Když vyslovím Guatemala, co Vás napadne jako první?
Otevřené srdce, barvy, pestrost, hluk… (Ireně u těch slov doslova září oči)

Když člověk s otevřeným srdcem – který má o Guatemale prů­měrné znalosti – sedí v letadle směr Guatemala, na co se má nejvíce těšit? Čemu propadne?
Mayské kultuře. V ostatních zemích střední Ameriky si turisté jezdí vyfotit poslední existující mayské vesnice, ale v Guatemale tvoří Mayové většinu populace, udává se od šedesáti do osmdesáti procent. V Guatemale se s nimi setkáváte na každém kroku, v každém městě, vesnici. A naše nenavyklé oči z těch křiklavých barev oblečení mayských žen až bolí. Ženy nosí věci na hlavě, děti na zádech, vesnice i kmeny se odlišují v oblékání. Mayská kultura se prolíná úplně do všeho, uslyšíte je zpívat, křičet v kostele, je to živé a pravdivé. A je to nonstop.

Jaké jsou mayské ženy, které potkáváte? Píšete, že poslouchat je při zpěvu, dělat společně tor­tilly či strá­vit čas v potní chýši, je obrovským darem…
To se vracíme k tomu otevřenému srdci, jsou hodně srdečné, přestože jsem zažila scény, kdy křičely na muže nebo na děti, které dokáží zmrskat větvičkou, ale i to dělají nějak z lásky. A jsou vtipné, hodně nás s nimi spojuje humor, podobně jako náš je hodně černý, sarkastický. V těch chudých horských podmínkách chodí neskutečně upravené, mají lesklé vlasy, halenky a sukýnky tak čisté, přestože je myjí ve špinavé ledové vodě, prostě úplně září. Ale jsou mnohdy tak strhané, že třicetiletá žena vypadá jako padesátiletá, rozhodně nemají snadný život, jejich děti jsou na kávě, muži tradiční macha. Zprvu jsem se zdráhala, když mne chtěly obléci do jejich tradičních věcí, zdálo se mi to maličko neuctivé hrát si na indiánku mezi indiánkami, ale ony říkaly „jsi tu s námi, budeme vše dělat společně“. Mezi ženami je takový sesterský duch, strašně silný, drží spolu, cítím jejich ženství více než u žen tady, mají silnou ženskou energii a mají ji v krvi. A já už ji vnímám s nimi.

Děti jsou na kávě?
Děti ráno dostanou půllitřík kávy, která není tak silná, jako ta, na jakou jsme zvyklí v Evropě, ale je v ní strašně cukru, takže tříleté dítě mnohdy už nemá zuby. V chudých rodinách ještě dostávají tortilly, ale ty nemají žádnou výživovou hodnotu, jedí se i rýže a fazole, vajíčka. A když se slaví, zabije se slepice. Děti jsou na cukru a vodě, když má rodina drobný peníz na útratu, koupí dítěti fantu.


Guatemalské barvy

Jak se podaří člověku z ciziny dostat se místním pod kůži, myslím pozitivně, přiblížit se k nim. S angličtinou jim k srdci určitě nepřirostete…
Španělština je základ, jen s ní se ponoříte mezi ně, v kmenech sice mezi sebou mluví mayskými jazyky, ale vždy narazíte na někoho, kdo ovládá španělštinu a je schopen překládat. Přiblížíte se jim obyčejným lidským přístupem, otevřeným srdcem a vnímáním toho, co potřebují, nejít za nimi s myšlením, že já vím, co je pro ně dobré. Pamatuji jednoho Američana, který založil neziskovku, měl spoustu dobrých úmyslů a projektů, ale neuměl komunikovat. Nakonec utekl za pět minut dvanáct a Mayové mu vypálili pozemek. Nesmíte je dostat do pozice, v níž se cítí utlačovaní, jsou na to hodně citliví. Já vidím, jak jsme úplně odlišné, ale zároveň cítím to spojení, že jsme vlastně všichni jedno, to spojení žiji více tam než u nás ve všem městském chaosu.

Pamatujete na Vaše první setkání? Když jste poprvé vstoupila do mayské vesnice v horách. A když jste poprvé překročila guatemalskou hranici.
Bylo to hned během mé první cesty a přirozeně jsem měla i strach. Přestože jsem měla doporučení jednoho místního člověka, cítila jsem, že vůči mně mají malou nedůvěru. V hodně odlehlých horských oblastech na severu nejsou Mayové okamžitě ke každému příchozímu vysloveně přátelští a otevření. Ze začátku je v nich podezření, co tam ti běloši chtějí, zda je nebudou nutit do nějakého náboženství, také se bojí o děti, věří, že když dítě vyfotíte, můžete ho tím zbavit síly, sebrat mu ducha. Takže je podstatné na ně netlačit, nezačít hned fotit, brát děti do rukou, prostě na vše pomalu a s respektem.
A první překročení hranic Guatemaly… Poprvé jsme jeli z Mexika přes Belize směr Tikal nočním autobusem a na hranici jsme byli až ve večerních hodinách. To je v mnoha zemích pro policisty příležitost cestujícím navýšit cenu za průjezd o nejeden dolar, já jsem tehdy byla mladší a chtěla za vše bojovat, za mou pravdu, vymyslela jsem si, že pracuji na americké ambasádě, všichni jsme museli vystoupit… takže první vstup do Guatemaly byl s obavami, protestovala jsem, hrála jsem si na hrdinku. Dopadlo to dobře. A dramatická byla i první noc, přespali jsme někde u jezera cestou do Tikalu, objevili jsme pána, který měl houpací sítě, a za pár quetzalů jsme mohli spát.

Jak se projevuje patriarchální macho kultura v Guatemale?
V rodinách je rozšířené i násilí. V našich programech Fair Trade dáváme důraz na vzdělání dívek, aby si postupně vybudovaly lepší postavení v rodině. Otec většinou nechce – když má více dcer – aby se vzdělávaly, pro něj platí, že budou u plotny a péct tortilly. V chudé rodině už by dcera ve školním věku byla těhotná, založila rodinu, měla děti a ta chudoba se točí dále. Dostat se z toho kruhu může pouze, když studuje, čím déle dívky vydrží ve škole, tím později zakládají rodinu, mají méně dětí a jsou i zdravější. Navíc, se vzděláním se lépe může postarat o toho otce, který už ve stáří nebude schopen denně dřít na plantáži.


Jezero Atitlán

Bezpečnost? Některé historky jsou dosti děsivé, přepadávání autobusů, počet vražd apod.
Podstatné je – kde jste a jak se chováte. Když přiletím do Guatemaly, nikdy nejedu do hlavního města, to je jeden gang za druhým, není důvod, proč se v něm zdržovat, přestože je tam několik fajn muzeí. Hned na letišti sednu do dodávky a nechám se odvést do starého koloniálního města Antigua. I tam se občas něco semele, ale pokud se pohybujete především v centru a nedáváte na odiv, kolik máte zlatých šperků a peněz, je Antigua v pohodě. Musíte se chovat i intuitivně, rozeznávat, kde by mohlo být nebezpečí, pokud půjdete v Guatemala City do nočního baru, budete opilý, na sobě šperky, evidentně hodně peněz, to je nepochybně vysoké riziko. Ani hory nejsou naprosto bezpečné, znám dvě holky, které šly z jedné vesnice do vedlejší a nesly si tablet, vše hodně viditelně u sebe a z pole přiběhli chlapi s mačetami. Nic jim neudělali, ale všechno jim vzali. V Guatemale jsou i únosy, ale to je většinou záležitost místních bohatých rodin, které jsou terčem, turisté unášeni nejsou. Některé cesty na severních hranicích mohou využívat pašeráci drog, takže pěší cesty k zapadlým pyramidám jako je El Mirador doporučuji pouze ve skupině. Především nedávejte najevo bohatství, chovejte se v pohodě jako Mayové.

Jak se na severozápad Guatemaly do hor cestuje, stávky, stav silnic, přes průsmyky…
Z Antiguy vyrážím dodávkou do Panajachelu u jezera Atitlán, což je ještě turistické místo. Dále na sever už většinou tzv. kuřecími autobusy, bohužel je časté, že vás na nějaké křižovatce vyklopí a čekáte na další spoj, člověk už to po letech zná, ale vždycky je to zpestřené nějakým chaosem. Do Quetzaltenanga to mohou být tři hodiny nebo třeba deset, protože jsou časté stávky. Ty pro turisty nejsou nebezpečné, jen berou hodně času. Místní položí na silnici kameny, sednou si, a nic nejede dlouhé hodiny, obvyklých je šest. Nahoru do hor je to ještě náročnější, hodně serpentýn, v každé zatáčce se troubí, takže se vlastně troubí pořád, ale cítím se na takové cestě bezpečněji, než když jedu z Prahy domů. Pravidlem je nejezdit autobusem o svátcích a v neděli, oni pijí, alkoholismus je v Guatemale rozšířený. Když autobus hopsá po těch jejich cestách, mne to uklidňuje, kolem běží příroda, v nacpaném autobuse se toho spousta děje, všechno je tak živé, najednou přistane na klíně kočka nebo dítě, nesmíte se vůbec ptát „co mám dělat“, musíte se tomu chaosu odevzdat, nic neřešit. V období dešťů se navíc cestování zhoršuje kvůli přírodním podmínkám.


Mayské pyramidy v Tikalu

Jaký byste doporučila itinerář pro člověka, který má tři týdny dovolené a letí do Guatemaly poprvé?
Je hezké strávit čas ve staré Antigua Guatemala, je to turistické místo nedaleko hlavního města, ale už tam načerpáte mayskou kulturu, rozkoukáte se v zemi, kde jste poprvé, zajdete na báječnou kávu a dobrou večeři, trochu se zastavíte, zmírníte dopad časového posunu. Přes hotel nebo různé agentury si můžete zařídit výšlap na aktivní sopky, které jsou v okolí Antiguy, např. Pacaya, Acatenango. Dále k jezeru Atitlán do městečka Panajachel, kolem jezera obklopeného sopkami je více zajímavých vesnic, některé jsou hodně tradiční šamanské. Záleží na tom, co preferujete, hory v Guatemale nabízejí nekonečné množství treků především na sopky, vždy doporučuji mít místního průvodce, atraktivní jsou horké prameny v džungli. Na západ k moři jsem nikdy nedojela, přece jen, pláže v Guatemale nejsou právě nejčistší. Na východě na pobřeží Karibiku žijí černoši, jejichž předci se na tomto pobřeží usadili, možná tam ztroskotali, možná bývali piráty, mluví africkými jazyky, je to úplně jiná Guatemala, jede se tam i přes Rio Dulce. Na severu jsou v džungli mayské pyramidy, především Tikal, daleko hlouběji v džungli El Mirador, tam se už jede dva tři dny na koních. Městečko Chichicastenango je hodně turistické, ale jeho trhy, kostel a obětní rituály jsou stále o místních lidech. V kostele obětují slepice, ale zároveň v něm mají samozřejmě i Ježíše, třeba blikajícího někde v rakvi.

Focení prý není mezi mayskými domorodci právě příznivě přijímáno. Některá místa, Chichicastenango, Pasqual Abaj, trh, kostel, tam prý vůbec…
Veřejná místa bývají v pohodě, neslyšela jsem, že by se někde fotit vysloveně nesmělo. Když budete přítomen mayskému rituálu, což není nic tajného a turisté je běžně sledují, raději bych se zeptala, možná budou chtít něco zaplatit, nebo obětovat na oltář nějakou drobnost. Fotografujte s rozumem, zeptejte se, nestrkejte šamanovi fotoaparát do obličeje, vše s respektem, raději z větší vzdálenosti. A v horách nikdy – zvláště, když nikoho neznáte – nefoťte bez dovolení děti. Mým oblíbeným místem je Laguna Chicabal, což je jezero v kráteru vyhaslé sopky, pro Maye posvátné místo, kde provádějí své rituály, uvidíte na nich křesťanské kříže i mayské obětiny, využívají i šamanské kakao. Chicabal se Mayové snaží udržet méně turistické, v květnu je dokonce asi na dva týdny zakázán turistům vstup.

Šamanské kakao?
Donedávna bylo možné ho pouze pašovat, pravé kakao je posvátné, je něco jako ayahuasca, používá se na meditace, rituály, léčení, otevírá srdce a vědomí, ty rituály trvají celý den a noc, ale ještě jsem se žádného takového šamanského kakaového rituálu neúčastnila. Používají se buď celá zrna, nebo může být i rozemleté. Není snadné ho více přivést domů do ČR, protože se prodává v půlkilových kostkách, takže více kostek brzy zabere veškerou povolenou váhu, a když si ho necháte poslat, je to neskutečně drahé. A ani netuším, co by na to naši celníci.

V jakém období do Guatemaly vyrazit, když si chci užít nějakou slavnost?
Semana Santa, jednoznačně. Na fotografování jedinečné. Antigua, přestože je turistická – od rána do večera jsou promenády, každý kostel má nějakou slávu, všude po celé zemi. Velikonoce ale zároveň znamenají zamluvit dlouho dopředu ubytování, ceny jsou dvojnásobné, nedoporučují se autobusové přejezdy, přijedou i Guatemalčané žijící v cizině. Ovšem Mayové mají mraky slavností s Matkou Zemí.


Mayský obřad a Maximón

Barevné mayské hřbitovy jsou přístupné?
Jsou přístupné a moc ráda na ně chodím. Jsou krásně vyzdobené, někde zelené, jinde růžové, ne každý je ovšem hezky upravený, záleží i na penězích. Na pohřbech se většinou zpívá, nechybí kytara, jsou hodně živé, chodí na ně celá vesnice, bývá to dlouhý průvod. My na pohřbech více pláčeme, oni zapláčou méně, udělají piknik, zazpívají si, což ovšem není projev neúcty, spíše jsou tím blíže svým blízkým.

Jaká je Antigua, staré koloniální město?
Já ji mám moc ráda. Když obvykle po deváté večer přijedu z letiště, je už tma, pár klubů, ze kterých to řve, většinou je mlha, nějaká světýlka, domečky se zavřenými okenicemi kvůli bezpečnosti a je to jakoby úplně mrtvé. Ale krásně. Každý domeček jiná barva, nádherně zdobené, chodíte po kostkách, je to úplně mystické, úchvatné. Ráda druhý den brzy vstanu, když se začíná venku zametat, otevírat, nadechnu do sebe vůně toho všeho, než to naplno začne žít. Takový je vždy začátek „mé“ Guatemaly… a poté i konec, který obrečím. Antigua je oddechové místo, dám si báječnou kávu, nemusím nic moc řešit, že jsem gringa, že jsem na závěr vyčerpaná, obejdu si svá místečka, sem tam si sednu, koupím noviny, zajdu do parku, všude jsou nádherné ruiny, kostely, muzea.

Napadá mne, najmout si řidiče na pár dní, to by bylo pohodlnější než autobusy a levnější než taxi na delší vzdálenosti…
Já jsem to vlastně vyzkoušela jen jednou, když jsme jeli s českou skupinou, dali jsme přednost zaplacení dodávky před cestováním třeba sedm hodin v kuřecím autobusu. Řekli jsme, že dáme takovou cenu, šlo to. Každopádně mohu poskytnout kontakty, zprostředkovat řidiče i s autem, buď to bude taxikář, nebo člověk, který vlastní dodávku, v níž jede více lidí. O ceně se smlouvá, to je klasika, a i v tom smlouvání je vhodný humor.


Chichicastenango

Sopky?
Nejlepší na závěrečný výšlap na vrchol je brzy ráno, odpoledne bývá viditelnost mnohem horší. Vystoupila jsem na vulkán Tajamulco, což je nejvyšší hora Guatemaly a střední Ameriky, má 4220 metrů nad mořem, je už hodně na západě Guatemaly směrem k mexickým hranicím. Z posledního stanování jsme vyrazili ještě za tmy s baterkami, pak je nahoře po východu slunce úchvatný výhled, viděli jsme sopky až do Mexika, jeden bochánek za druhým, už nevím, kolik jsme jich napočítali, nádherné. Pacaya je známá tekoucí lávou, kde si s průvodci můžete něco opéct. Doporučuji vzít si vždy na výstupy na sopky místního průvodce, zaprvé ho podpoříte, zadruhé on ani v mlze se nikdy na cestičce neztratí, má dostatek zkušeností, informací, cestovní agentury s nimi spolupracují. Na sopce se může stát leccos, jednou museli kamarádi doslova utíkat dolů a nechat tam batohy, jak se to pod nimi hroutilo a lítalo kolem.

Jak se ohrazujete proti označení gringa? Řeknete třeba Yo soy Checa?
Nee, já říkám Yo soy Guatemalteca a oni z toho mají hroznou legraci. Někteří ladino, což je výraz pro hispánské obyvatele země, jsou totiž překvapivě světlí. A jindy používám výraz Guatemalčeka. Gringa mně moc neříkají. Někdy si z toho dělám legraci já a otočím to, když něco nevím a hodí se říci: „vždyť jsem jen gringa“. Je to pojmenování především pro Američany, všeobecně se používá pro všechny turisty, zvláště, když nemluví španělsky.

Máte doma Maximóna?
Nemám… ale byli jsme ho navštívit. On totiž putuje, já to znám z oblasti Atitlánu, ne každý Maya a ve všech oblastech na něj věří. Zeptáte se, v jaké rodině právě je, on má vždy na určitý čas sponzora, třeba na půl roku. Je to svatá vyřezávaná soška, doma ji posadí na židli, má fajfku, když budete mít štěstí a přijdete do takové rodiny, možná potkáte i šamana, který s rodinou řeší její problémy. Večer ho vynesou nahoru, aby se vyspal. Uvnitř v těle má nádržku a lidé, kteří přicházejí, do něj lijí alkohol. Po skončení sponzorství se koná slavnost, během níž se všechen ten alkohol vypije. Nebojte se přijít, přispějte, venku budou běhat děti, slepice, prase, uvidíte Guatemalu a její chaos, takovou, jaká je, všude nepořádek, divočina, rituály, vše je tolik živé a dohromady to nějak funguje. A vždy je to jinak.


Tzv. kuřecí autobus

Vy i nespočet neziskových organizací zprostředkováváte v Guatemale široké spektrum dobrovolnických prací. Pomáhá to zemi, která byla desítky let zmítána v brutálních bojích?
Já dělám vše tak přes srdce a na koleně, nic velkého. Rozdávám kontakty. Nerada bych posílala do Guatemaly kohokoli, vždy jsou to ověření lidé, i moji přátelé. Někdo tam chce jet třeba na tři dny, s něčím pomoci, vyfotit se a zpět. Lépe je strávit tam delší časový úsek, pomáhat na klinikách, s dětmi, učit angličtinu atd. Když se někdo ozve, je podstatné, jestli umí španělsky, co ho zajímá, sejdeme se, pošlu kontakty. Takové rozhazování sítě zdarma. Guatemala je v současnosti ráj pro lidi, kteří chtějí pomáhat, možností je spousta.

Zároveň je na pomoc napojeno i studium španělštiny. A jaké jsou Vaše aktivity v ČR na podporu mayských žen a komunit? Prodej jejich tkaných výrobků, šperků, zalesňování…
Zprostředkovávám ubytování v rodinách nebo ve školách, což studentům umožní rychleji se do španělštiny ponořit. Rodině z toho jde hezká částka, něco samozřejmě mají škola a učitel. Co se týká aktivit v ČR, dlouho jsem řešila, zda vytvořit neziskovku, ale bylo to příliš komplikované. A tak je nakonec celý projekt klasicky přes IČO, nákup – prodej, takže eshop. Není to můj obor, ale mám svobodu, vím, že ženy, když utkají látku, že dostanou dostatečnou mzdu, co je z peněz vyděláno například za starostlivé panenky, jde do Guatemaly. Od toho se odvíjí různé akce jako besedy v čajovně, na festivalech, rozhovor pro Cestomilu, lidé oceňují, že jsou to výrobky dělané dle principu Fair Trade.

Co jsou starostlivé panenky?
Všichni jsou nejdříve zaskočeni, jak jsou malinké, jsou to vysloveně pidipanenky, centimetr, spíše dva, někdy i větší, neskutečně tvořivé, je v tom šest sedm materiálů, látka, písek, fixa, papír, dřevo, tkanička. Mayové jsou hrozně pověrčiví, oni si ty panenky dávají pod polštář, a nejenom děti. Svěřují se jim, když mají starosti, a panenky je za ně přes noc pod polštářem vyřeší. Prodávají se všude na trzích, je jich několik v krabičce, a my se snažíme, aby ty naše byly vyrobené za Fair Trade podmínek. Tím i pomáháme dětem ve vzdělávání, když se to prodá, všechno jde neziskové organizaci, se kterou spolupracujeme, a ty rodiny, které panenky vyrábějí, také znám, takže vím, do kterých rodin peníze jdou a kterým dětem je zaplacena škola. Panenky jsou hodně populární, na trhu stojí v přepočtu 100 korun, na našem eshopu jsou logicky dražší. Já k nim dodávám textíky v češtině na co to je a proč to prodáváme.

Jak je dnes mezi indiánským obyvatelstvem živá tragická minulost? Rigoberta Menchú Tum dostala v roce 1992 Nobelovu cenu míru…
Rigoberta Menchú Tum kandidovala neúspěšně i v prezidentských volbách. Volby, to je vždy plno zážitků, kolem nich se děje hodně zajímavého. Ale zpět k mayským ženám, není dne, aby minulost nějak nebyla v řeči, to, co prožily, je stále s nimi. Kmen Ixil byl jedním z nejhůře postižených brutální válkou a když měl bývalý diktátor Montt jít do vězení, poslouchaly ženy rádio, děkovaly za své zavražděné muže, děti, otce. To trauma v nich zůstává, je stále ve vzduchu, šly jsme třeba na procházku a najednou říkají „tady jsme schované žvýkaly kořínky“, začnou plakat. Ony se musely dívat, jak znásilňují a vraždí jejich děti, jaké hrůzy se děly. Naopak od mužů uslyšíte tato traumata vyslovená nahlas jen málokdy.

www.loveforguatemala.com