Přednášel jste o Šajenech v Náprstkově muzeu, v knihovně
Václava Havla, jaký je u nás zájem o indiánské kultury?
Nemám srovnání s jinými zeměmi, u nás zájem postupně klesá. Po roce
1989, kdy se otevřely hranice, byl nepochybně větší, tehdy se otevřel
přístup k nejrůznějším zdrojům informací o indiánech, lidé najednou
mohli k indiánům cestovat. Tento zájem opadá, zdá se, že starší
generace, která se zajímala o indiány celý život, postupně odchází,
mladší generace jdou jiným směrem. Existuje u nás skupina, pro níž jsou
indiáni celoživotní vášní, ale jsou to pouze desítky lidí, stovky to
nebudou.
Překládal jste knihu Šajeni od Johna H. Moora, která vyšla
v roce 2003. Jaká to byla práce?
Protože se to týkalo Šajenů, byla to pro mne příjemná práce, vlastně to
nebyla práce, ale zábava. A objevování. Pro mne v tom bylo právě
i objevování, překládal jsem knihu v době, kdy jsem se teprve začínal
dostávat ke kvalitnějším zdrojům ze Západu, takže to bylo
dobrodružství. Díky mým znalostem reálií nebyl problém s překladem,
ačkoli dnes bych některé věci pravděpodobně přeložil trochu jinak. Šlo
mi to od ruky, trvalo to několik měsíců až půl roku, přesně už si
nepamatuji.
„Dědové a babičky předali jazyk a představu o řádu světa,
příběhy“, píšete ve své knize o šajenských mýtech. Jaká je ta
představa světa, jak oni vidí svět?
Tradiční představa o fungování světa je příbuzná všem etnikům,
která pocházejí ze Sibiře. Je to představa o světě, který stvořila
nějaká síla, bytost. Světě, který se skládá z několika vrstev,
dolního, středního, horního. A hlavně představa o světě, v němž má
všechno ducha včetně například kamenů a s tím duchem lze za určitých
okolností komunikovat. Všechno, co vzniklo přirozeně a není dílem
civilizace, považují za živé. Tato tradiční představa je rozředěná
křesťanstvím, ke kterému se většina Šajenů hlásí.
Jak do toho řádu světa zapadá Velký závod?
Velký závod je důležitý mýtus, který vypráví, že po stvoření světa
ještě probíhal proces, kdy se řád dotvářel. Lidstvo se zbavovalo
nejrůznějších oblud, které ho sužovaly, a kdy se napravovaly z hlediska
člověka nepříjemné věci, např. že dnes býložravá zvířata pojídala
masožravce včetně člověka. Díky Velkému závodu, který vyhrálo
družstvo, ve kterém byli i lidé, bizoni přestali jíst lidi a nastavil se
řád, který platí dodnes.
Proč je v něm straka v tak důležité roli, byla to ona, kdo
vyhrál Velký závod…
Straka má důležitou roli už v mytologii sibiřských etnik, takže tam bych
hledal kořeny, šajenské vysvětlení asi bude znít, že straka je sice pták
pomalý, ale bojovný a vytrvalý. Symboly v šajenské kultuře mají
většinou nějaký reálný základ, souvisejí s chováním a zbarvením
zvířat.
V jaké době se Šajeni stali Šajeny, kteří žili na Velkých
pláních?
O tom můžeme dlouze spekulovat. Tématu se věnuje vynikající knížka
německého antropologa Karla Schlesiera Vlci nebe, v níž se autor snaží
odpovědět na otázku, kde a kdy se vzali Šajeni. Jeho hypotéza je hodně
odlišná od klasické, obecně přijímané hypotézy, která je rozšířena
ve vědeckém světě v posledních sto letech. Schlesier předpokládá, že
se Šajeni objevili na Velkých planinách velmi dávno, už někdy na přelomu
letopočtu, a stali se z nich opravdoví Šajeni díky obřadu mȧsėháome.
Všichni lidé, kteří tento obřad vykonali a konali, se stali Šajeny, a ti,
kteří ho nevykonávali, se Šajeny nestali. Schlesier vychází z šajenské
mytologie a z toho, co mu řekli šajenští obřadníci. Nějakou dobu na
Velkých planinách žili, lovili bizony, samozřejmě tehdy bez koní,
používali pouze psy. Žili v týpí a kočovali v oblasti Černých hor,
později – kvůli tlaku jiných indiánských skupin, které se objevily
kolem roku 1000 – byli nuceni planiny opustit a přesunuli se do lesů
dnešní Minnesoty.
Na konci 17. století se Šajenové poprvé setkali s příchozími
Evropany, s Francouzi. O přibližně půlstoletí později došlo
k významné změně v jejich způsobu života, kolem roku 1730 se
u Šajenů objevili koně. Co způsobila tato změna?
Šajenům se otevřely nové možnosti. Mohli se jednak rychleji přesunovat,
navíc mohli přesunovat mnohem větší objem majetku. S chovem koní souvisí
i zvětšení týpí, protože dříve pes dokázal při přesunech utáhnout
jen menší týpí a kratší tyče. S koněm se objevilo i zboží od
Evropanů, třeba stanové plátno, což byl další faktor, který přispěl ke
zvětšení týpí, protože původní kožená byla velice těžká. Kůň
umožnil i mnohem efektivnější lov bizonů a dalších zvířat. Kmeny
dokázaly hromadit větší přebytek – pokud v minulosti vůbec nějaký
přebytek měly. S koněm měli dostatek jídla a kůží.
Takže v minulosti kočovaly kmeny mnohem méně…
Mohly kočovat pouze pěšky, takže to bylo omezené.
V roce 1830 až 1865 ovládaly čtyři tisíce Šajenů území
několikanásobně větší než Česká republika. To si lze sotva představit.
Jak to dokázali?
Rozlohy na americkém západě jsou obrovské a nesrovnatelné, hustota
indiánského osídlení byla tehdy malá. Bylo podstatné, to území, na
které si Šajeni postupem času dělali nárok, také udržet, protože nejenom
oni měli značný zájem o některá místa, na nichž se hojně zdržovali
bizoni a kudy táhli při svých pravidelných tazích, což bylo údolí řeky
Platte a úpatí Skalnatých hor v Coloradu. O údolí řeky Platte s nimi
soupeřili Šošoni, Póniové, o úpatí Skalnatých hor bojovali s Juty.
Nesmíme si to ovšem představovat jako nějaké válečné kampaně, šlo
zkrátka o zastrašení těch, kteří Šajenům konkurovali, ukázat jim
odhodlání a určitou schopnost koordinace, což se podařilo. Většina
indiánských skupin byla poměrně roztříštěná, indiáni se pohybovali
v rodinných táborech, a výjimečně se scházeli jako celek. Naopak Šajeni
si uvědomovali, že je třeba neustále udržovat a obnovovat soudržnost
kmene. Proto docházelo každý rok k setkání všech Šajenů a ke
společnému lovu bizonů a tradičnímu slunečnímu tanci, což u jejich
sousedů v této podobě neznáme.
Šajenové měli 44 náčelníků, jaká byla struktura
kmene?
Struktura šajenského společenství se měnila, ale nikdy neměli
44 podskupin, jak by se zdálo podle počtu náčelníků. V určité době,
v období indiánských válek, měli kolem desítky podskupin, což byly
jednotky, které se pohybovaly víceméně společně. Každá z podskupin se
mohla v případě potřeby a různých okolností rozpadnout na několik
rodinných táborů. Ti náčelníci byli zhruba vůdci jednotlivých rodinných
táborů. Číslo 44 nemělo základ v uspořádání šajenské společnosti,
byl to tradiční, posvátný počet. Čtyři z těchto náčelníků tvořili
jakousi hlavu, vůdce, kteří měli obřadní úlohy. Jeden z náčelníků
byl vždy vybrán jako strážce posvátného náčelnického vaku. My ho
většinou chápeme jako hlavního náčelníka Šajenů, nebo jako vůdce
náčelnické rady, ale ve skutečnosti šlo o čestnou obřadní funkci
strážce. Muž, kterého vybrali pro funkci, musel mít jednak velký vliv a
jednak úctu. Náčelníci nefungovali jako kmenová vláda, byl to prestižní
a obřadní spolek, neměli opravdovou výkonnou moc a jejich rozhodnutí nebylo
možné vymáhat žádnou represivní složkou. Vedle náčelnické rady
existovaly válečnické spolky, které byly po většinu času dost nezávislé
na náčelnících a někdy dokonce zpochybňovaly jejich rozhodnutí,
ignorovaly je nebo vystupovaly proti nim. To se projevilo hlavně v období
indiánských válek, kdy převážná část náčelníků byla nakloněna
mírovému řešení a soužití s bělochy, vůdci válečnických
společností byli naopak většinově pro boj, drancování, útoky na kolony
vozů, provokování vojáků. Ironií historie nakonec na konflikt s bělochy
více doplatila ta mírová frakce, protože na její konto šly masakry jako
ten u Sand Creeku.
Válečnické spolky, nejznámější jsou Psí muži (Psí vojáci),
jak fungoval takový spolek?
V šajenské společnosti většinou muž odcházel žít s rodinou své ženy
a členství ve spolku se tradičně předávalo z otce na syna. Ve většině
případů se mladíci kolem patnácti let stávali členy spolku svého otce a
strýce, ve spolcích se dávali dohromady muži spříznění v otcovské
linii, většinu roku ale žili rozděleni do skupin, do kterých se
přiženili. S ostatními členy spolku se setkávali při celokmenovém
shromáždění. Tábor se nerozpadl hned, po ukončení obřadů spolu
Šajenové vydrželi několik týdnů až měsíců, než bylo nutné před
podzimními lovy se rozptýlit a připravit na zimu. Tuhle dobu právě
využívaly spolky ke svým obřadům, slavnostem, přijímání nových členů
a společným válečným výpravám.
Muž odcházel za manželkou?
A žil s její podskupinou. Děti se stávaly členy podskupiny matky.
Takže z podskupiny všichni muži postupně odcházeli a docházelo
v ní k obrovským změnám, přicházeli noví muži…
Proto jádrem skupiny byly ženy. Muž si poté mohl brát další ženy,
většinou sestry a sestřenice své ženy. Pravidlo odchodu za ženou ale
neplatilo vždy úplně striktně. V době indiánských válek porušovaly
toto pravidlo právě válečnické spolky, které se začaly odtrhávat od
tradičních rodinných táborů a vytvářet vlastní sídelní skupiny, které
byly organizované na bázi patrilokality, muži zůstávali a přiváděli si
manželky. To bylo výhodné v době, kdy indiáni museli – oproti starým
časům, v nichž se válčilo pouze v sezoně – neustále čelit útokům
armády, který mohl přijít kdykoli, i uprostřed zimy, což nebývalo
dříve obvyklé. Takže se osvědčoval model, v němž válečníci
zůstávali společně. V rezervacích se později Šajeni opět vraceli ke
starému modelu, který byl výhodný v době, než vrcholily indiánské
války, a je výhodný pro ekonomiku Šajenů. Jejich nejvýznamnějším
obchodním artiklem byly bizoní kůže. Muži bizony lovili, ale byly to ženy,
které kůže škrábaly, bylo tedy potřeba mít zkušenou a sehranou pracovní
skupinu.
Byly to tedy ženy, které pracovaly, stavěly týpí, muž lovil a
válčil…
A věnoval se obřadnímu životu, ten byl na bedrech mužů. Ale šamankou
mohla být i žena. Nemohla se ovšem stát strážkyní posvátných šípů a
bizoní čapky ani obřadnicí slunečního tance. Vůdci obřadů byli vždy
muži, přestože manželky obřadníků mohly hrát při obřadech podstatné
role. Ženy se mohly stát šamankami a léčitelkami, jejich působení se
hodně soustředilo na oblast léčení. Podpůrná role, příprava jídla,
zajištění, to je na bedrech žen, ženská a mužská role je dodnes
v tradičních rodinách důležitá.
Čtyři posvátné šípy, posvátná bizoní čapka, můžete je
trochu přiblížit, kde se vzaly…
Vysvětlení podávají šajanské mýty poměrně prosté, protože čtyři
posvátné šípy dostal jejich kulturní hrdina uvnitř posvátné hory. Dva
z šípů měly Šajenům pomáhat při lovu, Šajeni věří, že dokáží
přilákat a zmást bizony tak, že chodí dokola a dají se snadno ulovit.
Další dva šípy měly pomáhat proti nepřátelům a dělají vlastně
totéž, co ty bizoní šípy, s lidskými nepřáteli. V historii je
zaznamenáno několik případů, kdy Šajeni jako celek vytáhli v čele
s posvátnými šípy proti nepříteli, který je hodně ohrožoval a kterému
chtěli udělit lekci, stalo se to proti Kajovům a Komančům, proti Póniům,
Šošonům, Vraním indiánům. Je to jeden z prvků utužování šajenské
soudržnosti, která byla velmi důležitá, protože Šajeni byli málo
početní a obklopovaly je početnější kmeny, které byly jejich konkurenty.
Posvátné šípy vždy byly a jsou i dnes spojeny především s jižní
částí kmene a jsou uloženy v Oklahomě, v týpí na pozemku jejich
strážce. Ten je vybírán tradičními autoritami, náčelníky a vůdci
spolků, ty funkce se často překrývají. Šajeni mají svou skupinu
tradičních autorit, které o tom rozhodují. Funkce je v ideálním
případě doživotní, ale mnohokrát se stalo, že strážce se z vlastní
vůle strážcovství vzdal, nebo se prohřešil a ostatní trvali na jeho
nahrazení. Stávalo se, že se vyskytly spory o strážcovství, v takovém
případě Šajeni říkají, ať rozhodnou šípy. Věří totiž, že šípy
naznačí, u koho chtějí být, nehodného strážce například postihne
nějaká nehoda, v rodině se objeví závažná choroba, a je jasno.
Posvátnou čapku zas dostal v posvátné hoře sutajský kulturní hrdina. Je
uložena v severošajenské rezervaci, kde žije větší část potomků
Sutajů. Posvátné šípy jsou ale považovány všemi Šajeny včetně Sutajů
za ještě posvátnější a mocnější.
Posvátná hora Bear Butte, jak to tam vypadá, chodí Šajeni
nahoru?
Chodí, dokonce mnohem více než v minulosti. V předrezervačním období
totiž vzhledem k obrovskému území, po kterém kočovali, neměli tolikrát
příležitost se u posvátné hory zastavit. Později byl jejich pohyb omezen,
museli se zdržovat na území rezervace. V současnosti není problém sednout
do auta a zajet si tam, severní Šajeni to mají na americké poměry opravdu
hodně blízko, jižní Šajeni tam minimálně v létě vypravují skupiny,
hodně často z obřadních důvodů, aby na hoře provedly posvátné
rituály. Jejich snahou je – a nejenom jejich, protože Bear Butte je
posvátná hora i pro další indiány, Arapahy, Arikary, Lakoty, Kajovy –
vykoupit pozemky, aby se zabránilo komerčnímu využívání hory, což se do
značné míry podařilo, Šajenům patří poměrně velké pozemky na svazích
a na úpatí Bear Butte, kde mají zázemí. Vydržují si i bizoní kmenové
stádo v ohromné ohradě, kde nedohlédnete z jednoho konce na druhý. Jednou
za čas některého bizona uloví a využijí ke slavnostní
příležitosti.
Nic nebrání tomu, aby se na Bear Butte šel cizinec
podívat?
Nebrání, ale… jsou místa, kam je turistům doporučováno nevstupovat.
Především, aby nechodili mimo cesty tam, kde se indiáni modlí. Šajeni
nechtějí být rušeni při obřadech. Jejich zázemí není pro turisty, pouze
pro Šajeny. Rezervace je samozřejmě přesně vymezená, což je důležité
z hlediska vlastnictví pozemků, kvůli kompetencím při vyšetřování
kriminality. Rezervace je zvláštní území – v právním systému USA
poměrně unikátní – kde existuje kolektivní vlastnictví půdy. Pokud se
kmeni podaří napravit škody, které napáchal zákon o parcelaci a jeho
aplikace, a podaří se jako v případě severních Šajenů vykoupit
většinu pozemků zpátky do vlastnictví kmene, už se dále nerozděluje
rodinám, ale patří celému kmeni. To kolektivní smýšlení je pořád
velice silné a odolává individualismu euroamerické civilizace.
A jak vypadá Lame Deer?
Západní městečko, zhruba kolem tří tisíc obyvatel, rozprostřené
v krásném lesnatém údolí na křižovatce dvou hlavních silnic. Většinou
s přízemními montovanými domky. Jsou tam instituce severních Šajenů,
sídlo úřadu pro indiánské záležitosti, sídlo kmenové vlády,
knihovna.
Sluneční tanec, viděl jste ho na videu?
Kdybych šajenský sluneční tanec někde na videu viděl, řekl bych si, že
už je to s nimi špatné. Zakládají si na tom, že jejich sluneční tanec
je intimní záležitost, která je určená Šajenům. Mohou pozvat bělochy,
ale ti tam přicházejí pouze jako hosté s některou šajenskou rodinou,
nepřicházejí se tam dívat jako turisté, tohle si opravdu Šajeni nepřejí.
Jiná situace je třeba u Lakotů, kde komunity pořádají své sluneční
tance, a mnohdy se z nich stala turistická atrakce. Tohle Šajeni nikdy
nedopustili, protože sluneční tanec berou jako svůj, podle tradice má
totiž původ u Sutajů (kteří se smísili se Šajeny) a k ostatním
indiánům se rozšířil. Šajeni jsou v těchto věcech konzervativní,
takže naštěstí jsem ho na videu neviděl.
Sluneční tanec trvá čtyři dny. Staví se velké kruhové prostranství,
kostra z kůlů a silných tyčí. Uprostřed stavby je topolový kůl, který
symbolizuje osu světa a v tomto prostoru se odehrávají nejposvátnější
momenty a rituály. Průběh je složitý, vždyť jen popisu šajenského
slunečního tance je věnována poměrně silná monografie antropologa
Dorseyho z počátku 20. století. Symbolika tance je také komplikovaná a
obsahuje v sobě snad všechny symboly šajenské kultury. V kruhovém
prostranství v určité fázi obřadu někteří muži, kteří složili slib,
tančí bez jídla a bez pití, přivázaní k centrálnímu kůlu. Byly spory,
zda tanečníci mají, nebo nemají, mohou, nebo nemohou, být připoutáni tak,
že se jim propíchne dřevěnou jehlicí kůže a provlékne se provaz, kterým
jsou připoutáni – říká se tomu krvavý sluneční tanec. Je to
považováno za druh sebeobětování a sebetrýznění, které přináší
těm, kteří to podstupují, nějaká požehnání. Nesmíme si představovat
nějaké křepčení, je to víceméně přešlapování na místě. V tomto
stavu vydrží tanečníci v horkém létě Velkých planin celý den bez
jídla a bez pití, jsou speciálně pomalovaní, používají obřadní
předměty, například píšťalku z orlí kosti apod. Spory, zda pokračovat
v této tradici, nebo ne, ještě nejsou úplně vyřešené. O tom, co bude
tanečníkům dovoleno, rozhoduje ručitel.
Ručitel slunečního tance je člověk, který z nějakého důvodu,
například, aby uzdravil příbuzného, shromáždí prostředky, domluví si
obřadníky a sluneční tanec uspořádá. Ten může rozhodnout, že se nebude
konat krvavý tanec, a odmítne lidi, kteří dali slib, že si budou
propichovat kůži.
Většina Šajenů jsou ale křesťané…
Křesťanský a tradiční šajenský život se vzájemně proplétají.
Někteří Šajeni jsou výhradně křesťané, někteří i duchovními
nejrůznějších církví, největší skupina chodí do kostela, účastní se
křesťanských aktivit, ale zároveň nemají problém zúčastnit se třeba
slunečního tance a zapojit se v nějaké obřadní roli. Nejméně je těch,
kteří jsou výhradně orientovaní na tradiční náboženství. Slovo
„ma’he’o“ označuje v šajenštině tradiční stvořitelskou sílu a
bytost, která se objevuje v mytologii a která podle jejich víry stvořila
vesmír, stejně tak ovšem označuje i křesťanského boha.
Četl jsem, že v roce 2000 mluvilo na světě šajensky jen
2320 lidí…
Tento údaj se objevil v průzkumu, který si zadávala jedna vládní
americká agentura. Není z něj ovšem zřejmé, zda ti lidé jazyk ovládali
opravdu dobře a používali ho. Bylo to založeno na tom, k čemu se lidé
sami přihlásili. V rámci naší facebookové skupiny proběhl nedávno
průzkum mezi Šajeny – většina Šajenů střední a mladší generace je
na facebooku – v němž lidé sestavovali seznam Šajenů, kteří
ovládají plynně šajenštinu. Vzešlo z toho číslo kolem 500. Já jsem se
začal učit, ale ani po dvaceti letech jsem příliš nepokročil, hodně to
zanedbávám, umím základní věty a hodně jednotlivých šajenských
výrazů. Šajenština je náročná na učení, má málo fonémů, slova jsou
velice podobná, gramatika je naprosto odlišná od naší. Forem zápisů
šajenštiny je vícero, ale ortografie, která slouží v severošajenském
dvoujazyčném vzdělávajícím programu, používá abecedu, která má
14 znaků. Šajenština je chudá na hlásky, dohání to tím, že záleží
na tónech. Některá slova se liší jenom výškou tónu na určitých
slabikách. Nejčastější je vyšší tón, objevuje se
i střední tón.
Překládal jste Moora, sepsal šajenské mýty, indiánskou
kuchařku, která mapuje kuchyni indiánů Velkých planin a Jihozápadu. Jakou
literaturu byste zájemcům o Šajeny doporučil?
Hodně mi dala kniha Prérijní a pralesní Indiáni, kterou napsali
Mnislav Zelený a Lev Zachar. Ale to je jenom odrazový můstek. Pak už je
potřeba zahloubat se do odborných textů v anglickém jazyce. K jiným
indiánům bych vřele doporučil erudované věci od Jana Ullricha, včetně
překladu knihy historika George Hydea Lid Rudého oblaka. Jan Ullrich
je velký znalec lakotštiny a lakotské kultury.
Jak se šajenští muži a ženy bavili? Vy jste na své přednášce
představoval fotku, na níž hrají jakýsi pozemní hokej…
Je to v podstatě asi nejbližší popis, jako když hrajete na ulici
s hokejkou a tenisákem, samozřejmě nehráli na ledě, ale v létě. Našli
si vhodně zahnutou hůl, trochu ji opracovali, vyrobili si z jelenice míček,
který vyplnili zvířecí srstí, a hráli.
A hazardní hry…
Nepředstavujte si, že indiáni podléhali gamblingu, ovšem rádi sázeli. Na
závody koní, soupeření v lukostřelbě atd. Oni tolik nelpěli na majetku,
takže je nijak nezdrtilo, když něco prohráli. Byla to zábava a vítězové
většinou stejně to, co vyhráli, zase rozdali. Sázelo se i na peckové hry,
jejichž základem byla ošatka, v níž byly pecky nebo opracované kostičky,
na nichž byly vyznačené symboly. Ošatkou se pecky vyhodily do vzduchu,
dopadly zpět do ošatky, a podle toho, jaké padly symboly, se přidělovaly
počítací hůlky. Většinou hrála dvě družstva proti sobě, když jedno
získalo všechny počítací hůlky svých protivníků, zvítězilo a získalo
jejich sázky.
Šajeni bojovali i ve známé bitvě u Little Bighornu, po níž
šajenské ženy propíchly mrtvému Custerovi uši. Šajeni tradičně
propichovali uši už malým dětem. Proč Custerovi?
Uši propíchly Castrovi jihošajenské ženy, které ho poznaly, protože
Custer vedl útok na jižní Šajeny u řeky Washita. Jižní Šajeni ho tedy
dobře znali a rozhodně u nich nebyl dobře zapsaný. Hrstka jihošajenských
žen, která se ocitla mezi severními Šajeny u Little Bighornu, ho poznala,
ostatní ho údajně nepoznali, protože si zkrátil vlasy. Ty ženy mu
propíchly uši, aby lépe poslouchal slova šajenských náčelníků, kteří
ho po Washitě varovali, že když ještě jednou zvedne proti Šajenům zbraň,
zemře. To souviselo s tím, že se symbolicky dětem otevíral sluch tím, že
se jim propíchl lalůček, a dírkou protáhla náušnice, u chlapečků
krátce po porodu a u holčiček kolem pátého šestého roku. Custerovi
ovšem ženy propíchly přímo ušní bubínky, tak se to u Šajenů traduje,
a oni jsou poměrně spolehliví v těchto historkách, nemají potřebu je
nějak lakovat, jako tomu bývalo u důstojníků americké armády.
Ve 20. století chodí Šajeni do armády…
Jejich válečnická tradice je pořád silná, hodně Šajenů vidí
v armádě svou budoucnost. Do americké armády Šajeni vstupují už od
1. světové války. Za 2. světové války pomáhali osvobozovat Evropu a
tekla tu jejich krev. Nad Francií zahynul střelec bombardéru Cyrus Packer,
jižní Šajen z Oklahomy.
Šajeni se hodně mísili s okolními skupinami, mohli do svého
kmene dokonce adoptovat cizince, přestože to nebyli indiáni. Zároveň jsou
v současnosti dané zákony, určující, kdo je vlastně Šajen. Například,
když si muž přivede bílou ženu, nestává se automaticky Šajenkou,
záleží na tom, kdo má polovinu šajenské krve, nebo osminu… Kdo je
vlastně Šajen minulosti a Šajen v současnosti?
V minulosti byl Šajenem ten, kterého ostatní Šajeni za Šajena považovali.
Většinou bylo důležité, aby ovládl šajenštinu, protože teprve pak se
mohl plně zapojit do života kmene, což znamenalo účastnit se obřadů,
modlit se, zpívat posvátné písně. Až potom byl člověk plně integrovaný
do kmene. Proces začínal tím, že někoho adoptovala šajenská rodina, jiná
cesta, jak se stát Šajenem, v podstatě neexistovala. A postupně šlo
o to, do jaké míry byl ostatními rodinami přijímaný jako Šajen a jak
velkou částí Šajenů byl přijímaný jako Šajen, to byla podstatná
otázka. Ve druhé třetí generaci se dávno nepřikládala důležitost tomu,
že ten člověk má předky z jiného kmene, měl minimálně jednoho
z rodičů Šajena, mluvil šajensky, žil s Šajeny, podílel se na všem, co
Šajeni dělali, takže byl pro ně Šajen. Mohl to být třeba potomek
uprchlého černošského otroka, který se dokonce vypracoval na jednoho ze
šajenských náčelníků. Mezi Šajeny žilo několik bělochů, kteří se
většinou dostali k Šajenům tak, že byli v dětském věku uneseni, když
měli později možnost se k bílým vrátit, tak to udělal málokdo. Co se
týká současnosti, nerad bych se zaplétal do právních analýz, ale dnes
existují vládou uznané kmeny, což je právní pojem, který se nemusí
přesně překrývat s tím, jak se indiáni sami vnímají a rozdělují.
V případě Šajenů existuje kmen severních Šajenů a kmen
Šajensko-arapažský v Oklahomě. Což, jak tušíte, se plně nekryje
s tím, jak vnímají svou etnicitu Šajeni a Arapahové. Definice, kdo patří
ke kmeni, je tedy nějak daná zákonem. Svou roli hraje, jak vzdálený je
váš šajenský předek. Nejde to chápat jako nějaké nálepkování podle
rasy. Indiánské skupiny mají historicky nárok na nadstandartní výhody,
pokud je chcete čerpat, tak musíte splnit určité podmínky, abyste se stal
po právní stránce členem komunity. Pak máte například bezplatnou
zdravotní péči apod. To je jediný důvod, proč potřebujete papír
o indiánském původu. Pokud člověk nemá potřebu tyto výhody čerpat,
nemusí si s tím lámat hlavu, může žít mezi Šajeny, i když je úplně
bílý, a pokud ho berou jako Šajena, je to Šajen.
Dobové fotografie i titulní fotografie k rozhovoru – archiv Romana Tadiče
rss kanál