Nikdy jste se netajil, že jste vyrůstal s knihami Karla Maye. Před pár lety jste se podíval do krajin, které popsal v knize „Divokým Kurdistánem“. A tam jste se setkal s příběhy o brněnské pušce. Vyprávějte.
Těch příběhů nebylo mnoho, byl vlastně jen jeden a neustále se opakoval. Ta puška byla totiž v Kurdistánu známější než jakýkoli jiný výrobek vzešlý z českých rukou. Je všeobecně známé, že v mnoha zemích tzv. třetího světa si ještě pamatují např. motorky Jawa nebo automobily Tatra, a tohle setkání s obdivem k československé pušce pro mne bylo překvapením, přestože vím, že Československo bylo zbrojařskou velmocí. Ta puška je již historickým kusem, coby výzbroj evropských armád střílela naposledy snad ve 2. světové válce a již tehdy nebyla nová, ale na rozdíl od všech ruských, amerických či izraelských zbraní, jimiž byli vyzbrojeni protivníci Kurdů a které prý dostřelily maximálně osm set metrů, tak tahle puška dostřelila kilometr a půl. A Kurdové s ní uměli střílet velice přesně. Jeden starý pán, s nímž jsem se setkal v horách, byl proslulý tím, že jeho puška nikdy neminula cíl. Ale odmítl prozradit, kolikrát neminula.

V knihovničce PEN klubu jste vydali verše již nežijícího kurdského básníka Ahmeda Arifa. Jeho verše se staly symbolem revolty a hrdinství kurdského národa, ale proč jste nezvolili nějakého představitele současné kurdské poezie?
O tom jsem během návštěvy Kurdistánu s kurdskými kolegy hodně hovořil. Současná kurdská poezie je velmi mladá, naivní, orientovaná na hrdinství národa – řekněme nacionalistická v dobrém slova smyslu, protože v jistém stadiu vývoje národa je nacionalismus pozitivní a nezbytný – a připomíná tak nejspíš naše literární vlastenčení 19. století. I sami Kurdové cítili, že bychom nemuseli věci prospět, a tak jsme se shodli na tomto klasikovi kurdské poezie, jehož tzv. podstročniky připravil Yekta Uzunoglu, Václav Daněk pak text přebásnil a vyšla knížka, „Touhou po Tobě mi pouta zrezivěla“. I když i tyhle básně mají silný nádech osamostatnění národa, svobody a tedy i toho nacionalismu, Arif je nepochybně mimořádný básník a umí si i s těmito tématy poradit na vysoké úrovni. Arifovy texty byly psány v turečtině, kurdština byla totiž zakázaným jazykem a letos v červenci budeme slavit teprve dva roky od jejího povolení na tureckém území.

Kurdové to s puškou umějí, to je všeobecně známé… ale co ženy? Nedávno jsem poslouchal rozhovor s novinářkami L. Klicperovou a O. Šilhovou, které cestovaly Irákem od kurdských oblastí až po Bagdád, a vyslovovaly poznání, že ženy tam žijí jako ve středověku. Dodal bych – jako ve starověku, neboť ve středověku se jejich postavení od toho starověkého tolik nelišilo. Jak žijí kurdské ženy?
Žena je v Kurdistánu odsunuta do pozadí stejně jako v celém Orientu, role ženy je vymezena domácností, rodinou a dětmi. Jen z části to souvisí s islámem, zdaleka ne všichni Kurdové jsou totiž vyznavači tohoto náboženství. Kurdský literární svět je světem mužským, na druhou stranu na nevelký počet spisovatelek jsou muži pyšní a ony nepíší proti jejich vůli. Ženy se v Kurdistánu dostávají v oficiálním veřejném životě ke slovu pomalu, v politickém zastoupení města Duhok, kde jsme pobývali, nebyla ani jedna. Pak jsme zjistili, že se nepohybují ani v neoficiálním veřejném životě, byli jsme totiž kurdskými přáteli pozváni na oslavu do hor do takového polosoukromého zařízení, a jedinými ženami tam byly Daniela Fišerová, Jana Červenková a Iva Pecháčková. Za kurdskou stranu byli zastoupeni pouze muži. A když se tančilo, tak to byly takové kolektivní řadové hadovité tance, v nichž nejde o to, aby každý muž měl partnerku opačného pohlaví. Já mohu zmínit i poměrně komický soukromý postřeh, kdy jsme nastupovali do auta, a já jsem dával přednost usednout na pohodlnějším sedadle vedle řidiče kterékoli z dam, které s námi jely. U našich kurdských kolegů ale bylo nemožné něco takového prosadit, já byl pro ně prostě prezident, a ženy sedí vzadu. Toto kulturní zaostávání ještě čeká na řešení.

V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen. Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol mužské nadřazenosti. Jakou máte radu pro ty, kteří se s tímto zahalením ve vzrůstající míře setkávají a jak Vy vnímáte tento prvek, s nímž se jistě též ve vzrůstající míře setkáváte?
Do určité míry je nepochybně třeba vyjít vstříc hostitelské zemi a jejím hodnotám a dosáhnout nějakého kompromisu. Burka, z níž nejsou vidět ani oči, je v této době nebezpečná, pod ní se může ukrývat cokoli a kdokoli. Zůstat u šátku, který by zakrýval vlasy, by nemělo být až takovým problémem, a nikomu by to nemuselo vadit, šátek je módní doplněk, nosívali ho i piráti… Očekával bych jakousi vzájemnou toleranci, vždyť když šly dámy naší výpravy do mešity, také si zahalily vlasy a to přesto, že šátky nenosí a bylo značné teplo. Pokud někdo na burce trvá, doporučil bych necestovat a zůstat tam, kde je toto úplné zahalení obličeje vítáno.

Kdysi, snad před dvaceti lety, jste napsal text „Pohanský pes“, takovou hříčku se slovy, v níž se to hemží muslimy, kterým chátrá mešita, zatímco na zamrzlém rybníku vyvádějí dvojitého odpíchnutého Muhammada. Napsal byste ji i dnes? Nebylo by to nekorektní a snad i nebezpečné?
Ten text, myslím, kdysi nazpíval Petr Skoumal. Už si ani nepamatuji, co mě k němu inspirovalo, byly to čistě slovní hříčky. Podobně existuje spousta dalších citlivějších témat, to byste nemohl napsat nic o cikánech, protože se jim musí říkat Romové, nebo si udělat srandu z manželského soužití, protože vtipy nejsou genderově vyvážené a ženy se mají ve společnosti pozitivně diskriminovat. Jedna věc je sranda, druhá věc je cílený a špatně motivovaný politický útok. A tím ta písnička nebyla. A kdyby mě napadlo dělat si z toho zase jednou srandu, tak si ji dělat budu. Vesele a bez jakýchkoli skrupulí. Ale nijak mne to nyní neláká.


El Malecón v Havaně

Co se Vám vybaví, když se řekne Havana? Třeba „nenápadný“ doprovod, který mnozí při návštěvě Kuby poznali?
Asi nějaké špiclování bylo. Já přiletěl do Havany jako prostý kurýr Člověka v tísni (myslím, že nic nevyzrazuji, v televizi byl na téma podpory kubánského disentu před časem uveden podrobný instruktážní pořad). Navštívil jsem několik perzekuovaných autorů a mým cílem bylo podpořit je v jejich činnosti. V Havaně jsou i počátky Knihovničky PEN klubu a Člověka v tísni, z Havany jsem do Prahy přivezl rukopis Jorge Olivery, z něhož později vznikla první kniha té edice nazvaná „Na těle i na duši“. Na Havanu vzpomínám rád, strašně rád bych se tam podíval znovu, ale nemyslím, že by bylo rozumné se tam vracet do doby, než režim padne. Moji kamarádi z řad kubánských disidentů mi slíbili, že až to budou v rukou držet oni, dostanu roční stáž s výhledem na moře přímo na Malecónu. Tak se mám na co těšit.

Má stále kniha na Kubě cenu zlata?
Kniha na Kubě má nepochybně výrazně větší cenu než u nás, kniha tam něco znamená, má větší společenský dopad. Existují tam ilegální knihovny, ale ten termín je často poněkud přehnaný, neboť takovou knihovničku si může zařídit každý, kdo má deset knížek – pokud to nejsou Castrovy spisy – a je ochoten půjčovat je přátelům. V poslední době je ale i na Kubě papírová kniha vytlačována internetem. Slavní jsou dnes kubánští blogeři. Přestože je přístup k internetu komplikovaný, oni se k němu nějakým způsobem připojí, je to tam trošku jako u nás před revolucí, tedy veksláci i úplatní lidé ve státní správě, takže se dá pořídit leccos. Jedna z nejslavnějších kubánských blogerek Yoani Sánchezová, jejíž dílo jsme též chtěli u nás vydat, se omluvila, a odkázala nás na svého italského agenta, neboť v Itálii vyšla kniha jejích blogů přeložených do italštiny. Přesto knihy, které jsme J. Oliverovi dvojjazyčně vydali, měly smysl. Několik desítek se jich dostalo zpátky na Kubu, a byly tak trochu ilegálně distribuovány mezi lidmi, které to zajímá. Říkám „tak trochu“ protože jeho poezie není vysloveně protistátní. Je plna touhy po svobodě a strachu z útlaku, ale je to především milostná poezie, která byla psána ve vězení. Na Kubě – a to známe i z naší minulosti – je jakýkoli projev inteligence, duchaplnosti a citu vlastně protistátní, protože nezapadá do té tupé režimní šablony. Vzpomínáme si na ty poslední roky s M. Jakešem, na tu blbost, kterou reprezentoval a do níž se nevešlo nic, co bylo chytré, a každá troška ducha odporovala stranické disciplíně. V tomto smyslu ta Oliverova kniha pobuřuje. Kuba zůstává nadále cílem našeho PEN klubového snažení, my bychom si především přáli, aby byl místní klub havanských spisovatelů, který J. Olivera vede a který sdružuje nekonformní spisovatele mimo oficiální struktury, přijat do řad mezinárodního PEN klubu.

O to se již pokoušíte celé roky.
Na nejtvrdší odpor narážíme u exilového kubánského PEN klubu, který sídlí v Miami a který dokázal v rámci hlasovacího lobbingu ovlivnit celou latinskou Ameriku. Jejich hlavním argumentem je, že v havanském klubu bude spousta udavačů a spolupracovníků tajné policie. Upozornil jsem je, že si totéž myslíme o jejich exilovém PEN klubu, i tam mohou být tajní, ale na přesvědčení druhé strany to nestačí. Jejich odpor pramení z podezření, že přijmeme-li havanský klub, přijmeme zároveň určitý počet prorežimních kolaborujících autorů. Ovšem již jen samotný fakt, že by ilegální kubánští spisovatelé byli přijati na mezinárodní scénu, by měl nepochybně pozitivní dopad.


Havana

Další zemí, jejíž básníky – režimem nemilované – knihovnička PEN klubu vydala, je Bělorusko. Vy jste před časem napsal, jak jste byl v Bělorusku překvapen, neboť jste nenarazil na typické rysy kultu osobnosti – Lukašenko neshlížel na svůj lid z billboardů, neviděl jste jeho gigantické sochy.
Bydlel jsem naproti prezidentskému paláci a dokonce ani v jeho nejbližším okolí neobtěžoval svou tváří a svou filozofií. Stejně tak jinde ve městě a podél dálnic. Co mne kromě toho, že se jeho kult na veřejnosti příliš neprojevuje, dále překvapilo, byla naprostá svoboda internetu, to by si žádný totalitní vládce neměl nechat uniknout, a dále komplikovaná a nevyzpytatelná, ale přesto určitá svoboda cestování. Platí samozřejmě pro ty, kteří nejsou vysloveně stíháni. Nám se díky tomu podařilo na loňský havlíčkobrodský festival pozvat tři režimem nepovolené autory. V chaosu toho režimu lze tedy najít průduchy ke svobodě, je to loď, do které hodně teče, a doufám, že se již brzy potopí.

Patříte k lidem, kteří pracovně cestují po světě. Když máte dovolenou, dva týdny volna, máte ještě chuť vyrazit do světa, nebo raději mizíte někam do soukromí, na chatu, do lesa?
Rád jezdím na chalupu a rád se tam věnuji věcem jako je sekání trávy a řezání dříví, což je osvěžující činnost. Já mám ale dovolenou vlastně pořád, ten volný režim osoby samostatně výdělečně činné – za komunistů se tomu říkalo „svobodné povolání“, to bylo hezčí – tak ten je takový, jaký si člověk stanoví, záleží na tom, kolik volného času chce a kolik potřebuje vydělávat. A jak moc je ochoten se zaprodat, když přicházejí kšefty, které plně neschvaluje, myslím po umělecké stránce, nikoli takové, které by se nesrovnávaly se svědomím. Já cestuji hodně, pokud chci svědomitě vykonávat misi ochrany svobody slova, kterou jsme si v PEN klubu předsevzali a kterou máme v chartě již dávno, nemohu cestování úplně škrtnout. Existují země, které od nás pomoc očekávají, nebo jim ji dlužíme, a neleží blízko za hranicemi naší republiky, všechno je tak trochu dál, Afrika, Čína. Ale cestování mě nijak nebaví, představte si, že jsem se ještě tak před deseti lety bál cestovat letadlem. Ale musel jsem a překousl jsem to. Dovolenou trávím nejraději tady v Čechách, máme dvě chalupy, jednu jsem zdědil po mamince v západních Čechách, druhou jsme si již kdysi dávno koupili u Telče, mohu si tedy vybírat, kam pojedu. České léto, to je něco, na co se opravdu těším a na co nedám dopustit. Zároveň mám strašně rád moře. Každý rok se snažím pobýt u moře, třeba týden na jaře a týden na podzim, vždyť dneska je to jednoduché a nevyjde nijak draho zaletět si například do Řecka. Ale chalupa, to je něco, do čeho člověk vkládá svou práci, to znamená i svoje srdce a když k tomu postupně přibývají vzpomínky a zážitky, je to více než rekreace, to je ozdravení ducha i těla.

„Laskavá, maloměstsky provinční atmosféra města i mě zcela uhranula; dokázal jsem si představit, že bych v Užhorodu žil. Není to koneckonců od Prahy tak daleko, jenom něco přes 700 km.“ To jsem Vás citoval.
Bylo hezké počasí, jinak by to tam taková krása nebyla… Ano, Užhorod se mi líbil, ta neregulovaná řeka, která se jím klikatí a podle níž se město jmenuje – Hadí městečko. Líbila se mi architektura, která, pokud je zachovaná, mile připomíná Rakousko-Uhersko. Já jsem měl štěstí na doprovod, ujal se mě československý užhorodský klub, který vede můj kamarád Ivan Latko, a to jsou lidé, kteří mají silný vztah k československé kultuře. Vzpomínají na češtinu, mluví česky, jsou dojati, když slyší někoho barvitě mluvit spisovnou češtinou, na stěně jejich klubovny visí stará mapa Československa, jak vypadalo, než byl tento východní výběžek republiky darován Stalinovi. Provázeli mne po městě, ukazovali, co stavěl Kotěra, které domy setrvaly z Masarykovy doby, dokonce pyšně ukazovali i červený litinový hydrant, na němž byl letopočet 1938. Vzpomínají na společná léta a dokáží ve svém městě najít místa, která ho člověku zpříjemní. Umím si snadno představit, že bych mohl chodit i po místech, na která bych rád nevzpomínal, a nenapadlo by mě se do Užhorodu někdy vracet. Užhorod se mi líbil – jeho lidé a klid.


Havana

Snažíte se Vaší knihovničkou představit i dílo držitele Nobelovy ceny míru, vězněného čínského disidenta Liou Siao-po. Jak se to daří u nás, kde lobbují početné vlivné kruhy, které zajímá pouze ekonomická spolupráce s Čínou.
Čína je dnes důležitý věřitel a obchodní partner většiny zemí světa. A nikdo si to u ní nechce rozházet. Ochrana lidských práv je jedna věc a obchod druhá. Lze-li to oddělit, pak si někteří politici dovolí i v rámci obchodních cest upozornit čínské představitele na lidská práva, je toho schopen i Karel Schwarzenberg, pevně věřím. Většinou ale obchodní výhody převládají a pak se říká, nebudeme je kárat kvůli Tibetu a nějakým lidským právům, vždyť s nimi děláme kšefty, nakonec, každá země má své chyby. Já jsem samozřejmě velmi proti a snažím se pracovat a vyjadřovat tak, abych čínským disidentům alespoň minimálně pomohl. A ta naše pomoc je skutečně mravenčí, jich jsou tisíce, země je obrovitá, a fakt, že tam koluje třeba 250 našich knížek, je téměř legrační. Ale je to právě to, co umíme a můžeme udělat. Co je důležité, a čím déle jsem v čele PEN klubu, tím více to zjišťuji, že ani já nemohu každého poslat někam, tak, jak jsem to radostně dělal jako písničkář, protože bych zkrátka tomuto sdružení mohl ublížit. Takže musím dodržet společenské normy, přestože je mi to proti mysli, protože tohle všechno by přestalo fungovat, zaniklo by to, co založil Karel Čapek. Od někoho PEN klub peníze na vydávání těch disidentských knih dostávat musí. Proto není možné upřednostnit hledisko osobní – a kdo ví, zda správné, nejsem si jist, že mám vždy pravdu, ale na to jsem se dříve neptával. Jedna knížka vyjde asi na 200 tisíc korun, počítáme-li do toho i letenky, překlady, tisk. Někdy ji sponzorují jednotlivci a přátelé a to je potom báječná spolupráce, např. manželé Winklerovi podpořili vydání právě této čínské knihy. Ale někdy se musíte obrátit na podnik, který nemá tu nejlepší pověst, nebudu jmenovat, máme jich v republice tisíce, a který si ani nevšimne, když upustí nějakých těch sto tisíc. A říkám si stále, že to pomůže těm autorům v zahraničí, kteří jsou na tom špatně.

Je o Vás známo, že hodně čtete, co máte rozečtené nyní?
Františka Palackého, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Je to vydání v nekorigovaném Palackého jazyce a jsem tou knihou naprosto nadšen, konečně je tu dějepis, který mě baví a kterému rozumím. Jazyk je složitý, ale brzy jsem si na tu větnou stavbu zvykl a některé zvláštnosti pravopisu mne, jako člověka, který píše a tvoří, inspirují. Například včera večer jsem četl, že „někdo vězel po celá tři léta a poté se odebral“. A došlo mi: jasně „vězel“ tři léta, vězení je přece proces, při němž člověk „vězí“. Významy slov se s dobou posouvají a jazyk se do určité míry zjednodušuje, ten Palackého zůstává pro mě krásný, košatý, komplikovaný.

Na Petřín se chodíte uklidňovat, napsal jste kdysi, ale krušovické Vám to tam kazí. Líbí se Vám Petřín?
Petřín je báječné místo. Já tam léta chodím běhat, je to ideální tělocvična, ale to krušovické, to myslím o restauraci Petřínské terasy nadále platí, člověk by tam poseděl mnohem raději, kdyby servírovali lepší pivo.

Překládal jste Viana, Brela, je dodnes Váš vztah k Francii silnější než k jiným zemím?
Určitě, francouzština je pro mne nejbližší cizí jazyk, a když jsem v zemích, kde se mluví a píše francouzsky, cítím se tam… jako doma. Nejsem odtržen od prostředí, rozumím nápisům třeba na obchodech. K frankofonním zemím mám vřelý vztah a také do Francie každoročně jezdím. Za málo peněz na místa, která málokdo zná a kam nohy turistů nevstupují tak pravidelně.

Váš bývalý písničkářský kolega Jan Burian napsal několik poetických průvodců, Vás by něco podobného nelákalo, např. o Vám blízké Francii?
Ne, nelákalo. Naopak, já si myslím, že je to v jeho případě plýtvání talentem a energií. Honzu Buriana mám rád, jsme kamarádi, líbí se mi jeho písničky, ale tento druh literatury z jeho pera nepovažuji za zdařilý a nerad bych ho rozmnožoval. Literatura jako cestopis, průvodce, to by chtělo něco mimořádného, aby to dnes někoho zaujalo. Navíc nejméně třicet procent toho nejzajímavějšího, co v cizině prožívám, stejně není k publikování, takže ani nevím, co bych psal.

Jaká je nejbližší budoucnost Knihovničky PEN klubu a Člověka v tísni? Na jaké texty se máme těšit?
Na podzim budeme mít kongres v Soulu, a pokud se alespoň trochu uvolní ledy, pevně doufám, že bych si tam mohl vytvořit předmostí k návštěvě KLDR. Pokud do takové země člověk dostane vízum…

Jiří Dědeček (1953)
Písničkář, básník, spisovatel, překladatel. Od roku 2006 předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu.
www.dedecek.cz

V roce 2006 bylo sedm mladých aktivistů, mezi nimi student práv na Damašské univerzitě Hosam Melhem, zadrženo za publikaci internetových článků kritizujících nedostatek svobody a lidských práv v Sýrii. H. Mejhem byl odsouzen k 5 letům vězení za „jednání či písemné nebo ústní prohlášení, které by mohlo ohrozit stát“. Propuštěn byl v červnu 2011. Knihu jeho básní vydala Knihovnička Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Člověka v tísni jako svůj 7. svazek.

Titulní fotografie Petr Nejedlý,
ilustrační fotografie z Havany Tomáš Straka, www.povlastniose.eu