Poprvé jsme se s Jirkou Sladkým potkali před více než 12 lety na turecko-íránské hranici. Oba jsme se tehdy vraceli z Íránu. Já poprvé, Jirka již měl za sebou několik výprav, do Íránu jezdil od roku 1996 pravidelně každý rok. Výsledkem jeho „posedlosti“ Íránem jsou dvě knihy – Írán plný mučedníků a Terijak znamená persky opium. Jiří Sladký byl osamoceným poutníkem po nejzapadlejších koutech Íránu, ale jindy se mezi Íránce vypravil i se ženou a sedmiletým synem.

Duch imámův ulpí na všem, nač lze pomyslet. Před hrobkou propuká kolektivní extáze. Pár mužů drží v náručí plačící děti, vyzdvihují je do výše a přibližují davem (s pomocí desítek dalších rukou) k zasklené hrobce, až se dotýkají kovu. Děti se vznášejí nad namačkanými těly, křičí úzkostí, bojí se a nevnímají, o jak významný okamžik jde. Jejich otcové vytahují zpod košil bankovky – hážou za pruty mříží tisíce riálů, celé chomáče bankovek. Co nejtěsněji se lepí poutníci k mříži. Jako by tudy chtěli projít a splynout s tím, co se skrývá pod zakrytým sarkofágem. V návalu blaženosti líbají všechno, na čem podle jejich úsudku ulpěla alespoň špetka svátosti osmého imáma.

Jiří Sladký napsal spoustu poutavých článků o svých výpravách do Íránu do řady časopisů i novin (např. Lidé a Země, iDnes), uspořádal množství přednášek i výstav fotografií. Učil se perštinu a jeho vyprávění je důkazem, že Írán objevoval tím nejsprávnějším způsobem.

„Hosejn, Hosejn! Mladí i staří muži při skandování nešetří hlasivky. Z takové atmosféry se asi rodí boží mučedníci. Mlátím se důtkami a svazek těžkých řetězů mi dopadá na záda. Ne, naštěstí nejsou od krve… Šíitské bičování je zvláštní druh povyražení. To, čeho jsem svědkem, se zdá stokrát přesvědčivější, než co můžu zažít na rodné hroudě. Spolubičovaní zpívají – o Bohu, o Hosejnovi, o Alím – netrvá dlouho a rytmická píseň připomínající chorál se mi vryje do paměti. Jakoby nezúčastněně tlučou muži do mohutného bubnu, zahledění kamsi k tváři Hosejna na zdi. Jeho pohled je stejně nepřítomný jako bubeníkův. Jiný světec na barvotiskovém obrázku pohlíží k nebi vítězoslavně, sedí přitom na bílém koni a v ruce drží kopí s chocholem. Druhou rukou mocně mává posvátným mečem zulfikarem.

Břetislav Tureček, novinář a fotograf, který působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, dodává k oslavám svátku ášúrá v rozhovoru pro www.cestomila.cz:
Nic krvavého v Íránu neuvidíte, protože je to zakázané, oni se bijí důtkami, všichni jsou v černém, do toho bubny, někoho to může děsit. Ale když se během svátku dostanete mezi lidi, oni se rádi fotí, nabídnou nápoj i občerstvení. Musíte být samozřejmě vhodně oblečen, v Íránu se ale ani nedá chodit v šortkách, to je nezákonné. Krvavou ášúru uvidíte u šíitských komunit v Pákistánu, Indii a Libanonu, tam si muži nařezávají kůži na hlavách šavlemi, aby jim krev stékala po obličeji, dokonce to praktikují i u svých malých dětí. Vypadá to brutálně, Írán je proti tomu jen slabý odvar.

Íránistka Zuzana Kříhová v rozhovoru pro www.cestomila.cz popisuje íránský smysl pro humor:
Tak to je hodně těžká otázka, popsat perský smysl pro humor. Jedna moje íránská kamarádka si libovala, jaký to máme stejný smysl pro ironii a sarkasmus – ostatní cizinci prý perskou ironii nechápou. Já jsem ale, popravdě, s ní tento pocit příliš nesdílela. Íránští muži se celkem neradi strefují sami do sebe, snad to opravdu souvisí s jejich pěstovanou hrdostí. Naopak do kohokoli jiného se strefují velmi rádi – milují humorné historky, vtipy a vtipné průpovídky na Šírázany, Esfaháňany, Teheránčany a mnohé další typizované spoluobčany, nicméně mně se celkem často stávalo, že mi jejich pointa unikala nebo jednoduše nepřišla tak hurónsky k popukání jako jim. Věřím ale, že je to proto, že „my“ jsme jednoduše z pohledů Íránců přílišní suchaři. Nicméně jedna z nejvtipnějších knih, kterou jsem kdy četla, byl právě román íránského autora Írádže Pezeškzádeho „Můj strýček Napoleon“. Íránci dokáží v literární rovině své íránství pěkně pohanět a veškeré stereotypy, které o sobě i oni sami rozšiřují, poutavě a květnatě rozvíjejí a vděčně šíří. Myslím, že to není tak úplně běžné a já si jich za to vážím – za ono přehnané vlastenectví ruku v ruce s (občasnou) národní sebeironií.

Jiří Sladký – Írán plný mučedníků
Vydala Mladá Fronta, 2006
Texty kurzívou – ukázky z knihy