Už je to dvacet let, co jste poprvé přijel do Peru a Amazonie. Za těch 20 let se mnohé změnilo, ale… jste pro Peruánce stále gringo?
To je jen vizuální přežitek… Mé děti vyrostly hlavně v Čechách, už jsou z nich gringové, přestože tak nevypadají. Já jako gringo vypadám, ale v nitru jsem byl vždycky hermano, nanito, paisano… Děti mají brány vnímání dokořán otevřené a budou hledat svou identitu… Zatímco jedna generace v indiánském pueblu už oči zavírá, mladí se stali rodiči a jejich děti se rodí už do úplně jiného světa. Dědečkové, kteří ještě klučili prales, vyprávějí legendy, ale vnuci už obsazují univerzální cyberspace. V něm mizí všechna tradice a kultura.

Jakým místem k životu je Peru?
Ideální by bylo, kdyby Peru nikdy nebylo objeveno ani dobyto a sloužilo jen k inspiraci na hranici snu a skutečnosti, ale realita je jiná a náročná pro tělo i ducha. Tam, kde jsou tvrdé podmínky pro přežití, šetří lidé energií a respektují sílu přírody a matky země. Zákony džungle platí pro všechny stejně.

Před lety jste vkročil do pralesa, z něhož jste čerpal energii a inspiraci. Dnes spíše pobýváte v Pucallpě, což je město s možná již půl milionem obyvatel. Vracíte se občas do pralesa? Dokázal byste tam prakticky fungovat? Zvládl byste rybařit a lovit, případně postavit přístřeší?
Sídlím na březích jezera Yarinacocha, ale nelovím ani nerybařím, spíš plavu a stavím… ne v pralese, tam nepřežiju, ale na zabraných pozemcích, které už nikomu nepatří. Do džungle mě to táhne pořád, stejně jako v Čechách miluji les a hloubku spočinutí.

Jak se za těch dvacet let proměnila Pucallpa? Jak se projevuje dravý pokrok a ztráta tradic? Peru se v tomto směru asi mění rychleji než ČR…
V Pucallpě to člověka jen vysílí a rozčílí, když cítí, jak zběsile zmatená, nevkusná a barbarská může být civilizace moderní v kontrastu s přírodním řádem nejvyšším deštného pralesa. Co se týká Česka, u nás došlo k nenásilné transformaci ekonomických vztahů, v Peru duchovní násilí dobyvatelů na původních kulturách stále pokračuje, i když dnes v podobě digitálního signálu. Tak se mi to ovšem jeví jen z perspektivy vlastní evropské kultury, která prošla sebereflexí, samotní Peruánci prožívají období rychlého ekonomického dozrání, vzepětí národní hrdosti až přehnaného nacionalismu, který je však v příkrém rozporu s etnickou rozmanitostí a odlišností vzájemně si nerozumějících sociálně kulturních vrstev společnosti. Pod vlajkou bicolor se v zájmu hospodářského růstu zvyšuje těžba v andských dolech, plynu, ropy a dřeva v Amazonii. Blasfemie pokroku se zrcadlí v sluncem roztaveném betonu na silnicích do posledních enkláv izolovaných kmenů v hloubi džungle. Více hluku, více zločinu a prostituce. Shlédněte na youtube „sopla me asi“ – to je ztráta tradic!


.
.

Peruánec Mario Vargas Llosa a Chilan Luis Sepúlveda, dva z nejslavnějších jihoamerických spisovatelů, se věnují mj. i životnímu prostředí a životu Indiánů. Je to v Jižní Americe sílící a potřebný trend?
Indiánská otázka je historickým dědictvím hlavně andských států. Na kulturní scéně se tím zabývají všichni. Za pět set let prošly ty země procesem sociokulturní asimilace, během které mnoho původních kultur buď zcela zaniklo, nebo se změnilo v politizující spolky. Zároveň se ale rodí nová kultura jako projev renesance původních tradic – folklorní vlna zaplavila sdělovací prostředky. Dnes se indiánské zájmy stávají až příliš často nástrojem propagandy různých zájmových skupin.

Usko-Ayar Amazonian School of Painting, kterou kdysi založil Pablo Amaringo – jak se v současnosti daří tomuto projektu?
Po smrti dona Pabla Amaringa přestala škola existovat…

A projekt voru Amazeon?
Ujala se ho nějaká zájmová skupina na UNIA, které se už jako autor projektu nehodím do krámu a tak se snad opravdu postaví… ale něco jiného a jinak… v univerzitním muzeu jsem jim přenechal maketu střechy voru, v Praze ve Strašnicích mám model podlahy, zbývá jenom plovák.


.

Zvyšuje se počet cizinců přijíždějících do této oblasti Peru kvůli ayahuasce?
Upřímně – za mnou do San Francisca jezdilo lidí poměrně dost, v tom světě jsem se na čas uzavřel, ale pak jsem se tomu dění vzdálil a věnoval se více dětem a tak si zájemci o ayahuaskové ceremonie našli jiné cesty. Když jsem viděl, co s lidmi dělá duchovní turismus, došlo mi, jak nebezpečně zrádná může být tahle cesta a jak snadno se dá manipulovat vědomí ve stavu vize. V tom hledání jsem na chvíli ustal… téhle zkušenosti jen střídmě… nebo spíše naopak?

Kdysi jste přijel do Jižní Ameriky nikoli jako cestovatel, nikoli jako dobrodruh, ale spíše jako malíř, člověk hledající inspiraci. Za všechny ty roky, byl jste např. na Machu Picchu nebo v Cuzcu? Cestoval jste po Peru, nebo Vás to neláká?
Cestoval jsem po Peru rád a hodně, ale dnes ten romantický pocit objevitelství už nezažívám, ani mě moc neláká vidět, jak se ztrácí autentická atmosféra mnoha míst, které se staly turistickou atrakci se vším všudy. Opravdu se v této zemi děje cosi krutého… obnažený konflikt generací, kultur, ras a světonázorů způsobuje rozklad hodnot a konzumní chtíč zachvátil snad i ufony, kterých je tu požehnaně…

Kdysi jste říkal, že šamanů je v indiánských vesnicích již málo, že více pobývají na okrajích měst, kde žije více lidí a tedy zákazníků. Zajdete někdy k šamanovi? Nejen kvůli zdravotním problémům, ale třeba pro radu, když si s něčím v životě nevíte rady.
Léčení je v Amazonii spojené s očistou, dietou a vstřebáním ducha rostlin, je opředené bohatým vějířem tradic, pověr a mýtů a samo o sobě je duchovní cestou. S dnešními šamany mám přátelské vztahy, mít opačné se nedoporučuje…

Mezi Indiány jste našel životní partnerku, s níž máte 3 děti. Po čase jste život v indiánské vesnici opustili a žili později dokonce v ČR. Ona vlastně udělala obrovskou civilizační změnu v krátkém časovém období, snad i větší než Vy…
…obdivuju její znalost češtiny, já se šipibó nikdy nenaučil.

Je indiánský bezstarostný (či mnohem více bezstarostný než u nás) život hodně nakažlivý?
Jak pro koho… jen pro typy s extrémně nízkou odolností nebo vysokým stupněm otevřenosti vůči jiným zvykům.

René Fülöp-Miller ve své knize Moc a tajemství jezuitů zmiňuje, že u domorodců objevili hudební nadání a že křesťanské chorály měly na Indiány „čarovnou moc“. Dokonce píše, že „téměř veškerý život paraguayských redukcí se odehrával ve znamení hudby“. Vás silně ovlivnila indiánská výtvarná kultura. Lze tvrdit, že jsou Indiáni i výtvarně nadaní?
Indiáni mají svůj specifický výtvarný styl, který je geometrickou abstrakcí, čistý v linii a průzračný v barvách, je to moderna… geniálně jednoduché.

Ovlivnilo nějak v minulosti Vaše malování Indiány, v době, kdy jste mezi nimi žil? Nebo jste zůstal podivínem?
Jedinec přece nemůže ovlivnit tisíciletím cizelované výtvarné projevy celých etnických skupin… oni se jen dodnes podivují nad mými výtvory a říkají „como tu, nadias imagina“

Jakým místem k cestování a poznávání je Peru?
Cesta na hranici snu a skutečnosti…ge­omantická. Poznání, že lidé, kteří mají nejblíže k vesmíru, čerpají energii přímo z matky země. Pachamama, Sachamama, Yakumama – božstva země, lesů i vod, kosmický had (i tělo Kristovo je největší obětí tomuto duchu). Peru je přechodem do jiného světa i branou vnímání…

Otto Placht (1962)
malíř, bývá nazýván malířem džungle. V letech 1982 až 1988 studoval na Akademii výtvarných umění. Od roku 1993 proslul velkými obrazy inspirovanými několikaletým pobytem v jihoamerické džungli u peruánských domorodých obyvatel z indiánského kmene Šipibó. Jeho výtvarná tvorba je velmi silně ovlivněna výtvarným projevem domorodých obyvatel džungle a exotickým prostředím Amazonského pralesa.
V roce 1993 měl výstavu v americkém Miami, po které se setkal s peruánským šamanem Pablem Amaringem, jenž ve stejné síni vystavoval obrázky svých vizí. Ještě téhož roku za ním Placht odcestoval do Pucallpy, města na kraji Amazonského pralesa. Od té doby tam jezdí stále. Vzal si za ženu dívku z místního kmene Šipibó a má s ní tři děti. Žije střídavě v Praze a v Peru, kde vyučuje na pucallpské Amazonské univerzitě.