Daleko v minulosti jsou doby, kdy Hiram Bingham objevil Machu Picchu. Dnes je cesta k inckému skalnímu městu podřízena byznysu. Lze sem doletět vrtulníkem nebo dojet luxusním vlakem se šampaňským v ruce při poslechu peuánských hudebníků. Většina návštěvníků přijíždí turistickým vlakem, jehož cena, podobně jako všeho kolem Cuzca a Machu Picchu je taktéž „luxusní“.

I Camino Inca je dnes turistickým průmyslem a individuálně je již řadu let nedostupná. Výlet lze absolvovat jen pod záštitou některé místní agentury s průvodci a nosiči, cena se vyšplhala až na čtyři stovky dolarů. Přes všechnu komercializaci ale přece jen zůstává Camino Inca procházkou nádhernou horskou přírodou a zkouškou toho, co člověk na několikadenním pochodu ve vysoké nadmořské výšce vydrží. A navíc nabízí během cesty seznámení s mnoha památkami na incké panování, včetně závěrečného Machu Picchu. V Cuzcu je několik desítek společností, které mají povolení organizovat treky na Camino Inca. Výběru by měl člověk věnovat dostatečnou pozornost, nejlevnější bývá často nejhorší, projeví se na přístupu a ochotě, kvalitě jídla, vybavení atd. Pokud s něčím nebudete spokojeni, kvůli příštím turistům se vyplatí stěžovat si u peruánských úřadů na ochranu turistů. Je lepší vyptat se na každou volovinu, nechat si podepsat každou drobnost, než později litovat. Klidně napište seznam toho, co je pro vás důležité. Vždyť ceny jsou převysoké. V ceně by měly být soukromý odvoz na start treku, průvodce, nosič kempinkového vybavení, jídlo, voda, vstupné na Macchu Picchu, lístek na vlak na zpáteční cestu i na bus z Macchu Picchu do Aqua Calientes. Prostě vše. Žádné další výdaje, kromě spropitného v případě spokojenosti. Počet lidí na camino inca je omezen a prý bývá i měsíce dopředu vyprodáno, proto je včasné zamluvení rozhodně výhodou.

Na cestu stačí malý baťůžek. Stan a potraviny nesou nosiči, navíc každým rokem na trase přibývá možností občerstvení, vždyť asi málokdo v Cuzcu a okolí není finančně zainteresován na turistickém ruchu. Snad se sem do vysokých hor vyplatí koupit si pár kokových lístků. Koka je v Peru legální a není problém na ni kdekoliv narazit. Žvýkání pomáhá proti výškové nemoci a bolestem hlavy. Začátek pochodu je na 82. kilometru, ve výšce 2750 metrů (jít opačným směrem z Machu Picchu je zakázáno). Sem přivezou organizátoři auty vše potřebné, naloží na záda nosičů a vyrazí se. Druhým možným startovním místem je 88. kilometr, kde staví vlak. Údolím se řítí řeka Urubamba, všude kolem zdánlivě neprostupné hory, ty nejvzdálenější mají sněhové čepice. Překročením dřevěného můstsku cesta začíná. Stoupá pozvolna, to nejhorší brzy přijde. Po pár hodinách se odbočuje od Urubamby a stoupá podél říčky Cusichaca. Za říčkou jsou v dohledu ruiny městěčka Llatacapa.

Stoupání je nejhorší na začátku. První den a část druhého dne se stoupá k průsmyku Warmiwaňusca do výšky 4200 metrů. V češtině to znamená „Průsmyk mrtvé ženy“. V této nadmořské výšce už je cítit každý krok a není divu, že většina lidí sténá vysílením a padá únavou. Odtud to naopak bude vždy pár set metrů dolů a zase stoupání, často po schodech a kolena dostanou zabrat. Ve výšce 3720m jsme druhou noc přespali v Runcuracay mezi ruinami inckých zdí. Jsme v horách a noci a brzká rána nejsou právě nejteplejší.

Ráno procházíme dalším inckým sídlem – Sayacmarcou (česky Vládnoucí město). Bludiště zdí, schodů, teras, to vše v úchvatném prostředí vysokých hor, 3700 metrů nad mořem. Město objevil na své pouti Američan Hiram Bingham, profesor Yaleovy univerzity (že by předloha Indiana Jonese?). Bingham předpokládal, že Sayacmarca byla pevnost strážící přístup k Machu Picchu, ale mnozí experti s ním nesouhlasili především při pohledu na mnohem dominantnější incké pevnosti. Od Sayacmarcy se hodně klesá, vegetace se mění, začíná džungle, přibývá vlhkosti, mraků. Sestup vede do Phuyupatamarcy, což znamená „Město v mracích“. Všude těžko přístupná terasovitá políčka. Machu Picchu ale stále nevidíme, je stále schované za dalšími a dalšími kopci. Stezka vedoucí hodiny po schodech znovu připravuje náročné zkoušky kolenům. Třetí noc jsme spali ve Wiňay Wayna. Čtvrtý den ráno jsme si přivstali, je to posledních pár hodin do cíle. Vyplatí se přijít hned ráno či dopoledne, treky bývají většinou naplánovány tak, aby v čase otevření bran Machu Picchu byli turisté u nich. A pak, v jednu chvíli propadáme euforii, shlížíme konečně na Machu Picchu. Těla, zmučená pochodem v horách opouští únava. Batohy je zakázáno brát dovnitř, ale je zde jakási úschovna, nic cenného tam ovšem rozhodně nenechávám. Na Machu Picchu zůstávám celý den, nejraději bych si naplánoval i přespání v ruinách, ale je to nelegální, strážci by mě nepochybně objevili, protože před večerním uzavřením areálu celé Machu Picchu pečlivě obcházejí.

Lze oprávněně předpokládat, že tohle místo španělští konkvistadoři neznali, není totiž vůbec zmiňováno v písemných záznamech z té doby. Objevil ho až v roce 1911 v doprovodu místních indiánů Hiram Bingham a sepsal o tom knihu Inca Lands: Explorations in the Highlands of Peru. Vyšla v roce 1922 a lze ji zdarma najít i na internetu.

„V červenci 1911 jsme poprvé vstoupili do kaňonu řeky Urumbamba. Kempovali jsme na pozemku blízko řeky pojmenovaném Mandor Pampa. Melchor Arteaga, majitel sousední farmy nám vyprávěl o ruinách Machu Picchu. Nabídl jsem mu, že zaplatím, když nás tam dovede. Mluvil o obtížnosti trasy v těchto deštivých dnech, navíc jsou cesty smutně proslavené množstvím jedovatých hadů. Nakonec ho přesvědčila částka rovnající se několika celodenním výdělkům. Nepředpokládal jsem, že by to bylo příliš zajímavé…“ A vskutku Bighama první pohled na Machu Picchu nijak neuchvátil, všude vládla džungle: „Kromě překrásného pohledu do kaňonu jsme viděli jen nějaké chaty a staré kamenné terasy. Dva indiánští farmáři Richarte a Alvarez si vybrali tohle orlí hnízdo za svůj domov. Říkali, že je nahoře mnohem více teras, že tam pěstují své plodiny a neobtěžují je nechtěné zraky. Nemluvili španělsky, ale dozvěděli jsme se, že kousek dále je hodně ruin. Jenže v téhle zemi nikdy nevíte, zda má taková zpráva nějakou pravdivost. Jednoduše, nebyl jsem nijak nadšen prvním pohledem a nahoru nespěchal. Potřeboval jsem si odpočinout a indiánská pohostinnost byla komfortní. Kromě toho, výhled byl okouzlující. Kamenné srázy prudce padaly k řítícímu se potoku Urubamba, osamocený vrchol Huayna Picchu byl obklopen zdánlivě nedostupnými propastmi. A vzadu, hory schované v mracích tisíce stop nad námi.“

Místo bylo neobývané po staletí. Až přišlo pár indiánů a vypálilo kus lesa, vyčistilo kamenné terasy a zasadili brambory, rajčata, cukrovou třtinu, kukuřici, papriky. A usadili se v ruinách Machu Picchu. Jenže brzy zjistili, že tam není voda, starý akvadukt, který ji kdysi přiváděl, dávno zničil prales. A tak si o kus dále blízko pramene postavili jednoduché přístřeší. „Aniž bych očekával cokoli podstatnějšího než terasy a ruiny dvou tří domů, tedy totéž co jsme viděli na našich cestách mnohokráte, jsem se vydal nahoru. Můj průvodce Arteaga prohlásil, že už nahoře jednou byl a zůstal v chatě. Poslali se mnou malého chlapce, aby mne doprovázel. Přešel jsem několik kamenných vyčištěných teras stovky yardů dlouhých a deset stop vysokých a vkročil do nedotknutého pralesa. A náhle jsem stál uprostřed žulového domu! I ve stínu vegetace, která zde vládla po staletí, jsem viděl žulové bloky dokonale opracované a spojené.“

Je neuvěřitelné, že toto incké sídlo, jen tři dny cesty z Cuzca, zůstávalo i Peruáncům utajené. Bingham vlastně hledal, jak už to bývá, jiné sídlo Inků, Vilvabambu. Machu Picchu bylo zarostlé bujnou džunglí a Bingham místo při první návštěvě jen zmapoval. Brzy ale zahájil řadu výprav a prací, které Machu Picchu objevovaly světu. Z vykopávek a mrtvol v okolí se nejdříve soudilo, že to byl honosný harém vybraných žen pro inckého panovníka. Dle další teorie se jedná o poslední útočiště krále Manca v dobách španělské invaze. Že místo zůstalo – přesto, že nevíme, jakému účelu sloužilo – důležitým symbolem v životě peruánských indiánů, dokázal první peruánský prezident indiánského původu, Toledo, který zde v roce 2001 slavil svou inauguraci.

Málokdo asi vynechá po prohlídce areálu výstup na skálu Huayna Picchu, což je sice dalších dvě stě příkrých metrů nahoru, ale rozhled je nezapomenutelný. Ve skále jsou vytesány schody a šlapání tedy není nijak dramatické. Pokud nemáte lístek, máte problém, je třeba ho koupit v Agua Calientes, což je pěkný kus dolů. Tohle městečko, které nese název po horkých pramenech, se nikomu pozitivně do srdce nezapíše. Je to shluk hotelů, prodejen, vše nesmyslně předražené, nevyplatí se zde přespat a tak každý spěchá na večerní vlak do Cuzca.

Existuje i několik alternativních treků na Machu Picchu. Patří k nim i Salkantay trek, který začíná ve vesnici Mollepata a vede výše do hor, kolem ledovců hory Salkantay (6271m), nejvyšší sedlo je ve výšce asi 4800 metrů. Salkantay trek trvá sedm dní a cena se pohybuje kolem 500 dolarů.