Nejdříve jedna neafrická otázka, připluli jste na začátek cesty do Súdánu ze Saúdské Arábie. Jak se dostane turistické vízum do SA? Slyším o něm poprvé.
Ona je to naopak velmi africká otázka. Shánění víz do Saudské Arábie bylo vlastně takovým z prvních setkání s tím, že za vším je nakonec vždycky jenom člověk. A každé pravidlo je natolik ohebné, nakolik s ním umí ten člověk zacházet. Minimálně v tomto smyslu tedy čarodějnictví v Africe určitě existuje. Na víza do Saudské Arábie jsme čekali dlouho, ale velvyslanec pil pivo a jedl vepřové, což dávalo značnou naději. Když nám víza předával, řekl, že tam jako žena nesmím řídit, nesmím chodit do restaurace, že nesmíme mít s sebou žádné kříže, nemluvě o alkoholu a ještě mnoho dalších pokynů. Zakončil to tím, že Saudská Arábie je jinak pochopitelně velmi přátelská země. Slivovici jsme propašovali, růženec pro křesťany v Etiopii také, koneckonců největší pozdvižení budila lékárnička plná endiaronů. Nevím, jak je to s vízy nyní, ale určitě nejsou nedobytná.

Váš rok putování Afrikou nezměnil Afriku, ale změnil Vás. A změnil by i jiné. Jak člověku takový rok přehází hodnoty? Doporučila byste všem Evropanům takovou cestu?
Neřekla bych úplně „zpřehází hodnoty“. Spíš některé prohloubí, u jiných zase ukáže jejich malichernost. Člověk si uvědomí různé souvislosti. Každému bych doporučila takovou cestu, na jakou se cítí a kam ho to táhne.

Cituji z Vaší knihy: „Africké ženy, to bylo to nejobdivuhodnější, co jsem v Africe potkala“…
Samozřejmě, aniž bych byla nějaká zarytá feministka, ale má to své opodstatnění a dokonce chvilku trvalo, než jsem si to uvědomila. Ženy nejsou ty, co leží pod banánem. Ženy dělají na poli, starají se o děti, o domácnost, o obchod. A ještě u toho zůstávají obdivuhodně elegantní a krásné. Je to pochopitelně řečeno s nadsázkou, ale ani sloni, ani divukrásná příroda, ale ženy jsou budoucnost a krása Afriky.

Už umíte nosit ten kýbl na hlavě, jak slibujete v knize?
Je to dřina, ale pracuju na tom. Ono je to opravdu nesmírně praktické. Socialistický stachanovec je proti africké ženě batoletem v pískovišti. I když mám pochopitelně mezery a zatím tam nevyskládám tři plata vajec, na záda dítě a do ruky vědro vody, věřím, že jednou budu opravdu funkční hospodyně.

„Navždycky odhodlaná ignorovat módní diktáty lesklých časopisů“, píšete po poznání, že Afričanky mají jako ideál světlejší pleť a rovné vlasy, u nás se naopak lidé honí za pletí opálenou a bohatými kudrnatými kadeřemi.
Vy na mě ale vytahujete věci… Samozřejmě, že bych potřebovala zhubnout, nastřelit vlasy a přifouknout hrudník.


„Ženy dělají na poli, starají se o děti, o domácnost, o obchod. A ještě u toho zůstávají obdivuhodně elegantní a krásné.“

Afrika Vás překvapila – jak byla tvrdá. Ztratila jste iluze o existenci Afriky, kterou nám servírují cestovní kanceláře. Kdybyste měla své dnešní zkušenosti, kdybyste míru všech těch potíží znala dopředu, vydala byste se na cestu?
Ještě dvakrát tak radši. Prohlubovat míru poznání a porozumění Africe je vášeň, přičemž není nad přímý průzkum v terénu. Žijeme ve virtuální realitě. Prakticky všechno, o čem čteme, co slyšíme, vidíme, má své tak široké pozadí, důvody, konotace, že sebelepší článek či reportáž je jen strašlivě nicotným výsekem reality. V tomhle jsem strašně skeptická. Jedno podání ruky člověku řekne víc, než štos analýz Měnového fondu.

Projela jste autem 25 afrických zemí, můžete zkusit z nich vybrat ty, kam nikdy více a naopak, kam byste se někdy v budoucnu ráda vrátila?
Není důležité kam, ale za kým. Ráda bych se vrátila ke všem těm lidem, které jsme potkali, abychom viděli, jak pokračují jejich životy. Takže do všech zemí. Kromě jediné, tedy ještě donedávna. Byli jsme přesvědčeni, že už v životě nevstoupíme do Nigérie. Pro nás to byla opravdu hororová gangsterská země. Ale teď tam probíhají nepokoje. Pod názvem Occupy Nigeria se protestuje proti politice Mezinárodního měnového fondu, proti vládě, proti Shellu, kterému tam zase vyteklo trochu ropy atd., je to opravdu masivní. Tedy alespoň tak to vypadá zvenku. Nás by právě zajímalo, jestli je to opravdu ten toužebný tlak zdola, opravdové chtění lidí, které Africe občas schází, nebo jestli je to zase nějaké vrtění psem pro západní svět. Takže i tam bych nakonec ráda jela.

Pevnosti v Ghaně – odtud odvážely otrokářské lodě své oběti. Píšete o výkladu průvodců v pevnosti Elmina a překvapilo mě, že zmiňovali, že „základy obchodu stály na samotných Afričanech, kdy některé kmeny kolaborovaly s bělochy a lovily pro ně černochy z jim nepřátelských kmenů“. To je nečekaně sebekritický pohled na jedno z nejbolestivějších míst africké historie.
Napadá mne paralela s námi. Vraždění Němců po válce a jejich následné vyhnání ze Sudet vnímá česká veřejnost většinově jako v podstatě adekvátní věc, kterou omlouváme válkou atd. Nechci se nikoho dotknout, ale minimálně existující debata svědčí, že toto téma pro nás ještě není uzavřené. A je na té badatelské menšině, aby nám připomínala, že dějiny nejsou černobílé. Že leckdy zabíjeli ti, co měli nejvíc máslo na hlavě, aby se zbavili nepohodlných svědků, například. Afričané se přece také snaží poznat svou historii co nejvěrněji, v tomto smyslu mě to nijak nepřekvapilo.

Djenné, Larabanga, Agadez – západoafrické hliněné mešity jste si zamilovala, píšete doslova, ale … „hnali nás klacky, hádka u mešity, nepřátelské pohledy, nadávky“. Jak se cítí evropský vetřelec v tomto prostředí, kde není vůbec vítán?
Blbě samozřejmě, protože co my jim tam máme co lézt? Vlastně jsme pak za to byli i rádi. Že si ten svůj prostor hlídají. Že si uvědomují jeho duchovní hodnotu. Tohle je hrozně cenné obzvláště tváří v tvář postupujícímu vykrádání světa turismem. Ke kterému jsme samozřejmě přispěli, což je moje věčné dilema. Navíc za mnoho věcí si jako bílí můžeme sami. Například ve zmiňovaném Djenné prý nějaký evropský fotograf fotil v mešitě akty. Což je zrůdnost. Většinou to ale takto vyhrocené bylo naštěstí málokdy.


„Západoafrické hliněné mešity jsem si zamilovala. jejich jednoduchou stavbu z cihel, které si každá vesnice formuje ze svojí hlíny…“

Některá tajemství před Vámi Afrika utajila, např. voodoo v Beninu, kde Vás spíše otrávilo povrchní mávání tímto mýtem před turistovýma očima jako v „posvátném“ chrámu krajt v Ouidah. Voodoo se přece nepředvádí turistům…
Já to vůbec nechci zlehčovat. Víra je v Africe strašně silná v jakékoli podobě. Mně, navíc zařazené v kolonce „ateistická Češka“, nepřipadá vhodné tuhle věc laicky studovat, posuzovat, zveřejňovat. Mám nějak pocit, že ta skutečná, niterná víra nemá zapotřebí se vystavovat. Atrakce, o kterých píšeme, jsme brali jako reakci na poptávku turistů, nic víc jsme od nich nečekali.

Angola byla pro Vás příjemným překvapením, dokonce jste napsala, že „Luanda chce pracovat. Jako celá Angola.“ Navíc jste v Luandě potkala několik mužů, kteří u nás kdysi v mládí studovali. A dodnes umějí dobře česky a pijí pivo jako Češi. Už Vám prosperuje ta První česká hospoda v Angole, kterou jste u piva plánovali?
Tohle je otázka do pranice. Bohužel, Česká republika provádí naprosto sebevražednou politiku ohledně své propagace v Africe tím, že ruší ambasády. Ta angolská už neexistuje. Ani konžská. Přitom jsou to tak bohaté země. Angola dokonce ani nemá kdovíjaké bezpečnostní problémy. Ale Češi tam vyklízejí pole. Toto je moc bolestivé téma pro každého patriota, který zažil, jaký zvuk má Československo v mnoha afrických státech. Nyní jsou v nejlepších letech lidé, kteří u nás studovali. Jsou často ve významných pozicích ať už státní správy nebo soukromého sektoru. Afričané znají slova jako Tatra, Škoda, Zetor. Je ale třeba říct „zatím“. Občasná zásilka českého piva do Angoly zmizí jako svého času mandarinky u nás. V minulých dobách pracovalo po Africe mnoho českých doktorů, lesníků, budovatelů silnic, studní, potrubí. Dnes tam jde další rozvojová pomoc. Ale o to nejdůležitější, o rozvinutí obchodu, který by navíc Africe pomohl nejvíc, Česká republika nemá zájem. My dva jsme zase na takový byznys příliš malí a chudí. Ale snilo se to krásně…

Check point, z toho stále se opakujícího slova jste musela po měsících a měsících na afrických silnicích šílet. Kolik jste zaplatili na check pointech, lze to za ten rok nějak odhadnout?
Nelze to ani spočítat, ani odhadnout. Člověk má jiné starosti a jiné věci stojí za zaznamenání, než nekonečný sloupeček „dárků“. Nehledě na to, že to většinou byla milá setkání, kdy se rozpustilým příslušníkům dalo odpustit. Třeba v obávaném Kongu jsme většinou vyvázli jen s cigaretou. Napadá mě, že tam zrovna museli mít cigaretovou krizi.


Bahno, bahno, bahno

Nigérie – Vaše asi nejhorší zkušenost: „Prožili jsme v ní tolik špatného… Nigérie je to nejhorší, co mě mohlo potkat.“ V Nigérii jste nebyli ani hodinu a už se kolem Vás vytvořil dav nasupených lidí požadující platbu za parkování… Kdo nezažil, asi netuší, jak je bělochům obklopeným nepřátelským davem v Africe…
Ano, Nigérie nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Horší bylo, že už jsme měli za sebou hodně zkušeností, ale Nigerijci byli najednou jiní. Nelegální požadavky v řádech stovek dolarů, když jinde v Africe se platí třeba dolar, dva, maximálně jsme platili, pokud si dobře vzpomínám, za totéž asi dvacet v Súdánu. A teď chtějí desítky, stovky. Jeden za druhým. Nezájem o debatu. Totální hlad po penězích. A přitom je to tak fascinující země. Obrovská, nesmírně různorodá, s bohatou minulostí a navíc perspektivní budoucností. Bohužel Nigerijci nemají nejlepší pověst ani u samotných Afričanů. O to víc mne zajímá současný vývoj, jak jsem se zmínila před chvílí.

Nelegální nigerijské check pointy, nejhorší check pointy v Africe – při tom čtení jsem „s láskou“ vzpomínal na „své“ check pointy v Kamerunu, na ty opilé ozbrojené vojáky a policisty, tedy nikoli samozvané výběrčí alias bandity a naprostou anarchii… Ti kamerunští se dali ukecat, žádalo si to značně trpělivosti a zkušenosti, ale dali se ukecat. V Nigérii pomáhali jen vojáci v autě…?
Nigerijci se ukecávali strašně špatně, hráli úplně jinou třídu. Bohužel od jistého okamžiku, Nohavica by to nazval break point, jsme se směrem vpřed dokázali posunout jedině s hlavní vystrčenou z okénka. Takhle jsme se dostali přes jih Nigérie do jejího středu, do Abuji. Tam nás vzala pod ochranu česká ambasáda. Vzpomínám, jak jsem tehdy brečela na rameni Marušce, jedné z pracovnic ambasády. Neuměla jsem si představit, že se budeme schopni nějak dostat přes tu druhou půlku Nigérie. To byly opravdu hodně zoufalé noci. I tu druhou půlku jsme nakonec absolvovali s vojákem, ale měli jsme pocit, že tam už to nebylo potřeba. Chtěla-li bych udělat jednoduchou zkratku, pak to působilo, že na rozdíl od křesťanského jihu si muslimský sever dokáže na svém území udělat pořádek. Na druhou stranu, zase je to ale o lidech. Nigérii nedávno projela dvojice českých cestovatelů, kteří se tam s tímto problémem takto vyhroceně nesetkali. Zato měli problémy zase v Kongu. Jestli mohu trochu reklamy, najdete je na stránkách www.dlavak.cz. Jsou to fajn kluci.

Především kapitola o Nigérii je vyprávěním o drsné realitě země a lidí: „Každou práci odfláknou… Je to cháska, která jenom kouká, kde by co ukradla…“ To není výpověď právě tzv. politicky korektní, neměla jste s textem nějaké problémy, např. během vydání?
Kdepak. Nevydávala se přece vědecká studie. Jsou to jen zážitky dvou lidí. Jiní lidé budou mít zcela bezpochyby jiné zážitky. Např. se velmi těším na knihu výše zmíněných kluků. Ty vámi vybrané citace navíc znějí v kontextu zcela pochopitelně, drsná země, drsný jazyk. Snažili jsme se pro čtenáře jen poctivě zachytit naše zážitky, myšlenky, pocity. Nic více.

Další informace a fotografie na stránkách: www.martinasvobodova.cz