Zámek si fotím – tradičně – přes Malý Vajgar, což je nepochybně nejčastější fotografie rozsahem třetího největšího zámku v ČR po Pražském hradu a Českém Krumlovu. V čase adventním nádvoří zámku zaplnili lidé i zvířata, zvláště děti si užívaly ovečky, kozy, osly i poníky. Takový větší betlém bez Ježíška uprostřed zámku. Otevřen byl vstup do známé černé kuchyně, kam se na podívanou, jak se tenkrát připravovala krmě, stála fronta. A v Rondelu, jak se říká zahradnímu altánu, se vyhrávalo tak nějak po staru, dívky i muži v dobových kostýmech, hezká to byla podívaná.


Zámek v čase adventním

Úzké uličky Jindřichova Hradce v sousedství rybníka Vajgaru, jako by se tam člověk ocitl někde na venkově a navíc v dávné minulosti. A hned za rohem kostely, hostince a dokonce 15. poledník, který Jindřichův Hradec protíná, díváte-li se pozorně, nelze tuto informaci ve městě minout. Snad první dům, kterého jsem si na náměstí Míru všiml, byl nárožní dvoupatrový dům s klasicistním průčelím s balustrádovým zábradlím nad horní atikovou římsou č. p. 6/1. Nebylo divu, vlevo za ním totiž vykukovala Černá věž zámku a dodávala pohledu na dům více až středověkého rázu. A jaké jsem nalezl spojení s cestováním a poznáváním cizích krajů (přestože bych se podobného poznávání rád vzdal) – v tomto domě se v roce 1576 narodil Tureček. Přesněji Václav, nejstarší Vratislav z Mitrovic, příjmím Turček, pocházející ze starožitné, rytířské rodiny. Již jako 15letému se Václavovi splnil sen navštívit daleké exotické kraje. Především díky vlivu svých příbuzných byl členem diplomatického poselstva císaře Rudolfa II. k osmanskému sultánovi. Zle zle dopadli tehdy poslové, byli zajati a strávili tři roky ve vězení a na galejích. V roce 1595 se konečně Václav vrátil domů, do střední Evropy se tehdy vracel se sultánovým vojskem, které táhlo na uherský Eger (město na severu Maďarska padlo a bylo od osmanských hord osvobozeno až po neúspěchu Turků před Vídní v roce 1683). Knihu o svých tureckých osudech sepsal Václav již ve 23 letech a přezdívka Tureček mu prý zůstala až do jeho smrti. Takto začíná jeho vyprávění, které lze snadno najít a online přečíst na internetu: „Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já Václav Vratislav z Mitrovic za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, který od J. M. Císařské Rudolfa za oratora neb posla k sultánovi Amuratovi III. do Konstantinopole s presentem poslán…“ Václav popisuje i turecké lázně, ty poznal samozřejmě jestě před svým uvězněním: A jsou jistě znamenité, rozkošné teplice, tak teplé, že sotva v nich oseděti může. Praví, že jsou velmi zdravé a samy od sebe teplé a z pramenů jistých pocházejí a do těch lázní tekou. A nad míru čistotně od Turkův chovány jsou, a kdokoliv se v nich myje, všelijaká služba a pohodlí za mírné peníze od nich se děje. Před láznou jest velká síň a široká lavice vůkol a vůkol; tu se rozhošťují a šatův nechávají. Vprostřed té síně stojí mramorová kašna dosti široká a z té síně se jde do pravé mycí lázně, kteráž jest mnohem podobnější k nějaké okrouhlé kaple nežli k lázni, všeckna zevnitř olověným plechem a vnitř mramorem – rozličnými barvami – (jak stěny, tak zem) dlážděna a obložena. Mimochodem, v domě č. p. 6/1 bývala i lékárna a po druhé světové válce obchod s kůžemi pana Janků. Také vedlejší dům má svého „cestovatele“ – narodil se v něm Rudolf Zima, válečný letec, který bojoval v bitvě o Anglii a instruktor československých letců v Kanadě. Ještě v roce 1946 předváděl své akrobatické letecké kousky v rámci leteckého dne nedaleko Jindřichova Hradce, po převzetí moci komunistickým režimem byl z armády propuštěn a prezekuován.


Dal jsem mu přezdívku „Turečkův“ dům, za ním vykukuje Černá věž


Náměstí míru


Náměstí míru

Nejkrásnějším domem Jindřichova Hradce je sgrafity ozdobený Langrův dům, jeden z nejúžasnějších dokladů měšťanské architektury v Čechách. Sgrafita se starozákonními výjevy pocházejí z roku 1579. U Langrů se po generace prodávalo snad vše, na co si tehdejší člověk vzpomenul – kostkový cukr, koření, káva, železné výrobky, dokonce i střelný prach. Antonín Langer († 1955) vystudoval obchodní školu ve Vídni, ovládal nejeden cizí jazyk a cestoval po Evropě. Jaký byl tehdejší nejen obchodnický život, sepsal do svých „Vzpomínek“. Vstupte do domu, uvnitř jsou nádherné klenby a pokračujte, jde-li to, až do dvora. V chodbě je i podrobný popis sgrafitové výzdoby domu a jeho historie. Uvnitř je prodejna knih i malá galerie, kde jsem potkal Sabinu Langerovou, mj. autorku knihy Žahúři v Jindřichově Hradci, která vypráví o historii vaření na Jindřichohradecku a přináší i dobové recepty z kraje. Z knihy se čtenář zábavným způsobem mj. dozví, jak vypadal konkureční boj cechů s jednotlivými prodejci a kdo jsou tzv. klevetné plachetnice. Tak se říkávalo ženám, které samy doma pekly chleba a pak ho prodávaly „pod plachtou“ a s nimiž byli pekaři v dlouhodobých sporech, neboť jim ubíraly zisky. Ženy však pravděpodobně nebyly poctivější než členové pekařského cechu, jak kontroloři zjistili – nejvíce pekařky majíc na stole správné a v podstolí umenšené pecny. Jak se ke stížnostem pekařů a spravedlnosti postavili úředníci a jak zámecký pán, v knize samozřejmě nechybí. V domě je i vinotéka, nechcete-li si kupovat vína, přesto stojí za kratičký vstup díky půvabným prastarým freskám na zdech.


Ve dvoře Langrova domu

Měšťanský dům U Zlaté husy býval kdysi hostincem, dnes je v něm hotel Concertino. Dávno tomu, co v něm nocoval Karel Havlíček, když ho vezli do Brixenu, na první pohled docela luxusní deportace. Komisař Dedera, který eskortoval českého „buřiče“, byl hradecký rodák a sešel se onen den se svým otcem. Ten byl rozmrzelý z povinnosti, kterou úřady uvalily na jeho syna, a Karlu Havlíčkovi se za něj omlouval. Havlíček ho prý utěšoval slovy: „Svému synu nemějte to za zlé, on za to nemůže.“ Jindřichův Hradec byl malým městem, zprávy o pobytu Havlíčka se rychle rozletěly a ráno se s ním přišlo rozloučit a klobouk smeknouti snad veškeré obyvatelstvo. Ale kdo ví, jak toto srocení davu nafukují legendy… O 80 let později představovali prezidentovi Masarykovi nejlepší absolventy pražských vysokých škol a mezi nimi i jistého Ericha Dederu. Masaryk si tehdy na jméno Havlíčkova komisaře vzpomněl a mladý Erich Dedera na jeho dotaz doznal, že je vnukem komisaře Dedery. I dali jsme si kávu v domě, kde nocoval Karel Havlíček, ale valily se na mne pocity, že jsem snad já eskortovaný či jako by obsluha raději pobývala v proslulém Cimrmanově hostinci „Na mýtince“. Na průčelí hotelu je i deska připomínající, že pravděpodobně zde se narodil nejvýznamnější český barokní skladatel a varhaník Adam Václav Michna z Otradovic.

Panská ulice je bývalá obchodní stezka vedoucí z náměstí, na jejímž konci stávala Pražská brána. A tam jsme v jedné hospodě (Kozlovna – Měšťan) se starou historií a mladou současností obědvali a poseděli u nepasterizovaného piva i večer. Jednu z nejlepších paštik, co jsem kdy ochutnal, na jídelním lístku nenajdete, byla domácí a měl jsem protekci. V Kozlovně se dobře jí i pije, nepasterizované pivo se čepuje přímo z pivních tanků, které jsou součástí interiéru a jsou srdcem pivnice, interiéru samozřejmě vévodí i socha kozla. Před otevřením v roce 2012 byl objekt sedm let uzavřen (bývala zde lidová jídelna zvaná U cikána). Nekuřácké prostředí je vhodné i pro rodiče s dětmi (a nebylo jich uvnitř málo). Pivo se v budově čepuje od roku 1873, jedna reklama z konce 19. století hlásala: „Kdo navštíví Jindřichův Hradec, neopomeň navštíviti vinárnu (dříve Kalluper) v Panské ulici, kde lze dostati pravá, jemná přírodní česká, rakouská a uherská vína, chutná jídla a dobře vyleželé pivo Jindřichohradecké a Třeboňské.“ Na počátku historie Kozlovny Měšťan stál v roce 1873 hostinský Kalluper (či Kaluper), který zbudoval hostinec na místě koňských stájí, také se v budově hrávalo české loutkové divadlo. Jeden z Kaluperů se před druhou světovou válkou představoval vizitkami ve francouštině se jménem de Chaluper, vydával se za nelegitimního potomka samotného Napoleona Bonaparta.

Počátky pivovarnictví v Jindřichově Hradci sahají až do 14. století a zdejší panský pivovar byl o dvě století později největším pivovarem v jižních Čechách. Nájemcem pivovaru byl v letech 1831–1835 otec Bedřicha Smetany. Autorovi Prodané nevěsty se právě na břehu Vajgaru stal v dětském věku úraz, který postupně vedl k jeho ohluchnutí. Tehdy podnikl s kamarády „dobrodružnou“ výpravu k Vajgaru a našli láhev se střelným prachem. Ta explodovala a zranila malému Bedřichovi ucho. Nikoho nenapadlo nic lepšího, než vymýt zraněné ucho špinavou vodou z rybníka a do ucha se dostala infekce. Již tehdy malý Bedřich nějakou dobu neslyšel.


Náměstí míru – Masné krámy a dům U Červené věže

K nejkrásnějším měšťanským domům Jindřichova Hradce patří i dnešní hotel Bílá paní, jednopatrový nárožní dům s arkýřem podporovaným kamennými konzolami na němž je malovaný barokní obraz madony. V adventním dnu byla ulička kolem domu místem srocení lidu, však je to odtud na zámek co by kamenem dohodil, vařil se především tradiční svařák. Dům gotického původu byl nejednou přestavován a nemůže mu chybět poutavé spojení s českou historií a českou kulturou. Žili v něm totiž krátce manželé Turnovští. To jméno není příliš známé – než se Anna Turnovská vdala, jmenovala se Anna Rajská, alespoň uměleckým jménem, a byla švagrovou Josefa Kajetána Tyla a zároveň matkou jeho sedmi dětí. Právě v domě U Bílé paní se v roce 1861 39letá Anna Rajská provdala za 23letého Josefa Turnovského.


Hotel Bílá paní

Zajímavých historek mají hradecké domy na rozdávání. Měšťanský dům č. p. 162/1, v němž v současnosti funguje hotel Vajgar, býval v 16. století majetkem nejbohatšího obchodníka se suknem a vínem Melichara Hoffmana. Jeho syn zemřel na zimnici v daleké Káhiře na cestě do Svaté země. Mnohem později, v první polovině dvacátého století, právě v této budově pobýval Oldřich Menhart, typograf a autor uznávaných vzorníků písem, a vytvářel mezinárodně uznávané písmo Manuskript. Pár kroků vedle je další ubytovací zařízení starého data – Grand Hotel Černý Orel, udávaný jako nejstarší hostinec ve městě. Posměšné přezdívky „Staré pivo“ či „Na studeném noclehu“ svědčí, že ne vždy se těšil valné pověsti. Přesto – nocovali zde Bedřich Smetana, Josef Kajetán Tyl i Rudolf, syn císaře Františka Josefa I. Na studeném noclehu, to trošku sedí dodnes. Pivo je ovšem nové, v hotelu navázali na historii domu a otevřeli minipivovar. Piva jsou nefiltrovaná a nepasterizovaná, ochutnat můžete například polotmavý ležák Salamon a světlý ležák Vajgar.

Prohlídka Jindřichova Hradce přináší mnohé kouzelné a zábavné momenty. August Sedláček kdysi napsal, že nahoře na věži Proboštského kostela Nanebevzetí P. Marie žil hlásný s kozou, jednou za tři dny ji spouštěl dolů a nechal napást v místech, kde se dodnes říká Kozí plácek, právě tam totiž bývaly trhy. Věž je přístupná od dubna (vstupné 20 Kč), je vysoká 68 metrů a vede na ni 153 schodů. Na kozu příliš. Na lidi nikoli, v květnu dokonce Muzeum Jindřichohradecka pořádá závod, v němž se běžci co nejrychleji pokoušejí zdolat všech 153 schodů směrem nahoru. Letos se bude konat již 18. ročník. Mimochodem, právě nádvořím kostela prochází 15. poledník východní délky. Nuže, vzhůru do Jindřichova Hradce, v jakoukoli roční dobu, nejen v květnu na Běž na věž!, nejen v létě nebo v čase adventním. Jindřichův Hradec, který kdysi Jindřich, nejstarší syn praotce rodu Vítkovců, nazval Nova Domus, je dodnes plný půvabu a poezie.