Víme, jak to všechno začalo, píšete to hned v úvodu knihy, že první impuls k Vaší bizarní (Váš výraz) výpravě přišel na přednášce o ženských právech. Označujete svou knihu za cestopisně-etnografické vyprávění kombinované s autentickými rozhovory a výtvarným uměním. A zároveň je to takové feministické hraní, škádlení, to Vás bavilo?
Původně jsme žádnou knížku neplánovali. Náš „matriarchální projekt“ měl být více vizuální – malované portréty místních lidí doplněné krátkými rozhovory. Představovali jsme si putovní výstavu, jejíž součástí by mohla být maximálně nějaká brožurka. Po shromáždění části materiálů nás však napadlo vytvořit knížku a propojit v ní vše, co každého z nás zajímá a baví – kromě malování portrétů, také kreslení mapek, ilustrace historie, etnografie, feminismus, humor atd. Jenže jak to vše skloubit? To byla docela velká výzva, proto se knížka vyvíjela několik let. Původně jsme pracovali pouze v angličtině. Pak si každý z nás začal psát svoji verzi – já česky, Simon anglicky – v první osobě, ze svého pohledu. A právě tady se začalo více objevovat to „feministické škádlení“. Potřebovala jsem do své knížky zapojit mužskou perspektivu, Simonův pohled. Nechtěla jsem vytvořit feministickou četbu (i když z počátku jsem k tomu tíhla), usilovala jsem o to, aby se knížku nebáli vzít do ruky ani muži. Já i přítel jsme zastánci rovnoprávnosti, ale baví nás polemizovat o ženských a mužských rolích a zlehčovat obojí – jak feminismus, tak i mužský šovinismus. Říkali jsme si, že by to vlastně mohla být taková první feministická kniha pro muže.

Začněme v Mexiku. Z popisu Tehuán vyplývá, že ženy jsou sebevědomé korpulentní obryně v elegantních kostýmech a vypadají o dost mohutněji než jejich vyzáblejší muži, jejichž alkoholismus patří ke koloritu kraje. Je to znatelné na ulicích na první pohled? Tedy ta fyzická nerovnováha mezi ženami a muži?
Velikost žen nás zaujala už při prvním příjezdu do města Tehuantepec. Ženy, které jsme viděli na náměstí na motocaros (motorových vozících), působily opravdu majestátně. Muži vypadali drobnější. Nejlépe se však fyzická nerovnováha mezi pohlavími dala vypozorovat na fiestách, které byly většinou rozdělené na mužskou a ženskou část. Ženy tam díky své velikosti (či spíše rozložitosti) skutečně dominovaly. Samozřejmě k tomu přispívalo i jejich oblečení. Jak jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, tehuánské kostýmy postavu rozhodně nezeštíhlují. Na Tehuantepecké šíji jsme samozřejmě potkali i obtloustlé muže, ale obézních žen bylo nesrovnatelně více. V podstatě většina ženské populace od 25 let výše. A důvod? Podle mě se to dá vysvětlit docela prozaicky – velkým vedrem a dělbou práce. V minulosti pracovali muži na polích, dnes mnozí nacházejí práci v okolních továrnách. Ženy se vždy zabývaly hlavně obchodováním, nemusely se příliš hýbat. Dnes se hýbou ještě méně, už ani moc nechodí. Všude se většinou vozí na motocaros. A k tomu skvěle vaří a nesmírně rády jí. No, a samozřejmě tloušťka byla, a do jisté míry stále je, považována za známku blahobytu.

Vícekrát týdně na soukromé fiestě… život mužů mezi Tehuánami je spojen s alkoholem…
Mužský alkoholismus je skutečně velkým problémem celé oblasti. Muži se opíjejí mnohem více než ženy, i když se říká, že ženy vzhledem ke svému objemu více vydrží. Alkohol vždy byl součástí místní kultury. Muži pracovali v časných ranních hodinách, kolem poledne odpočívali, odpoledne dostali od svých manželek kapesné, které večer propili v hospodě. Místní však tvrdí, že dnes se určitě pije více než dříve, že se zvýšila dostupnost alkoholu. Ženy také nemají možnost regulovat mužovo pití tak jako v minulosti, protože muži vydělávají vlastní peníze. A je jen na nich, kolik odevzdají ženám na domácnost, a kolik si „ulijí“. Alkohol je též důležitou součástí místní ekonomiky. Hlavně díky opulentním fiestám, které jsou pro Zapotéky z Tehuantepecké šíje nesmírně prestižní, a konají se opravdu často. Pořádají se na oslavu svatých, rybářů, farářů či dokonce homosexuálů, slaví se svatby, pohřby, narozeniny a každá oslava se může protáhnout i na několik dní. A vždy na nich protečou litry piva, mezcalu a tequily. Ironické na mužském alkoholismu na Tehuantepecké šíji je ovšem to, že prodej piva zajišťují téměř výhradně ženy. Až to skoro vypadá, jako kdyby ženská část společnosti ten mužský alkoholismus záměrně udržovala.


Malování Tehuán v Mexiku

Vždy, když jsem čítával o matriarchátu, byl to obraz civilizace, žijící v rovném partnerství, lásce, souladu s přírodou. A tyto společnosti zničil násilnický muž. Ovšem Vy popisujete hned v první ze čtyř částí své knihy mexické Tehuány, které jako by převzaly všechny tzv. mužské vlastnosti – agresivitu, touhu po slávě (kterou naplňovali i známí umělci jako Diego Rivera), sebevědomí až ješitnost atd. Vždyť popisujete, jak umějí jedna druhou pošpinit, zadupat, nejhorším trestem je pomluva na trhu. Chybí mi ten soulad a rovnost…
Zda skutečně někdy v prehistorii existovaly matriarchální společnosti žijící v souladu, lásce a porozumění, zatím nikdo věrohodně neprokázal. A že je zničili násilničtí muži? Kdo ví, ale jak potom do tohoto konceptu zapadají třeba takové Amazonky? Já prostě v ideální ženskou (či mužskou) společnost už dneska nevěřím. Tzv. mužské vlastnosti – agresivita, touha po slávě, ješitnost – jsou vlastní nám všem. A i naše ženy občas dokáží být mezi sebou tvrdší a zákeřnější než chlapi. Pokud jde o Tehuány, ty bezpochyby připomínaly spíše Amazonky než mírumilovné matriarchy. Tamní ženy jsou odmala vychovávány k asertivitě hraničící s agresivitou. Matky svým dcerám vštěpují, že aby v životě uspěly, musejí být nezávislé a pragmatické, musejí se umět prosadit a v případě potřeby i ubránit. Cení se tvrdé lokty. Jak zmiňuji v knížce – po mé zkušenosti na trhu v Tehuantepecu – dejte ženským příležitost a budou se chovat stejně jako chlapi, možná i hůř. Mimochodem, nejen Zapotékové z Tehuantepecké šíje, ale i Khásíové i Minangkabauové mají za sebou dějiny plné násilí, v nichž jako skvělé bojovnice vynikaly i ženy. Ze čtyř etnik, jež popisujeme v naší knížce, pouze Mosuové z Číny byli v minulosti považováni za mírumilovný národ. Když jejich oblast napadli ve 13. století Mongolové, pochvalovali si, že se jim místní nijak nebránili. Na druhou stranu i Mosuové mají k ideálu daleko. Až do 50. let minulého století žili totiž ve feudálním systému a vládnoucí vrstvě matriarchální zvyky jejich poddaných prostě vyhovovaly. Ještě mě k tomu napadá, že jsem dokonce četla jednu studii, která dokazovala, že ženy z kmene Khásí jsou srovnatelně soutěživé (a mnohem soutěživější než jejich muži) jako machističtí Masajové z Tanzanie.

Nejednou naznačujete, že i ty proslulé Tehuány by si přály být štíhlé a ulovit gringa. A naopak, že se jejich mocné postavy líbí místním mužům. Co nejvíce ovlivňuje a mění tehuanskou společnost? Globalizace? Televize? Internet? Turismus?
Zapotékové z Tehuantepecké byli vnějším vlivům hodně vystaveni už v minulosti. Oblastí vedla slavná železnice spojující Pacifik s Atlantikem. Místní přijali výdobytky civilizace, přizpůsobili svoji kulturu, zmodernizovali se, a Tehuány se dokonce staly ve 30. letech 20. století symbolem Mexika. Nicméně svoji kulturní jedinečnost si tehdy udrželi. Dnes je však starý způsob nočního farmaření, jenž je považován za hlavního hybatele zdejšího matriarchátu, už téměř zapomenutý. Práci na poli obstarávají moderní stroje. Muži navíc často pracují v jiných oblastech – ve fabrikách, v loďařském průmyslu, jako řidiči, ale také jako právníci, lékaři i podnikatelé. Stávají se živiteli rodin a získávají v nich důležité slovo. Místní trhy, bašta žen, se stále ještě drží. Otázkou ovšem je, na jak dlouho. Na trzích neuvidíte mnoho mladých dívek, a je proto dost pravděpodobné, že s nastupující generací tyhle ženské tržnice vymizí. Místní vždy urputně bojovali za svoje práva a i dnes se pokoušejí uhájit si svoji lokální ekonomiku. Často blokují silnice, stávkují, protestují, globalizace si však pomalu, ale jistě nachází cestu i k nim. V Juchitánu, hlavním městě oblasti, už pár let působí pobočka amerického Walmartu i mexických pivovarnických firem Corona a Modelo. Turismus místní kulturu nijak zvlášť neovlivňuje. Oblast totiž neleží na hlavní turistické trase. Tehuány mají dobu slávy dávno za sebou a tak trochu se na ně pozapomnělo. Mladou generaci však zcela jistě ovlivňují, jako všude jinde na světě, média – televize a internet. Nechávají se ovlivňovat mexickými i západními trendy, chtějí se chovat a vypadat jako postavy z telenovel. Ti vzdělanější však využívají internetu a sociálních sítí i pozitivně – k udržování svojí kultury. Skvělým příkladem je organizace Comiteé Melendre, jež sdružuje mladé Zapotéky – muže i ženy – z různých profesí. Angažují se ve veřejném životě, organizují kulturní akce, výstavy, koncerty, vydávají zapotécký časopis, digitalizují staré fotky a příběhy a přizpůsobují svoji kulturu moderní době.

Ve druhé části knihy popisujete život kmene Minangkabau ze Sumatry, v němž se i přes vliv islámu daří dodnes udržet matrilineární rodinné zřízení. Jaká je jeho budoucnost v Indonésii, kde islám nabývá – pohlédneme-li na poslední desítky let – jednoznačně převahy? Nedopadne to jako v nedalekém Acehu?
U Minangkabauů se boje a debaty mezi striktnějšími islámskými skupinami a zastánci tradičního minangského adatu (zvykového práva) vedou už více než dvě stě let. Nejdříve spolu tyto dvě ideologie bojovaly, pak uzavřely příměří a rozdělily si sféry moci – islám ovládl náboženství, minangský adat rodinu a společnost. Jenže ve 2. polovině 20. století začal i v minangském regionu nabírat na síle islám, až se nakonec ustálilo rčení, které nám místní lidé mnohokrát opakovali: „Adat vychází z šaríe a šaría vychází z koránu.“ Minangský adat je dnes tak pevně propojen s islámem, že člen národa Minangkabau musí být muslimem. Pokud konvertuje k jinému náboženství, přestává být Minangkabauem a ztrácí veškerá práva spjatá s adatem. Vznikají pak zajímavé kulturní paradoxy – pokud například minangská žena přestoupí na jiné náboženství, ztratí svá matrilineární práva, zejména nárok na dědictví. Islámští radikálové prosadili také nošení islámské uniformy pro dívky na státních školách a jilbabů (šátků) pro ženy pracující ve státní sféře. Rozšířilo se přesvědčení, že vůdcem rodiny a společnosti má být muž. Zákaz vycházení pro ženy v Padangu po 22. hodině však už neprošel. A to se ho muslimští vůdci pokusili prosadit hned několikrát. Místní obyvatelé – ženy i muži – se postavili proti. Byl to pro ně prostě už příliš velký zásah do ženských svobod. Šaría přišla mezi Minangkabauy na přetřes i začátkem 21. století, když se v Indonésii po rezignaci diktátora Suharta uvolnilo společenské a politické prostředí. Většina místních však radikální islámská opatření opět rezolutně odmítla. Báli se, že ztratí svoji identitu, kterou pořád tvoří matrilineární systém. A proto si myslím, že pokud nedojde k nějakým velkým společenským otřesům, Minan­gkabauové se acehskou cestou­ rozhodně nevydají.


Minangkabauové, Indonésie

„V naší kultuře jsou ženy respektovány více než muži“ říkala Vám jedna minangská studentka. Věřila jste jí? A věřila tomu skutečně ona?
No, v ten okamžik jsem jí určitě věřila. Později mě trochu zarazilo, když nám vyprávěla, že hlavou rodiny by vždy měli být muži, protože jsou silnější. Pak se nám svěřila, že všechno zdědí ona. Kdyby brácha od rodičů cokoli přijal, byla by to strašná ostuda. Opět to zdůvodnila tím, že ženy jsou slabé, a proto potřebují zvláštní práva. A tak minangské ženy dědily domy, vlastnily majetek, staraly se o peníze, po rozvodu braly vše, a přesto tvrdily, že jsou slabé. Připadalo mi to spíše jako jakási úlitba islámu. Jako by si tou slabostí omlouvaly rozpor mezi svými matrilineárními tradicemi a muslimským náboženstvím. Ženy jsou v každém případě povzbuzovány k tomu, aby studovaly, pracovaly a realizovaly se. A k tomu je rodiče ještě zabezpečí. Takže z tohoto pohledu si myslím, že skutečně jsou respektovány víc než synové, kteří odejdou z domu a musejí začít sami a od nuly.

Jaké jsou domy Minangkabauů na sloupech se špičatými střechami? Ve většině se již nebydlí? Projevuje se tvar starých domů například jako inspirace v moderní architektuře?
Tradiční minangské domy se špičatými střechami rumah gadang jsou pevně spjaty se zdejším matriarchátem. Tradičně v nich bydlela matka a její dcery s dětmi v jedné mateřské linii. Dnešní mladí většinou žijí v jed­noduchých dom­cích, které jsou přistavené k těm původním. Rumah gadang většinou slouží k ceremoniálním účelům, scházejí se tam rodiny. Minangkabauové jsou však na ně stále patřičně pyšní. Moderní budovy v tradičním stylu se začaly stavět někdy v 50. letech minulého století, kdy se rozmohlo minangské nacionalistické cítění. V  Padangu, hlavním městě provincie, dnes vidíte státní úřady, banky, obchodní centra, a co mě nejvíc překvapilo, dokonce i mešity s klasickými střechami ve tvaru buvolích rohů – symbolem minangské kultury.

Jak na Vás zapůsobila návštěva starobylého sídla minangských králů Pagaruyung? A minangská vysočina?
Sídlo minangských králů Pagaruyung vypadalo zvenku nesmírně honosně, byla to ovšem pouze replika. Původní budova byla zničena během občanské války v 19. století, kdy byla také vyvražděna celá královská rodina. Od té doby byl palác několikrát zrekonstruován. Třikrát totiž vyhořel, naposledy v roce 2007. Minangská vysočina byla nádherně zelená, na první pohled nesmírně úrodná. Všude se pěstovala rýže. Muži orali s buvoly, ženy sklízely či sázely. Prostě takový ráj na zemi. Vesničky se pyšnily mnoha tradičními domy, zároveň však působily bohatě a moderně. Bylo zřejmé, že se Minangkabauům daří. Však jsou také považováni za nejvzdělanější a ekonomicky nejúspěšnější indonéské etnikum. Zdejší ženy pořád vlastní domy i rýžová políčka, děti patří do matčina klanu a muži odcházejí do světa na zkušenou. Stále častěji se však do světa pouštějí i mladé dívky. Studují, a sní o tom, že si najdou práci ve městě. Se svými rodnými vesnicemi však stále zůstávají v kontaktu a často se tam vracejí. Na vesnici jsem se také cítila mnohem příjemněji než ve městě. Život byl pomalejší, muži se ke mně chovali s respektem, ženy přátelsky. Místní se s námi dávali do řeči, zvali nás na kávu, na oběd, ochotně nám vše ukazovali.


Mosujská žena na jezeře Lugu

Třetí kapitola knihy je věnována „romantickému“ etniku Mosuo vysoko v Himálajích, které praktikuje tzv. navštěvující manželství. Můžete ho maličko přiblížit?
Mosuové jsou malým kmenem (je jich kolem 50 tisíc) a donedávna žili relativně izolováni od okolního světa. Zřejmě proto si udrželi matrilineární systém a kontroverzní „navštěvující manželství“. Jedná se vlastně o takový ideální partnerský vztah založený pouze na lásce a potěšení, nikoli na vlastnictví toho druhého. Nejsou s ním spojeny žádné ekonomické či společenské výhody. Ženy i muži mohou mít tolik milenců, kolik jen chtějí, aniž by se kdy museli oženit či vdát. Dívky s ním mohou začít ve 13 letech, kdy dostanou klíč od svého vlastního pokoje, většinou ve druhém patře rodinného domu. Když se jim nějaký muž zalíbí, pozvou ho k sobě. Na jednu noc, na dvě, nebo třeba na celý život. Jejich „manželé“ je navštěvují pouze v noci a ráno se vracejí zpět domů ke svým matkám a sestrám. Vztahy jsou přísně tajné, muže by neměl při jeho nočním dobrodružství přistihnout nikdo z ženiných příbuzných. Pokud se vztah stane časem vážnějším, může navštěvující partner zajít na návštěvu i během dne a seznámit se s příbuznými. Oba partneři však žijí celý život odděleně. Děti, jež z těchto vztahů vzejdou, patří pouze matce a její rodině. Tradiční role otce neexistuje. S výchovou dětí pomáhá matčin bratr. U Mosuů je hlavou rodiny oficiálně nejstarší žena – dabu. Nejschopnější dcera dědí rodinný majetek a titul dabu, zatímco synové stráví celý svůj život jako mamánci pod nadvládou paní domu.

Čínští komunističtí úředníci označovali místní zvyky za zastaralé, jak došlo k tomu, že se v takovém tvrdém režimu, jako je čínský, dodnes v mnohém udržely? Nakolik byly jen přebaleny, aby oficiálně vyhovovaly čínské komunistické morálce?
Mosuové byli čínskými komunisty tvrdě postihováni zejména v 70. letech minulého století během Kulturní revoluce. Komunističtí úředníci tvrdili, že navštěvující vztahy snižují pracovní efektivitu a snažili se přinutit mosujské partnery k normálnímu rodinnému životu. Moc úspěšní však nebyli, a proto přišli s velmi radikální manželskou reformou – „Uvalení manželství administrativním nátlakem“. Ženy nutili deklarovat jména otců svých dětí, uzavřít s jedním z nich manželství a žít jako tradiční rodina. Když to nesplnily, musely zaplatit vysokou pokutu, a nemanželské dítě nedostalo navíc svůj příděl obilí. Situace se uvolnila v 80. letech, kdy místní správu převzali do ruky samotní Mosuové. Následovala vlna rozvodů. Mosuům prostě manželský život nevyhovoval a nezvykli si na něj. Rychle se vraceli ke svým původním zvykům. Ženě však dodnes hrozí pokuta, pokud nenahlásí na matrice jméno otce svého dítěte a mosujští úředníci mají „navštěvující manželství“ stále oficiálně zakázané. Ironické je ovšem to, že tito stejní úředníci propagují právě „navštěvující manželství“ jako jednu z hlavních turistických atrakcí oblasti. Někteří mladí Mosuové dnes však uzavírají manželství dobrovolně. Je to moderní, chtějí se podobat Číňanům. Většinou praktikují tak rok dva „navštěvující manželství“, a když se narodí dítě, vezmou se. Mnozí však stále mají navštěvující partnery. Ovšem roky čínských represí „navštěvující manželství“ změnily. Je to patrné z toho, jak svoji tradici popisují samotní Mosuové. Jsou na ni nesmírně pyšní, ale hned razantně dodávají, že nejsou promiskuitní a mají stabilní monogamní vztahy. Prostě svoje tradice alespoň navenek prezentují tak, aby nebyly příliš šokující a vyhovovaly čínské morálce.

Čínský turismus si vzal z toho evropského spíše to nejhorší, milion čínských turistů v kraji Mosuů, toužících uměle se nadýchat vzduchu sexuální svobody, to nezní příliš romanticky… A neplatí to jen o mužích, píšete i o Číňance, která se chtěla setkat s nejkrásnějším Mosujcem.
Mladé Číňany a Číňanky ze střední třídy dnes fascinuje všechno „etnické“, ovšem přebalené tak, aby to nebylo až moc exotické. Někteří z nich skutečně přijíždějí hlavně za sexuálním dobrodružstvím. Prostituci sice místní vehementně popírají, ale jak jsme zjistili, celkem běžně se praktikuje. Pro čínské ženy však představuje jezero Lugu ještě něco navíc – svobodu, inspiraci, exotiku. Některé opouštějí dobře placená místa v Pekingu či Šanghaji a zůstávají u jezera několik měsíců, třeba jako dobrovolné učitelky. A Číňanky samozřejmě nesmírně přitahují i mosujští muži, kteří jsou nejen vyšší, urostlejší a celkově mužnější než průměrní Číňané, ale k tomu jsou mistři ve svádění a flirtování. A mnozí Mosujci dokáží tuto přednost maximálně využít nejen k romantickému dobrodružství, ale i v byznysu.


Khásiové, Indie

Nakolik dokáží Mosuové vydělávat na své kulturní originalitě uprostřed Chanů? A na druhou stranu, nenastává již doba, kdy bohatí Číňané budou kupovat jejich domy, restaurace, prostě vydělávat na umělém turismu?
Mosuové zatím dokázali svoji kulturu velmi dobře využít. Peníze i slávu si náramně užívají. V průběhu několik málo let se přeměnili z jedné z nejchudších etnických skupin v Jün-nanu na jednu z nejbohatších. Staví nové penziony, otevírají restaurace, posílají děti studovat. Všude je vidět, jak se jim daří. Na turistice se většinou účastní celá vesnice. Vozí turisty na lodičkách, prezentují jim svoje tance a zpěvy, a dokonce jim předvádějí „navštěvující manželství“. Číňané jsou z toho nadšení. Mosuové jim samozřejmě vycházejí všemožně vstříc, upravují pro ně svoje zvyky a vytvářejí jakési mosujsko-čínské kulturní hybridy. Turistický ruch však také do jisté míry udržuje mosujské zvyky (silné ženy a navštěvující manželství) při životě. Anebo alespoň jejich iluzi. Jenže, Číňané samozřejmě vidí skvělé podnikatelské příležitosti. Od Mosuů si dlouhodobě pronajímají či kupují jejich domy, a občas se dokonce přižení do mosujské rodiny. Řídí některé zaručeně tradiční mosujské hotely a restaurace, a prosperují samozřejmě lépe než Mosuové, protože vědí, jak to chodí a jsou napojeni na turistické agentury. Čínská vláda navíc staví ohyzdné hotelové komplexy, golfová hřiště a loni bylo dostavěno letiště. Očekává se, že se roční příliv turistů zdvojnásobí – na 2 miliony. Těžko říct, co bude dál. My jsme však měli pocit, že se celá oblast bohužel nějak moc rychle přetváří v jakýsi matriarchální zá­bavní park.

Vypravila jste se hledat svět matriarchátu a v poslední kapitole popisujete kmen Khásí v severovýchodní Indii. Muži v něm nemají práva na děti a jsou téměř jen „chovnými býky“. Rozvod proběhne tradičně tak, že žena vyhodí z okna nějaké peníze a řekne muži ať si jde a nevrací se. A Vy jste ty muže litovala a téměř se z Vás stala bojovnice za jejich práva! Tak drsný je tamní svět pro muže?
No, pro některé určitě. Pokud vše klape, nemají důvod si stěžovat. Problém nastane v okamžiku, kdy si třeba nerozumí s manželčinou rodinou. Muži se totiž tradičně stěhují ke svým ženám. Když od nich odejdou, nemají právo na žádný společný majetek a svoje děti pravděpodobně už nikdy neuvidí. Děti přebírají matčino příjmení a patří výhradně jí. Mnohé mladé muže to trápí, chtěli by se o své děti starat a spolurozhodovat o tom, jak se povede domácnost. Jiné zase štve, že nemohou nic zdědit, protože vše berou jejich sestry. Je pravda, že některým mužům se daří – podnikají, prosperují. Musí však být zadobře se svými ženskými příbuznými, bez nich by totiž neměli šanci. A ačkoli jsem si přála najít skutečný matriarchát, když jsem potkala ty nešťastníky, kteří přišli o možnost vídat se se svými dětmi, bylo mi jasné, že tohle v pořádku není. Doba se změnila. Dříve měli Khásíové sféry moci striktně rozděleny – muži lovili a starali se o politiku, ženy měly pod palcem rodinu, i když ne úplně, protože pravomoci sdílely se svými strýci či bratry. Dnes ovšem začínají ženy pronikat do politiky a muži mají smůlu, jim žádné pravomoci v rodině nepřibyly, ba naopak. Rodiny se zmodernizovaly v tom smyslu, že bratři ani strýcové už do záležitostí svých sester či neteří nezasahují. Ženy získaly v rodině absolutní moc. Příjmení po matce a dědické právo nejmladší dcery je dokonce uzákoněno. A to i přesto, že v politice stále převažují muži. Většina z nich však kupodivu khásíjské tradice podporuje. Do organizací bojujících za rovnoprávnost je zapojen jen zlomek mužů. Ostatním matrilineární rodinný systém buď vyhovuje, anebo se bojí postavit proti němu veřejně.