Jestliže Středoevropan je navyklý tomu, že veškerá krajina okolo něj je vlastně plodem lidské činnosti (pole, louky, umělá jezera, vysazované a kácené lesy, cesty, lidská sídliště…), pak na Islandu je tomu přesně obráceně – jen velmi malá část území nese stopy lidského snažení. Naprostá většina území je lidmi nedotčena, je taková, jak ji vytvořily a ještě stále vytvářejí přírodní síly. Je syrová, je „neučesaná“, je stále ve zrodu… – tak popisuje svou knihu Jan Sucharda.

Na českém trhu ojedinělá publikace profesionálního fotografa Jana Suchardy vypovídající o výjimečné kráse vulkanického ostrova ležícího v Atlantském oceánu. Celostránkové snímky přibližují fantastickou přírodu Islandu, pro kterou jsou typické vodopády, ledovce, lávová pole, barevná půda, gejzíry a sopky. Zvláštnost krajiny ještě dokreslují jednoduché dřevěné kostelíky, opuštěné farmy i pasoucí se stáda koní. Jana Suchardu ostrov okouzlil před mnoha lety, od té doby se sem každoročně vrací. Po úspěchu první fotografické knihy Island – země neznámá, vydané v roce 2007, nyní připravil druhou publikaci plnou zcela nových, unikátních fotografií, které potěší všechny obdivovatele Islandu a nadchnou ty, kteří tento výjimečný ostrov zatím neznali.

Jan Sucharda pro www.cestomila.cz odpovídá na otázku, jak se na Islandu jezdí pouštěmi sopečného písku…
Těch pouští je na Islandu několik. Maelifellssandur, severně od ledovce Mýrdalsjökull, tam jedete 30 kilometrů pískem. Podobně, když jedete k jezerům Veidivötn, je to 20 kilometrů hlubokého písku. Jedete po poušti, takže pokud fouká vítr, nevidíte silnici. Jsou tam jako značky žluté kolíky a kolem nich musíte, zpravidla je tam cesta pravidelným ježděním trochu zpevněná. Ale nespoléhejte na to, k uvíznutí není daleko. Pak se vypustí kola a auto se musí vyhrabat. Když byste odbočil, zahrabete se hned. Na Islandu je přísně zakázáno jezdit mimo cesty, ty vnitrozemské jsou vyznačeny na mapě, a když mají čísla, stará se o ně správa silnic, to znamená, že je na jaře projedou a upraví. Pokud jsou nečíslované, je možné po nich jezdit, ale nikdo se o ně nestará. Jakmile vyjedete z cesty a chytne vás ranger, jsou za to strašné pokuty, v posledních letech to přísně hlídají. Loni jsem jel u Jökulheimaru neznačenou, ale povolenou cestou, ještě jsem si předtím popovídal s rangerem, jaké to tam je. Zahrabal jsem se několikrát, 30 centimetrů písku, mírné stoupání, byl jsem pořád na břiše, rýč, nanosil jsem si úlomky lávy, abych kousek povyjel, takhle se to opakovalo asi osmkrát. Byl podvečer, přibližně 20 kilometrů ke stanici rangera, navíc proti slunci, místy tedy nebylo téměř vidět. Takže to byl docela zážitek na propocené tričko.

Vzpomenete, který úsek byl pro Vás nejhorší?
Asi nejnáročnější byla cesta západně od sopky Askja, jmenuje se Dyngjufjalladalur. Téměř neznačených dvacet kilometrů po lávě, snad jednou za kilometr malý narovnaný kamenný mužík. Dohlednost byla stokilometrová, takže směr – hory u jezera Mývatn – jsem krásně viděl, jenže jsem obtížně hledal stopy aut, kudy jet. Dostával jsem se vpřed tak dva kilometry za hodinu a s osamělým autem. Takže nějaká závada či poškození auta… to by byl velký problém. Další náročná byla cesta Gaesavatnaleid podél ledovce, ale tam jsem nebyl sám. S rangerkou jsem se radil, říkala, jo, to projedeš, kdybys byl v problémech, někdo ti pomůže, nejméně jednou denně tam projede auto. Nejelo jedno, ale nejméně deset. Jede se tam po hraně ledovce, z něhož vytéká voda s bahnem a zdá se to nekonečné, v závěru je desetikilometrový brod. Ta oblast se jmenuje Večerní bažiny, protože jak ledovec přes den taje, vše zaplaví voda. Deset kilometrů ve vodě je stresující.

Jan Sucharda – Island země včera zrozená
Vydalo nakladatelství JAS, 2013
Texty kurzívou – ukázky z knihy