najít nocleh v nějaké ubytovně. Bohužel se již setmělo a orientace v uličkách se ztížila. Asi po hodině marného hledání (žádné ubytování pravděpodobně v Kolayatu nevedou) jsem se náhodou seznámil s lidmi, kteří hráli karty ve vjezdu do garáže. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že se jedná o bankovní úředníky a že garáž je banka s jedním psacím strojem uprostřed a hromadami papírů na podlaze z udusané hlíny. Jeden z úředníků se jmenoval Rauvir a doprovodil mě do ašramu, kde mi nabídli nocleh. Dva malí kluci, kteří zde žijí v místnůstce, kde se jen ztěží dá projít kolem dvou postelí, se uskrovnili a uvolnili mi jednu z nich. Při společné večerní motlitbě jsem obětoval bohům rýžová zrnka. Poté mi připravili večeři a čaj a po půlnoci jsme šli spát.

Přes všechny počáteční náznaky problémů jsem si oblíbil tenhle kraj i s jeho lidmi, kteří mě obklopili přátelskou atmosférou. Veškerá pomoc, které se mi tu dostalo, byla zcela nezištná a bezelstná. Myslím, že jim dělalo dobře, že mohou pomoci cestovateli z tak daleké země. Ráno mě přišel pozdravit Rauvir a společně s ostatními jsme se nasnídali a vyfotografovali. Pak jsem opustil ašram a vydal se na další putování. Ještě dlouho stál Rauvir na cestě před ašramem a zdviženou pravicí se loučil. Díval se za mnou dokud jsem mu nezmizel z dohledu. Druhý den jsem strávil v chrámu Shri Guru Gorakhnath se svatými muži, kteří hráli na různé hudební nástroje a připravovali čaj. Dychtivě hltali informace o Evropě a mezi řečí občas odbíhali porovnat kraví lejna usychající v rohu chrámového nádvoří. Téměř veškerá konverzace probíhala pantomimou, angličtinu ovládal jen jediný, dlouhovlasý Nepálec ze sekty Sri Krisna.


Setkání v Rádžasthánu, kreslil Filip Trnka

Bikaner je podobně jako Jaisalmer pouštním městem, jehož strategický význam sahá daleko do minulosti. Založil jej v roce 1488 Rao Bika na karavanní cestě přes poušť a dodnes jsou velbloudi významnou součástí místního hospodářství. Asi 60 km severozápadně od města teče Indira Gandhi Canal a zavlažuje rozsáhlá (dříve písečná a nehostinná) území, čímž umožňuje alespoň v malé míře obdělávání půdy. Původní starobylé město je dodnes kompletně obehnáno hradbami, přestože současná novější zástavba zasahuje daleko do písečných dálek. Bikaner má téměř půl milionu obyvatel. Jeho struktura mi asi navždy zůstane utajena, protože na každé ze tří map města, které jsem postupně získal, byl plánek vykreslen poněkud jinak.

Džinistický chrám Bhandasar založil v roce 1468 obchodník a mecenáš džinistů Bhandasa Oswal. V té době zde byla jen písečná pustina, neboť město bylo založeno o 20 let později. Ve vyprahlé krajině byla nouze o vodu a proto při stavbě chrámu přidávali do malty místo vody tekuté máslo (až 40 tun). Ještě dnes prosakuje přes 500 let starý tuk mezi podlahovými dlaždicemi, takže jsem si při chůzi (v chrámu se chodí naboso) zamastil chodidla. Chrám je zasvěcen pátému z tírthankarů Sumtinathovi. Interiér je vyzdoben unikátními freskami s výjevy ze života všech 24 džinů (ostatní indické džinistické chrámy nejsou vymalovány). Vyobrazeni jsou i Adam a Eva, nechybí příběh Alibaby a malované sochy podél zdí obsahují erotické prvky podobně jako chrámy v Khajurahu. Chrámem mě provázel upovídaný džinista, se kterým jsem se nechal vyfotografovat na chrámové kopuli. Neustále mi tvrdil, že Bin Ladin je šílenec a vrah nevinných lidí a že je naštěstí už po smrti, neboť ho prý sejmula jeho vlastní ochranka. Nepřehlédnutelná je v Bikaneru pevnost Junagarh, kterou stavěli v letech 1588 až 1593 na rozkaz vládce Raja Rai Singha, který v hodnosti generála velel armádě mughalského císaře Akbara. Pevnost je obehnána téměř kilometr dlouhou zdí s 37 obrannými věžemi a kromě vojenských staveb se zde nachází několik paláců a svatyň.


Rádžasthánské děti

Lalgarh Palace z 19. stol. byl vystavěn z červeného pískovce maharadžou Ganga Singhem. V palácovém komplexu se nachází muzeum, luxusní hotel a rezidence, kde dodnes žije bikanerská královská rodina. Celou cestu z Kolayatu do Bikaneru jsem snil o tom, že se po několika dnech putování pouští konečně umyji a protože hotel Lalgarh Palace má bazén, neváhal jsem. Když si mě recepční prohlédla, chtěla po mě 50% zálohy předem a potom mě nabídli ten nejhorší pokoj bez oken. Nenechal jsem se odbýt a tak jsem za stejnou cenu (3000 rupií) dostal pokoj se dvěma francouzskými okny do překrásné zahrady plné květin a ihned jsem skočil do bazénu. Ale protože přivítání v tak drahém hotelu se mi moc nelíbilo, vymyslel jsem na ně malou lest (však jsem v říši lstí). Řekl jsem pikolíkovi u večeře, že fotím pro Lonely Planet a od té chvíle byli všichni jako miláčkové a pořád mi telefonovali z recepce jestli mi něco nechybí. Pak se se mnou zatoužil seznámit i ředitel hotelu a dokonce mi na cestu na autobusové nádraží poskytl svůj nablýskaný džíp, který tu měl ještě po Angličanech, i se svým osobním řidičem.

Fatehpur je město založené roku 1451 jako muslimské oblastní centrum. Převaha muslimského obyvatelstva je patrná ještě dnes i díky nedávno postavené supermoderní mešitě s vysokým minaretem. Bohužel je město zdevastované a ze zbytků překrásných fasád jsem sotva tušil zašlou slávu bývalého obchodního centra. Po ulicích probíhají mezi trhovci prasata, podél domů teče močůvka unášející hromady odpadků, mezi tím se prodírají přeplněné autobusy s cestujícími na střechách. Přesto je Fatehpur unikátní díky měšťanským domům pocházejícím ze 17. až 19. stol., které jsou zdobeny netradičními freskami a skleněnými dekoracemi. Např. Geori Shankar Haveli má zrcadlovou mozaiku, která svými odlesky ozařuje ostatní dekorované stěny miniaturního nádvoří. Jinde jsou k vidění fresky zobrazující boha Krisnu jedoucího v archaickém automobilu společně s královnou Viktorií a králem Jiřím nebo oblíbeného boha Ganešu se sloní hlavou.


Palác v Alwaru

Alwar je poklidné moderní městečko ve východním Rádžasthánu. Se svými 250 tisíci obyvateli je na indické poměry tak malým místem, že zde není jediná banka měnící kreditní karty na hotovost. Po obvyklé hotelové proceduře s nabídkou nejhoršího pokoje jsem se zde setkal se samými příjemnými lidmi a neodmítl i pozvání do soukromí jedné rodiny (jejich babička byla mystická osůbka). Na vrcholcích kopců, tři sta metrů nad městem, jsou zbytky pevnosti Bala Quila a chrámu zasvěceného opičímu králi Hanumanovi, kam jsem se vyškrábal se třemi místními kluky, kteří mi chtěli dělat průvodce svým domovem. Tušil jsem, že to povede k nějakému bakšiši a tak jsem je předem upozornil, že z toho nic nebude. Místo toho jsem jim nabídl právě společný výstup na horu s chrámem opičáka Hanumana. Kluci se zhrozili a od mého nápadu mě zrazovali. Výstup na zříceniny je prý zakázán, navíc je nebezpečný a minulý rok se tam dokonce jeden poutník zřítil a zabil. Ale když viděli mé odhodlání, přidali se a vyrazili jsme společně. Minuli jsme cedule upozorňující na zákaz vstupu a v úmorném vedru se začali škrábat nahoru. Klopýtali jsme po balvanech a navíc nám docházela voda a já trpěl palčivou žízní. Jednou mi ujely na svahu nohy a já se málem sesunul po skále do rokle pod námi. Nakonec jsme se nahoru vydrápali a odměnou byl překrásný výhled na chrámový komplex a celé město. Všiml jsem si, že na severním okraji města je malé přírodní jezero lemované zelení. Asi po půlhodině strávené v ruinách chrámu jsme bezpečně slezli dolů a já se s malými průvodci rozloučil.

V Alwaru se konala konference džinistů a jeden z účastníků mě na shromáždění pozval. To se nedalo odmítnout, přestože mi bylo jasné, že referátům nebudu rozumět, což moji hostitelé pochopili a jak mohli, překládali do angličtiny. Přiznávám, že to příliš nepomohlo. Na druhou stranu se vší skromností poukazuji na fotografii džinistů s rouškami přes ústa jako na unikát a považuji ji, nehledě na její kvalitu, za jednu z nejcennějších z těch, které jsem v Indii pořídil. V žádném průvodci ani cestopisu jsem na nic podobného nenarazil. Jen experti zabývající se východními náboženstvími se v literatuře zmiňují o tom, že ortodoxní džinisté nosí přes ústa roušku aby nevdechli mouchu nebo bakterii, čímž by se protivili své víře, jež jim nedovoluje zabít žádného živého tvora. Ti méně důslední se pak spokojují se zametáním cesty při chůzi, aby se tak vyvarovali zašlápnutí mravence a čehokoliv živého.


Džinisté s rouškami přes ústa

Venkov v okolí Alwaru je chudý, i když je zde úrodnější půda nežli v jižním a západním Rádžasthánu. Kromě pohoří lemujícího severozápad Alwaru je tady rovinatá krajina s ojedinělými kopci a obrovskými stromy podobnými baobabům. Domorodci pěstují převážně rýži a z ovocných stromů sklízejí ovoce s bílou křupavou dužinou zabalenou v zelené pevné kůře, které poskytuje příjemné osvěžení v horkých a suchých dnech. Venkované žijí v početných rodinách a bydlí v malých chatrčích, které neposkytují ani to nejnutnější pohodlí, které by Evropan k odpočinku potřeboval. Přesto, či právě proto, je to romantický kraj naplněný klidem a tichem. V tomto dřímajícím odpočinku jsem trávil poslední okamžiky před návratem do bublajícího, hučícího Dillí. Okukoval jsem lidi pracující na polích, ženy nosící na hlavách džbány s vodou a starce hlídající ve stínu stromů nemluvňata zabalená do špinavých dek. Vše se tolik odlišuje od zpěněných velkoměst.


Vijay Mandir

Bylo již odpoledne a mě napadlo strávit zbytek dne u jezera, které jsem zahlédl, když jsme byli s klukama nahoře nad městem. Vydal jsem se tedy odhodlaně tím směrem. Asi po hodině zmateného bloudění jsem se začal ptát místních na cestu, ale nikdo o jezeru nevěděl. Každou chvíli jsem někoho zastavil a žádal o radu, ale všichni jen kroutili hlavou a nepomohlo, ani když jsem jim ukazoval fotografii jezera na displeji kamery. Že bych vyfotil vlastní halucinaci… napadlo mě. Pak mě jeden domorodec s motorkou ubezpečil, že nejbližší voda je asi 5 kilometrů severovýchodním směrem a bude lepší, když si najmu rikšu. To místo se prý jmenuje Vijay Mandir. Nezdálo se mi to, ale přesto jsem zašel na hlavní ulici a nasedl do šlapací rikši. Řidič byl taková sušinka a vypadal dost zchátrale. Když jsem s ním dojednával cenu, všiml jsem si, že má oči potažené bílou blánou. Zapochyboval jsem, zda dělám dobře, když sedám právě do jeho rikši, ale neměl jsem vůli ho odmítnout. Během jízdy jsem se ho několikrát ptal, zda vůbec ví, kam jede a vždycky pokýval hlavou, že samozřejmě. Šlapal jak o závod, ale Vijay Mandir byl stále v nedohlednu. Po půl hodině jsme vyjeli z města a ocitli se mezi rýžovými poli. Začal jsem si v duchu nadávat, že se trmácím kvůli nějakému jezeru bůh ví kam, a ukazoval, že bychom se měli vrátit. Rikšák mi ale posunky naznačoval, že už tam budeme. To „už“ trvalo další půlhodinu. Konečně jsme zastavili u vysoké kamenné zdi podél silnice s velikou železnou bránou a rikšák rukou ukazoval dovnitř do veliké zahrady. Zaplatil jsem, chlapík s rikšou zmizel neznámo kam a já zůstal sám u zamčené brány. Slunce už bylo těsně nad obzorem a za chvíli jsem mohl očekávat tmu. Najednou se zjevil nějaký muž, vytáhl z kapsy klíč a bránu odemkl. Když jsme vstoupili do zahrady, bránu za námi zase zamkl. Mezi vysokými stromy jsme prošli k chrámovému komplexu za nímž se rozprostíralo obrovské napůl vyschlé jezero. A u něj končí moje putování Rádžasthánem.

1. díl toulání Rádžasthánem