Nebyli tak divocí, přestože milují jízdu v protisměru nebo alespoň uprostřed silnice s plnou bílou čarou uprostřed mezi koly (rozhodně to není rozbitými úseky vozovek). Naštěstí na arménských silnicích není valný provoz a tak, když se blíží protijedoucí auto, zařadí se včas do správného pruhu. Tento styl jízdy byl nepříjemný především v kopcích (podívejte se na mapu, jak hornatá je Arménie), kdy do poslední vteřiny není vidět, zda něco nevyjede proti. A v zatáčkách nezpomalují, nebo o nezpomalení evidentně usilují. Bezpečnostní pásy? Šoféra se zapnutým pásem jsem v Arménii za celé týdny neviděl ani jednou. Někteří je měli během jízdy ležérně pohozené přes sebe, další si je tak přehazovali, jen když jsme míjeli policisty. Vášní arménských řidičů je telefonování za jízdy, arménsky jsem se naučil přibližně dvacet slov a tudíž netuším, co tak nesmírně důležitého musí řešit právě v nebezpečných serpentinách bez svodidel v nadmořské výšce přes 2000 metrů. Rychlost je v Arménii omezena na devadesátku, kterou – vzhledem ke stavu silnic a mnoha aut – výrazně nepřekračují. „Не так быстро“, spustil jsem rusky na jednoho, když jel stodvacítkou. „Neboj se“, zasmál se, a teprve, když jsem napodruhé zvýšil hlas, ručička tachometru jeho auta – které bychom u nás nazvali vrakem – se vrátila na stovku. Na závěr tohoto odstavce podotýkám, že tato charakteristika se netýká všech arménských řidičů, někteří z těch, s nimiž jsme jeli, řídili naprosto „civilizovaně“.

Příběh první – Přes průsmyk Selim k jezeru Sevan

Tento příběh začal v kaňonu, kde končila silnice. Mezi načervenalými skalami tady stojí, jakoby na konci světa, jeden z nejkrásnějších arménských klášterů – Noravank. Plán pro nadcházející den byl komplikovaný, nejprve kaňonem na hlavní silnici a odtud přes průsmyk Selim v nadmořské výšce 2410 metrů k jezeru Sevan, které zabírá asi 5 % území Arménie. Žádné taxi ale u kláštera nestálo, žádná veřejná doprava sem nejezdí. Na výběr byl pochod osm kilometrů kaňonem na hlavní silnici nebo stopování. Volba byla jednoduchá, zvláště když stopujícím cizincům zastaví v Arménii v průměru každé první auto (i plně obsazené, řidič se omluví, že místo vážně nemá). Bylo tomu tak i tentokrát. Zastavila nám dvojice kolem 25 let, on Rumun pracující v Arménii, ona – což je v Arménii výjimkou – výborně hovořící anglicky. Arménština není jednoduchý jazyk, stačí se podívat, jak se řekne např. děkuji – nějak jako šnorhakalutjun. Není divu, že sami Arméni dávají přednost jednoduchému francouzskému merci, to nás učila již jedna paní v letadle směr Jerevan (naštěstí se v Arménii bez problémů domluvíte rusky).


Každých 10 kilometrů si auto žádalo vodu


Učitelé se vrhli do vln a učitelky postávaly na břehu a fotily „mužná“ těla svých kolegů pózujících ve vlnách jezera


Karavanseráj Selim je sice prázdný, ale pronikajícím sluncem krásně nasvícený prostor

Naše dvojice nás zaveze až k odbočce do průsmyku. Jen – říkají – právě jsme se chtěli zastavit někde na kávu, jestli nám to prý nevadí. Ale kdeže, maximálně jim zaplatíme kávu za svezení. Objednám si litrovou krabici džusu, moje žena ledovou kávu a – platí oni. My jsme přece hosty v jejich zemi. Tenhle stop se nám vyplatil ještě jednou, když se nás slečna ptala na náš další program. Rádi bychom do hor na vyhaslou sopku Azhdahak odpovídám, a už mám v dlani kontakt na zkušeného průvodce, profesionálního záchranáře.

Loučíme se na odbočce, kde postává již starší vůz a uvnitř šofér. Dali jsme se do řeči, prý nás odveze přes průsmyk do města Martuni u jezera Sevan. A žádal 6000 dramů, což je v přepočtu asi 300 korun. Proč ne, vždyť je to 50 kilometrů a přes pořádné hory. Dopustil jsem se chyby, výběru vozu a řidiče by člověk měl věnovat více času. Když vylezl z auta, aby nám otevřel kufr, vidíme, že je invalida s postiženýma nohama. Ale, říkali jsme si, kdykoli můžeme vystoupit. Vůz nebyl jen starší, vůz byl vrak, kterému fungoval snad jen motor, tachometr rozhodně nikoli a nejvíce jsme se obávali, v jakém stavu budou brzdy. A i ten motor bylo nutné po každých přibližně 10 kilometrech polévat studenou vodou. Jen jednu výhodu to mělo – v těch hrůzu nahánějících serpentinách jel řidič pomalu. A zase stojíme, řidič vykulhal k motoru a zase ho oživuje vodou. Hned na začátku cesty, daleko dole pod námi, jsem si všiml u malého příkopu betonových kvádrů, které nahrazovaly svodidla, a byl jsem zvědav, jaká budou tam nahoře. Hádal jsem správně – téměř žádná, sem tam nějaký sloupek. Těsně pod průsmykem stojí zachovalý karavanseráj Selim, středověký hostinec, kde se zastavovaly karavany putující po prastarých obchodních stezkách.

Dnešní Selim je sice prázdný, ale pronikajícím sluncem krásně nasvícený prostor. Vedle nás zastavuje minibus a z něj se vynoří asi tucet lidí, to ještě netušíme, že jsou to učitelé a že za pár minut budeme cestovat společně. Náš řidič totiž domluvil s jejich řidičem, že nás za nějaký ten poplatek vezme dále. A přestože byl tělesně postižený, zvyk tolik rozšířený po celém světě, totiž co nejvíce obrat cizince i když jsem dohodnutou službu nevykonal, ten mu nechyběl. Hned požadoval pět tisíc místo šesti, tedy téměř stejný výdělek za značné zkrácení trasy. Odmítl čtyři, tak jsem mu vynadal, podal jen tři a stěhovali jsme batohy. A jelo se – s partou učitelů z městečka Karajan na arménském jihu, kteří se vydali na pouť za národním básníkem Hovhannesem Tumanyanem. Přivítali nás dobrou náladou, koláčky a zpěvem. Mířili kolem jezera Sevan až na sever země do městečka Dsegh, kde se Tumanyan narodil a kde je dnes jeho muzeum. Tam bude piknik, tam se bude péct, tam se budou přednášet verše. Přestože jsme jeli s učitelským sborem, základy angličtiny se pokoušela komunikovat jen jedna žena, ostatní uměli pouze rusky. Než jsme se rozloučili, vykoupali jsme se v jezeře. Ne všichni, učitelé se vrhli do vln a učitelky postávaly na břehu a fotily „mužná“ těla svých kolegů pózujících ve vlnách jezera.

Příběh druhý – Ke klášteru Geghard

Vybrat si na Václavském náměstí v Praze taxikáře, to bývá hazardní hra. A jak je to v Jerevanu? Přímo v centru nedaleko náměstí Republiky jsem zašel na stanoviště taxi a čekajícím řidičům nastínil denní plán. Pojedeme k římskému chrámu Garni (odhaduji asi 25 km), tam hodinu a půl počkáte, pojedeme dále ke klášteru Geghard (asi 10 km), další dvě hodiny čekání a zpět do centra Jerevanu. Řekněte si cenu, bude-li vysoká, odejdu jinam a nebude byznys. Cenu udali rozumnou a byznys byl. Hned jsme se seznámili, náš řidič se jmenoval Armen. Když jsme vyjížděli z Jerevanu, v nebi se vznášel Ararat, arménská hora, kterou světové dějiny zavály do Turecka. Jakoby se nad námi vznášelo bělostné sídlo bohů. Mraky zahalovaly velkou část hory, jen zasněžený vrchol byl nad nimi vidět. Během patnácti minut jsme byli na arménském venkově, míjeli krávy přecházející silnici, evidentně se projíždějících aut nebojí. „Ale řidiči se jich bojí“, poznamenal Armen, „kráva je drahá, auto též, ze srážky nemůže vzejít nic dobrého“. A krav se potuluje po arménských silnicích dost, dokonce i v centrech menších měst, jsou to zvláštní scény, když se před budovou banky (samozřejmě postavené ve stylu sovětského socialistického realismu) procházejí krávy. V Garni Armen zaparkoval a my jsme se vydali k chrámu, který je jedinou římskou památkou v Arménii a z něhož se linuly tóny tradiční arménské flétny, nástroje zvaného duduk, jehož historie sahá až 3000 let zpět. To Voskan Vardanyan předváděl své umění.


Taxikář Armen nám kupuje meruňky


Ve vteřině nám bylo jasné, že dnes si s obědem nemusíme dělat starosti. A už nám balí jehněčí do lavaše…


Klášter Geghard, silnice zde končí

Než jsme pokračovali ke klášteru Geghard, zapsanému na listině chráněných památek UNESCO, připravil pro nás Armen první (nikoli poslední) pohoštění a tak jsme během té krátké cesty mlsali třešně. Ani v klášteře jsme se nevyhnuli arménské pohostinnosti, jen co vykoukneme za hradby, už na nás mávají. Hoduje tam nejméně dvacet mužů a volají na nás. Ve vteřině nám bylo jasné, že dnes si s obědem nemusíme dělat starosti. A už nám balí jehněčí do lavaše, tradičního arménského chleba, který je podobný arabskému. A k tomu nesmí chybět vodka. Arméni ale nepijí tak jako Rusové, přestože u „chlapského“ setkání něco ostrého, zpravidla podomácku páleného, nechybí. A pak je na řadě druhá várka masa, lavaše i vodky. A samozřejmě dotazy, odkud jsme, Češi to mají u Arménů dobré, tato informace vždy vyvolala silně pozitivní reakce. A vracíme se k taxíku a znovu se proplétáme mezi krávami směrem na Jerevan. Podél silnice stojí krámky s ovocem, zeleninou, jinde prodávají med nebo cigarety. U jednoho z nich Armen zastavil a kupoval odhadem asi dvě kila meruněk. Malé zdržení nám nevadilo, překvapením ovšem bylo, že meruňky byly dárkem pro nás. V Arménii stojí kilo v přepočtu asi 20 korun a dvojnásobná částka rozhodně není pro Arména zanedbatelná. Meruňky patří k symbolům Arménie, Arméni tvrdí, že právě jejich meruňky jsou nejlepší na světě. Netroufám si oponovat, něco na tom tvrzení bude. Mimochodem, k nejlepším dárkům z Arménie patří meruňkový džem. Půl kila za 30 korun a o kvalitu není třeba se obávat.

Příběh třetí – Ke klášteru Goshavank

Jmenuje se Garik, to jsme ještě nevěděli, když jsme oslovili taxikáře ve městečku Dilijan severně od jezera Sevan. A také jsme netušili, že Garik již ví, odkud jsme, češtinu poznal okamžitě. Dilijan je rozbitá díra, jen jedna ulička byla rekonstruovaná a krásné dřevěné domy s terasami lákají turisty na předraženou kávu a jídlo. Nedaleko Dilianu je klášter Goshavank a právě tam chceme. S Garikem jsme jeli za o čtvrtinu nižší cenu, než si řekl zloděj kousek vedle, a navíc se rozpovídal polsky: „ja 10 lat handloval v Polsce“. Nejen s Poláky, ale také s Čechy. A že má Čechy rád a že nás vezme ještě ke klášteru Haghartsin, což bylo navíc 12 kilometrů a půl hodiny čekání. Bez navýšení ceny. S Garikem byla nejlepší komunikace, v ruštině nám to vždy vázlo a jeho polština byla našim uším bližší. Do Polska se již vrátit nemůže, po 10 letech mu neobnovili povolení, přesto tam má dodnes spoustu přátel. Dvě polské rodiny, dohromady asi 17 lidí ho přijely v pronajatém minibusu navštívit před několika týdny.


Centrum Dilijanu


Garik

Cestou na Haghartsin jsme pochopili, co nám předtím nedocházelo, proč je Dilijan, docela ošklivé město s rozpadající se sovětskou architekturou, jedním z turistických center země. Sem se jezdí rekreovat především lidé z horkého Jerevanu. Všude kolem Dilianu jsou lesy a celé rodiny sem přijíždějí piknikovat k potokům a říčkám. Má to dvě nevýhody – více odpadků, než jsem viděl v minulých dnech v jižní Arménii a také vysoký počet policistů v ulicích. Nikde jinde v Arménii jsem policisty ani nezahlédl, tady jich byly desítky. Jak Garik vyprávěl, chtějí si přivydělat a vzhledem k tomu, že se zde piknikuje a tedy i pije, kontrolují řidiče kvůli alkoholu a bezpečnostním pásům. Garik není oficiální taxikář, jezdí načerno. „Licence by mě zruinovala, je drahá a platí se spousta poplatků na mnoha úřadech“. Zákazníci mu ale nechybí, alespoň v letních měsících je vozí do Jerevanu téměř denně. A nemohlo to dopadnout jinak, další den jsme si ho najali znovu, právě na náš návrat do Jerevanu.