Route 66 byl pro Vás naplněný sen, jehož příprava trvala – dle Vašich slov – tři roky. Poraďte těm, kteří by podobný sen rádi uskutečnili také, co je třeba k jeho naplnění? A navíc k vydání takové knihy…
Především chuť a peníze. Vlastně hodně chuti a hodně peněz. A hodně fyzických sil, protože jsem s kolegy najezdil po 11 státech USA 8200 kilometrů během 26 dní, my jsme totiž nejezdili pouze po Route 66, ale i dalších legendárních místech země. A představte si, že jedete-li ve stopách historie, tedy z východu na západ, bude vám v letním období většinu dne pražit slunce přímo do obličeje. To je drsná zkušenost. Například v žáru Death Valley bylo 56 stupňů ve stínu, 71 stupňů na slunci. Jedině tím, že expedice byla dobře připravená, proběhla bez větších kolizí.

Jaká byla hlavní náplň příprav?
Nebylo to jen dát dohromady peníze, ale… mj. vyřídit nakoupení motocyklů v USA. Mně přišlo stylové projet Route 66 na motocyklu, na Harley-Davidson, ovšem někteří kolegové dali přednost japonskému či italskému stroji. Mnohem levnější je zapůjčení či zakoupení automobilu, ale to už není to pravé. Spíše je to taková salonní jízda.
První zásadní rozhodnutí bylo, zda jet na vlastních motocyklech, nebo si motocykly v USA půjčit, nebo koupit. My jsme nakonec zvolili tu poslední variantu. Dostat vlastní motocykl z Evropy do USA není vůbec jednoduché, především jsem narážel na problém zvaný homologace, tj. nekompatibilita s americkými zákony. Nejistota, že bychom přiletěli do Chicaga a na překladišti zjistili, že tam sice máme motocykly pěkně vyložené, ale že na nich nesmíme jet kvůli čemukoli, ta byla rozhodující. A půjčení motocyklu včetně pojištění bylo nesmyslně drahé, cena vylétla i proto, že bychom motocykly vraceli na druhé straně kontinentu, jen tou vzdáleností vzrůstala o desítky procent.
Největší komplikací nákupu strojů byl americký zákon, který neumožňuje cizincům motocykly koupit, takže jsme je museli koupit na třetí osobu, na amerického rezidenta. Ale trvalo půl roku, než jsme vyřešili právní záležitosti. To abychom měli my krytý náš majetek a na druhou stranu, aby byla kryta i ta třetí osoba, kdybychom například způsobili během cesty něco vážného. Samotná koupě motocyklů byla hodně dramatická. Na burze prodeje motocyklů to probíhá strašně rychle, na rozhodnutí jsem měl pár minut a v podstatě poskrovnu informací. Pouze malý obrázek na mobilu, ze kterého nebylo příliš co vyčíst. Nakonec překvapivě nejlevnější a nejjednodušší bylo odeslání strojů domů do ČR lodí v kontejnerech. Zakoupili jsme i expediční vozidlo, postarší van Chevrolet, který nám byl základnou v případě potíží.
Protože jsme projeli i pouště a odlehlé oblasti, kde byl minimální provoz, museli jsme být dobře připraveni na jakákoli zdravotní rizika. Sestavili jsme si proto ne lékárničku, ale spíše pořádnou lékárnu včetně léku Tamiflu proti tehdy hrozící ptačí chřipce.
Takže za ty tři roky příprav eviduji v počítači zhruba 700 emailů, které mi stálo za to zálohovat, další stovky a stovky emailů jsem neukládal. Navíc jsem prostudoval tisíce stran textů, nejen o Route 66, ale také o místech, kterými jsme projížděli. Objevil jsem tak informace, o kterých se nezmiňují ani americké publikace, například, že hlavní úseky Route 66 ve státech Missouri a Illinois financoval Al Capone, kterému stavba silnice urychlila pašování alkoholu. Představte si, že zastavíte u staré benzínky ze 30. let, to byla místa, kde docházelo k tehdy nezákonnému obchodu s alkoholem, a vnímavý člověk tam úplně slyší to cinkání lahví, které se překládaly z auta na auto, to je jedna z kapitol amerických dějin.
Mimochodem, cestu po Route 66 lze jednoduše zakoupit např. u německých cestovních kanceláří, které za poměrně solidní ceny, v nichž jsou zahrnuty různé množstevní slevy a dohody s půjčovnami, připraví celou trasu a základní pohodlí. Navíc, když se něco stane, řeší to cestovka. To ovšem bude vyhovovat těm, kteří chtějí Route 66 „pouze“ projet. Chcete-li prožít expedici a dobrodružství, být mezi lidmi, je to jiné.
Ty tři roky znamenaly i shánění co nejserióznějších informací o původní trase, která přestala existovat. Ani Česká asociace Route 66 podrobnou trasou nedisponovala a americké prameny se rozcházely. V současnosti se ale situace mění k lepšímu. Když si rozkliknete odkazy týkající se Route 66, které v závěru své knihy uvádím, tak se dozvíte téměř všechno. Co nevynechat, kde přibrzdit, najdete i sofistikovaně zpracované itineráře.

Je v současnosti trasa přehledně značená?
Všude narazíte na hnědé cedule na výšku, na nichž je napsáno Historic Route 66. Trasu je ale potřeba jistit prostřednictvím GPS. Leckde mohou být totiž cedule poničené či ukradené. Nicméně, dá se podle nich absolvovat trasa z Chicaga až do Los Angeles. Juan „Angel“ Delgadillo jako první vytyčil v roce 1988 trasu, která vedla Arizonou. Ostatní státy, přes které Route 66 vede, jeho značení převzaly. Současná cesta ovšem nevede přesně v trasách z 30. let, to byste museli jezdit i v polích a od ranče k ranči. My jsme ale absolvovali právě trasu, která se co nejvíce blížila té staré historické.

Střetne se na Route 66 člověk opravdu naplno s americkou historií? Je to návrat do šedesátých či dokonce třicátých let minulého století?
V případě, že se s tou historií chce někdo potkat, možností je nekonečné množství. Od starých benzínek, auťáků, až po muzea, v nichž je vše o historii Route 66. V každém státě po trase je nejméně jedno takové muzeum, a je-li čas, dá se v nich strávit nejen několik hodin, ale i celý den. Jenže my jsme měli expedici tak našlapanou, že jsem si nemohl vychutnat mnohá místa tak, jak bych si je vychutnat chtěl. Navíc nás bylo včetně doprovodu celkem devět a devět lidí je devět pohledů na každou věc.

Kde je srdce Route 66?
Restart už mrtvé silnice odstartoval Juan „Angel“ Delgadillo ze Seligmanu. Jeho příběh by vydal na samostatnou knihu. Američané tak považují Seligman za nevyhlášené hlavní město Route 66. V Evropě jsou fakta kolem Delgadilla ještě v podstatě neuchopená.
A co bylo z mého pohledu nejhezčí? Já jsem prožil Route 66 jako celek. Bylo fascinující projet tu silnici ve stopách 30. a 60. let, ve stopách Steinbeckových Hroznů hněvu, statisíců lidí, kteří se během Go West vydávali dále na Západ. Záleží na vnímavosti každého člověka, co prožije na Route 66. Pro mne to bylo báječné dobrodružství, naživo jsem procházel svým dětstvím, protože právě tehdy jsem o všech těch místech četl.
Jednoduše – Route 66 má své kouzlo v každém státě, v každém úseku. A historii. Vždyť nejzachovalejší úsek Route 66 je ve státě Arizona mezi městy Williams a Kingman, protože soudní pře několika majitelů zpozdila výkup pozemků, takže stavba nové silnice se opozdila. Když jsem stál na hranici mezi Illinois a Missouri na slavném železném mostě Chain of Rocks, v tom vlhku uprostřed gigantické Mississippi, nutně si člověk položí otázku, jak se někdy kolem roku 1850 dostávali lidé na druhou stranu. Vůbec si nedovedu představit, že bych tu řeku přeplaval nebo se přes ní dostal na nějakém primitivním plavidle s povozem, kravami, koňmi. A ty neuvěřitelně rozlehlé plochy, Llano Estacado, tam vidíte na každou stranu snad 150 km. Já si představoval, jak ty nekonečné dálky nejedu na motocyklu, ale na koni, kolik mohl jezdec tehdy ujet, kde se napil, najedl, co všechno musel mít sebou, co to obnášelo, dostat se přes tu obrovskou planinu. Opakuji, kouzlo Route 66 je na každém úseku.

Píšete, že jsou to hlavně lidé kolem silnice, kteří udělali z Route 66 to, čím je. Jací jsou lidé na Route 66?
„Jo, byl jsem v New Yorku, odpovídají mnozí na otázku, zda byli v Americe (budu v rozhovoru používat výraz Amerika, protože se u nás běžně používá). Jenže, jak známo, New York není Amerika. Velká města v Americe si žijí vlastním životem. Ale osmdesát procent Ameriky, to je venkov, kde jsou lidé naprosto odlišní, v dobrém i zlém. Co Američany charakterizuje? Především jsou hrdí na to, že jsou Američané. Mohou mít oprýskaný dům, nepřidělaný okap, deset let neobdělávaný záhon jahod, ale v tom záhonu stojí stožár s vypranou a nažehlenou americkou vlajkou. Charakterizuje je nejen sounáležitost s Amerikou, ale také jednoho s druhým. Byli jsme nejednou překvapeni, jak nezištně a ochotně nám neznámí lidé pomáhali, což se nedá srovnávat s evropskými poměry.
Navíc, motorkář, to je v Americe pojem a každý se jim snaží vyjít vstříc. I motorkáři mezi sebou jsou přátelštější a kolegiálnější, než je tomu v Evropě. Dám příklad. Kdysi jsem u nás oslovil Harley-Davidson klub, že bych se s nimi někdy rád projel. Odpovědí bylo, že to nejde, že jsou uzavřená společnost, nejprve musím zaplatit členské příspěvky a dva roky čekat, ti kluci se fakt zbláznili. V Chicagu jsme se hned první den sešli s prezidentem tamního Harley-Davidson klubu a druhý den s námi ti místní kluci jeli dvě stě kilometrů s vlajkami na zádích motocyklů, z Grant Parku jich vyjelo patnáct. V Americe je Harley-Davidson opravdový životní styl. Tady v Evropě, nechť se na mě kovaní harleyáři nezlobí, je to mnohdy velká lakýrka. Když se vrátím k lidem na Route 66, také jsme zažili negativní zkušenosti, mj. jednu neděli se opilí farmáři pokusili vyvolat s námi bitku v baru, ovšem další přítomní místní tomu zabránili.
Mimochodem, v knize používám slova černoch a indián, což je v Americe naprosto nepřijatelné. Černoch je pejorativum, říká se Afroameričan, indián je Native nebo First Nation. Čítával jsem ale knihy, kde se psalo o černoších a indiánech, na ty v mé knize navazuji.

Route 66 vede přes několik indiánských území, jaká byla indiánská setkání?
Spojené státy vracejí indiánům poměrně rozsáhlá území. Jenže ti lidé byli zvyklí žít odlišným způsobem života, výsledkem je mnohdy alkoholismus, drogy a z toho vyplývající vysoká trestná činnost. Indiánská setkání tak většinou nebyla úsměvná, naopak rozporuplná až lítostivá, člověk měl dříve představu o nezlomeném hrdém národě, realita je ovšem jiná. Nejvíce to nechávám zaznít v příběhu „Indiánská babička“, z něhož si každý může odnést tu obrovskou nostalgii. Vzpomínám, že moje manželka si chtěla koupit malovaný džbánek, na němž je symbol indiánského božstva Kokopelli – předkloněná postava hrající na flétnu. Oslovil jsem proto indiánskou ženu, chtěl jsem být vstřícný a pozdravil jsem ji indiánským pozdravem kata-ma-hu s od srdce zdviženou pravicí. Jenže žena se zamračila, něco vyštěkla a zmizela. U druhé ženy se to opakovalo. Pak se objevil starý pán, samá vráska a dýmka v ruce, strašně se smál mému vysvětlování, a že to sice je indiánský pozdrav, ale apačský a s těmi že Navahové tisíc let válčí. V knize také popisuji, jak žijí dnešní Navahové na území Monument Valley. Není to veselé čtení.

Grand Canyon, Death Valley, Yosemite NP, Sunset Crater, kde Vás příroda nejvíce oslovila? Průjezd přes Death Valley, vyprávějte. Nazýváte to tam Luciferovým dechem, to těch 71 stupňů na slunci?
Byl jsem ohromen rozsahem toho, co příroda vytvořila na území dnešních USA. Každé z těch zmíněných míst je úchvatné. Hodně se v knize rozepisuji o Grand Canyonu a právě Death Valley. Kdo ho na motocyklu nezažil, stěží pochopí, byl to opravdu prubířský kámen expedice. Projeli jsme ho z jihu na sever, tedy skoro 300 km, měli jsme rukavice, ale stejně jsme drželi páky na motocyklech jedním prstem, protože se nedaly uchopit, jak byly rozpálené. Na nádrži bychom usmažili volské oko během několika vteřin. Nedalo se jet rychleji než třicítkou, ten děsivý žár by svléknul kůži z obličeje, jak se uvádí na propagačních materiálech. Později jsme se dozvěděli, že v den našeho průjezdu se teplota vyšplhala pouhý jediný stupeň pod rekordních 57,1 stupňů Celsia z roku 2001. Na slunci neuvěřitelných 72 °C.
Ten den vydal tamní šerif doporučení, aby nikdo do Údolí smrti nejezdil, protože ty extrémní teploty se očekávaly. Nebylo to nařízení, ale doporučení. Jenže když v Americe šerif něco řekne, je to dogma. A nás mu hned práskla obyčejná pošťačka, která se ptala, kam jedeme a my popravdě odpověděli. Šerif byl do pěti minut u nás, naštěstí se s ním dalo mluvit. Vyjmenoval jsem mu, kudy a kam míříme, že tam nejsem poprvé a ta místa znám, vysvětlil jsem mu, že máme stovky litrů vody, dostatek benzínu, že jsme vážně perfektně připravení. Tak nás pustil a jen požádal, až to přejedeme, abychom došli za tamním šerifem, ať mu dá vědět, že jsme to všichni ve zdraví projeli, aby měl klid. Pozitivní zkušenosti máme i s rangery v národních parcích, nejen, že jsou perfektně vybavení, ale vždy se v první řadě ptali, zda jsme ok, zda něco nepotřebujeme, zda mohou poradit.

Zajímavé české stopy na Route 66?
Většina Američanů dobře ví, kde je Czech Republic, především díky Václavu Havlovi. On je v Americe obrovský fenomén. Že hrál Clinton na návštěvě České republiky na saxofon, to obletělo Ameriku, že byli Rolling Stones u pana prezidenta, to také všichni vědí. Víte, já nesnáším výraz „čecháčkové“. My bychom měli být hrdí na více než tisíciletou historii, neskutečný počet nesmírně schopných a uznávaných lidí, což na malou zemičku je úžasné.
Ve státě Kansas jsme projížděli městem Galena, městem železáren a oceláren. Do důlních oborů v Galeně potřebovali na přelomu 19. a 20. století specialisty a kdosi jim vysvětlil, že nejlepší jsou v Čechách. Objeli tedy doly v Čechách a na Moravě a do Ameriky nalákali nejlepší důlní inženýry. Ti a jejich rodiny jsou v Kansasu po generace váženými občany. Když těžba v Galeně skončila, z desítek tisíc lidí v Galeně zbylo pár tisícovek. Ale odešli ponejvíc Američané. Potomci českých rodin většinou zůstali a přeorientovali se na IT. Dnes jsou velmi úspěšnými odborníky v počítačovém byznysu. To velmi dobře ukazuje na naši flexibilitu, šikovnost si poradit. Snad největší české zastoupení je ve státě Texas, přestože my jsme tam krajany nepotkali. V Texasu údajně žije až milion lidí s českými kořeny.

Kritizujete muzeum Jessiho Jamese, že je podfukem na turisty a snahou vytáhnout z nich co nejvíce peněz. Čeká to na člověka na Route 66 všude?
To bylo nedaleko Merameckých jeskyní, kde se dle tradice Jesse a jeho parta jeden čas ukrývali. Ano. To muzeum bylo, řečeno slušně, „úsměvné“. Ovšem drtivá většina muzeí, která jsem v Americe a na Route 66 navštívil, byla na mimořádné úrovni. Dovedu si představit, že historici, kteří mají v oblasti zájmu tento segment, by v nich dokázali strávit týdny a týdny. A odjeli by naplněni informacemi a zážitky. Turismus zaměstnává i na trase Route 66 množství lidí, znovu se otevírají zavřené obchůdky, bistra. A přijíždí tam lidé hlavně za sladkobolnou nostalgií let třicátých a šedesátých. Vždyť i moje kniha je o nostalgii. Není primárně o motocyklech, není to motorkářská kniha. A že jsme jeli právě na motocyklech? Já se chtěl přiblížit právě roku 1930, kdy zde lidé ještě jezdili většinově na motocyklech. Chtěl jsem se co nejvíce dostat dovnitř dění. Jaké to bylo, projet na motocyklu napříč Amerikou.

Parkování motocyklů je v USA rituál, píšete…
To má původ v těch 30. letech, kdy se silnice v USA stavěly tak, že se po stranách poměrně výrazně svažovaly, aby z nich mohla dobře odtékat voda. Harley-Davidson váží kolem 450 kilo bez řidiče, manipulace je tedy obtížná. A když zastavíte předním kolem u chodníku, kde se svažuje silnice, tak neodjedete. Zpátečku Harley-Davidson nemá, takového nešťastníka musejí vytáhnout kolegové, což se neobejde bez posměchu. Takže se tak parkuje původně z praktických důvodů. A bikeři musí být samozřejmě pěkně srovnaní vedle sebe, což se nám ne vždy bohužel podařilo. Mimochodem, potkali jsme na Route 66 jednoho člena proslulých Hells Angels. Dal se s námi do řeči, hned odkud jsme, mluvil velmi potichu hlubokým hlasem, prošedivělé vlasy a měl kámošku s červeným šátkem. Když jsme mu povídali, že jedeme šestašedesátku, byl nadšený, že takhle poznáváme Ameriku, Američanů totiž cestuje opravdu málo a často jen v blízkém okolí. A na naši otázku, co dělá, odpověděl, že byl pět let na dovolené. My na to, že to muselo být báječné, pět let na dovče a kde prý byl? Zvedl obočí, no přece v San Quentinu, kde bych byl… Tak jsme se dozvěděli, že být na dovolené znamená u Hells Angels být v kriminále. A ta jeho Mary povídala, ale už si toho nechal, viď kocourku. Jo, už s nimi nejezdím, to bych byl na dovolené pořád. Takže s Hells Angels jsme se potkali naštěstí v tomto přátelském duchu.

Jeden Váš kolega si troufl na Krále Texasu…
Steakhouse Big Texan Steak v Amarillu, to je další fenomén Ameriky. Patří k němu jedna velká atrakce – sníst ohromný biftek. Pokud má host odvahu, zaregistruje se. A pokud host tu dvoukilovou flákotu masa, kterou mu připraví dle jeho přání, sní do limitu jedné hodiny, má ho zdarma. Pokud neuspěje, platí 72 dolarů. Jenže, k té obří porci masa dostane jedlík i big potato, což je brambora jak půl hlavy, spoustu fazolí, salát, je to brutální množství jídla. Kolega Erik do toho šel a my ostatní slíbili, že když to nesní a bude muset platit, že polovinu zaplatíme. Pochopitelně, v baru to hned vřelo, všichni se těšili na podívanou, protože tu šílenou porci nejíte někde v ústraní v klidu, ale na vyvýšeném pódiu, aby byla zábava pro všechny. Obsluha navíc ovládá takové nenápadné tahy, jak to hostovi znechutit. Nejdříve přinesou tu velkou bramboru, pak fazole a když na závěr přistane na stole ta flákota, ostrým nožem ji rozříznou a ona se vlastní vahou rozvalí do stran. Erik později říkal, jak na něj to rozkrojení zapůsobilo: „…už když to rozkrojil, věděl jsem, že to nedám“. Já jsem si dal baby beef, což bylo 400 gramů masa a jedl jsem ho dvě hodiny.
Tamní steaky jsou fantastické a dosáhly takové proslulosti, že v Amarillu postavili soukromé letiště a létají na ně byznysmeni z celých Států. Ten steakhouse má nepředstavitelné jméno a je skoro povinnost se tam zastavit. Mimochodem, rekord mezi lidmi je necelých 9 minut.

Jak jste se cítil na konci cesty, po letech příprav a splnění snu?
Route 66 končí na slavném molu v Santa Monice. Končí tam proto, že kdysi tam vedly koleje a vykládaly se lodě, přijížděla nákladní auta. Tehdy to nebylo výletní místo, ale dopravně-logistický uzel. Dnes je tam pamětní kámen, že zde konči slavná Route 66. Když jsme tam konečně dorazili, propadl jsem docela melancholii. Vždyť jsem to tři roky připravoval a měsíc jsem dostával denně do těla. Ale nechtělo se končit nikomu. Jenže dále Route 66 nevedla. Byli jsme na konci. Na druhou stranu jsem cítil úlevu, že se nikomu nic vážného nestalo a radost, že jsme to konečně absolvovali. A že další den dáme motocykly do přístavu a budeme mít jediný den bez starostí a bez motocyklů. Ten den v Santa Monice jsme si parádně užili. Jsou tam přenádherné pěší zóny, vyrazili jsme dolů na pláž, poblíž legendárního mola. Doporučuji restauraci Bubba Gump, což je v USA celá síť, kterou zřídil Tom Hanks po slavném filmu Forrest Gump. Podávají se tam excelentní krevety na milion způsobů.
Na závěr bych Vám ale také rád položil jednu otázku já. Jak se Vám moje kniha o Route 66 líbila? Jaký na Vás udělala dojem?

Já bych rád pogratuloval k tomu, že se Vám podařilo přes všechny obtíže takovou částečně neznámou legendární cestu zmapovat a absolvovat, užít si ji a navíc napsat a vydat krásnou knihu s šestnácti stovkami fotografií. Hned na první pohled jsou to roky úžasné a především do cíle dotažené práce. Zdůraznil bych, že právě to na mne především udělalo dojem – celá ta průlomová příprava před cestou, samotná cesta a kniha dohromady. A přece jen ještě jedna otázka. Bobby Troup by byl u nás asi neznámý zpěvák, kdyby nesložil Get Your Kicks On Route 66. Verzí této písně je kopec, zpívali či zpívají ji Rolling Stones, Chuck Berry, Bing Crosby, Depeche Mode. Troup prý složil píseň právě během jízdy na Route 66. Pobrukoval jste si Get Your Kicks On Route 66?
Kdepak. Ta skladba je na pobrukování poměrně složitá. Já byl nadšený především hodně hlasitým pobrukováním mého Harley-Davidsona. To je na Route 66 ta nejkrásnější hudba.

Knihu Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA lze koupit například v internetovém knihkupectví Kosmas.