Bývalé třebíčské ghetto, v němž již dávno nebydlí původní obyvatelé vyvraždění za druhé světové války, leží hned u levého břehu Jihlavy. Tvoří ho dvě synagogy, asi 120 patrových domů, dvě hlavní ulice (Blahoslavova a L. Pokorného) a množství krátkých příčných uliček. Urbanisticky hodnotné ghetto je pravděpodobně nejzachovalejším v celé Evropě.

Dle staré pověsti stávala na místě dnešní Třebíče nad brodem řeky Jihlavy již v polovině desátého století tvrz Dřevíč, nazvaná snad podle toho, že okolní lesy nabízely množství dřeva. V těch dávných dobách se místních lesů ještě nedotkla ruka civilizace a v divokých hvozdech se toulali medvědi i vlčí smečky. Do tohoto panenského kraje přivedli benediktýni v onom roce 1101 osadníky, vztyčili klášter, vedli cesty neschůdným krajem, zakládali pole i sady. Zbožný lid sem putoval zdaleka, postupně vzniklo jedno z největších tržišť na Moravě ve 13. století. Mladá osada se rychle rozrůstala, ale protože nebyla opevněna, neunikla plenění loupeživých band. Král Přemysl Otakar II. pobýval u opata Matěje na návštěvě a v roce 1277 povýšil osadu na městečko. V roce 1335 pak markrabě Karel, pozdější císař a Otec vlasti, udělil Třebíči právo městské (stejné, jaké platilo i ve Znojmě), včetně toho, že se má město opevnit silnými hradbami. Byl to jeden ze zlatých věků Třebíče, po smrti Karla IV. ale klášter upadal, Třebíč byla dobyta husity, ti zde zanechali posádku, která podnikala výpady do celého regionu. Vypráví se, že když se k Třebíči blížila Žižkova vojska, mniši veškeré cennosti ukryli v labyrintu chodeb pod klášterem. Žižkovi vojáci ale „jen párkrát vystřelili“ neboť vojevůdce se svými oddíly postupoval dále do Uher. Klášter tedy vyvázl bez větších škod. Po smrti opata místa úkrytu cenností upadla v zapomnění a tak poklad dodnes čeká na svého objevitele.

Zatímco v 16. století nepoznalo město válečné hrůzy, následující století přineslo děsivý zvrat. Ke konci třicetileté války byly ztráty na obilí a dobytku tak velké, že lidé trpěli hladem, městem se dvakrát přehnala švédská armáda, nevyhnuly se mu ani morové rány. Z toho mála, co zbylo, museli ještě třebíčští vydržovat císařské regimenty. Když válka skončila, v Třebíči přežilo údajně pouze 845 lidí a celé ulice byly pusté a domy zřícené.

„Podklášteří“ bylo původně vesnicí pod klášterem na břehu řeky. Až později, s přibývajícím obyvatelstvem, se lidé usazovali i na druhém břehu řeky, tam vzniklo jádro dnešní Třebíče s Karlovým náměstím. Právě v Podklášteří se usazovaly židovské rodiny, nejstarší jsou zřejmě domy v blízkosti mostu (dříve brodu) a postupně se ghetto rozrůstalo dále podél řeky východním směrem. Nejstarší písemnou zmínkou o židovském ghettu v Třebíči je zpráva z roku 1410, že hradbami dosud nechráněné Podklášteří s židovským městem bylo vypáleno Hynkem Jevišovským a Janem Sokolem z Lamberka. Práva Židů vzhledem k nežidovskému obyvatelstvu byla značně omezená, křesťanští obchodníci a řemeslníci se především snažili zbavit židovské konkurence, Židům zbylo půjčování peněz na úrok, obchodování s veteší, pálení kořalky či koželužství. Až od klidnějšího 17. století nalézáme v třebíčských archívech židovské krejčí, ševce, řezníky, zlatníky, obchodníky s obilím, kůží, peřím. Nejpočetnější židovská komunita žila v Třebíči v první polovině 19. století – v záznamech z roku 1835 je 1490 lidí, téměř čtvrtina všech obyvatel města. Německý název města je zřejmě původem známého židovského příjmení Trebitsch.


Zadní synagoga


Průchod mezi domy k řece


Jedna ze dvou hlavních ulic bývalého ghetta


Dům v židovské čtvrtí s jednosloupovým rohovým loubím


Židovská čtvrť

Jaroslav Klenovský v knize Židovské památky Třebíče (ŽNO v Brně, 1995): „Z podklášterských purkrechtních knih se dovídáme, že ještě koncem 16. století běžně sousedily židovské s domy ostatních podklášterských usedlíků. Teprve zač. 17. století Židé vykupují zásadně domy při řece a vytvářejí tak souvislé židovské město… Na přelomu 17. a 18. století byly poslední křesťanské domy ve východní části Podklášteří získány do židovských rukou.“ I pojmenování ulic prošlo vývojem: „Obě hlavní východozápadní ulice vedoucí židovskou čtvrtí se po staletí nazývaly Horní židovská ulice a Dolní židovská ulice, ostatní uličky byly bezejmenné. Teprve po r. 1918 byly obě hlavní ulice pojmenovány na Husovu a Masarykovu, nábřeží nazváno Havlíčkovým (říkalo se zde též „U řeky“), náměstí Tichým a Dělnickým a ulice u továrny Subakovou. … Celá čtvrť se lidově nazývala též Židárna, V židech.“

Do bývalého ghetta se vstupuje vedle hotelu U Jelínků, kde stojí památkově chráněný dům s renesančním jádrem a loubím na třech kamenných sloupech. Kdysi tvořil tento dům bránu oddělující ghetto od křesťanské části Třebíče. Bývalý rabinát, synagoga, nemocnice, škola, nic již neslouží svému původnímu účelu, ale atmosféra temných zákoutí, úzkých uliček, schodů, průchodů, evokuje staré časy. Problémem čtvrti je však již od 19. století usazování sociálně nejslabších vrstev. Dnes je většina domů v soukromých rukou a po rekonstrukci, řada domů ale dosud na peníze, potřebné na jejich opravu, čeká. Čtvrť zapsaná na seznam světového dědictví ale již nemusela existovat, v sedmdesátých letech šílené plány tehdejších architektů navrhovaly demolici celé čtvrtě a výstavbu socialistických paneláků.

V roce 1590 je poprvé v písemných pramenech zmiňován židovský templ, zřejmě jednoduchá dřevěná modlitebna. Na jeho místě na dnešním Tichém náměstí byla v letech 1639–42 postavena synagoga, dnes nazývaná Přední synagoga. Od roku 1952 ji využívá sbor Církve čs. husitské (interiér synagogy byl zmodernizován). Přední synagogy se týká dobová zpráva, o které píše Jaroslav Klenovský: „v r. 1757 musela být třebíčská synagoga snížena, neboť budova tehdy převyšovala okolní domy a slavnostní osvětlení interiéru bylo zdálky viditelné, což vadilo v pohledu ze zámku manželce majitele panství.“

Zadní neboli Nová synagoga byla postavena pravděpodobně v roce 1737. Bohoslužby se zde konaly až do 1. světové války, pak byla využívána jako sklad firmy Subak a synové a později národního podniku Zelenina Třebíč. Zdevastovaná synagoga byla v havarijním stavu, nákladná komplexní rekonstrukce byla ukončena slavnostním otevřením v roce 1997. Obnovené jsou i nástěnné malby v interiéru z počátku 18. století. Dnes se zde konají prohlídky, které návštěvníky seznámí nejen s historií synagogy, ale i s životem židovské komunity.

Židovský hřbitov, založený pravděpodobně v 1. pol. 17. století, leží asi 400 metrů severně od ghetta na stráni nad městem, kde nebyl „na očích“ tehdejší vrchnosti (právě vrchnost zrušila původní hřbitov v blízkosti kláštera). Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z r. 1641. Celkem je zde 3000 náhrobků renesančního, barokního a klasicistního typu. Rozlohou téměř 12 tisíc metrů čtverečních patří k nejrozsáhlejším židovským hřbitovům v České republice. Hřbitov se hebrejsky nazývá „bejt olam“ – dům věčnosti. Mrtvý bývá pohřben tváří k Jeruzalému a dle židovské tradice se na náhrobní kámen pokládají kamínky, nejinak je tomu i na třebíčském hřbitově. Hřbitov je volně přístupný, vchod je z ulice Hrádek.


Židovský hřbitov


Židovský hřbitov

Na seznamu UNESCO byla zapsána i bazilika sv. Prokopa, vybudovaná pravděpodobně v letech 1240–1260, o její stavbě ale žádné dochované prameny nemáme. Bazilika postavená v románském slohu je silně ovlivněna nastupující gotikou. Původně byla zasvěcena Panně Marii, pod patronátem sv. Prokopa je od roku 1704. Bazilika byla nejednou těžce poškozena, především za husitských válek a řádícím vojskem Matyáše Korvína, které vyplenilo celou Třebíč. Rekonstrukce probíhaly i v průběhu dvacátého století. Prohlídky jsou možné pouze s průvodcem.

Jen nějaký ten krok přes řeku a jste na Karlově náměstí. Domy s historickými fasádami již nemají staré štíty, polovinu náměstí tvoří parkoviště, ale přesto je to příjemné místo k posezení. Díky své ploše 2,2 ha je jedním z největších náměstí v České republice. Ve druhé polovině 13. století zde bývalo rozsáhlé tržiště. Na náměstí stávaly 3 kašny, které byly zbourány v průběhu 19. století, protože se zde scházely děvečky s dobytkem, což se stále více na hygienu dbajícím měšťanům příliš nezamlouvalo. A proč jsou domy na náměstí bez štítů? Vilém Nikodem v knize Stručné dějiny města Třebíče z roku 1911: „Až do velikého požáru v roce 1822 byly veškeré domy na náměstí Karlově vyzdobeny štíty mnohdy i nádherného provedení. Malebné a rázovité okrasy té bylo město zbaveno ukvapeným rozkazem krajského úřadu, když za několik dnů po ohni jeden štít takový se sřítil a několik lidí zabil. Bylo pak nařízeno všechny štíty bez rozdílu shoditi, čímž náměstí pro vždy ztratilo svůj starobylý ráz.“


Malovaný dům


Výhled na Karlovo náměstí z Městské věže

Nárožní dům (č. 53, nazývaný „Malovaný“) se sgrafitovou fasádou je neznámějším historickým domem v Třebíči. Pochází z konce 16. století a italský kupec Francesco Calligardo v něm vedl obchod s koloniálním zbožím. Italští stavitelé renesanční budovu s arkýřem bohatě vyzdobili sgrafity, ale obchodnické štěstí Calligardovi ani dalším vlastníkům dům nepřinesl (dle pověsti byl postaven pro dívku Aničku, do které se italský kupec zamiloval a do Itálie se již nevrátil). Sgrafita byla zabílena a do začátku 20. století nikdo netušil, jak cenná výzdoba se skrývá pod novou omítkou. Objevil ji až Josef Kozlanský, profesor kreslení na třebíčském gymnáziu. Na stěnách jsou lovecké i biblické výjevy, muži v krojích z 16. století, rostlinná i ornamentální výzdoba. Vilém Nikodem v roce 1911 připomíná i další dům: „Památný jest konečně dům číslo 48/52 také na Karlovu náměstí předně proto, že až na scházející štít ukazuje neporušený typ starého měšťanského domu ze XVII. století, pak ale honosí se zvláštností jedinou svého druhu v celém městě: přes tři sta let zůstává v držení jedné a téže rodiny.“


Bazilika sv. Prokopa


Bazilika sv. Prokopa

Krásný výhled na Třebíč nabízí Městská věž, která byla původně součástí opevňovacího systému, vybudovaného poté, co markrabě Karel dal Třebíči rozsáhlá práva včetně ochrany hradbami. Věž má čtvercový půdorys 11,5×11,5 m a její výška je 75 metrů. Uherští vojáci Matyáše Korvína se věž pokusili podkopat a zbourat, ale díky pevným základům jejich útok přežila a byla zničena a spálena „jen“ horní část věže. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1996–97, díky ní byl umožněn i výstup na ochoz ve výšce 35 metrů a výhled na celé město. Průměr ciferníku věžních hodin je údajně největší v Evropě (5,5 m).

Budete-li mít chuť ochutnat třebíčské pivo, po dlouhých desetiletích je to možné. Jako jiným pivovarům časy socialistické nepřály ani vaření třebíčského piva. Roku 1972 byl místní pivovar uzavřen a zbourán. Trvalo to 40 let, než se v Třebíči opět začalo s vařením piva – na mnohaletou tradici navázal Podklášterní pivovar. O historii vaření piva v Třebíči psal Čeněk Sameš v knize Z historie vaření piva v Třebíči (vydáno nákladem várečenstva města Třebíče v roce 1935): „Mladý král Ladisl. udělil Třebíči výnosné právo mílové r. 1454, čímž měšťany třebíčské chránil do budoucnosti před nebezpečím soutěží a městu samému jednak poplatky z várek, jednak aktivní účastí na právu várečném zaručil i slušný příjem. Kdo byl tehdy várečníkem, pověděti nemůžeme, poněvadž není dosti zpráv… dostalo se městu práva také dovážeti piva cizí, pražská a svídnická, listem krále Jiříka r. 1461, vydaným ovšem na prospěch celé obce, jež směla pak z každého sudu dovezeného piva po 12 groších vybírati.“

A kde se vzal název Třebíč? Pravděpodobně je odvozen z vlastního jména Třebek. V třebíčském opisu Kosmovy kroniky je zmiňován Třebečský les, což mohl být les pod Třebkovou správou. Název se původně užíval v mužském rodě, ale v současnosti je v rodě ženském.

Info na:
www.trebic.cz
www.pivovar-trebic.cz
www.visittrebic.eu

Knihy o Třebíči:
Jaroslav Klenovský – Židovské památky Třebíče
Šárka Hudcová – Město Třebíč a okolí
Miroslav Hedvábný – Pověsti Třebíčska
Čeněk Sameš – Z historie vaření piva v Třebíči
Vilém Nikodem – Stručné dějiny města Třebíče