Právě do jeho řvoucích vln vyplula z Falkland dvacetimetrová jachta Golden Fleece s Václavem Šilhou a jeho společníky. Pod velením zkušeného mořského vlka Jeroma Ponceta, kterého vyhledávají vědecké expedice i filmové štáby např. National Geographic a BBC. Kniha je vyprávěním o cestě k ostrovům a pobřežím tučňáků, albatrosů, lachtanů, tuleňů, rypoušů, kosatek, keporkaků. Tvoří ji především téměř stovka úchvatných fotografií zachycujících přírodu antarktických krajů. Fotografií výhradně černobílých a velikosti přes obě strany rozevřené knihy, tedy téměř formátu A3.

Jak známo, příroda si své krásy nejkrásnější schovává, jsou těžce dostupné a bez bolesti a strádání se jejich poznávání neobejde. Klobouk dolů před Václavem Šilhou, který se přes mořskou nemoc v nejdrsnější podobě a mnoho dalších nepříjemností, vydal do těchto míst podruhé a… potřetí. Bolelo to, ale poté konečně pevná půda pod nohama a tučňáci: „jsou všude, miliony tučňáků, kvůli kterým jsem sem jel, a proti nim já sám s objektivem“. A co není poznat z fotografií, dočteme se v textu. Například, že nedílnou součástí prostředí, kde jsou tučňáci, je příšerný smrad. A to je tučňák navoněný frajer proti kormoránům antarktickým, jak zmiňuje autor.

Vyprávění, které Václav Šilha sepsal s Alenou Šteffelovou, se nedotýká pouze nespoutané přírody, do níž se vypravil, ale i stop, které v ní zanechala lidská činnost. Autor nás seznamuje s historií objevování a pronikání lidí do antarktických krajů. Od expedic, jako byla Jamese Cooka, pátrající po předpokládané pevnině v jižním Tichomoří až po současné dobrodruhy překonávající místní velehory (Reinhold Messner). A také s rozmachem velrybářského průmyslu, který již zanikl, ovšem i jeho pozůstatky, rozpadající se gigantické továrny a povalující se zbytky koster, zachytil autor na svých fotografiích.

Některé z fotek Václava Šilhy z jeho výprav do jižních moří doslova obletěly svět. Slavná je fotografie Jeroma Ponceta tvrdě spícího s čepicí vraženou do obličeje na břehu Jižní Georgie v Salisbury Plain a nad ním stojícího jistě více než tunu vážícího rypouše sloního. Nechybí ani v této knize, jen je v černobílém provedení. Proč černobílém? „Dojmů je přehršel, a nakonec lze asi vše shrnout jedním slovem, které Antarktidu naprosto vystihuje. Tím je majestátnost. Přede mnou je čistota ve své nejryzejší podobě. Má padesát odstínů modři a já nevím, jak si s nimi mám poradit. Chci, aby ta síla dojmu zůstala i na snímcích. Ať fotím jakkoliv, pořád bojuji s barevností. Modrá je všude. Nakonec se rozhodnu, že budou výsledné fotky černobílé. Na nich vyniknou kontrasty. V hlavě už mám výslednou černobílou podobu.“

Intenzivních dotyků s přírodou antarktických krajů zažil autor během měsíců mnoho. A dokáže nám je zprostředkovat. Především nedozírné kolonie tučňáků. V knize se z poutavého vyprávění dozvíme, zda se lze vylodit na pláži, kterou chrání tisíce lachtanů, jak nebezpečný je tuleň leopardí. S autorem prožijeme brutální lov kosatek pohrávajících si s živým a bezmocným tučňákem, vylodíme se na sopce s kolonií tučňáků, proplujeme tzv. Řvoucí čtyřicítky a protrápíme se několik dní trvající mořskou nemocí.

Mám již Na vlnách ve své knihovně, stejně jako ji má doma na Falklandech Jerome Poncet, světoznámý kapitán lodi Golden Fleece, který byl třikrát autorovým průvodcem chladným světem daleko na jihu. Jihu, který je i ve 21. století téměř nedostupný. Nechte se jím provést fotografiemi Václava Šilhy.

Ne každý z autorových společníků to zvládl, jak vtipně Václav Šilha poznamenává: „Naše řady prořídnou. Dodnes před nimi stačí říct ´Národní divadlo´, jim se vybaví lodičky na Vltavě, a zvrací. A takové stavy jsem jim způsobil já. Jakémukoli tématu zavánějícím vodou se vyhýbáme.“

Václav Šilha, Alena Šteffelová: Na vlnách
Vydalo Nakladatelství Jota, 2021, 296 stran, vydání první.
Texty kurzívou – ukázky z knihy