Archeologický park v Pavlově není „obyčejné“ muzeum s ukázkami pravěkého umění ve vitrínách. Od samého počátku počítali tvůrci parku s tzv. expozicí „in situ“ – to znamená, že ho vytvořili přímo nad odkrytými archeologickými nálezy. Vzrušující, že… Když vstupujeme, tak trochu se v mysli přenášíme do starého Zemanova filmu Cesta do pravěku, jako bychom vkročili do jeskyně obývané lovci mamutů. Výstavní prostor je skrytý v terénní vlně a pravěké ohniště vidíme v takovém stavu, v jakém jej lidé zanechali před desítkami tisíc let. Kosti mamutů, jelenů a dalších zvířat leží poházené před námi. Vše bylo schované ve vrstvě čtyři až pět metrů pod zemí. Jako by se zhmotnily dětské sny. Několik kroků vedle stojíme nad hrobem s kostrami tří paleolitických li­dí.

První myšlenky na vytvoření parku vzešly v roce 2002 z Archeo­logického ústavu AV ČR Brno. Architekti zvolili věže z bílého betonu, ten beton mne poněkud děsil, ale údajně má evokovat vápencové skály Pálavy. Výsledkem je expozice kombinující klasickou muzejní prezentaci s audiovizuálními technologiemi a pod zemí zpřístupňuje veřejnosti to nejpodstatnější, co vědecké výzkumy v regionu přinesly. Prezentována je nejen historie výzkumů v podobě dobových fotografií a dokumentů, ale především materiální a duchovní svět tehdejších lidí, jejich rituály, magie, umění, pohřbívání. Z archeologického hlediska se jedná o komplexní záznam pokrývající široké spektrum chování paleolitické společnosti. Do dávné historie uvádí i jedenáctiminutový film představující minulost lokality.


Jeden ze zdobených mamutích klů


Archeopark Pavlov


Archeopark Pavlov


Archeopark Pavlov

Úchvatné jsou nálezy nástrojů z mamutoviny a kostí – jehlice, lopatkovité i lžícovité nástroje, harpunovité hroty. A řezby do mamutoviny, to je nádhera. Pavlov se proslavil právě stylizovanými řezbami v mamutovině. Jeden ze zdobených mamutích klů bývá interpretován jako mapa (archeolog Bohuslav Klíma) s územím Pavlovských vrchů a meandrující řekou Dyje. Pokud by se tato teorie potvrdila, jednalo by se o nejstarší dochovanou mapu. Téměř neznámá je tzv. Pavlovská venuše vyřezaná z mamutoviny, maličká, pouze 4,5 centimetru vysoká figurka nalezená právě v Pavlově a uložená v Brně v Archeologickém ústavu Akademie věd ČR. Chybí pouze pavlovienské parietální umění, žádné se nedochovalo. Pravěké nástěnné malby jsou známé především z jeskyní na území dnešní Francie a Španělska a zobrazuje velká zvířata své doby, tedy převážně mamuty, nosorožce a jeleny. V pravěkém nalezišti mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi byla týmem Karla Absolona nalezena proslulá Věstonická venuše. A kus dále v Rakousku (kultura pavlovien se rozprostírala až do středního Podunají) – Willendorfská venuše, podobná (jen 11 cm vysoká) a přibližně stejně stará figurka, jejíž originál je uložen v Přírodovědném muzeu ve Vídni (Naturhistorisches Museum Wien). Kopie Věstonické i Willendorfské venuše v archeoparku nechybějí.

Pavlov dal jméno kultuře pavlovien a podobně jako nedaleké Dolní Věstonice patřil k civilizačním centrům této kultury a tehdejšího světa. Během poslední doby ledové představoval klíčovou komunikační osu spojující povodí Dunaje a Visly a propojující koridory, kterými procházela stáda velkých zvířat. Kdysi tudy pochodovala stáda mamutů kolem vodních toků, na Pálavě žili i nosorožci srstnatí a lovili zde lvi jeskynní. Stále panují rozepře v otázce lovu mamutů. Dlouhou dobu převládala představa, že lovci lovili mamuty do vykopaných a zakrytých jam, a poté je ubili velkými kameny nebo je nechali zemřít hlady. Tento způsob lovu nám byl ještě na základních školách předkládán jako fakt. Málokdo si uvědomil, jak náročné muselo být pomocí jednoduchých parohovitých nástrojů vykopat jámy na mamuty do zmrzlé půdy. Zase mi berou dětské představy…

Autorem označení pavlovien je prý společně s H. Delportem i archeolog Bohuslav Klíma. Mimochodem, po odchodu na odpočinek se uchýlil do Dolních Věstonic a věnoval se svému druhému celoživotnímu koníčku – vinohradnictví. A tím se dostávám k otázce… Kam na víno? Pravěcí lidé na území dnešního Pavlova žili, to je prokázané. Víno ale nepěstovali, první, kdo vysázel na Pálavě révu vinnou byli Římané. Že jejich legie vkročily na Pálavu dokazuje i bývalá římská vojenská pevnost u Mušova na kopci Hradisko naproti Pavlovu přes vodní dílo Nové Mlýny. Archeopark je jen jeden, sklípků více, nepočítal jsem je – Pavlov je na 25. místě dle registrovaných vinic v ČR. Ve sklípku Viléma Topolanského se sedělo příjemně. Sklep je na horním konci České ulice (zvláštní název pro vinařskou uličku v moravském městečku), která je součástí vesnické památkové rezervace (místní vinařské domy mají jádra z renesančních a barokních časů). Stalo se, jednoho dne či časem, pan Vilém zjistil, že se vinařství nedá dělat jako koníček ve volném čase a stal se pravým profesionálním vinařem. Jeho otec kdysi odkoupil od obce starou budovu, další generace pokračuje v jeho díle. Ochutnali jsme veltlínské zelené, chardonnay a ryzlink vlašský, vstávat se vůbec nechtělo. Sklep je starý až 400 let, celkem Topolanští vlastní 2,5 hektaru vinic, které obdělávají vlastními silami za pomoci všech členů rodiny.


Hrad Děvičky


Hrad Děvičky nad Pavlovem


Vinařství Topolanský


Vinařství Topolanský

Archeologické nálezy dokazují, že v době Velkomoravské říše bylo vinařství v regionu rozvinuté. K významnému rozšíření vinic došlo poté, co se Mikulovsko a Valticko staly majetkem rodu Lichtenštejnů. Ekonomický význam Pavlova díky pěstování vinné révy prudce rostl. Pavlov je staré osídlení, dokonce starší než hrad Děvičky na kopci nahoře na Pálavě, zdola je na jeho stěnu dobře vidět. Kronika Pavlova se mi dostala do rukou právě ve sklípku u Topolanských. Tak to v Pavlově chodí, že si mohu pročítat starou kroniku u vína ve sklípku či na zahrádce? Všude asi těžko, u Topolanských ano. U první sklenky jejich vína jsem si četl i pověst o tatarském vpádu do moravského kraje: V nejsevernější části Pavlovských vrchů ční zbytky zříceniny hradu Děviček. Z lesního temna pod hradem se tyčí tři vysoké skály, ze kterých lidská fantazie vykouzlila tři zkamenělé dívky a opředla je pověstí o tatarské princezně. Asi v polovici 13. století se vydala, dvěma služebnými doprovázena, dcera tatarského chána Bátúa, vnuka Čingischána, na cestu do Evropy, aby poznala rytířské mravy a zvyky západních zemí. Ubírala se také Moravou. Jednoho dne stanula před pyšným hradem na Pavlovských vrších. Hradní pán ji přátelsky přijal a dovolil jí, aby mohla se svými služebnými na hradě přenocovat. Když však spatřil četné princezniny perly a šperky, byl jejich nádherou přímo omámen. Jak to dopadlo, dočtete se u Topolanských… A co se stalo, když se chán Bátú dozvěděl, jaký osud na Moravě potkal jeho dceru, dočtete se také u Topolanských. Napovím, jeho hordy strašlivě Moravu zpustošily…

Ale i o víně vypráví kronika. Například o roce 1864: Toho roku byla krutá zima, víno bylo velmi kyselé. Ředilo se vodou a přislazovalo se, neboť jinak nebylo k pití. A 1894? Byl velmi teplý leden, rovněž i v únoru bylo tak teplo, že se o Masopustu tančilo venku. Před vinobraním způsobilo krupobití značnou škodu na vinohradech. I o příchodu novokřtěnců se v kronice dočítáme. Příslušníci jedno z mnoha reformních křesťanských hnutí přišli ze Švýcar vedeni Baltazarem Hubmeierem. Byli německé národnosti, žili v komunách, hospodařili společně, byli to dobří rolníci, vinaři, řemeslníci a příliš se nemísili se slovanským obyvatelstvem (jejich hlavním sídlem byl nedaleký Mikulov). Německy mluvící obyvatelstvo žilo v Pavlově až do poválečného odsunu po druhé světové válce, poté tu usadily rodiny z Bílých Karpat, Valašska, Slovácka. Mimochodem, o osídlování Pavlova po odsunu německých obyvatel se dočtete i ve zmíněné kronice.

Zbytky hradu Děvičky (původní název byl Dewiczki) se tyčí na skále asi jeden a půl kilometru nahoru z centra Pavlova. Ze zříceniny je krásný výhled dolů na Pavlov, okolní vinice a přehradu Nové Mlýny. Poprvé je hrad zmiňován již roku 1222 a se jménem jeho prvního purkrabího Štěpána z Medlova jsou spojeny počátky bohatého rodu Pernštejnů. Ve 14. století udělil Děvičky král Jan Lucemburský Lichtenštejnům, hrad byl tedy součástí mikulovského panství. Když se Lichtenštejové dostali do finančních potíží, hrad v roce 1560 prodali, novým majitelem se stal Ladislav Kerecsenyi, po dalších dvanácti letech koupili Děvičky Ditrichštejnové. Za třicetileté války obsadilo hrad švédské vojsko, které jej vyplenilo a po svém odchodu v roce 1645 zapálilo. Hrad byl později po nejnutnějších opravách využíván jako strážní pevnůstka, koncem 18. století byl již úplně opuštěn.

Archeologický park je ve svahu hned pod okrajem Pavlova nad Novomlýnskou nádrží, nechybí parkoviště. Základní vstupné je 90 korun, rodinné 200 korun.

www.archeoparkpavlov.cz
www.vinarstvitopolansky.cz