Nejedete-li do Francie autem, do Rennes jezdí z Paříže TGV a zabere to pouhé dvě hodiny. Slunečné počasí ozářilo vstupní bránu do Bretaně a byl nejvyšší čas ochutnat první z místních specialit. Kavárny v Rennes servírují bretaňský far, koláč, jehož recept sahá až do 18. století. Už tehdy se – ve slané formě – podával jako doplněk k masitým pokrmům. Recepty doznávaly změn, vyšší vrstvy si užívaly více vajec a másla, ve starých časech byl far dražší a dostupný pouze bohatším. V současnosti je far tradiční sladký dezert – hustý pudink se švestkami, případně rozinkami. Bretonci ho navíc doporučí s tvarohem, borůvkovou marmeládou nebo jablky. V Bretani nabízejí také báječné palačinky. Po francouzsku crêpes a tyhle tenoulinké palačinky jsou vhodnou fastfoodovou pochutinou, nejlevnější jsou jen posypané cukrem, ale můžete je mít v mnoha chuťových kombinacích, např. čokoládovou s kousky banánu. Palačinky jsou tenčí než ty, které dělají hospodyňky u nás.

Nejpříjemněji se posedává na náměstích St. Michel a St. Anne. Už opouštíme zahrádku a far s kávou, abychom se ponořili do úzkých uliček plných obchůdků. Pouze menší část města přežila řádění ohně a neshořela za ničivého požáru v roce 1720. Prý opilý tesař nechtěně zapálil hromadu pilin a oheň se rozšířil na celé město, které prožilo znovuzrození a dnes obdivujeme jeho barevné domy z 18. století. Pravá bretaňská elegance (jen starou bretonštinu v Rennes neuslyšíme). Na náměstí Place du Palais stojí budova, v níž zasedal starý bretaňský parlament. Přestože se jí podařilo přežít požár v roce 1720, před dvaceti lety už takové štěstí neměla a hořela během rybářských nepokojů.


.

Jan Šmíd v knize „Obrázky z Bretaně“ napsal, že „Rennes je příliš moderní město na to, aby vás skutečně zaujalo… Lákala nás úplně jiná Bretaň.“ To asi každého, kdo se směrem Bretaň vydává. I nás lákala Bretaň, kde moře a vítr ukazují svou sílu, mystická, divoká, ponurá a drsná krajina, konec světa. Ale přesto, proč si neudělat v Rennes krátkou zastávku, ochutnat místní far a palačinky někde ve starém městě a užívat si, že právě vstupujeme do brány Bretaně. Tam dále je „Panna na přídi Evropy“, jak pojmenoval Bretaň básník symbolismu Saint-Pol-Roux, který v Brestu na západě Bretaně zemřel a je pochován na poloostrově Crozon v Camaret-sur-Mer.

Moře v Rennes není a tak, zdánlivě, jako by zde ani Bretaň nebyla. Vždyť bez moře – je Bretaň vůbec Bretaní? Tou pravou Bretaní? Bretonci milují své moře. Však jejich domov je nejmořštější kus Francie. „…a nablízku je moře, jejich budoucí hrob, zpívalo s nimi“, tak psal ve své proslulé knize Rybář islandský Pierre Loti, který mezi námořníky v Bretani žil a zblízka poznával jejich život, strasti i radosti. „Tam, kde je voda zmítaná, bičovaná a rozprášená ve vzduchu, voda, která činila temnotu ještě hustší a ještě více od sebe vzdalovala chatrče…“


.

František Kožík ve své knize Bretaň – dcera oceánu vypráví: „Podle bretaňské pověsti nás po smrti čeká od země k nebi cesta, na níž je devadesát devět hospod. V každé se musíme zastavit. Platí se dobrými skutky. Kdo nemá čím zaplatit, musí do pekla. Ale v půli cesty je zvlášť útulná hospůdka a tam se každou sobotu večer zastaví sám Pán Bůh. A ten se rozhlédne, a ty, kdo nejsou příliš opilí, vezme s sebou do ráje.“

Spěcháme do té pravé Bretaně, v Rennes už nezbyl čas na katedrálu St. Pierre, zahrady Thabor nebo lesopark Gayeulles na severovýchodním okraji města. Vzhůru dále na západ, do baladické Bretaně, kam uchváceni jezdili Jan Zrzavý a Otakar Lebeda. A Paul Gauguin. „Bretaň jsme nikdy nepoznali dost“ povzdychl si František Kožík v závěru své knihy.

Ani my ji nepoznáme dost.

Články z putování Bretaní:
Bretaň, malebným krajem Zrzavého a Gauguina
Nejdivočejší místo Francie – Pointe du Raz
Bretaň: pobřeží v Cancale pro ústřice zrozené
Cap Fréhel – ukřičené útesy Bretaně
Bretaň: St. Malo aneb Za Surcoufem do města námořníků a korzárů