Je listopadový pátek, cestujeme nalehko na víkendový výlet. S kamarádem Kubou jsme ho naplánovali podle nejlevnějších letenek dva měsíce dopředu. Odlétáme z Gatwicku, druhého největšího letiště v Londýně. Ve 23:00 přistáváme v Norsku. „Jsme tady, už je všechno OK“ říkám si, ale raději rychle dodávám „až budeme sedět v autě, bude to OK“. Převzít ho máme v půl dvanácté. Bohužel, za oknem jenom telefonní číslo s nápisem Please call. Ovšem telefon nikdo nezvedá, přestože na webových stránkách mají napsáno, že fungují od 7:00 do 24:00. A tak jsme strávili bezesnou noc na letišti. Hezky nám to začíná.

Kolem půl osmé ráno telefon konečně někdo zvedl s tím, že si jenom udělá snídani a hned bude u nás. Čekáme další dvě hodiny, ani si nepřipadám v Norsku. Když konečně dorazí, zjistí, že nás měl špatně zapsané. Jako kompenzaci nám dal nejlepší auto, které měl v plné výbavě. A nemuseli jsme platit žádné poplatky za přídavného řidiče a za nízký věk. Nejen, že jsme každý ušetřili zhruba 300 norských korun, ale ještě máme za stejnou cenu o dvě třídy lepší vůz. Předpověď počasí není příznivá, po celý den má poprchávat, rozhodujeme se, že si výšlap necháme na další den, kdy má být slunečno.

A vyrážíme do stavangerského přístavu s nadějí, že nás někdo vezme na ryby. Zapomněli jsme však na jedno doporučení – nemáme pro rybáře žádnou láhev. Nevěřil jsem, že se tady nedá koupit v obchodě žádný tvrdý alkohol, ale ono to tak opravdu je. Dokonce jsme nenarazili na jedinou hospodu. V přístavu je pár rybářů na lodích, ale ti se už z lovu vrátili a prodávají čerstvé úlovky. Nevidíme nikoho, kdo by se chystal vyjet na moře. A tak se touláme uličkami Stavangeru, který se pyšní nejstarší katedrálou v Norsku.

Konečně vyjíždíme směr Preikestolen. Večer dorážíme na prázdné parkoviště, kde přenocujeme a… ráno se probouzíme do jiného světa. Venku je všechno pod bílou peřinou. Přijíždějí první turisté, pětičlenná rodina. Paní říká, že jsou ze Stavangeru a jsou tady poprvé. Napadá mě, že mít takovou krásu doslova za barákem, jsem tady snad každý volný den. V létě jsou na Preikestolenu stovky lidí, za slunečného počasí snad tisíce, v listopadu jsme skoro sami.

Cesta je většinou strmá, ale nádherná. Od parkoviště měří 3,8 kilometrů, převýšení je 334 metrů. Jdeme doslova proti proudu horských potůčků. V uších mi hraje epická hudba a s neskutečným pocitem radosti stoupám nahoru. Stezka křižuje nespočet ledovcových jezírek a rašelinišť. Ze skal vyrůstají malé břízy a borovice. A najednou jsme nahoře – konečně Preikestolen. Mraky jsou strašně nízko, jen v místech, odkud jsme přišli, svítilo slunce. Viditelnost je mizivá, ale postupně vítr odvál mraky a vyjasňuje se. Dechberoucí výhled! Temně modré rozestoupené hory padají dolů k moři, ta tichá voda jako by se propadla do naprosté neskutečnosti.


.
.
.
.

Plošina měří 25 krát 25 metrů a kupodivu zde není pokladna a prostředí nekazí ani žádná restaurace s výhledem, všude jen divoká norská příroda. V létě posedávají odvážnější jedinci přímo na hraně, mrazí z toho v zádech. Před pádem nechrání žádné zábradlí, přesto se odtud – alespoň o tom informují všechny weby – nikdo nezřítil. Lidé jakoby zde tváří v tvář nebezpečné přírodě upřednostňovali opatrnost. Platilo to ovšem donedávna. V říjnu, jen několik týdnů před naší výpravou, se odtud zřítil 26letý španělský turista a je tedy první známou obětí Preikestolenu. Uvidíme, jak se k nebezpečí pádu norské úřady postaví v budoucnosti. Návrhy na postavení plotu nejsou novinkou, ale jejich odpůrci tvrdí, že by bariéra mohla vést k falešnému pocitu bezpečí a naopak k vyššímu počtu nešťastných náhod, lidé ploty rádi přelézají, rádi na ně sedají (odhaduje se, že v loňském roce si výhled z Preikestolenu vychutnávalo mezi 150 až 200 tisíci turistů).

Říkají té skále Preikestolen – „Kazatelna“. A podíváte-li se ptačíma očima, skutečně kazatelnu připomíná, snad obří kazatelnu bohů. Ve skále je pořádná puklina, která pod sněhem není vidět. Staré legendy vyprávějí, že se skála roztrhne a zřítí do moře, když na ní bude oddáno sedm bratrů se sedmi sestrami. A je to legenda krvavá, neboť pád skály má způsobit mohutnou vlnu, která dá zahynout všemu živému v širém okolí (vzhledem k porodnosti Norů je toto nebezpečí snad na nějaký čas zažehnáno). Geologové tvrdí, že plošina, kterou modeloval ledovec na konci doby ledové před více než 10 tisíci lety, se jednou nepochybně utrhne a zřítí, v nejbližší budoucnosti to ale nehrozí.

A ten fjord hluboko pod námi! Na délku měří 42 km a Preikestolen zdaleka není nejvyšším bodem v jeho okolí. Hory obklopující Lysefjord přesahují výšku 1000 metrů nad mořem. I Karel Čapek byl fjordy okouzlen, což popsal v knize „Cesta na sever“: „Fjord je, jak bych to řekl; zkrátka to už ani není s tohoto světa a nedá se to nakreslit, popsat ani zahrát na houslích; lidi, já s tím praštím; copak mohu podat zprávu o něčem, co není s tohoto světa? Zkrátka jsou to samé skály a dole je hladká voda a v ní se to všechno zrcadlí; a je to. A na těch skalách leží věčný sníh a splývají vodopády jako závoje; ta voda je průhledná a zelená jako smaragd nebo co, a klidná jako smrt nebo jako nekonečnost…“ Člověk se před tou nekonečností cítí opravdu hodně malinký. S obrovským respektem vnímám energii tohoto místa a zdejší nádherné přírody.

Pro zajímavost – cena našeho krátkého poznávacího výletu byla 200 liber na osobu (veškeré náklady na dopravu i stravu). Ceny v Norsku jsou podobné cenám českým, jen je musíte znásobit kurzem 3,3; například plechovka piva 30 NOKů, voda 1,5 litru 20, chleba 25. Vím, byla to jen malá ochutnávka této nádherné země a jejího životního stylu. Neviděl jsem skoro žádné obézní lidi nebo naopak příliš hubené. Norové jedí zdravá jídla a také zdravě vypadají. V obchodech je široký výběr biopotravin. U zboží digitální ceny a anglicky tady umí i staré babičky. A na přechodu zastaví každý, na rozdíl od Anglie.

Kde najít informace:
http://www.lysefjordeninfo.no/en/index.html
http://www.fjordnorway.com/en/