Přesto… už zde nepotkáme rabína, už se zde nikdo neřídí dle biblických a talmudických stravovacích zákonů, rituální lázeň zůstává pustá, když v pátek zapadá slunce, nikdo už nedodržuje pravidla šabatu. Ničivé požáry dávno strhly barokní obraz ghetta, zmizela ozdobná průčelí, barokní štíty, podkroví, pavlače, loubí. Přesto… je to malebné trojúhelníkové náměstíčko se zeleným pláckem uprostřed, a stačí udělat pár kroků a jsme… v synagoze.

V prostorách synagogy je dnes Regionální židovské muzeum s expozicemi Historie židovského města a Případ Leopolda Hilsnera. Součástí výstavy jsou i staré protižidovské karikatury, které se tolik liší od dnešních karikatur např. muslimských teroristů či některých stránek islámu. Tehdejší karikatury v sobě obsahovaly genocidní náboj, byly snahou o dehumanizaci části společnosti. Vžila se kresba neforemné postavy s dlouhým křivým nosem a zlého pohledu, která nevyvolávala smích či zamyšlení, ale čirou nenávist.

Polná byla od svého založení na začátku 13. století trhovou vsí, v 15. a 16. století již patřila k největším městům na Českomoravské vrchovině. V archivech jsou Židé v Polné zmiňováni od poloviny 16. století. Majitel polensko-přibyslavského panství Ferdinand Dietrichštejn nařídil v roce 1682 soustředit rozptýlenou židovskou populaci na jedno místo a vystavět židovskou čtvrť s trojúhelníkovým půdorysem a oddělenou od ostatní zástavby dvěma branami (dnešní Karlovo náměstí). Synagoga byla postavena o několik let později, na rozdíl od prvních 16 dřevěných domků v ghettu, byla z větší části zděná. Přibližně o půlstoletí později rozšířili Židé ghetto o půdorysem obdélníkový tzv. Rabínský plácek. Původní židovské domy se nedochovaly, Polná byla v minulosti postižena několika velkými požáry (1712, 1734, 1823 a 1863), kterým všechny domy podlehly. Přestavba po požáru v roce 1863 defintivně odepsala jejich barokní podobu. Přesto se židovská komunita ve městě rozrůstala, především v 18. a v první polovině 19. století. V roce 1727 žilo v polenském ghettu 52 rodin a 305 obyvatel, o sto let později dokonce 128 rodin a 770 obyvatel, tehdy přibližně 12 procent obyvatel města. Vedle synagogy stojí Rabínský domek z roku 1717, v němž býval obchod, rabínská kancelář a po schodech dolů se dá dodnes sejít do bývalé obecní mikve, rituální lázně, která nesměla chybět v žádné židovské obci. Polenská mikve byla pravděpodobně vybudována již se stavbou synagogy a je tedy přes 300 let stará, ovšem nečekejte vyzdobenou mramorovou lázeň, mikve je malý sklepní prostor s přírodní vodou, hodně chladný, neumím si představit zimní lázeň. Mikve měla být natolik hluboká, aby se do ní dospělý člověk dokázal ponořit, tedy alespoň kolem jednoho metru (nejstarší mikve v Čechách je v Pinkasově synagoze v Praze z počátku 16. století). V muzeu se návštěvníci blíže seznámí nejen s tím, proč a kdy bývala mikve využívána, ale podrobnosti o židovské kuchyni, pohřbívání atd.


Synagoga v Polné


Synagoga v Polné


Model bývalého židovského ghetta

Koncem 19. století Židé z Polné odcházeli – do větších měst, do Prahy, ale také do ciziny. Roku 1869 žilo v Polné 430 příslušníků židovské obce, v roce 1900 už jen 122 a do roku 1930 klesl jejich počet na 51. Odchod židovských obyvatel z Polné urychlily nejen požáry, ale i tzv. Hilsneriáda, antižidovská propaganda, která po dva roky zaměstnávala nejen českou, ale i evropskou veřejnost. Polná se tak kolem roku 1900 stala jevištěm nenávistného antisemitismu, který připomíná právě výstava v synagoze. Na světlo opět vyšla středověká obvinění, že Židé z rituálních důvodů vraždí křesťanské děti a odebírají jim krev. Z vraždy dívky Anežky Hrůzové byl obviněn Leopold Hilsner a vyšetřování probíhalo za přímé spoluúčasti a nátlaku antisemitského tisku i politiků.

Poslední místní rabín David Alt působil v Polné do roku 1920, poté dojížděl rabín až z Kolína. V roce 1932 pouze osm domů v ghettu zůstalo v židovkém majetku. Synagoga přežila nacistickou okupaci, po válce byla využívána jako skladiště, nebo zůstala nevyužitá a chátrala, propadla se dokonce střecha a objekt zarůstal náletovými dřevinami. Demolici zabránil pád komunistického režimu a postupně se díky obci Polná i Federaci židovských obcí začalo s rekonstrukcí. Jak vypadala synagoga koncem 80. let uvidíte na fotografiích v muzeu.


Regionální židovské muzeum


Synagoga v Polné

Z polenského židovského ghetta vzešla řada významných osobností, připomenu alespoň dvě jména, která významně překročila české hranice – Anton Schwarz a Josef Seegen. Anton Schwarz (1839–1895) studoval práva ve Vídni i chemii na polytechnickém ústavu v Praze. Po studiích byl zaměstnán v Budapešti v pivovarnictví a v roce 1868 odešel do USA a usadil se v New Yorku. Díky svým znalostem se stal editorem časopisu The American Brewer, který časem zásadně změnil – od klábosení o pivu ve vědecký časopis. Později časopis koupil a řídil ho až do své smrti. Anton Schwarz patřil k nejvýznamnějším průkopníkům amerického pivovarnictví a založil také Brewers Academy of the United States, kde vychoval generace amerických sládků. Josef Seegen (1822–1904) byl vídeňský balneolog, který se významně zasloužil o využití léčivých pramenů v Karlových Varech. Pocházel z rodiny židovského obchodníka Isaaka Seegena, studoval lékařství v Praze i ve Vídni, desítky let zkoumal vliv vody z Karlových Varů na metabolismus a byl uznávaným odborníkem na cukrovku. Seegen prokázal, že pití karlovarské vody snižuje hladinu cukru v krvi a když byly jeho závěry publikovány, všichni lékaři začali cukrovkáře posílat právě do Karlových Varů (léčil mj. spisovatele Adalberta Stiftera). Vlastně, přidal bych ještě jedno jméno – Aron Adolf Pulzer. Narodil se v polenském ghettu v rodině židovského obchodníka Pinkase Pulzera. A protože podle tehdy platných nařízení o židovských rodinách se směl oženit pouze nejstarší syn, Aron zůstal svobodný. Už jako mladík odešel do Prahy, začal používat křesťanské jméno Adolf a studoval na pražské akademii, věnoval se především malování portrétů s překvapující mistrnou charakteristikou psychiky potrétovaného. Jeho nejcennější obrazy jsou ve sbírkách Židovského muzea v Praze, Národní muzea v Praze i Slezského muzea v Opavě.

Vydáte-li se na severní okraj Polné, dojdete u říčky Šlapanka k židovskému hřbitovu, na němž se nachází přibližně 1300 náhrobků s hebrejskými, německými i českými texty. Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1683, ale nejstarší zmínka o hřbitovu je již v urbáři z roku 1597. Právě toho roku zakoupili polensko-přibyslavské panství Žejdlicové ze Šenfeldu. Ale netěšili se z něj dlouho, Rudolfu Žejdlicovi bylo panství za odboj proti císaři zkonfiskováno a v roce 1623 prodáno kardinálovi Františku Ditrichštejnovi. Bohatý a mocný rod Ditrichštejnů pak Polnou i Přibyslav držel přes 300 let.


Kostel Nanebevzetí Panny Marie


Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Žejdlicové zavedli v Polné pěstování mrkve, dodnes se tato tradice drží v pořádání mrkvancové pouti. Při nich nesmějí chybět kořeněné sladké koláče plněné mrkvovou náplní (recept na mrkvánky najdete na www.infocentrumpolna.cz). Ale… tradiční pouťový vlak, kterým kdysi jezdívali lidé na polenskou pouť, už dávno nejezdí, a kdo ví, zda a kdy zase pojede. Mrkvancovou poutí se oslavuje patron města Svatý Liguriáš, o němž mi vyprávěli starou říkanku: Svatý Liguriáši, opatruj nám mrkev naši, ať nám ji přibyslavští řepáci neodnáší (polensko-přibyslavská rivalita je ale dávnou minulostí). Sv. Liguriáš byl uctíván především v italských Benátkách a v Polné. Jeho ostatky totiž daroval Ditrichštejnům sám papež Inocenc X. a od roku 1652 jsou v polenském kostele Nanebevzetí Panny Marie. A jak to bylo s historií největšího místního kostela? Leopold Ditrichštejn měl prý hubatou máti a jednou se neudržel a dal jí facku. A protože fackovat vlastní matku je čin zavrženíhodný, musel ho Leopold nějak napravit. Poručil tedy postavit kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zlé jazyky tvrdí, že je škoda, že matku neudeřil ještě podruhé, protože by v Polné stál chrám srovnatelný se Svatopetrskou bazilikou ve Vatikánu. Za autora plánů kostela je považován Domenico d´Angeli, mj. autor přestavby zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Děkanský chrám byl postaven na místě bývalého gotického kostela Matky Boží (pod patronátem Řádu německých rytířů), který je uveden již v nejstarší známé písemné památce o Polné z roku 1242. Z věže kostela je letecký výhled na historické centrum, jehož dnešní dispozice se příliš nezměnila od 15. století. V podzemí chrámu je rodinná hrobka Žejdliců od Hervíka (1600) až po Rudolfa, posledního českého pána Polné (1622).

A kratičká poznámka na závěr: V Polné žil mladý Bohumil Hrabal, jehož matka pracovala a seznámila se v místním pivovaru s Františkem Hrabalem. A právě v kostele Nanebevzetí Panny Marie měli svatbu.

Je zjevné, že existuje na tisíc důvodů, proč vyrazit do Polné. Městečkem a jeho okolím včetně hlavních památek provede hosty naučná stezka Josefa Klementa, která měří 7 kilometrů a je vhodná pro pěší i cyklisty. Okružní stezka začíná a končí na Husově náměstí a vede do bývalého židovského ghetta, dále kolem bývalého měšťanského pivovaru, v němž krátce žil Hrabal, pokračuje k zámku a na vrch s kostelem sv. Kateřiny, k rybníku Peklo, k symbolickému hrobu Anežky Hrůzové v lese Březina a k židovskému hřbitovu.

www.infocentrumpolna.cz
www.kzhp.cz (Klub Za historickou Polnou)
www.region-vysocina.cz