Jsou to tak trochu kroky do neznáma. Do Kaimanawa Mountains se podle průvodců moc nechodí – což se dá obecně říct o všech forest parcích. Kde není národní park, tam se většina turistů ze zahraničí nijak nehrne. Trasa vede téměř dokola – na konci je pouze třeba přejít ke druhému parkovišti, vzdálenému asi 6 km. Co nás na tomto treku zvlášť přitahuje, jsou slibované výhledy na všechny tři sopky Tongarira. A jelikož počasí vypadá od rána příznivě, mohlo by to stát za to. Je tolik co fotit. Nejen tři sopky, ale i okolní holé vrchy, pokryté tu sněhem, tu červeným vřesem, tam jenom kamením, jsou ve slunci tak krásné! Na nejvyšším vrcholu hřebene Umukarikari už to ale pěkně profukuje, místy leží sníh a je pekelná zima, není divu, je srpen. Dostáváme taky hlad a ten řešíme chutnými sušenkami se zázvorem a oříšky. Sluníčko pomalu dostává oranžovou barvu a klesá níže nad obzor. Hřeben jen pozvolna klesá, ale už vidíme chatu, kde budeme spát. Sestup k ní je překvapivě ledovatý, strmý a zdlouhavý. Na konec všeho dobrého a zlého nás ještě čeká brod řeky.

.
Umukarikari – Urchin Trek

Na chatě se potkáváme se dvěma trampy, Australanem a „Kiwičkou“. Báječné je, že zatopili a my se po dlouhé cestě máme kde ohřát. Bohužel, teplo dnes v noci zůstane ve společné místnosti, obě ložnice po šesti lůžkách jsou nevytopené. Se setměním si s oběma zahrajeme karetní kartu s nepěkným jménem old bitch. Jako na každé chatě se zapisujeme do knihy. Čteme v ní týden starý záznam, že se odtud díky přívalu sněhu nechala parta Němců evakuovat helikoptérou. Pro nás je výhodné, že tu nechali spoustu jídla a náplní s plynem – náhodní kolemjdoucí se tu budou mít moc dobře. Nás ráno záplavy sněhy nečekají a z námrazy a zamrzlých kaluží si vrásky neděláme. Větší starosti nám dělá trasa, o které víme, že bude náročnější než ta dnešní, navíc většinou povede neznačenou stezkou okolo koryta potoka Waipakihi s množstvím brodů a ledovou vodou. Po nějakých dvanácti kilometrech tímto terénem se odkloníme po už značené stezce na hřeben, odkud sejdeme ke druhému parkovišti. Ze záznamů v knize je patrné, že stanovený čas 8 hodin je příliš málo, mnohým trampům trvalo projít trasu v opačném směru třeba až do deset hodin večer.

Tomu se chceme vyhnout, a proto vyrážíme časně, ve čtvrt na devět jsme po snídani. První brod je hned pod chatou. Další, zase zpět na původní břeh, za dalších dvě stě metrů. Pokud to bude možné, chceme se držet na jednom břehu, i kdybychom se měli prodírat houštinami nebo hustým lesem. Do ledové vody, která je ve stojatějších místech ještě zamrzlá, se nám moc nechce. O žádné stezce, po které by se dalo lehce jít, se nedá mluvit. Občas narazíme na pěšinku, tak se po ní vydáme, ale ta záhy končí u potoka – jsou to jelení stezky. Zpočátku se těšíme z krásné a ničím nerušené přírody. Voda je křišťálově čirá, v tůňkách několik metrů hlubokých je vidět na dno. Postupně se nám oběma začíná zdát, že okolo potoka už kráčíme pořádně dlouho. Začínáme mít obavy, jestli jsme odbočku na hřeben náhodou neminuli. Netušíme, jak bude značená. Šipkou u řeky, nebo potkáme značenou stezku, jdoucí naší stranou potoka do kopce? Když ani kolem třetí hodiny na stezku nenarazíme, pomalu se smíříme s tím, že zkrátka dojdeme na konec údolí, stopneme nějaké auto a necháme se dovést co nejblíž našemu parkovišti. Ve čtvrt na pět ale odbočku najdeme. Trasu, kterou DOC (Department of Conservation) odhadovalo na čtyři hodiny, jsme šli osm hodin!

.
Umukarikari – Urchin Trek

Nemáme o čem přemýšlet, vyrážíme na kopec. Budeme se snažit dojít za světla co nejblíže parkovišti. Hřebenovka je kouzelná – slunce právě zapadá, hory se válí v oblacích, které se o náš hřeben zastavují a vytvářejí dramatickou hradbu. Padá tma, ale současně vychází i měsíc, což je, jak se ukáže, naše velká výhra. Baterky – a to obě dvě – nám vypovídají službu. Dokud vede trasa po hřebeni, pomáhá nám měsíční světlo, zle začíná být, když se stezka vydává dolů. Na baterky už není spoleh, svítí několik sekund. Přisvětlujeme si jimi v místech, kdy si už skutečně nevíme rady. A to začíná být v hustém lese stále častěji. Vážně uvažujeme o tom, že v lese přespíme. V duchu, nahlas o tom žádný z nás nemluví. Naštěstí asi o půl osmé vyjdeme z lesa na parkoviště. Dále na druhé parkoviště vede široká lesní cesta, prosvětlená měsícem. Trvá nám ještě dalších 80 minut, než dojdeme k autu, kde si uděláme večeři a jdeme spát.

Přes popisované problémy (a možná právě díky nim) se nám trek moc líbil – já ho dokonce považuji za nejhezčí ze všech, které jsme na Novém Zélandu šli. Výhledy na sopky a pěkná hřebenovka první den, brodění řeky a druhý výšlap na další kopce den druhý. Vyjde-li počasí – a my si na něj nemohli stěžovat – bude se i vám tento trek zamlouvat. Jen máme trochu zlost na DOC, které silně podcenilo trasu okolo potoka a odhadlo ji, jak jsme již psali, na čtyři hodiny – a my ji šli osm.

Článek o NP Tongariro:
Maorské tance ve vulkanickém parku Tongariro

Adresy, které se mohou hodit:
www.doc.govt.nz/
http://tramper.co.nz/?3246