Když se řekne Madagaskar, jaká slova Vás napadnou jako první?
Nenapadají mne slova, ale obrazy. Madagaskar je pestrobarevný a bohatý svět, který se hůř zpodobňuje slovy než obrazem. A tak se mi v hlavě rychle promítají hory, moře, zvířata, chudoba, drahokamy, rýže, malomocní, květy vanilky, děti s nafouklými bříšky, svítící noční moře, pichlavé a zaprášené keře, zelené lesy, déšť, bláto, pijavice. Ale hlavně asi lidé.

Lemur je symbolem Madagaskaru, známe ze zoo ty krotké opičky, které se procházejí i mezi lidmi. Jaký je vztah lidí k lemurům na Madagaskaru?
Lemur je symbolem Madagaskaru pouze v očích nás Evropanů. Malgaši mají mnoho různých symbolů pro svou zemi i pro jiné věci a symboliku vnímají mnohem živěji a hlouběji, než my naše symboly. Přesto lemur mezi nimi není. Je zajímavé, že třeba v původních legendách, mýtech a pohádkách se lemuři (až na jednu nebo dvě výjimky) vůbec nevyskytují. To všelijakých lidožravých monster nebo malgašských hloupých Honzů je tam spousta; z těch skutečných věcí pak hlavně ptáci, rýže a zebu.
Lemuři stojí dost na okraji života běžného Malgaše. Pominu-li lidi z měst, kteří již mají k přírodě skoro tak daleko, jako lidé v Čechách, běžný člověk se s lemury setkává jen občas a náhodně. A spíš se s nimi mine, než setká. Mnohem důležitější jsou pro něj věci každodenní potřeby a obživy. Malgaši jsou odpradávna zemědělci, kteří obdělávají pole a udržují pastviny pro svůj dobytek. V lese nežijí a nikdy nežili. Je pro ně cizím prostředím, i když jsou v něm přece jen více doma, než běžný zahraniční návštěvník. Les je pro ně jen občasným zdrojem čehosi užitečného – dřeva, medu, bylinek a v časech nouze i masa. Zde přicházejí na pořad lemuři, neboť právě oni se vedle ptáků, bodlínů a kaloňů stávají nejčastějším doplňkem lidského jídelníčku.

Nabídli Vám lemura k jídlu?
Lemura mi nikde nenabídli a neochutnal jsem ho ani z vlastní vůle. Viděl jsem však chundelaté odsouzence na pekáč v malých klíckách u vesnických chýšek, a viděl jsem i lemura pečeného nad ohněm. Je to tristní pohled – připomíná rožněné dítě. Nejsem zastáncem vegetariánských či podobných životních filosofií, neboť se domnívám, že lidé (v současnosti obzvláště) zaujímají nejrůznější extrémní postoje a snaží se vzepřít přirozenému řádu věcí. A součástí onoho řádu je i skutečnost, že člověk je všežravec. Špatný je podle mne příliš velký výkyv na jakoukoli stranu. Z pragmatického hlediska je dokonce jedno, zda kvůli utišení hladu připravím o život prase, psa nebo lemura. Měříme-li „nepatřičnost“ smrti zvířete jeho kvalitami (což je samo o sobě trochu scestné), pak vězme, že prase je rozhodně velmi chytrý a citlivý tvor. A přesto je na našem jídelníčku běžný. Výběr zvířecího druhu určeného k jídlu je čistě kulturní záležitostí. Občasné pojídání lemurů bylo součástí malgašského světa odedávna. Nelze tedy mít Madagaskařanům za zlé, že si jimi občas obohatí svůj jídelníček. Je ovšem třeba jim pečlivě a trpělivě vysvětlovat, že co bylo bez problémů možné před sto lety, kdy Madagaskar obývalo jeden či dva miliony lidí, není dlouhodobě možné dnes. Situace u lemurů je navíc zvláštní v tom, že stále objevujeme nové druhy a o mnohých víme, že jsou již velmi vzácné (i když mnohem víc než přímá konzumace jim nesvědčí devastace jejich přirozeného prostředí). Koncem osmdesátých let, kdy jsem se o Madagaskar začal intenzivněji zajímat, rozeznávala odborná literatura 24 či 25 druhů lemurů. Dnes po necelých třiceti letech jich známe již více než stovku. Víme rovněž zhruba o 15 druzích, které během posledních 2 až 3 tisíc let vyhynuly, mnohdy za přispění člověka.
Lovení lemurů pro maso je ovšem jen jedním z mnoha jevů, které lemury ohrožují. Nejvýznamnější je již zmíněné narušení životního prostředí a dále pak lov kvůli různým starým pověrám a tabu, zabíjení lemurů jako škůdců na plantážích (např. oříšků kešu) či současná neutěšená politická situace. Ta způsobila úpadek ekonomiky, pořádku a práva. Místa, která byla dříve chráněna v rezervacích a národních parcích, jsou dnes pleněna s tichým souhlasem nebo s aktivní podporou i nejvyšších oficiálních míst a představitelů stá­tu.


Lovení lemurů pro maso je jedním z mnoha jevů, které lemury ohrožují

Zažívá tedy Madagaskar vpád bohatých asijských podnikatelů, kterým současný prezident vychází vstříc?
Současný samozvaný prezident Andry Rajoelina se minimálně nepřímo podílí na exploataci dříve chráněných míst. Těží se v nich různé vzácné druhy dřevin (eben, růžové dřevo či palisandr) a vyvážejí se především do Číny. Nutno však zdůraznit, že se tak děje jen v některých chráněných územích. Rovněž bych nemluvil přímo o „vpádu asijských podnikatelů“. Situaci na Madagaskaru silně kritizuje nejširší světová veřejnost včetně mnoha vrcholných představitelů. Upozorňují na ni i různé mezinárodní instituce. Obchodníci mají proto značný problém dřevo z ostrova odvézt. Mnoho dřeva zůstává dlouhé měsíce a roky ve skladech v přístavištích. Přesto je na některých místech situace vážná a zoufale se očekává nějaký zlom v politické sféře, který by navrátil Madagaskar k normálu a ke snahám budovat odpovědnou společnost, jež se věnuje jak svým občanům, tak ochraně přírody.
„Uvolnění mravů“ má samozřejmě i další důsledky. K organizovanému kácení a vývozu dřeva se přidávají i drobné „nepravosti“. Lidé loví lemury a jiná zvířata, občas někde vykácí kus lesa, aby si mohli založit nové políčko apod.
Problém je v tom, že současná politická situace má všechny příznaky patu, a nikdo neví, kudy z ní ven. V dohledné době nelze očekávat rozumné řešení. Z pohledu nás, cizinců, je devastace přírody velkou katastrofou, ale je třeba si uvědomit, že politická nestabilita přináší především ekonomické oslabení již tak chudé země. Běžní lidé se potýkají s existenčními problémy, čelí krizi. Pohled zevnitř Madagaskaru je tedy jiný. Jen obtížně můžeme po někom chtít, aby chránil přírodu, když jen stěží dokáže zajistit nejnutnější životní potřeby pro sebe a svou rodinu.

Přílet na Madagaskar, to je nejprve setkání s hlavním městem. Když jste přiletěl poprvé před téměř 20 lety, bylo pro Vás „zděšením“, napsal jste. Jak se změnilo za 20 let?
Ano, psal jsem o „zděšení“. Bylo mi tehdy 25 let, mnoho ze světa jsem zatím neviděl a hlavní město Madagaskaru bylo vůči našim městům ve značném „kontrastu“. Myslím, že podobné pocity musí mít každý nezkušený člověk, který se poprvé ocitne v některé zemi třetího světa (jak se spíš dříve říkalo).
Antananarivo se příliš nezměnilo. Stále je to rušné, živelně se rozvíjející město. Jisté zlepšení bylo možné pozorovat v druhé polovině prvního desetiletí našeho století. Tehdy se pod taktovkou prezidenta Marca Ravalomanany začala alespoň trochu rozvíjet infrastruktura. Vznikly nové komunikace, střed města byl vyčištěn a ubylo žebravých dětí a bezdomovců. Některé slumy byly zbořeny, i když přinejmenším za kontroverzních okolností. Vyrostlo také několik supermarketů euroamerického střihu a kousek od centra obchodní čtvrť s moderními a luxusními budovami bohatých firem. Také rozdíl v cenách mezi hlavním městem a zbytkem ostrova se prohloubil.
S nástupem samozvaného prezidenta A. Rajoeliny k moci však vznikla politická krize těsně následovaná ekonomickými dopady. Rozvoj města, a ostatně celého státu, se přinejlepším zastavil. Antananarivo tak v mnohém zůstává podobné tomu městu, jaké jsem poznal před zhruba 20 lety. Myslím ale, že dnes se na něj dívám jinak a díval bych se jinak, i kdybych do něj přicestoval poprvé. Méně už mi záleží na tom, že silnice jsou rozbité, domy omšelejší, než je zvykem a v mnoha čtvrtích potkáte bláto, slepice, odpadky a dobytek. Mám to město rád, stejně jako celou zemi. Mám v nich přátele a svá oblíbená místa. Záleží mi na nich. A záleží mi na celé zemi. Chci se tam vracet.
Mnohé z toho, co jsem napsal před dvaceti ale třeba i před deseti lety, bych nyní napsal jinak. Ale tak už to bývá. Slovy Antoina de Saint-Exupéryho: „Co je důležité, je očím neviditelné.“

Jak se nejjednodušeji pohybovat po Madagaskaru? Najmout si průvodce?
To asi záleží na naturelu každého cestovatele. „Začátečník“ určitě zvolí některou z osvědčených metod – najme si auto s řidičem a průvodcem nebo rovnou využije služeb některé z místních cestovních kanceláří, které jsou schopné pro něj vytvořit program a itinerář na míru. Zkušenější či dobrodružnější poutník zvolí spíš postup po vlastní ose. Spolehne se na místní dopravní prostředky, které jsou pomalé, nespolehlivé a přeplněné, ale zato v nich lze něco zažít. Nejobvyklejším z nich je taxi-brousse, což se dá volně přeložit jako „taxík z buše“. Může to být cokoli na kolech schopného pohybu, co uveze alespoň několik lidí. Na frekventovaných trasách mezi většími městy to bývá obvykle dodávka nebo osobní automobil s mnoha sedadly a velkou zahrádkou na střeše. Na sedadlech i v zahrádce lze přepravovat cokoli: pneumatiky, ryby, lidi, drůbež, nábytek, části budov, rakve i s nebožtíky, rostliny, kozy, děti, chobotnice, sudy, motocykly a mnoho dalších zajímavých věcí. Vše obvykle cestuje v jediném prostoru pěkně promícháno.
V mírně odlehlejších regionech s horšími cestami se místo dodávek uplatní spíše nákladní auta. Na jejich korbě lze vozit totéž co ve výše zmíněných dodávkách a navíc řadu rozměrnějších předmětů. V ještě odlehlejších krajích pak k dopravě osob i věcí slouží již opravdu cokoli.
Rozhodně nezanedbatelným způsobem dopravy je i pěší chůze. Mnohde je to vzhledem k absenci cest nebo jiných dopravních prostředků jediný možný způsob. Lidé takto běžně podnikají desítky kilometrů dlouhé pochody. Nepřijde jim nijak divné, že k tetě je nutné jít s kufrem přes les (který ovšem může mít napříč třeba 50 kilometrů). Pro cizince je to možná trochu pomalý a namáhavý způsob dopravy, ale umožňuje dokonale poznat všední život malgašských venkovanů a s mnohými z nich se i blíže poznat na společné cestě. Zhruba stejně rychlý postup jako chůze poskytují i sarety. Toto malgašské slovo pochází z francouzského charrette – kárka, dvoukolák, vozík. Malgašský ekvivalent však označuje bytelný dvoukolý, výjimečně i čtyřkolý vůz tažený kravami. Cestování na sarety může být dosti pohodlné a je natolik pomalé, že opět umožňuje seznámení s krajinou i lidmi, kteří ji obývají.
Na cesty si lze také najmout průvodce a cizinci to občas dělají. Povinný je průvodce ve všech rezervacích a národních parcích.


V mírně odlehlejších regionech s horšími cestami se místo dodávek uplatní spíše nákladní auta.

Lamba, tradiční oděv. Ten se již, předpokládám, nosí jen při slavnostních příležitostech. Doporučte nějaké svátky, oslavy, kdy na Madagaskar přijet (např. famadihana?).
Kdepak. Lamba je stále běžným oděvem mnoha lidí. Určitě víc na venkově, ale i ve městech se s ní ještě lze občas setkat. A myslím, že se z běžného života hned tak nevytratí, protože je moc praktická. Člověk ji může nosit jen tak kolem pasu, přehozenou přes ramena, a když je ráno chladno, poslouží dobře i jako přikrývka. Vyrábějí se lamby tradiční z pravého hedvábí (zvaného malgašsky landy) i z hedvábí jiných druhů motýlů. Pro tento typ vláken, která jsou na pohled surovější a hrubší, neexistuje český název. Malgašsky se jim říká landibe, čili opravdu něco jako velké, silné či hrubé hedvábí. V moderní době pak ještě přibyly moderní tkaniny – plátno a bavlna, které se často zpracovávají továrním způsobem a potiskují barvami.
Se svátky je to složitější. Mnohé nemají přesné datum konání, jako třeba sakalavské morengy. To se jen občas sejde několik vesnic; hodně se jí, pije, tančí, ale středobodem sešlosti jsou ritualizované zápasy mladíků. Ani famadihana – rituální exhumace mrtvých – se nekoná v žádném daném termínu. Ostatně ani nemůže. Je to vlastně rodinná oslava a datum jejího konání určuje šaman na základě mnoha praktických i magických okolností. Omezuje se však zhruba na letní měsíce, kdy panují sucha. V období dešťů je famadihana z hygienických důvodů zákonem zakázaná.
Kdo má rád „folkloristické“ zážitky, tomu bych doporučil hira gasy. Jsou to slavnosti, při nichž se představují nebo dokonce soutěží taneční soubory. Hodně se tančí a zpívá; trochu také hraje divadlo. Různých slavností, obřadů a rituálů je hodně, mnohé jsou jen regionální. V každém případě jsou cizinci často dost nesrozumitelné. Vřele doporučuji si předem o nich něco přečíst, i když na druhou stranu seriózní informace se shánějí obtížně.


Madagaskar

Je ještě dnes na Madagaskaru populární valiha? Lze někde slyšet tento tradiční nástroj?
Ano, na valihu se na Madagaskaru stále hraje. Mezi lidmi se s ní člověk ale nesetká, různí lidoví muzikanti na venkově dávají přednost bubnům a ze strunných nástrojů pak jakýmsi podomácku vyrobeným kytarám či citerám. Občas se objeví i nástroj vyrobený z kalebasy (plodu dýně), na níž je natažená jediná struna. Na tu se pak hraje smyčcem. Valiha se však pravidelně objevuje mezi nástroji různých profesionálních a poloprofesionálních hudebních skupin či zpěváků, kteří se věnují jak tradiční, tak moderní malgašské hudbě. Někteří z těchto interpretů občas vystupují i v Evropě.

Lemur je symbolem Madagaskaru jen mimo Madagaskar. A baobab? V Dějinách Madagaskaru píšete, že národním stromem Malgašů je ravenala.
Ano, národním stromem je ravenala, velmi pěkná rostlina příbuzná banánovníku. Přiznám se, že nevím, proč právě ona. Každopádně je to strom, který je všude ve vlhčích oblastech velmi hojný a rychle zarůstá místa, kde byl vypálen nebo vyklučen les. Velmi často dominuje druhotné vegetaci, jíž se malgašsky říká savoka.
Ravenale se někdy přezdívá „palma poutníků“. Není to sice palma, ale poutníkům může být užitečná. Ve svém srdci (to je místo, odkud vyrůstají nové listy) zadržuje vodu. Ta má sice trochu zvláštní příchuť, ale je pitná a hlavně čistá, tedy prostá hmyzu a jiných živočichů, mechanických nečistot i tlejících zbytků rostlin. Je pod mírným tlakem, takže z vhodně naříznuté nebo nabodnuté base listového řapíku doslova vytryskne.

Móric Beňovský byl dle některých pramenů zvolen králem Madagaskaru, jak se k takovému titulu vlastně dostal? Prý nese jedna z ulic hlavního města Antananarivo jeho jméno? Ale četl jsem, že též prodával otroky americkým otrokářům, tak to mi nejde úplně dohromady.
Móric Beňovský jako král Madagaskaru to je jeden obrovský omyl, na který se snažím upozorňovat už léta. Beňovský nikdy králem Madagaskaru nebyl. Stačí se jen letmo seznámit s dějinami ostrova, aby bylo každému jasné, že ve své době ani být nemohl. Působil na Madagaskaru v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století, čili v době, kdy na ostrově existovalo mnoho větších či menších královstvíček, která mezi sebou neustále soupeřila a válčila. Z trochu větších státních celků existovalo pouze sakalavské království na západě a Imerina, pod jejíž nadvládou se Madagaskar koncem 19. století sjednotil, byla teprve v počátcích – její území bylo možno stále přejít za den či dva pěšky. Beňovský založil osadu na severovýchodním pobřeží, kde existovala jen spousta malých kmenů s množstvím panovníků. Dnes je to území Betsimisaraků, kteří se jako národ zformovali až v 19. století a vlastně dodnes zůstávají poněkud heterogenním etnikem (na rozdíl od jiných na Madagaskaru).
Beňovský byl jen jedním z mnoha podobných dobrodruhů, kteří se v oněch časech pokoušeli o kolonizaci – ať již s posvěcením hlav některého z evropských států anebo na pirátský způsob. Myslím, že Beňovského způsob byl někde na půl cesty mezi oběma jmenovanými. Snažil se získat podporu nejprve Francie a později i Londýna, Vídně a Spojených států. Vzhledem k nepříliš obratnému postupu a s ohledem na krutosti, jichž se na Madagaskaru dopouštěl, však nebyl nikde oslyšen (a to prosím v době, kdy i jmenované státy oficiálně obchodovaly s otroky a násilím kolonizovaly jiné země).
Otázkou zůstává, proč se právě Beňovský stal natolik populární a proč je stále vnímán jako jednoznačně kladná postava. Domnívám se, že byl zdatný manipulátor a dokázal si udělat skvělou reklamu. Sepsal o svém působené na Madagaskaru (i jinde) obsáhlý deník, v němž sebe i své úmysly vykresluje v nejlepších barvách (pochopitelně, málokdo o sobě píše špatně). Knihy byly čtivé a poutavé, dočkaly se několika překladů a jsou vydávány dodnes. Na Slovensku, v Polsku a Maďarsku (všechny tyto státy si na Beňovského „činí nárok“) se k tomu navíc připojuje silný vlastenecký podtón, který skutečnost ještě dále zamlžuje a Beňovského glorifikuje. Beňovského dobrodružství byla sepsána v knize pro děti, vznikl televizní seriál atd. Kolem Beňovského prostě povstal mýtus, který je dodnes živý a stále přiživován. To ovšem nic nemění na tom, že je to jen mýtus.
A že se Beňovský honosil titulem mpanjakabe (komoleného u nás na ampansakabé), který znamená velký vládce? Takových „velkých vládců“ byly tehdy na Madagaskaru stovky. Stačilo vládnout třem chalupám a už byl člověk velký panovník. Zajímalo by mne, zda tuto skutečnost Beňovský opravdu nevěděl, když ve svých denících titul stále zdůrazňuje. Spíše si myslím, že spoléhal na obecnou neznalost malgašských poměrů v Evropě. Dnes samozřejmě již Beňovského mýtus nikomu a ničemu neublíží a zůstává jen hezkou pohádkou z dávných časů. Pouze moji malgašští kamarádi, kteří žijí v Čechách a na Slovensku, se neustále diví, proč se jich někdo vyptává na člověka, o němž nikdy nic neslyšeli a naopak o existenci mnohem důležitějších a významnějších historických postav tito lidé vůbec nevědí.
Mimochodem, Beňovského ulice v Antananarivu skutečně existuje. Její pojmenování však prosadili Evropané, kteří se rovněž aktivně starají, aby byla stále označena zdobnými cedulkami – pokud možno ve slovenštině, maďarštině nebo polštině. Jejich snímek si můžete prohlédnout i v knize Dějiny Madagaskaru.


Na cestách Madagaskarem

Právě ve Vaší knize Dějiny Madagaskaru jsem se též dočetl, že nejprve byl na Madagaskaru zrušen vývoz otroků a teprve později jejich dovoz. Znamená to, že bohatí Malgaši dováželi otroky z afrického kontinentu, že to zdaleka nebyl jen obchod bělochů a Arabů?
Mezinárodní obchod s otroky měli v rukou převážně běloši a Arabové. Malgaši byli vždy hlavně koncovými zákazníky. Dokud to bylo možné, prodávali jako otroky zajatce získané při různých bitvách mezi kmeny. A naopak kupovali otroky opět buď z řad zajatců jiných malgašských kmenů, nebo z ciziny, odkud je dováželi především právě běloši a Arabové. Malgaši v oněch dobách za hranice své země pronikali jen zřídka. Výjimkou jsou například nájezdy na Komorské ostrovy (rovněž popisované v Dějinách Madagaskaru).

Vyrůstají na Madagaskaru turistické resorty pro nejbohatší?
Neřekl bych pro nejbohatší, ale pro bohaté určitě. S výše zmiňovanou politickou situací sice souvisí i zhoršení služeb a úbytek turistů, přesto však lze na ostrově najít luxusní resorty. Je jich však naštěstí málo a jen na několika místech. Pevně doufám, že se tento typ „cestování“ na Madagaskaru nikdy nerozvine do tak obludných rozměrů jako v jiných zemích.

V Antananarivu je pirátské muzeum, na ostrůvku sv. Marie pirátský hřbitov, zdá se, že malgaští podnikatelé dokáží vydělávat na pirátské minulosti ostrova.
O výdělku lze asi hovořit jen stěží. Antananarivské muzeum neznám, ale byl jsem na pirátském hřbitově na ostrově sv. Marie. Přestože Nosy Boraha (jak se ostrov jmenuje malgašsky) je jednou z hlavních turistických destinací, byl jsem na hřbitově sám a podle vyjádření hlídače jsem byl ten den prvním návštěvníkem, ačkoli se schylovalo k večeru. Poplatek za vstup byl symbolický. Spíše bych si tipl, že slouží jako skromný přivýdělek rodině, která nedaleko hřbitova bydlí v malé rákosové chaloupce.
Ani „infrastruktura“ nenasvědčovala žádné velké návštěvnosti. Ke hřbitůvku vede pěšina, která je během přílivu zaplavena vodou. Nikde není žádná cedule, takže je obtížné hřbitov najít. Většina turistů přijíždí na sv. Marii za odpočinkem, koupáním a dobrým jídlem večer v restauraci. Je to právě jedno z oněch míst, kde trochu vzkvétá pseudokultura přímořských letovisek. Cizinci, kteří touží po poznání, navštěvují spíš jiné části Madagaskaru.


Madagaskar – baobab

Představte si, že přijedu poprvé na Madagaskar a mám tři týdny dovolené. Jaký byste doporučil itinerář?
Tři týdny je na Madagaskar málo, ale přesto poskytují prostor pro několik možností. Klasická je například trasa vedoucí z Antananariva na jih po silnici RN7 až do Toliary. Cestou lze vidět náhorní pahorkatinu s několika zajímavými městy (Ambatolampy, Antsirabe, Ambositra, Fianarantsoa, Ihosy) a samozřejmě několik chráněných území (národní park Ranomafana se skvěle zachovalým deštným lesem, rezervaci Andringitra s druhým nejvyšším pohořím ostrova, národní park Isalo s bizarním skalním městem a méně známou rezervaci Zombitse-Vohibasia). Cestou je „safírové městečko“ či možnost odbočit do Ankaratry, Ibity či Itrema. Kdo to vše stihne „před termínem“ má ještě možnost z Toliary pokračovat např. do rezervace Tsimanampetsotsa s jedinečným trnitým bušem.
Samostatně se dá absolvovat sever ostrova: přístav Diego Suarez, národní park Montagne d’Ambre, rezervaci Ankarana, popřípadě ještě ostrov Nosy Be či některé z menších ostrůvků v okolí. Do Diega je vhodné se z hlavního města přepravit letadlem. Vnitrostátní letecká přeprava je ostatně velmi hustá a velmi dobrá. S její pomocí lze navštívit i západ Madagaskaru (město Morondava a v okolí pověstnou alej baobabů, rezervaci Kirindy a národní park Tsingy de Bemaraha). Ovšem letecká přeprava v tomto případě není nutná. Do Morondavy se lze dostat i po zemi.
Cestovatelsky náročnější je jih ostrova. Nabízí však jedinečný trnitý buš, ekosystém, jaký jinde na světě neexistuje. Je to velmi suchá a řídce osídlená oblast, takže bývá problém s vodou. I zde se dá cestovat místní dopravou, ale lze jen doporučit vlastní auto (půjčené). Doporučuji navštívit již zmíněnou rezervaci Tsimanampetsotsa, Cap St. Marie – nejjižnější výspu Madagaskaru a dále okolí Fort Dauphinu. Zcela jedinečná je rezervace Andohahela, která na třech svých parcelách nabízí na malé ploše průřez všemi biotopy od nejsuššího trnitého buše až po deštný les. Jih ostrova je dobré začít prozkoumávat buď z Toliary nebo z Fort Dauphinu, kam se člověk může z hlavního města přemístit opět letadlem.

Co doporučíte přečíst si před cestou na Madagaskar? Dějiny Madagaskaru, Rohatý král, o cestě na Madagaskar psal i Gerald Durrell (Aye-aye a já), na internetu jsem našel knihu D. Defoa: A General History of the Robberies and Murders of the Most Notorious Pirates (v angl.). Existuje u nás nějaký překlad malgaškých autorů?
Možná to bude znít podivně, ale to je dost těžká otázka. Před cestou na Madagaskar si lze přečíst zhruba několik tisíc knih a několik desítek tisíc článků. Sloveso „lze“ tu má naznačit čistě teoretickou možnost; v praxi to samozřejmě málokdo stihne. Před lety jsem si začal budovat databázi literatury o Madagaskaru. Brzy jsem však vzdal snahu o kompletní bibliografii a zaznamenávám si pouze díla, která vlastním anebo která jsou opravdu významná a důležitá. Přesto má dnes databáze už přes 11 000 položek.
Hodně asi záleží na tom, oč se člověk zajímá. Botanik či milovník rostlin si pochopitelně prostuduje skvělé monografie o palmách, baobabech či orchidejích. Ten, kdo se zajímá o historii, má k dispozici zase řadu ucelených děl o různých obdobích a aspektech historie.
Většina literatury je ve francouzštině a angličtině, ale i v češtině se najde pár docela užitečných knížek
(a také neobyčejně bohatý a seriozní web – http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar.
Z nedávné doby je obrazově velmi kvalitní publikace:
Beandapa-Kytlová R., a kol., 2007: Madagaskar, laboratoř bohů. Kartografie, Praha;
a také nejnovější zdařilý cestopis:
Lemberk V., 2011: Madagaskar, osmý světadíl. Akcent, Praha.
Staršího data jsou některé další cestopisy:
Fiedler A., 1976: Madagaskar, krutý čaroděj. Mladá fronta, Praha
Hilsenbergr C. T., Bojer V., 1836: Nástin zeměpisný králowstwj Emerriny u prostřed Madagaskaru ostrowu, za celoročnjho přebytj. Krok 3: 337–363
Macek J., 2003: Barbar mezi lidmi. BEN – technická literatura, Praha
Ptáček J., Trávníček J., 1997: Madagaskar. Madagaskar, Jihlava
Šťovíčková V., 1963: Afrika rok jedna. Nakladatelství politické literatury, Praha
Nejlepší je opravdu ten nejstarší, z roku 1836. Václav Bojer byl nejen skvělý botanik, ale i vnímavý pozorovatel. Z jeho textů je patrné, že se mu na Madagaskaru líbilo a měl ho rád, stejně jako lidi, s nimiž se tu potkal. Z některých novějších děl bohužel trochu čiší jistá přezíravost pisatele či neochota nebo neschopnost pochopit úplně jinou kulturu.
S historií Madagaskaru se lze česky seznámit vlastně jen asi na dvou místech:
Hošek P., 2011: Dějiny Madagaskaru, NLN, Praha
Raczyński R., 1966: Počátky států na Madagaskaru / Madagaskar od sjednocení k okupaci / Osídlení Madagaskaru / Madagaskar v období francouzské okupace.
Hrbek I. a kol.: Dějiny Afriky. Svoboda, Praha: 134–142 / 342–354 / 443–452 / 615–626
Žádný překlad současných či nedávných malgašských autorů do češtiny neexistuje. Jednak bývají překládána spíše starší díla – pověsti, báje, legendy, a jednak vlastně přímý překlad z malgaštiny do češtiny existuje, pokud vím, jen jediný (Hošek P., 2003: Dotek prolétajícího motýla. DharmaGaia Praha). Představuje českému čtenáři hainteny, čili starou merinskou poezii.
Příběhy králů Madagaskaru (v originále Tantara ny andriana eto Madagasikara) je prastarý kompilát dávných příběhů. Zčásti popisuje skutečné historické postavy a události, zčásti jde o legendy. Vyšel v mnoha vydáních v malgaštině, francouzštině i angličtině, ovšem jen nemnoho z překladů je kompletních. Nevím, zda je to pro začátek to nejlepší čtení. Jde o text nabitý informacemi a jinotaji, psaný zvláštním jazykem a stylem. Pro toho, kdo nezná podrobně malgašskou historii a kulturu je to vlastně bezcenný text, v němž se rychle ztratí. Asi jako kdyby přijel řekněme Japonec do současných Čech a pokoušel se je poznat pomocí Dalimilovy kroniky. Podobně jako mnoho jiných velmi starých děl si lze Příběhy králů… (ostatně i Dalimilovu kroniku) přečíst na internetu (www.archive.org).

Pavel Hošek (1968),
na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval parazitologii a entomologii. Od roku 1993 je redaktorem přírodovědeckého časopisu Vesmír.
Knižní publikace o Madagaskaru:
Dějiny Madagaskaru (2011, NLN)
Rohatý král (2003, Argo)
Dotek prolétajícího motýla (2003, DharmaGaia)
Zúčastnil se několika přírodovědeckých expedic na Balkán, do Alžírska, Mexika a především na Madagaskar. Napsal o nich mnoho článků, připravil scénáře pro dokumentární filmy o madagaskarské přírodě pro Českou televizi, pořádá a spolupořádá besedy v rozhlase, přednášky a výstavy. Věnuje se studiu malgaštiny, dějinám Madagaskaru a etnologii jeho obyvatel. Autor webových stránek Expedice LEMURIA.