Poušť je pro většinu lidí nepřátelské prostředí, ale v poušti odjakživa žily beduínské kmeny s jejich obdivuhodnou poezií, do pouště odcházeli poustevníci se modlit a být blíže k Bohu, v pouštních oblastech vznikla nejrozšířenější náboženství. Vy jste natáčel v pouštních podmínkách v severní Africe, jaký je Váš vztah k poušti? Prý jste se odcházel do pouště i vyspat, jen tak, pod širák.
Do pouště pod širák jsem nechodil sám, ale spolu s herci, ale hlavně to vše byl originální nápad plukovníka Karla Klinovského, který právě herecké představitele podroboval vojenskému výcviku a technikám přežití. Je fakt, že je to opravdu zážitek. V paměti mně zůstaly hlavně dvě vzpomínky, ta první se týká první noci, kdy přišla menší písečná bouře a já nemohl usnout, protože jsem měl plná ústa písku. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si omotal celou hlavu šálou a ten zbylý písek jsem zuby rozmělnil a snědl. Ta druhá vzpomínka se mě naštěstí netýkala. Na několika klucích si v noci pochutnaly písečné blechy. Trpěli moc. Strašně to svědilo. Ale jinak jsme po celou dobu, tedy bezmála ony tři měsíce, spali ve stanech. Ale celý ten pobyt byl bez přehánění skvělý. Stýská se mi, pokud je to ten správný výraz. Hodně.

A poušť jako místo pro dovolenou, meditaci? Umíte si představit sám sebe a pár velbloudů na týdenním putování?
Poušť je úžasná. Cítíte věky, cítíte čas, který utíká úplně jinak. Technicky vzato utíká pomalu, ale vnitřně ubíhá právě meditativně. Cítíte to hlavně večer, kdy zapadá slunce a vše upadne do tichého očekávání. Ve dne se zdá, že v poušti nemůže snad žít nic, ale právě noc vás rychle vyvede z omylu. Celá ožije, celá se hemží životem. Víte, popravdě dovolená asi pro mě není ten správný výraz. Já přiznávám, že k tomu, abych se tam cítil opravdu dobře, potřebuji něco víc než jen jakýsi čas vyměřený pojmem – mám volno. Já potřebuji jakousi přidanou hodnotu, další smysl a důvod k tomu, abych si to opravdu užil. Velbloudi? Ale ano, párkrát jsem se tam i jinde na nich klátil. Problémy mně to jako starému koňákovi nedělalo. Putování na nich bych bral, ale těch pár dnů by bylo málo. Chtělo by to aspoň měsíc. Pak by to mělo možná právě ten smysl.


Pohoří Tebaga – Tunisko

V časech, kdy přepadávání a unášení lidí nebylo na Sahaře ještě takovým byznysem, patřívala cesta přes Saharu do černé Afriky k vzrušujícím zážitkům. Napadlo by Vás, vzít terénní vůz a vrhnout se do dalekého saharského dobrodružství?
Radši ty velbloudy. V autě by mě to moc nebavilo. Se štábem Tobruku jsme v nich nacestovali tisíce kilometrů – v Tunisku, Maroku, Egyptu a Sýrii. Největší peklo v nich je to, že všichni arabští řidiči mají vždy na plné pecky puštěnou klimatizaci. Pro mě strašná zkušenost.

Poušť nebývá jen mrtvou pustinou, setkal jste se s nějakými jejími obyvateli, s její faunou?
Jak už jsem říkal, poušť žije hlavně v noci. Nejsem, pravda, entomologem, abych dokázal vyjmenovat, co všechno vždycky v noci přilezlo nebo přilétlo do stanu, když jsem nechal svítit. Jinak samozřejmě škorpióni, zmije, pouštní hraboši, ještěrky, ptáci… Tolik asi fauna. Flóra tam, kde jsme byli, byla vlastně jen pomalu taková nula před cifrou. Jen kamení, prach, písek a pár zakrslých křovin.

S kameramanem Vladimírem Smutným v egyptské poušti

Co jí v severní Africe nebo v Afghánistánu český režisér? Pamatujete nějaké místní speciality? Dokázal byste ulovit hada a upéct?
My jsem jedli celkem normálně. Tedy catering byl tuniský a opravdu se snažili. Nouzí jsme opravdu netrpěli. Jídelníček byl převážně evropský s arabskými prvky a ingrediencemi. Co mně opravdu mezi místními specialitami chutnalo, byl chleba upečený v popelu. Čas od času ho upekli naši nomádští dělníci. Ti taky jednou chytili a upekli nějaké písečné zmije. Šly klasicky na pánev. Fakt dobré jídlo. Netuším, jestli bych jí dokázal chytit, nezkoušel jsem to, je to jedovatá potvůrka, která je přes den zahrabaná před sluncem v písku a ven vylézá právě jen na noc, kdy jde lovit. Ale naší opravdovou výhrou byl Michal Hromas – kuchař z Prahy, kterého jsem vzal do štábu. Michal dělal zázraky, i několikrát týdně. Dokázal třeba vykouzlit svíčkovou s knedlíky. Ono to může znít nepatřičně, ale vezměte to prostě tak, že když jste tak dlouho a tak daleko z domova, právě takové věci strašně posilují morál.

Nějaká neznámá historka z natáčení v pouštním prostředí?
Eh, ani ne. Lidé se mě na to častokrát ptají a já upřímně nevím, co na to říct. Každý den se něco dělo. Samozřejmě většina z toho byla spojená s natáčením Tobruku. Většinou je tedy uspokojím historkami o třech pouštních bouřích, které se přes nás přehnaly. No je tedy fakt, že vidět mého asistenta režie, jak se drží stanu a nohy mu plandají ve vzduchu, byl zážitek.

S architektem Honzou Vlasákem na náměstí v Tobruku

Než jste začal točit Tobruk, byl jste sbírat zkušenosti i v Libyi. Jaké máte zážitky z Libye? Předpokládám, že Kaddáfí nebude Váš oblíbenec.
Libye je překrásná země. Vlastně totálně netknutá masovou turistikou. Na cizince tam opravdu moc zvyklí nejsou, i když rok od roku se jejich počet zvyšuje. Kaddáfího režim je klasickou diktaturou. Lidé se bojí a všude vás šmíruje tajná policie. Podobné to bylo i v Sýrii. Ale zpátky k Libyi. Stovky kilometrů čistých pláží, nikde žádný hnusný betonový hotel, žádné turistické farmy na vykrmování turistů, ve vnitrozemí úžasné vysoké hory, pouště, na desítkách kilometrů čtverečních neuvěřitelné a zcela liduprázdné antické památky. Ale třeba samotný Tobruk, kde za války žilo asi 3 000 obyvatel a dnes desetkrát více, není nic moc. Ale hodně tam začali investovat Číňané. Staví hotely, letiště. Tobruk je slavné město. Obranné linie našich vojáků, včetně jednotlivých pevnůstek na perimetru, jsou z větší části docela zachovány. Nám se sice podařilo tam dostat a s architektem Honzou Vlasákem je všechny projít, ale dostat povolení je obtížné. Celá oblast je ještě docela dost zaminovaná.

Při Vašem pracovním nasazení, stačíte sledovat, co se děje ve světě, sledovat zahraniční události, politiku? Od Alžírska po Jemen, nejhůře v Egyptě, arabský lid revoltuje proti zkorumpovaným diktátorským vládám. Vy jste v Tunisku strávil řadu pracovních měsíců, jak vnímáte tamní situaci?
Mě zajímá, co se děje ve světě. Zajímám se o zahraniční politiku a o arabský svět, včetně Středního východu, obzvlášť. Je fakt, že jsem mimo ty země, které jsem už vyjmenoval, byl ještě v Kuvajtu, Iráku a v Afghánistánu. Jinak – vaše otázka zní celkem jednoduše, ale odpovědět na ní jednoduše nelze. Arabský svět, svět islámu a jeho fundamentalis­tických vyznavačů je strašně složitý, specifický, nelze na něj vztahovat naše pravidla a pokoušet se ho jen tak nacpat do našich někdy naivních a často nepoučených představ. Vyhrocení situace v Tunisku mě překvapilo. Kdyby se mě někdo ještě tak před třemi měsíci zeptal, jestli by vůbec byla někdy na pořadu dne změna režimu, poradil bych mu, aby se vrátil na zem. Tuniský režim, stejně jako ten Mubarakův v Egyptě, byly autoritářské diktatury, i když je tedy fakt, že na to, aby dosáhly na Kaddáfího úroveň, by musely mít sakra dlouhé štafle. Mám tam samozřejmě po natáčení Tobruku mnoho známých, píšeme si, držím jim palce. I když se to nakonec vše podaří, vystřízlivění z revoluce bude bolet.

V Sýrii

Belgie, Francie, Nizozemsko, v západní Evropě řeší otázku: Zakázat burky či nikoli?
Burka je něco tak specifického, tak naprosto odlišného, něco tak neuvěřitelně cizorodého pro západní liberální společnost. Zakázat. Určitě. Nevadí mi šátky, ale burky ano. A hodně. My když cestujeme do jejich světa, musíme se přizpůsobit. Vždycky a zásadně. Dodržovat jejich pravidla. Pokud tak neučiníte, máte v některých zemích, pokud tedy nejste někde za plotem v hotelu a o té zemi víte starou belu, fakt problém. Stejně tak bychom měli i my trvat na tom, že chceme, aby i oni dodržovali naše zvyky a pravidla. A tradice zahalování mezi ně, s výjimkou maskovaných zločinců, lupičů a desperátů, opravdu nepatří.

„Starý mořský vlk“ – slyšel jsem o Vás, 40 let na vodě, kterou řeku máte nejraději a která byla nejnáročnější?
Já jsem starým mořským vlkem tak leda v srdci, ale určitě ne v žaludku. Na moři jsem se plavil naposledy před sedmi lety a vlastně celou tu dobu jsem trpěl strašlivou mořskou nemocí. První dva dny jsem myslel, že umřu. A to pocházím z rodiny, kde můj dědeček i táta strávili na moři dlouhá léta… Jasně, vím, jak to myslíte. Na vodě rozumějme na českých řekách. Jo, jo. Poprvé v roce 1968 a od té doby každý rok. Tedy dohromady už 43 let. Miluju to. Přivedl jsem k tomu i všechny svoje čtyři děti. Jen se hodně změnilo. Vltava? Ta už je úplně marná. Nic pro pravověrné vodáky. Od Vyššího Brodu dolů až ke Krumlovu chybí na březích už jen houpačky a pouťové střelnice. Co tam tedy nechybí, pak mraky opilců a jednodenních pádlařů, kteří neustále padají do vody. Vršek nad přehradou je prima, celý Mrtvý luh je úžasný. Otava je furt dobrá, Lužnice taky někdy vyjde, zvlášť Stará řeka kam nikdo už moc nejezdí… Jinak náročná je každá, zvlášť když je vyšší stav vody. A když jí je zase málo, tak je to to samé. V obou případech si můžete do lodi udělat díru jako vrata.

Létáte rád? Pamatujete si např. s jakou leteckou společností jste kam letěl?
Nijak zvlášť. Na létání je prima, že jste tam relativně rychle a co vás fakt štve, že není kam si dát nohy. Jinak, já nevím s kolika leteckými společnostmi jsem letěl, počítám, že asi se všemi mezi těmi hlavními, ale taky jsem letěl s několika vyloženě pofidérními, kdy se při pohledu na stav letadla snažíte zapuzovat různé nepříjemné myšlenky.

Podvečerní práce nad scénářem – Tunisko, Tebaga

Prý máte rád vlaky, již od dětství. Máte v tomto směru nějaký cestovatelský sen, nějakou slavnou železnici? Hidžázskou? Orient Express? Norskou Raumabanen? Švýcarský GlacierExpress? Transsibiřskou železnici?
Výraz vlaky není přesný. Já miluju parní lokomotivy. Ten úžasný výtvor lidské vynalézavosti mechaniky a strojařiny. Orient Express? Ano! Ale ne dnes. Muselo by se psát 19. století, vlak by právě překračoval hranice mezi Evropou a Asií… Ne, ta romantika už je nenávratně pryč.

Minulý rok proběhla v médiích zpráva, že jste získal práva na zfilmování knihy Nabarvené ptáče. Jaký je dnes vztah Poláků k této knize, kterou si díky komunistické cenzuře nemohli desetiletí přečíst a která polské venkovany v době 2. světové války nevystavuje příznivému světlu?
No, věru složitá otázka. Vztah Poláků k Nabarvenému ptáčeti a k jeho autorovi Jerzy Kosińskému je odrazem vztahu ke své minulosti, ke svému proklamovanému a taky realizovanému antisemitismu a v tomto ohledu i odrazem temných kapitol z knihy své historie. Ano, kniha byla za komunistů zakázaná, ale to není to podstatné. Podstatné je to, co reálně popisuje a co není, jak si někteří myslí, výplodem autorovy vyšinuté mysli. Není ale možné jen tak jednoduše říci, že všichni Poláci jsou takoví nebo makoví. Jasně, dodnes se můžete setkat s katolickými ortodoxy, kteří by vás nejraději ukřižovali, když jim připomenete, že Ježíš byl Žid. Ale na druhou stranu existují v Polsku spousty lidí, kteří se upřímně snaží to nepříjemné, a v současné době už neodpovídající, stigma antisemitského národa vymýtit. Nabarvené ptáče je ale složité téma. Ta kniha není o antisemitismu, o holocaustu, o transportech, o lágrech, o válce, ta kniha je zpráva o stavu lidské duše, o předsudcích jako takových, o principu jakékoliv odlišnosti kteréhokoliv člověka, která nakonec vždy vede jen a jen k tragédii…

Václav Marhoul, producent a režisér, vystudoval produkci na FAMU, před rokem 1990 byl asistentem produkce na Barrandově, hercem divadla Sklep, věnoval se i produkci pro divadelní spolek Pražská pětka, v letech 1990–1997 generální ředitel Filmového studia Barrandov (s krátkou přestávkou). Po odchodu z Barrandova založil produkční společnost Silver Screen, kterou řídí dodnes. Režíroval filmy Mazaný Filip (2003) a Tobruk (2008), ke kterým napsal i scénáře.

Fotografie pro rozhovor poskytnuty Václavem Marhoulem.