Auto necháváme na parkovišti, poplatek 100 Kč až do večera (loňská letní cena), a vyrážíme nahoru po červené značce. K odbočce Pod Jizerou jsou to dva kilometry stále do kopce po pohodlné cestě. Brzy se po pravé straně objeví potok Bílá Smědá, jehož prameniště je v nedalekých klečových loukách. Přes stejný název není hora Jizera zdrojem řeky Jizery, ta pramení na polské straně pohoří. Nedaleko Bílé Smědé, jihozápadně od vrcholu Jizery, pramení Bílá Desná.

Jizera je sice v pořadí nejvyšších hor českých Jizerek až za Smrkem (pouze o dva metry), ovšem členitost žulových vrcholových partií dělá výstup hodně atraktivní. Leccos napoví již starší německý název Siechhübel (Siebengiebel), v českém překladu Sedmištít. Dřívější český název Jizery byl Bražec, případně Bražecká hora. Jizeru obklopují další tisícovky, jejími nižšími sousedy jsou Milíře (1002), Černá hora (1084), Smědavská hora (1084) a Černý vrch (1025).


Po žluté nahoru po balvanech


Výhled na Ještěd


Vrcholové skalisko na Jizeře


Jizera, vrcholové skalisko

Podobná skaliska, jaká jsou k vidění nejen na Jizeře, ale i na dalších místech Jizerek, pamatuji jako tory, tak se jim říkává, známe je např. z jižní Anglie a jsou spojeny i se psem baskervillským. V rezervaci na Jizeře jich bylo spočítáno třináct, podobný je počet suťových polí, nejrozsáhlejší Na Hřebenkách na jižním svahu. Akumulace žulových bloků a suťových polí na Jizeře je působivá. Geologickým základem je různě zrnitý (porfyrický) granit jizerského typu světle šedé barvy. Jizerské hory (i Krkonoše) patří do tzv. Hercynských pohoří, jejich granit nás zavádí zpět do hercynského vrásnění (též variské), což byl horotvorný proces v prvohorách v období karbonu a devonu, tehdy došlo ke srážce kontinentů a utváření superkontinentu Pangea.


Nahoru po žebříku


Téměř nahoře na Jizeře


Pohled přímo dolů z vrcholového skaliska na Jizeře


Výhled z Jizery na okolní skály

Od rozcestí každého čeká kilometrový výstup po žluté značce. Vede po kamenech, sem tam dřevěných chodníčcích, pro cyklisty nesjízdný terén. Postupně se otevírá výhled do širokého okolí, stačí se otočit a vidíme asi dvacet kilometrů vzdálený Ještěd. Horní části Jizery jsou začleněny do přírodní rezervace Prales Jizery, ta chrání zbytky původního smrkového pralesa. Přírodní rezervace vyhlášená v roce 1960 má výměru 92 hektarů, hranice je vedena přibližně po vrstevnici ve výšce 1010 metrů. Četnost zvěře je jistě nižší než např. na vedlejší Smědavské hoře, která je více stranou turistického zájmu, jelení zvěř jsme nezahlédli, přestože její stav v Jizerkách je poměrně vysoký, na celém území rezervace Prales Jizery se vyskytuje zmije obecná, občas člověk narazí na ještěrky.

Nahoře pod vrcholovým skaliskem si každý může na informační ceduli přečíst: „Temeno Jizery bylo vždy pokryto lesem. Ve zdejším extrémně drsném klimatu se přirozeně vyvinula horská smrčina prakticky bez zastoupení listnatých dřevin. Les tohoto typu rostl před příchodem člověka v Jizerských horách pouze na malých plochách nejvyšších vrcholů hor a na rašeliništích. Ve své přírodní podobě se na Jizeře zachoval až do nedávné doby.“ Ke zničení pralesa přispěly exhalace z elektráren a kritické znečištění, zničující bořivé větry a kůrovcová kalamita. Vrcholový prales zmizel, dvousetleté stromy odumřely. Poškozený les byl odtěžen a vrchol Jizery zůstal obnažený, čímž vlastně zanikl důvod vyhlášení přírodní rezervace. Od 90. let minulého století dochází k umělému zalesnění a postupnému obnovování lesa, který ovšem již nebude pralesem.

Každopádně, výstup na Jizeru patří k nejkrásnějším v Jizerských horách.