Začněme příletem do Bhútánu, letiště v Paru je považováno za jedno z nejtěžších na světě. Jaké je přistání v Paru?
Přistání v Paru je náročné, ale bezpečné, vždyť od otevření letiště někdy v osmdesátých letech nedošlo k jediné fatální nehodě. Je pravda, že velké letadlo Airbus 319 nemá během přistání příliš manévrovacích možností, protože přibližně 15 minut před přistáním musí vletět do údolí mezi hory, které dosahují nadmořské výšky mezi čtyřmi až pěti tisíci metrů. Takže najednou jsou z okének letadla nečekaně blízko vidět svahy hor, stromy, domy, políčka a na nich pracující zemědělci, kteří jsou vlastně nikoli dole, ale ve skutečnosti nad přistávajícím letadlem. Pilot těsně před přistáním provádí několik prudkých manévrů a nepříjemné je, když přijde protivítr – což se mi již párkrát stalo, protože v poslední době létám do Bhútánu často – a letadlo to nadzvedne. Najednou místo přistání se naplno rozeřvou motory a letadlo stoupá na další otočku. Už jsem si dávno zvykl na to, že kolem sebe vidím tak blízko kopce, ale skutečně dostávám strach, když je zataženo a ty kopce vidět nejsou, protože dobře vím, že tam jsou.

Když po přistání cizinec poprvé vystoupí z letadla na letišti v Paru, jaké jsou jeho první dojmy?
Pokud bych srovnával s jinými letišti v jižní a jihovýchodní Asii, mezinárodní letiště v Paru je velikosti menšího nádraží a hned, jak vystoupíte z letadla, otevře se vám výhled na krásný hrad Paro Dzong. Z velkého plakátu se na cestující, kteří právě přiletěli do Bhútánu, usmívají civilně oblečení král s královnou a proces odbavení a dalších formalit proběhne v pohodě. Bhútánci jsou nesmírně milí a přátelští lidé, takže už první dojmy po přistání jsou pozitivní.

Běžně se uvádí, že Bhútán není pro individuální turistiku zemí zaslíbenou, kladou tamní úřady nějaké překážky individuálním turistům?
Individuální turistika není problémem, až na jedinou věc – peníze. Přestože je rozšířená informace, že Bhútán uděluje omezený počet turistických víz, není to pravda, vydává je neomezeně, ale je nutné zaplatit cenu oficiálního turistického balíčku, který je pro jednoho člověka oficiálně nastaven na 250 dolarů za den. To je vlastně jediný limit. Na druhou stranu, do tohoto balíčku jsou zahrnuty všechny služby, které cizinec v Bhútánu bude využívat a to na vysoké úrovni, především ubytování, stravování, doprava s řidičem, průvodce a veškeré vstupy. Takže se už vlastně v Bhútánu turista nemusí o nic dalšího starat.

A jak tento proces probíhá?
Nejdříve je nutné kontaktovat bhútánskou cestovní kancelář a s ní dohodnout program, může to být pobyt ve městech i náročný trek v horách. Cestovka navrhne hotely, dopravu, samozřejmě poslední volba je na turistovi, hotely se dají najít na internetu a lze tedy vybírat. Když potvrdíte koupi, musíte zaplatit plnou cenu na účet té cestovní kanceláře, která následně zažádá o vaše vízum. Poté přijde potvrzení, že vízum bylo schválené a razítko do pasu dostanete vlastně až na letišti nebo na pozemní hranici, kdybyste jel po zemi.

Silnice v Bhútánu, představuji si serpentinu za serpentinou klikatící se vysoko v horských průsmycích. Bhútánci se prý nepřipoutávají v autech, aby mohli v případě nebezpečí vyskočit, takže jízda mikrobusem po horských silničkách… to musí být pořádný stres.
Bhútán vlastně protíná jediná silnice od východu na západ a je to docela dobrodružná jízda, protože cesta je často doslova vytesaná do skály. Takže si představte – nad autem nahoru je několik kilometrů svah a dolů také, vteřina mikrospánku a už jenom dlouho padáte. Nejeden zřícený automobil jsem viděl, ale vzhledem k tomu, že silnice jsou zatáčka za zatáčkou, motoristé jsou pozorní a mikrospánek tolik nehrozí. Auta se pohybují průměrnou rychlostí maximálně 25 km za hodinu, rychleji se na těch úzkých silničkách jet nedá. Bezpečnostní pásy opravdu Bhútánci nepoužívají, ale jsou příliš optimističtí v tom, že by stihli z padajícího auta vyskočit.

Kdysi jste napsal článek o zemi velkých penisů, o „magickém blesku moudrosti“. Skutečně jsou Bhútánci tolik sexuálně nevázaní? Prožívá Bhútán západní šedesátá léta?
Ano i ne. Sexuální nevázanost je poměrně běžná v Tibetu a u tibetských etnik v Nepálu, je to dané tím, že jejich buddhistické náboženství učí individuální zodpovědnosti, zatímco v indické kultuře je jednotlivec součástí společenství, především své rodiny, a cokoli dělá, podléhá nějakým způsobem schvalování právě rodinou. Šedesátými léty bych to nenazval, ale v tibetských kulturách jedinec zodpovídá sám za sebe, což je hodně podobné tomu, jak vnímáme individuální zodpovědnost u nás na Západě. Je pravda, že nejoblíbenějším sportem bhútánských mladých mužů je tzv. noční lov, který spočívá v tom, že si mladík vyhlédne nějakou dívku, většinou jí vyšle jakýsi signál, a když na něj děvče pozitivně reaguje, on už ví, že si má prohlédnout dům, zjistit v jakém okně bydlí, přistavit žebřík a v noci přijít a doufat, že nevzbudí její rodiče.

Bhútánci zvířata nezabíjejí, ani komára neplácnou, ale maso jedí, prý ho dovážejí z Indie.
Ano, v zemi nejsou žádná jatka, ale v současnosti už úřady uvažují o jejich zřízení, protože spotřeba masa je v Bhútánu poměrně velká. Lidé, kteří chovají dobytek, musejí zvířata dopravit do Indie, tam je muslimští řezníci porazí a oni si odvezou maso zpět do Bhútánu. Už na první pohled je to komplikované a dost neefektivní, takže se to řeší. V tibetském buddhismu je to vnímáno tak, že když zvíře někdo porazí, jde hřích za ním, nikoli za tím, kdo ho poté konzumuje.

Bhútánci rádi pálivá jídla…
Nejtypičtějším bhútánským jídlem jsou chilli papričky v sýrové omáčce s rýží. Typický Bhútánec je na tom pálení tak strašně závislý, že když týden chilli papričky nemá, začíná cítit výraznou touhu po domově. Já jsem v nedávných dnech cestoval po Nepálu se svým bhútánským kamarádem a přestože i tam se jí dost pálivá jídla, jemu to nestačilo. Takže si vždy objednával k nepálskému dalbhátu čerstvé chilli papričky, které k jídlu ukusoval. Chilli papričky mají rozdílnou pálivost od mírné, které se dají i pro Evropana běžně jíst, až po opravdu hrozivě pálivé.

Jaký byste doporučil itinerář pro dva týdny v Bhútánu?
Dva týdny jsou přibližně správná délka pro pobyt v Bhútánu. Já bych pro někoho, kdo přiletí poprvé, kombinoval poznávání místní zachovalé kultury a trek v horách. Jeden týden věnovat poznání Para, vyrazit do hlavního města Thimphu, které se více a více podobá moderním městům, zavítat do nádherného údolí Punákha, kde bylo dříve hlavní město země a hrad, ze kterého vládl král až do 70. let minulého století a skončit v ledovcovém údolí Póbdžika, kam se dá dostat autem a dodnes to tam vypadá jako ve středověku. A toto poznávání zakončit týdenním trekem k posvátné hoře Jomolhari, která se tyčí na bhútánsko-tibetské hranici a je to takový pravidelný homolovitý kopec. Po třech dnech tůry v horách se dostanete k ledopádu, kde je jedno z nejkrásnějších tábořišť v celém Himálaji. Přes průsmyk v nadmořské výšce kolem 4800 metrů se okruhem vrací zpět do Para, celý trek je nádherným zážitkem ve vysokých horách.

Předpokládám, že i podobný trek je v ceně 250 dolarů na osobu, kterou turista dopředu platí.
Ano, v ceně je transport zavazadel na koních, stany, kuchař, průvodce, pomocný personál, který staví stany, kope latríny, je to tedy pojaté dost luxusně. Na tábořišti se postaví i jídelní stan, plynové lampy, které zároveň hřejí, ihned je připravený čaj, sušenky, káva, kuchař vaří večeři o třech chodech. Kuchaři i v horách v těchto podmínkách dělají mnohdy zázraky a vaří lépe než v restauracích. A před spaním se průvodce zeptá, jestli chcete do spacáku termofor, protože noční teploty klesají k minus deseti.

Jeden z nejnáročnějších treků na světě je Snowman Trek, přibližně 300 kilometrů za asi tři týdny. Jaký je Snowman?
Je skutečně slavný a skutečně náročný. Vychází se z centra Para, končí v centrálním Bhútánu v údolí Bumthang a na jeho trase je 14 průsmyků ve výšce přes 5000 metrů. Často se spí na sněhu, proto jméno Snowman. Odhadem polovina lidí ho nedokončí, ale nebývá to vždy kvůli fyzické náročnosti. Trek je časově dlouhý a má velkou nevýhodu, lze ho totiž absolvovat pouze v krátkém časovém úseku od poloviny září do konce října, kdy už začínají sněhové vánice, pokud nasněží v průsmycích, hrozí uvíznutí v horách. A naopak, když se začne brzy v září, kdy ještě úplně neskončil monzun, může první část treku propršet. Z tohoto důvodu já tento dlouhý trek nedoporučuji, spíše než pohoda to může být stres a utrpení. Doporučuji ale tzv. Malý Snowman, který se jde též z Para a končí se v udolí Punákha. Malý Snowman má tři průsmyky přes pět tisíc metrů a tři údolí, která jsou naprosto odlišná, a lze ho absolvovat v jarní i podzimní sezoně.

Často čítávám, že do Bhútánu ještě nepronikla západní móda a kultura, že v zemi nejsou fastfoody, dokonce ani kina. Jak se projevuje vliv Západu?
Do jisté míry to platí, v Bhútánu nenajdete McDonald´s ani Pizza Hut, to ovšem neznamená, že by byly v zemi zakázané, spíše pro tyto řetězce není tamní prostředí podnikatelsky zajímavé. Kina ovšem v Bhútánu jsou, v Bhútánu se produkuje několik desítek filmů ročně, promítají se především indické bollywoodské filmy. Mladí Bhútánci, kteří vyrůstají v době televize a internetu, žijí moderně, mají dobrý kontakt se světem a přehled o tom, co se na Západě děje. Do jisté míry se v Bhútánu dodržuje tradiční kultura a starý architektonic­ký styl.

Obyvatelé Bhútánu chodí v tradičním oblečení gho, nebo se tak oblékají pouze během svátků a při slavnostních příležitostech?
Tradiční oděv se na vesnicích nosí zcela běžně a ve městě do zaměstnání. Takže úředníci, kterým u nás říkáme bílé límečky, mají tradiční úbor jako pracovní dress code, týká se to státních institucí i soukromých firem. Gho je takový župan pro muže, ženy nosí oděv nazývaný kira, což je zavinovací sukně s hedvábnou halenkou. Jakmile skončí pracovní doba, i úředníci se doma převléknou do obyčejných triček a kalhot dle západní módy, a vyrazí večer na diskotéku či karaoke. Tradiční oděv se očekává také v případě, že jde Bhútánec na úřad o něco žádat či něco vyřizovat. Na slavnostech nosí gho všichni.

Vstupuje každý Bhútánec na nějakou dobu do kláštera?
Ne, do kláštera se odchází na celý život. Pro rodiče je jednou z nejvýznamnějších náboženských zásluh, když pošlou jedno ze svých dětí do kláštera a to se stane mnichem. Rodiče poté klášter i potomka po celou dobu jeho života podporují a přejí si, aby v klášteře strávil celý život. A většina tam i celý život zůstává, přestože jsou chlapci, kteří vstupují do kláštera v pěti letech a po nějakém čase si v teenagerském věku uvědomí, že jim takový život nevyhovuje a z kláštera odejdou. To bývá pro rodiče těžké zklamání. Bhútán má kolem čtyř tisíc mnichů, tzv. celibátních, kteří jsou součástí hlavní školy tibetského buddhismu a dalších asi deset tisíc, kteří jsou tzv. ženatí, mají nižší formu zasvěcení a slouží na vesnicích obřady pro běžné vesničany, kteří by nedokázali uživit ve své lokalitě klášter. Většina klášterů je cizincům přístupná, pouze některá centra vyššího buddhistického vzdělávání zůstávají nepřístupná.

Jaký je klášter Taktsang Palphug, kterému se říká Tiger Nest?
Vyrazit do Bhútánu a nenavštívit Tygří hnízdo by bylo opravdu velkým selháním. Je to úžasný klášter postavený na skále 800 metrů nad údolím, celý výlet tam i zpět zabere pět hodin, výškový rozdíl je asi 600 metrů. Nikdy nikdo návštěvy tohoto kláštera nelitoval. V klášteře ale není možné se ubytovat, nezasvěcení lidé nesmějí v klášteře přespat.

Jak jsou Bhútánci zběhlí v angličtině?
Většina Bhútánců hovoří téměř plynule anglicky. Důvodem je, že národním jazykem, kterému se říká dzongka, tradičně hovořilo tak dvacet procent populace na severozápadě země. V Bhútánu je na dvacet různých jazyků, lidé by se nedomluvili, takže ve školách je vyučovacím jazykem angličtina. Dzongka se vyučuje hodinu denně. Značná část obyvatelstva jazykem Dzongka nehovoří, neumí v něm číst a psát, takže angličtina je hlavním dorozumívacím jazykem.

Vy jste si užil i královskou svatbu a dokonce hovořil s králem…
Královský pár byl oddán ve starém královském městě Punákha. Já jsem tehdy cestoval z Thimphu právě do Punákhy a do vesnice Lobesa jsem dorazil v čase, kdy lidé čekali na příjezd královské kolony. Ta projížděla vesnicemi, král v každé vystoupil, prošel se vesnicí a přijímal gratulace od svých poddaných. Často se zastavil, aby prohodil pár slov, to platilo i u cizinců. Tehdy jsem byl se skupinou deseti českých turistů, kteří se rozptýlili na vzdálenost asi sto metrů. A král se u každého postupně zastavil, zeptal se, odkud je, a vždy se dozvěděl, že z České republiky. Pamatuji, že královna pochválila Prahu, kdysi slyšela, že je to nádherné město. Asi o dva týdny později jsem se dozvěděl, že Bhútán plánuje otevřít v Praze amsbasádu, no, nakonec z toho sešlo.

Bhútánci vytvořili známý index štěstí… jsou Bhútánci šťastnější než jiné národy, nebo je to součást státní propagandy?
Vše vlastně začalo řečí nastupujícího krále k národu, v níž prohlásil, že jeho země nebude usilovat o co nejvyšší HDP, ale co nejvyšší domácí štěstí. A agilní bhútánští úředníci se této myšlenky chytli a došli k závěru, že je potřeba vymyslet nějaký způsob, kterým se bude míra štěstí zjišťovat a určovat. Za dobu, co úřad existuje, proběhla dvě dotazníková šetření, z nichž se došlo k závěru, že Bhútánci jsou šťastní a míra štěstí se zvyšuje. A jaká je realita? Minulý rok se Bhútán stal asi 30. zemí s nejvyšším počtem sebevražd a jejich počet za posledních 30 let opravdu dramaticky vzrostl. Proč k tomu dochází, na to už dotazník štěstí nedokáže odpovědět, musí se zkoumat konkrétní důvody. Mj. že mladí lidé, kteří jsou vzdělaní a mají dobrou kvalifikaci, nenajdou pracovní uplatnění. Dříve každý Bhútánec, který vystudoval, odcházel pracovat do státní správy, jenže ta už v současnosti není schopna vzrůstající množství vzdělaných mladých lidí zaměstnávat a soukromých firem není tolik, aby byla práce. Studenti ve školách jsou pravidelně testováni a ti, kteří neuspějí a snižují se jim šance na další vzdělání a do života, jsou ve stresu a řeší ho i sebevraždou. Zemědělci nejsou schopni prodávat produkty, které dříve šly běžně na odbyt, protože se dováží levná zelenina z Indie, která je nejen levnější, ale i kvalitnější. Můžeme tedy hovořit o nejšťastnější zemi na světě? Bhútán má efektivní vládu a byrokratický aparát, který se s problémy země vyrovnává podstatně lépe než její nejbližší sousedé, ale jinak to štěstí je nádherná… řekněme vize.

Jak se Bhútán vyrovnává s etnickými výbuchy Lhotšampů na konci minulého století?
V Bhútánu žije poměrně početná skupina lidí nepálského původu, kterým se říká obecně Lhotšampové. Je to mnoho různých etnik, jejichž předkové přišli v období od konce 19. století až do 50. let minulého století do úrodných jižních oblastí Bhútánu. Tito lidé žili s Bhútánci v poměrně dobré harmonii, ale přesto odděleně. Na začátku 80. let se Bhútánci pokusili tuto skupinu asimilovat a to metodami ne právě promyšlenými, které utlačovaly jejich původní nepálskou kulturu. To na přelomu osmdesátých a devadesátých let vyústilo v masivní protesty. Reakce bhútánské vlády byla hodně represivní, rozkazy pravděpodobně nepocházely přímo od krále, ale místní administrace využila situaci k zastrašení lidí. Na sto tisíc Lhotšampů tehdy uprchlo ze země. V současnosti už Nepálci opět sedí ve vládě, zastávají vysoké funkce v armádě i u policie, nepálština je poměrně často používaný dorozumívací jazyk, Nepálci vlastní spoustu obchodů atd. Zbývá vyrovnat se s těmi uprchlíky, v Nepálu ještě žije v uprchlických táborech na 30 tisíc lidí, zbytek byl přesídlen především do USA. V Bhútánu fungují demokratické volby, takže v těch příštích lze očekávat, že nepálská karta bude hrát roli, že hlasy Nepálců budou požadovat prošetření starých událostí. V posledních dvou volbách nebyla tato minulost tématem, ale nepálská komunita už se bude cítit v příštích volbách dostatečně silná, aby se hlasitě ozvala.

Michal Thoma (1979),
fotograf, publicista. Absolvoval obor kulturologie na FF UK. Jeho reportáže z Nepálu, Bhútánu, Thajska, Kambodže, Barmy, Indie a dalších zemí byly uveřejněny v českých médiích jako je Koktej, Lidé a země, Týden a další. Je spoluautorem textů a fotografií ve velké encyklopedické knize Příběh čaje (Argo 2002), též výrazně přispěl do cestopisu z Nepálu Pod hradbou Himálaje (Mladá fronta 2005) a do knížek Tři kroky k nirváně a Ostrov čaje (obojí Argo 2010). Fotografie Michala Thomy oživily i výstavu Bhútán – země blízko nebe, která právě probíhá v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur v Praze.

Další článek o Bhútánu:
Slavomír Pískatý: Bhútánci zvířata nezabíjejí, ale maso jedí