Jeden lístek Atény – Delfy stojí 16,40 € a i nyní v zimě jezdí autobusy z terminálu B KTEL (http://www.ktel-fokidas.gr/) pětkrát denně, první z Atén v 7:30, kdo se chce vrátit hned do metropole (doporučuji strávit v Delfách alespoň jednu noc), poslední z Delf jede v 18:45. Ale vracet se nočními ulicemi Atén, ne vždy je to ta nejbezpečnější věc, kterou lze udělat. Autobus číslo 24 na terminál B už prý nejezdí, cesta z centra není úplně jednoduchá, ale s mapou a trochou orientace to jde. Nejbližší zastávka metra Kato Patisia je alespoň deset minut pěšky. Taxi – aténští taxikáři mají ještě horší pověst než pražští a vyplatí se nebát se a být připraven. Vzal jsem jednou taxikáře uprostřed Atén, byla již noc, do hotelu vzdušnou čarou asi kilometr, ale nechtěl jsem v centru Atén zbytečně pochodovat po nocích pěšky, zvláště ne se ženou. Doma jsem se naučil kvůli taxikářům několik vět v řečtině a fungovalo to. Vyjeli jsme, zeptal jsem se na cenu, ten rošťák suverénně určil 14 eur za cca 1000 metrů jízdy. Vyzval jsem ho, ať okamžitě zastaví, že volám policii, že nejsem poprvé v Řecku, a než jsem domluvil, byli jsme u hotelu. A taxikář odpověděl, máte to zdarma, vítejte v Řecku.

Delfy jsou prastará lokalita, osídlená už v neolitu, možná až 5000 let před naším letopočtem. V těch dobách zde byla uctívána Matka Země. Její svatyni údajně hlídal dračí bůh Python, kterého po příchodu řeckých kmenů přemohl Apollón. V mykénské éře (16. až 11. století) byly dnešní Delfy ještě neznámou vesnicí, stará vyprávění říkají, že kdysi dávno objevili omamné výpary místní pastýři, kteří jich zřejmě postupně začali využívat k věštění (tedy v překladu „vydělávání“). Největšího vlivu se delfská věštírna těšila od doby Velké řecké kolonizace, tedy přibližně v 8. až 6. stol. př. n. l., kdy Řekové po celém Středomoří zakládali dodnes významná města, např. Marseille a Neapol (Massilia, Neapolis). Kolonizace se nemohla obejít bez souhlasů bohů, jejichž přání zprostředkovávala Pýthia. Vliv Delf vydržel ještě nejméně další dvě století, vždyť i Alexander Veliký zavítal za proslulou kněžkou Pýthiou.


Z chrámu boha Apollóna stojí pouze šest sloupů vztyčených při rekonstrukci


Podle legendy sedávala Pýthia v chrámu na trojnožce blízko kamene pokládaného za střed světa

„Mluvit jako Pýthia“ – rčení popisující nejasné a dvojsmyslné vyjadřování známe i ve 21. století, i když se v krajích českých běžně nepoužívá. Věštkyně, známá jako Pýthia, byla kněžkou boha slunce, umění a krásy Apollóna. Její věštecká slova se mnohdy dala vyložit více směry a nepochybně nejeden věštby dychtivý tazatel na nepochopení jejich významu hořce doplatil (nebývalo tomu tak vždy, někdy Apollón dával ústy Pýthie najevo svá přání jednoznačně). Nejznámějším je příklad lýdského krále Kroisa, který toužil podmanit si perskou říši. „Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou“ věštila Pýthia a Kroisos se vrhl na východ. V bitvě u Pterie v Kappadokii ho ovšem porazil Kýros Veliký, velká říše, kterou Kroisos zničil, byla jeho vlastní. Historik Xenofón, žák Sókratův, popisuje ještě jednu věštbu, kterou v Delfách Kroisos dostal „Poznej sám sebe, Kroise, půjdeš pak životem šťasten“. Kroisos se radoval, vždyť co může být jednoduššího, než poznat sám sebe. Jeho sebepoznání ho ale vedlo do války proti Peršanům. Poznej sám sebe bylo jakýmsi mottem věštírny. Apollón ukazoval cestu k harmonii psyché a těla. Pýthia věštila i Alexandru Velikému před jeho tažením do Persie. Ale nebyl by to Alexander Veliký… Přispěchal do Delf v zimním čase, kdy byly věštby zakázané a věštkyně mu vzkázala, aby přišel později. Makedonského vojevůdce odmítnutí rozzuřilo, vtrhl za ní do soukromých komnat a vyvlekl ji za vlasy k posvátnému oltáři. Kněžka začala křičet „Jsi neporazitelný, můj synu!“. A dobyvatel světa ji pustil se slovy: „Další proroctví už nepotřebuji!“. Jeho vojáci byli věštbou nadšeni… a jak to dopadlo v Persii, víme.


Kruhový chrám – tholos – stojí asi půl kilometru od hlavních delfských památek


Tholos nevynechejte, je okouzlující i romantický

Podle legendy sedávala Pýthia v chrámu na trojnožce, v níž byly uchovávány kosti Pythóna, někde blízko kamene pokládaného za střed světa (pupek – omfalos). Hosté žádající o věštbu přinesly orákulu dary, ale proroctví nebylo možné žádat od Pýthie přímo, dotazy byly předávány přes kněze. Obřad se odehrával za uzavřenými dveřmi, nikdo z venku netušil, co se uvnitř ve svatyni děje. Spekuluje se, že Pýthia (nebo Pýthie, ve vrcholném období se střídaly až tři) dýchala výpary, které vycházely na povrch země uvnitř svatyně, nebo že žvýkala omamné rostliny, snad vavřínové listy, nebo věštila v kouři ze sušených vavřínů. Kněžka upadala do transu, jen tak mohla nahlížet do budoucnosti a obdržet poselství bohů, její mysl putovala do jiného světa. Když konečně vyslovila proroctví, v omámení mluvila zmateně a její slova byla mnohdy nesrozumitelná, kněží je poté svým způsobem interpretovali a prohlašovali za božská proroctví. Byli to nepochybně mocní muži, pro které byly věštby velkým byznysem. Zavedli chytrý systém, posílali své kolegy do mnoha důležitých koutů světa, aby měli přehled, co se kde děje, a když k nim lidé přicházeli, věděli, jak reagovat.

Svatá delfská cesta je už dávno cestou ruin (ale působivých!). Stěží si dnes představit množství bohatých památníků na počest slavných vojenských vítězství a jako důkaz díků za naplněné věštby. Tam, kde stojí zbytky podstavců, bývala úchvatná sousoší oslavující vojenskou sílu řeckých městských států. Nechyběl ani památník slavné bitvy u Marathónu, jedné z nejslavnějších bitev v dějinách. Mezi bronzovými sochami bohů (včetně Athény a Apollóna), stála socha vojevůdce Miltiada, díky jehož taktickému plánu byli Peršané u Marathónu poraženi. Sousoší jako projev vděčnosti delfskému Apollónovi vytvořil proslulý sochař Feidiás, mj. autor sochařské výzdoby Parthenónu a sochy Dia Olympského, která byla považována za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Hned vedle památníku Athéňanů stály desítky pyšných soch vztyčených Sparťany na věčnou slávu jejich triumfu v Peloponéské válce, která skončila v roce 404 př. n. l. konečnou porážku Athén (mnohé krásné sochy jsou uloženy v delfském muzeu).


Zrekonstruovaná athénská pokladnice, zbudovaná na počest vítězství u Marathónu


Stadion – závodní dráha byla dlouhá 178 metrů

Dále stály pokladnice (vlastně malé chrámy) řeckých městských států, nejkrásnější z nich je dnes athénská, zbudovaná právě na počest vítězství u Marathónu. Nejkrásnější, protože byla zrekonstruovaná na začátku 20. století francouzskými archeology. Historik a cestovatel Pausaniás (2. stol. n. l.) ve svém slavném desetisvazkovém díle Popis Řecka tvrdí, že když putoval do Delf, v pokladnicích už nebyly poklady, přesto je zdobila úchvatná sochařská díla připomínající slavnou minulost. Kromě athénské minete pokladnice dalších řeckých městských států, např. Sikyónu, Megary, Théb. V dávné minulosti žádné z nich nechyběly okázalost, dokonalá sebeprezentace i pýcha. Starověký poutník musel být oslněn krásou a bohatstvím, musel vědět, že se ocitl na nejposvátnějším místě. Současnému turistovi to v Delfách dochází také.

Další kroky vedou ke chrámu boha Apollóna, před nímž už nestojí jeho obrovská socha. Dnes z něj stojí pouze šest sloupů vztyčených při rekonstrukci. Během ní se nenašly žádné důkazy toho, že by nějakou skalní rozsedlinou unikaly na povrch plyny, jichž využívala k věštění Pýthie. To ovšem neznamená, že tomu tak nebylo ve starověku, během nejednoho zemětřesení za posledních 2500 let mohlo dojít k uzavření takové rozsedliny.

Delfské divadlo bylo postaveno na přelomu 4. a 3. stol. př. n. l., od té doby bylo několikrát přestavováno, naposledy za římského císařství, kdy mělo kapacitu 5000 diváků. Jeho poloha v sevření hor je okouzlující a dechberoucí. Ve starověkých časech se v divadle konaly hudební soutěže, které byly součástí Pýthijských her pořádaných na počest boha Apollóna, který podle legendy hry sám založil po zabití Pythona, v tom případě by byly dokonce starší než Olympijské hry. Původně se konaly každých osm let, později vždy po čtyřech. Od 6. století př. n. l. se soutěžilo i v atletických závodech nejprve na hipodromu dále v údolí, později na stadionu, který byl zbudován výše nad divadlem na umělé terase v úbočí skal. Podle nápisu na zdi lze usuzovat, že stadion pochází z 5. století př. n. l. Závodní dráha byla dlouhá 178 metrů, široká 25,5 m a na kamenných sedadlech mohlo sedět až 7000 diváků. V současnosti je to nejzachovalejší starověký stadion v Řecku, na kterém se jezdívaly i vozatajské závody, což dokazuje nález sochy tzv. Delfského vozataje, která je ozdobou místního muzea. V knize Esoterické Řecko ji krásně popisuje autor Richard Geldard: „Tato skvělá bronzová socha vznikla roku 470 př. Kr. jako památník vítězství na pýthijských hrách. Skupina sestávala ze čtyř koní a vozu. Oddělená skupina vpředu představovala štolbu vedoucího jednoho koně. Smyslem sousoší bylo poctít vítěze a názorně ilustrovat Platónovu definici dokonalého ovládání čtyř koní, kteří běží jeden jako druhý a táhnou vůz. Postava vozataje vyjadřuje dokonalé ovládání ve stavu napětí, lidský úspěch a dokonalost, což Řekové pokládali za ideál lidského života… Řekové si takto zajisté představovali Apollóna, jak vjíždí do své svatyně na voze taženém čtyřmi Poseidónovými nejlepšími koni.“ Socha vozataje byla nalezena pod jedním z domků vesnice Kastri, která musela ustoupit delfským vykopávkám, přes protesty některých vesničanů.


Terasy se starořeckými památkami pod svahy Parnasu

Ještě v časech římského císaře Hadriana, který navštívil Delfy dvakrát, věštírna vzkvétala. Jejím definitivním koncem byly až křesťanské zákazy a pronásledování. Na konci čtvrtého století byly všechny podobné věštírny zakázány edikty křesťanského římského císaře Theodosia I., staré kulty musely ustoupit novému náboženství. Během dalších staletí zakryly starořecká posvátná místa nánosy půdy, na nichž si postupně stavěly domky venkované, stavebního materiálu bylo dost. Až v roce 1892 byla vesnice Kastri zbourána, vykopávky prováděli francouzští archeologové École française d'Athènes pod vedením Theophila Homollea, který se po návratu do Francie stal ředitelem Louvru.

Evropané začaly objevovat Delfy až v 16. století. Postupně vzrůstal počet cestovatelů a zájemců o archeologii, kteří putovali do Delf a publikovali svá díla, například Jacob Spon (1678 Voyage d´Italie, de Dalmatie, de Grece et du Levant). Do Delf se vydávalo i více a více umělců zasažených duchem romantismu, nechyběl mezi nimi Lord Byron, který byl velkým příznivcem řecké kultury. První knižní průvodce Delf s plánky se objevil brzy po zahájení archeologických vykopávek, v roce 1894 ho vydal Karl Baedeker. O devět let později bylo v Delfách otevřeno muzeum, v němž byly vystaveny nálezy z prvního archeologického průzkumu.

Posledním ohrožením delfských soch byla druhá světová válka a touha nacistických pohlavárů po antickém umění. Nejcennější sochy včetně vozataje byly převezeny do Atén a uschovány v trezorech Řecké banky. Socha vozataje byla po válce až do roku 1951 vystavena v aténském Národním archeologickém muzeu. To delfské bylo znovuotevřeno o rok později a poslední rekonstrukcí prošlo na přelomu tisíciletí. Každopádně, nevynechejte ho!

Co napsat na závěr… Staří Řekové si pro své svatyně dokázali vybrat úchvatná místa. To neplatí jen o Delfách, ale především o nich. Prý kdysi Zeus vypustil z opačných konců světa dva orly a podle legendy se střetli právě v místě, kde stojí Delfy. Zjednoduším to, prostě omfalos, pupek světa.