Když přiletím do Mongolska, co mě udeří do očí, do nosu?
Já mám vždy pocit, že jsem zase doma. Slunce, prostor, step, dobytek, ještě než se dostanete do Ulánbátaru, dýchne na každého ta přenádherná a léčivá příroda. Ucítíte to už v letadle. Letíte nad pohořími, nad stepí, nevidíte žádná města, jen sem tam nějakou tečku – jurtičku, vypadá to, že jste v naprosté pustině. Když jsem jako studentka poprvé letěla do Mongolska, vytřeštěné oči, vždyť tady nikdo nežije, říkala jsem si, odtud se nikdy nedostanu…a srdcem jsem se opravdu nedostala. Mongolská příroda nabízí nádherné prožitky a to, co mongolisty uchvacuje, je právě nepřetvářená příroda a tradiční nomádský život, nikoli Ulánbátar. I zvířata tam mají svobodnější život, žijí ve volných stádech, která jako by neměla majitele, žijí si bez ohrad, zdánlivě bez domova, koně jsou polodivocí. Mongolové říkají, že stádo ví samo nejlépe, kde se pást a kam jít, úkolem člověka je navracet jej zpátky domů. Řekla bych, že Mongolové jedí „veselé“ maso, vždyť zvířata si užívala svobodného života.

Mongolové neděkují, nežádají, neklepají, přesto jsou svázáni řadou pravidel chování. Je pro Evropana nezbytné je znát? Například: čaj pijte ihned, jak ho dostanete, nepokládejte ho na stůl, dokud se nenapijete. Nakolik je dnes důležité pro pohyb v Mongolsku pravidla znát?
Mongolové jsou opravdu svázáni spoustou pravidel, jak se chovat, co kdy a jak dělat, ale neznalost těchto pravidel omlouvá. Pokud jste cizinec a proviníte se například šlápnutím na práh, na který se šlapat nesmí, Mongol to nebude považovat za urážku, uvědomí si, že nevíte, co to znamená. Možná se tomu dokonce zasmějí a trochu se k vám začnou chovat jako k dítěti, které se ještě nenaučilo pravidlům chování. Ovšem, odmítat vše, co vám nabídnou, je neslušné. Pokud nevysvětlíte, že máte nemocná játra nebo žlučník, všechno, co nabízí, se musí alespoň symbolicky ochutnat. Ohrnovat nos nad jídlem, které možná na první pohled nevypadá vábně, to se v Mongolsku nedá, to je horší přečin, než špatně položit misku s čajem. Mongolové rádi uvítají cizince, kteří se chovají přátelsky a zajímají se o jejich kulturu, rádi si také s cizinci zašpásují, například muži s oblibou vybízejí k zápasu a mají hroznou radost, když zvítězí. Ale pokud vycítí, že je posuzujete, že si zachováváte odstup, že si připadáte jako z vyšší civilizace, vytvoří se mezi vámi stěna. Čím budete otevřenější, tím lépe, budou přátelští a pohostinní, přestože se budete domlouvat rukama nohama.

Jak masovější turismus ovlivňuje tradiční pohostinnost a dobrosrdečnost Mongolů? Dnes se na turistech především vydělává. Když budu stopovat, je zvykem platit? A jídlo v jurtě?
S tradiční pohostinností se setkáte, ale pohostinnost je jedna věc a přístup cizinců druhá. Na mongolských pláních nepřežijete sám, proto jsou jurty hostům otevřené, je jasné, že kdo potřebuje, dostane najíst a nechají ho za nevlídného počasí přespat. Ovšem když skupina cizinců sní díl rýže určený rodině na příští dny, v takovou chvíli je na místě finančně přispět. Každý cizinec si asi dokáže představit, kolik toho snědl, a že to tu rodinu zatíží. A Mongolové očekávají, že se budete podílet, nemají problém si říci o peníze. Oni sami nemají dostatek všeho a předpokládají, že cizinci jsou bohatší, že pomohou. Ten, kdo má více, automaticky v jejich očích pomáhá těm, kteří tolik nemají, tato solidarita je v jejich způsobu života tradiční. Mimochodem, na cestách existují guanzy, což jsou jídelny v jurtě, kde si jídlo objednáte a zaplatíte jako kdekoli jinde. V současné době, když k někomu vpadnete na návštěvu a rádi byste tam nějakou dobu pobyli, najedli se, přespali, je slušné přinést malý dárek, alespoň symbolický, občas stačí i hrst bonbónů, které jsou oblíbeným dárkem. Případně láhev vodky, není to pouze alkohol, vodka se obětuje na oltářích. Nebo cigarety, čokoládu, nemusí to být drahé, ale uvědomme si, že i u nás, když jdeme na návštěvu, něco obvykle přineseme. Já jezdím do Mongolska na terénní výzkumy a vždy vezu kufr dárků pro známé i neznámé. Co může cizince v Mongolsku překvapit je nedodržování soukromí. Když si postavíte stan, zdánlivě na osamoceném místě a myslíte si, že jste v úplné pustině, do půl hodiny až hodiny budete mít návštěvníky na koni, sesednou a očekávají, že je pohostíte čajem i jídlem a že si popovídáte. Nejhorší je, když si cizinci postaví stany a přijedou zvědaví Mongolové a cizinci dělají, že je nevidí. Mongolové přirozeně předpokládají, že když navštívíte jejich kraj, že se o ně zajímáte a že návštěvníka pohostíte, jako by to udělal on.
Stopem se v Mongolsku málokdy jezdí zadarmo, to nebývalo zvykem ani v minulosti, kdy nebyl žádný systém veřejné dopravy. Většinou každé auto, které jelo kolem, zastavilo, ale platí se, a je dobré znát, kolik stojí kilometr, přestože jsou to drobné. V dnešní situaci, kdy tam jezdí bohatí turisté, kteří přeplácejí, protože nevědí, kolik stojí například auto na jeden den, Mongolové zkoušejí říci si o vyšší částky, tak, jak to zkoušejí lidé kdekoli jinde. I v Mongolsku jsou již zvyklí na turistech vydělávat, mnohdy je to jejich jediná obživa kromě dobytka, aby mohli poslat jedno ze svých dětí na studia, která jsou placená a to i střední a základní škola.

Je vhodné půjčit si auto? V knižním průvodci před tím varují, v jednom – asi 5 let starém – se píše, že ani žádná půjčovna v hlavním městě neexistuje. A silnice? Při letmém pohledu do mapy vidím, že k Erdenedzú vede silnější čára, ale chci-li dále na jih do Gobi, nebo naopak na sever k jezeru Chövsgöl, nemluvě o dlouhé cestě na západ do Altaje, v jakém stavu najdu silnice?
Stav silnic se mění rok od roku. Například na západ od Ulánbátaru je asfaltka až do Tsetserlegu, možná ještě kus dále, přesto je v hrozném stavu. Každá mongolská zima zanechá na silnicích stopy, protože zimy jsou kruté a asfalt velmi nekvalitní. Silnice jsou plné děr a výsledkem je slalom. Zkušený řidič, který má jízdu na nekvalitních cestách necestách zažitou, je schopen v Mongolsku řídit, ale jen tak si troufnout půjčit auto… ztratíte se, v mongolské přírodě je to raz dva, terény jsou leckde strašně těžké, nebudete jezdit pouze po silnicích, ty někde končí a co pak. V současnosti se dovážejí japonská terénní auta, ale nikde kromě Ulánbátaru nenajdete opravnu, nikdo to nedokáže opravit, když se něco na cestě porouchá. Staré ruské furgony (UAZ), to je jiná, ty dokáží Mongolové rozebrat, opravit, vždy si nějak poradí. Evropan většinou nerozumí místním autům a navíc není vybaven ani jazykově. Vždy doporučuji najmout si auto i s řidičem, najít někoho přes doporučení, což je lepší, než se domlouvat někde na trzích, kde sice najdete řidiče, kteří si takto vydělávají, ale zda jsou spolehliví, nepoznáte. Takový řidič, když ho i nechtěně urazíte, třeba tím, že jste mu nezaplatil v jídelně jídlo, může i odjet a nechat vás na místě. Mongolští řidiči jsou „páni“, velmi si váží svého povolání, musí toho na cestách hodně vydržet, oni si vědí rady v jakékoli situaci, oni určují rychlost, oni vědí nejlépe, jak vše zvládnout. Všichni je respektují. Vyplatí se brát ohled na řidiče. Jednou jsme jeli společně s kolegyní mongolistkou Veronikou Zikmundovou a mongolským kolegou Luvsandorjem a během krátkého úseku jsme jednou, dvakrát, třikrát prorazili pneumatiku. Vždy to opravoval řidič, my dvě jsme si došly na jídlo, ale neuvědomily jsme si, že řidič nejen tvrdě pracoval, ale navíc na rozdíl od nás nejedl. A on nás pak uprostřed tmy vysadil v pustině, a že se jede najíst. Náš mongolský kolega učitel naskočil, že pojede s ním a my dvě jsme se ocitly uprostřed ničeho. Přijeli někdy ve tři čtyři ráno, to bylo za to, že jsme ho ponížily, že jsme nemyslely na to, že on nejedl. Dále je nutné si uvědomit, že na cestu autem mongolskou přírodou potřebujete čas, ta nejde naplánovat na hodiny. Vzpomínám, jak jednou náš řidič neodhadl hloubku a sílu vody a málem utopil furgon. Voda v autě stoupala, proud silně táhl, rychle jsem přemýšlela, jak zachránit notebook, peníze a dostala jsem se z toho brodu na břeh. Objevil se jeden Mongol na koni, ochotně pomohl lanem přivázat auto k nedalekému stromu, ale to zůstalo v řece a teprve druhý den nám ho místní pomohli vytáhnout ven. Další den ho řidič rozebíral, vše sušil, takže ztratíte dva tři dny jako nic. Vyplatí se podrobně zvažovat kudy jet a znát cestu.

Má mongolistka automaticky v lásce koně?
Asi ano, většina mongolistů jezdí ráda na koni, přesto bych váhala před výrazem „automaticky“. My samozřejmě na koních jezdíme, na koních se přepravujeme, věci nám vezou jaci, je to obrovský zážitek. Ovšem nic bezpečného, pokud z koně spadnete a zraníte se, pomoc je daleko.

Je běžné půjčit si v Mongolsku koně a vyrazit za nosem? Nejlépe opět i s místním průvodcem?
Mongolové se zlobí, když jedeme bez nich sami, že odevzdáme koně ve špatném stavu, že nerozpoznáme jejich problémy, že nejsme zvyklí starat se o ně tak pečlivě jako oni. Neodhadneme, co kůň v divočině vydrží, neumíme ho před delší cestou připravit atd. Mongolové to s koněm umějí nejlépe, když se najednou něco povolí, oni to poznají hned. Pokud nejste zkušeným chovatelem, nekupujte v Mongolsku koně. Navíc Mongol nikdy neprodá na cestu kvalitního koně, pro něj je kůň, jako pro nás luxusní vozidlo, a on ví dobře, jakého koně prodává. Vyrazit na koni je jistě romantická představa, ale nemusí dopadnout dobře, pokud nejste opravdoví znalci koní a zkušení jezdci, kteří si přivezli i sedla. Mongolové mají jiný způsob jízdy a jejich sedla jsou opravdu dřevěná, takže po jediném dni, přestože se podestelete, budete rozedření a naříkat bolestí. Jednoduše – nejsme Mongolové. Jeďte do oblastí, kde cesty na koních pořádají a určitě si najměte místního průvodce. On se o koně postará. Mongolové koně pronajímají, cena se pohybuje mezi 8–15 dolary na den.

Uslyším Mongoly zpívat? Četl jsem, že zpívají i svým zvířatům. A vytáhnou nějaké tradiční nástroje, např. morinchúr?
Mongolové si zpívají. Střídají se v písních, bývá to spojeno i s pitím vodky, kdo má v ruce kalíšek, ten zpívá. Rádi se druží a vyzvou cizince, aby zazpívali i své písně. Mongolské písně také uslyšíte, když potkáte osamělého Mongola jedoucího krajinou na koni, když jedou sami, zpěvem se povzbuzují. Ale Mongola hrajícího na morinchúr neuvidíte, pokud se nepořádá nějaká slavnost, například nádam, nebo představení pro turisty v Ulánbátaru.

Kumys je tradiční mongolský mírně alkoholický nápoj z kobylího mléka. Prý jsou přeborníci, kteří vypijí za den 20 litrů. A budu považován v Mongolsku za slabocha, nedám-li si dostatek kumysu nebo vodku? Jak nejlépe odmítnout? A co pivo?
Kumys je velice dobrý nápoj, existuje dokonce léčba kumysem, protože čistí organismus. Je mírně alkoholický, a čím více ho vypijete, tím více budete oceňován. Existují i folklorní hry, během nichž Mongolové soutěží, kdo více vypije. Kumys je zdrojem vitamínů, patří tradičně k letní stravě, kdy dochází k očistě organismu od masité zimní stravy. Kumysem se léčí kožní nemoci, kumys se používá i na krásu. Dobrý kumys je chloubou rodiny. Že někde mají kumys, poznáte podle hříbat uvázaných před jurtou, kobyly je totiž neopouštějí a lidé je až pětkrát denně dojí. Existují oblasti proslavené výborným kumysem, ale také takové, kde kumys nevyrábí. Tradičně ho nabídnou hostům v jurtách, ale není to nápoj, kterým by se Mongolové opíjeli. Spíše uvolňuje svaly, což může navozovat dojem mírné opilosti. Na opíjení mají tvrdou ruskou vodku. Mongolové vyrábějí také mléčnou vodku, ta se pije rituálně třikrát dokola a je spíše lékem proti únavě. Není to tvrdý alkohol, je alkoholický asi jako víno. Mongolové nedokáží tak dobře rozkládat alkohol jako my, a rychle se stávají závislí. S příchodem ruské vodky se alkoholismus rozšířil především v Ulánbátaru, ale v současné době i na venkově, je to největší postrach nomádské kultury. Odmítnout nabízenou vodku lze, pán domu sám otevírá láhev, třeba tu, kterou přinesete, a neočekává se od vás, že to do sebe kopnete. Můžete jen usrknout a postavit zpět před nalévajícího. Dělává se to třikrát, vždy můžete jen usrknout. Pít do dna, to se tradičně nikdy nedělalo, vždy se dolévalo a každý vypil tolik, kolik uznal za vhodné. Pokud nechcete pít vůbec, lze se omluvit, že máte alkohol zakázaný lékařem, nemoc omlouvá. Pivo je oblíbené v Ulánbátaru, je to spíše městská záležitost a vlastně ho nepovažují za nebezpečný alkohol. Na venkově koupíte pivo a jiný alkohol často jen ve specializovaných obchodech, které mají povolení.

Jak se cestuje v Gobi?
Dvě auta. Pokud opravdu pojedete do pouštních oblastí, cestujte jen dvěma auty a bez GPS ani náhodou. Jakmile se budete vzdalovat od tzv. civilizace, mějte předem pečlivě připravenou trasu, dostatek vody, pokud zabloudíte v pusté krajině, kde nemáte stovky kilometrů možnost doplnit benzín, je to na hraně a jde skutečně o život. Každopádně si najměte místního gobijského řidiče, oni znají svůj kraj, ulánbátarský řidič bude v poušti ztracený. Můžete ale volit na výlet místa, kde Gobi je, ale ještě není nebezpečná, raději si zalétněte do Dalanzadgadu, kde jsou krásná údolí, nebo se vydejte vlakem do Sajnšandu, kde si lze najmout auto a kousek se pouští projet.

Mongolsko je rájem paleontologie, od 90. let byla v Gobi učiněna spousta úžasných nálezů a v Mongolsku již vyrostly generace paleontologů. Jaké je přírodovědné muzeum v Ulánbátaru? Vím, že např. objevili dvojici bojujících dinosaurů, z koster je evidentní, že oba dinosauři byli usmrceni právě uprostřed boje, možná lavinou bahna. Našli se i embrya na povrchu skořápek vajec oviraptorů nebo oviraptor sedící na vejcích.
Paleontologická tradice je v Mongolsku poměrně stará a na vysoké úrovni, nejznámější mongolský paleontolog Rinchen Barsbold spolupracuje s mnoha světovými kolegy. Přírodovědné muzeum proto určitě stojí za návštěvu, já ale nejsem odborník na paleontologii. Každopádně nálezy kostí, ale ani rostliny nebo kameny, se nesmějí vyvážet. V pouštních oblastech vám mohou mladí lidé nabízet za nehorázné peníze dinosauří vejce, nebo vás vezmou do pouště ukázat vám vejce přímo na místě, a ta vejce budou určitě falešná. Vydělává se na všem, co turisty zajímá.

S angličtinou ani ruštinou se asi v Mongolsku neprosadím, zvláště na venkově…
V Ulánbátaru se mladá generace už anglicky domluví. Rusky se domluvíte s lidmi od 50 let výše, ale ne všude, na venkově často ani ruština nepomůže, z mladých neumí rusky již skoro nikdo. Mimochodem, stane se, že se domluvíte i česky, spousta Mongolů studovala u nás. Každopádně Mongoly velmi potěší, když se naučíte pár slovíček mongolsky, ocení jakoukoli snahu, stačí i pozdrav a to už otevírá dveře k lidem. V Mongolsku je člověk odkázán na průvodce, překladatele, což jsou další výdaje přes různé agentury a cestovky.

Nějaký tip na výlet v Mongolsku? Máte nějaké oblíbené místo, třeba nepříliš známé?
Těch je, já mám oblíbených míst! Určitě je krásná oblast osmi jezer Najman Núr nedaleko orchonských vodopádů. Autem je špatně dostupná, lepší je dvoudenní výlet na koni. V současnosti je tam ale čím dál více turistů. Nádherná je řeka Čulút, pokud by někdo měl odvahu sjíždět panenskou řeku, jak to děláme my. Ale – v Mongolsku je všude hezky!

Fotografie poskytla Alena Oberfalzerová

Další rozhovor o Mongolsku s mongolistou Jiřím Šímou:
Kde budeme nocovat a jíst? Tam, kam dojedeme