Jaká je Afrika? Vím, Afrika má mnoho tváří, těžko se na takovou
otázku odpovídá. Ale přesto – jaká je Afrika?
Afrika není černá, jak se říká, Afrika je rudá, je červená, je
prašná. Je obrovská, fantastická. Já bych ji rozdělil na čtyři pásma,
ta severní je saharská, pouštní, suchá, kde žijí převážně muslimové,
jižněji je Sahel, tam jsou velmi milí lidé a tam začíná ta pravá Afrika,
zvířata a také francouzská kuchyně. Střední Afrika je zelená, tropická
s hojností zvěře a množstvím kmenů. A dále na jih je Afrika čím dál
chladnější a sušší, až dorazíte na civilizovaný jih. Afrika není
o cestování, ale o dobrodružství, nemůžete říct, že se jedete do
Afriky projet. Je to boj se sebou samým, se silnicemi, které často nejsou,
boj s počasím, buď je moc horko, nebo moc leje a všechny cesty jsou
zablokované, rozbahněné. Je to boj s korupcí, ta existuje od severu na jih,
od západu na východ a i skrz, ať je to obyčejný vesnický policajt na
růžku nebo politik. Jsou to slzy, ale je to i radost. Afrika je
nejpříjemnější ze všech kontinentů, co se týká otevřenosti lidí,
jejich úsměvů, temperamentu, hudby.
Když jste jel přes několik států, měl jste víza předem? Někde je
dávají afričtí celníci na hranicích, ale občas to nejde bez úplatků.
Řešil jste situaci, že jste dojel na hranice a nechtěli Vás pustit dále?
Což může znamenat tisíc kilometrů jinudy. Jak jste např. získal
kamerunské vízum? Bez úplatku? Já ne.
V Africe se mi nestalo, že bych přijel na hranice a nedostal vízum,
tuto zkušenost mám z Ázerbájdžánu. Ale téměř vždy jsem byl
připraven. V Praze jsem získal keňské vízum, jihoafrické, egyptské,
v Berlíně eritrejské, súdanské, etiopské. Někdy jsem to řešil na
afrických úřadech, malawijské vízum jsem dostal v Maroku za 20 minut
s úsměvem a studeným pivem. Kamerunské jsem úspěšně vyřídil
v Nigérii v Calabaru, nikoli v Abuje nebo v Lagosu. Obstarání víz, to je
děsná byrokracie a největší útrata na cestách, většinu jsem si
zařídil předem a nikdy neuplácel. Na hranicích jsem dostal vízum
v Burkině Faso a v Tanzánii.
Poušť mezi Marokem a Mauritánií. Igor Brezovar věděl, že ho čeká
jedna z nejhorších tras na světě
Prý razíte názor, že jak cestovatele přivítá celník, tak ho v té
zemi budou vítat i lidé. Přiznám, že vůbec nemám tendenci
nesouhlasit.
Ano, platí to a nikdy jsem se nespletl. Jakmile mě celník vítá
s úsměvem a ještě přidá několik rad na co si dát pozor, to už vím,
že v tom státě to bude fajn. Potvrdí se to během několika stovek metrů,
vidíte, jak se lidé usmívají, jak jsou vstřícní. Nejhorší stát co jsem
zažil a nepředpokládám, že by to někde bylo horší, je Mauritánie.
Katastrofálně zničená korupcí. Když jsem se zeptal policajta, zda mám jet
doprava nebo doleva, ihned žádal úplatek a totéž se stávalo
i u obyčejných lidí na ulici, vždy se nejdříve ptali, kolik dám a pak
prý odpoví. To jsem nikde jinde na světě nezažil. Kdekoli jsem večer
přijel unavený a zaprášený na policejní stanici a požádal, zda bych tam
někde mohl zaparkovat motorku, vždy jsem slyšel welcome – jen
v Mauritánii ne, zařiď si to jinde, nebo zaplať a mi ti to pohlídáme.
Mauritánce nesnáší ani jejich sousedé.
Jaké zkušenosti máte s policisty? Mně se např. stalo, že uprostřed
savany, daleko od civilizace, se objevila hlídka a tvrdila, že jsme
překročili povolenou rychlost. Samozřejmě, měřili pouze zrakem a odhadem.
A byli opilí a ozbrojení, legrace s nimi opravdu nebyla.
Afrikou jsem projel živ a zdráv, mám tedy spíše pozitivní
zkušenosti. Ale já jsem na ty zkorumpované policisty měl své metody.
Používám ofocené doklady, dám mu je, řeknu, že dojedu do města do banky,
a už mě samozřejmě nikdy neuvidí. Někde jsem nalepil na motorku červené
kříže a policajtům jsem tvrdil, že pracuji pro humanitární organizaci.
Když ani to nepomáhalo, vždy jsem říkal, že mám jen na nádrž a že
pokud mě chtějí oškubat, jsou na špatné adrese. Nikdy jsem neuplácel, ale
lhal a lhal a lhal, tak jako oni lhali, že jsem jel 120. Vysvětloval jsem,
že moje motorka jede pouhých 100, a tak zase jestli mám hasicí přístroj,
ukázal jsem jim tedy nějakou pěnu na gumy. Nakonec přicházela přímá
otázka, zda bych neměl dárek pro nigerijského policistu… Nigérie a
Mauritánie, tam to bylo nejhorší, chytali i v poušti na písku, kde nebyla
silnice. Jel jsem po písku do Nouakchottu podle GPS, a najednou, že jsem prý
překročil povolenou rychlost. Byla tam nějaká značka, totálně zrezlá,
člověk ani nepoznal, že ještě k něčemu slouží.
Co by vlastně měl člověk před cestou vědět o Africe?
Nic moc, žádná pravidla neexistují. Co je ale v Africe důležité,
je mít srdce na dlani a umět vyjednávat. S banditou, celníkem, policistou,
prostými lidmi, kteří žijí primitivním způsobem, někdy téměř na
stromech. Prostě dostat se jim nějakým způsobem pod kůži, někdy dárkem,
alkoholem, jindy přes muziku. To jsme se pak bavili a tancovali celou noc. Je
milion způsobů a člověk musí odhadnout, kdy je který nejlepší, kdy
třeba obejmout či neobejmout. Člověk průměrné české mentality by to
neprojel, v Africe se nic neřeší dnes, řeší se zítra, čas má jinou
hodnotu, žádné nadávání nepomůže, když celník spí, musíte čekat
před bránou, než se pán vzbudí. Nedá se udělat nic jiného, než čekat,
až se probudí, a říct mu salaam aleikum. Čím budete nervóznější, tím
hůře vše půjde, budete čekat a více platit.
Vezmi mě sebou, vezmi mě sebou, slýchával Igor Brezovar
Co Afričanky? Nesedaly Vám na motorku abyste je odvezl do Evropy?
Vezmi mě sebou, vezmi mě sebou, to jsem slyšel pořád. Už jsem byl
doma a ony mi volaly do Evropy, jestli jsem na ně nezapomněl. Divil jsem se,
kde na to berou peníze. Problém je, že v některých částech Afriky má
každá třetí žena AIDS, bez ochrany to v žádném případě nejde. Budu
otevřený – Afričanky jsou nádherné, ale sex s nimi není tak hezký
jako s Evropankami.
V tropické Africe lze dodnes na vesnicích zahlédnout polonahé ženy, a
jen kus dále na sever začíná muslimská Afrika, kde často neuvidíte ženy
vůbec. Jaké to je, putovat týdny a měsíce a mluvit jen s muži?
Na severu v muslimských zemích mě neustále zvali domů, ale
konverzace probíhala vždy jen mezi muži. Ženy zvlášť, muži zvlášť.
Takže jsem opravdu asi měsíc nemluvil se ženou, to bylo hrozné. A teď si
představte, že pak jsem dorazil na okraj té černé Afriky, mezi ty
nádherné ženy v barevných šatech, chtivý komunikace, doteku a
úsměvu.
Provoz na afrických cestách, silničkách, silnicích trochu znám. Buď
jsou takové na těch 10–15 km za hodinu, nebo rychlé a docela nebezpečné,
protože příliš kázně mezi řidiči nepanuje.
V Africe se nejezdí lehce. Na severu, v Tunisu, v Egyptě, v Libyi
jsou krásné silnice, dále na jih je to horší, na kvalitních silnicích se
řítí kamiony, jinde silnice nejsou, jen vyježděné koleje, a když
zaprší, není šance projet. Můj rekord je 100 km za sedm dní. Bylo to
v pralese na severu Keni, každé ráno jsem vstával v šest, startoval,
vyjel, zapadl, hrabal motorku ven, čekal na pomoc. Podobná necesta byla od
nigerijské hranice do kamerunské Doualy. Některé silnice jsou tak rozbité,
že je lepší jet vedle a skutečně běžně jedete těch 10–15 km za
hodinu. Na silnicích vyhrává silnější, troubí se, mává se,
nepoužívají se blinkry.
Co vyměnit motorku za velblouda? V poušti je to možná výhodnější.
Jak se Vám líbilo na poušti?
Ne, vyměnit motorku za velblouda mě nenapadlo, bojoval jsem s tou
Saharou a byl to krásný boj. Jedna z nejtěžších cest byla z Maroka do
Nouakchottu, asi 700 km, žádná asfaltka, jen písek, mohl jsem jet, kudy
jsem chtěl, spával jsem pod dunami, a to byly ty nejkrásnější noci. Přál
jsem si být nějaký ten den a noc sám, spát sám. Jen mi to kazil strach,
bál jsem se banditů, aby ráno motorka startovala, abych tam někde nezůstal
bez pomoci. Na motorce s plnou bagáží se na písku jede mezi 50–80 km za
hodinu, s trochu vypuštěnými pneumatikami, zastavit můžete tam, kde je
písek tmavě hnědý, tedy tvrdý. V té době jsem kouřil, a když jsem si
chtěl zapálit, trvalo to třeba pět kilometrů, než jsem mohl zastavit.
Pokud mi motorka spadla, musel jsem čekat, než někdo pojede a pomůže mi,
nebo dát všechny kufry dolů, zvednout odlehčenou motorku a pak na ní zpět
tahat všechny ty těžké věci pískem.
Na afrických silnicích nepotkáte jen auta
Poušť v Mauritánii a Mali není pro cestování příliš bezpečná,
vždyť před pár lety dokonce zrušili kvůli přepadávání závodníků
i rallye Paříž – Dakar.
Mám na to svou odpověď, netvrdím, že je správná. Víte,
Paříž – Dakar je obrovský podnik a kdokoli napadne jeho závodníky,
proslaví se. Ale nějakého Brezovara si nikdo nevšímal, zaprášený a
špinavý Brezovar nikoho příliš nezajímal. Vím, přepadnout a zabít mohou
i kvůli pár dolarům a tak jsem si dával pozor, komu co prozrazuji. Někdy,
když se mě třeba policajt ptal, kam zítra ráno pokračuji dále, odpovídal
jsem lživě a ukazoval na opačnou stranu.
Jak Vás chytly rytmy africké hudby? A co sever Afriky, v Mali a Maroku
jsou prý kořeny blues, tvrdí Robert Plant z Led Zeppelin.
Černé Afričany nejvíce baví zaire music a senegal music. I mně
byl jejich temperamentní, taneční styl s hravou elektrickou kytarou
nejbližší. Poslouchal jsem to pořád, především večer, pokud jsem nespal
někde o samotě v přírodě. Vždy jsem byl na nějakém večírku, kde
hrála hudba, pařilo se, málokdy jsem odešel unavený spát, většinou jsem
se bavil až do konce. A k tomu mi chutnalo i pivo, jen to africké jídlo…
pokud jste gurmán, není Afrika to pravé. Hovězí bylo podrážkovité, to se
nedalo kousat, snědl jsem rýži, omáčku. Většinou jsem se stravoval
v pouličních stáncích, nejvíce kus kuřete na bezpočet
způsobů.
Projel jste i Libyi, dnes tolik trpící občanskou válkou.
Předpokládám, že lidé byli hladoví po informacích, prahli po
popovídání s cizincem, kterých v jejich kraji bylo pramálo.
Ano, byli hladoví po informacích a byli rádi, že vidí po dlouhé
době cizince z Evropy. A každý hned chtěl udělat nějaký ten kšeftík
v Evropě a navázat byznys vztahy. Byli příjemní, cítil jsem se mezi nimi
bezpečně a fajn. Mimochodem, nejpříjemnější jsou k cizincům
Íránci.
Jak jste se vlastně do Libye dostal, vždyť libyjské úřady oficiálně
nevydávají turistická víza pro individuální cestovatele?
Náhoda a štěstí. Tady nedaleko na jedné diskotéce jsem se
seznámil s Ahmedem a když poznal mé cestovatelské sklony, najednou mi
říká, že kdybych něco potřeboval, že pracuje na libyjské ambasádě.
A tak jsem dostal vízum.
Byl jste v legendárním Timbuktu? Jak dnes vypadá město, kam nemuslimové
nesměli po staletí vstoupit? Vždyť první Evropan, který přežil
návštěvu Timbuktu, byl v roce 1828 Francouz Caillie vydávající se za
muslima.
Mali je jedna z nejkulturnějších afrických zemí, staré Djenné,
země Dogonů, mešity z bahna, slámy, dřeva. Z Mali mám nádherné dojmy.
Timbuktu bývalo střediskem obchodu, kultury, ale dnes je to nevýznamná
vesnice, snad se ani nevyplatí tam zajíždět, navíc cesta je poměrně
nebezpečná.
Africké mosty jsou africké mosty
Byly nějaké problémy s nocováním? Potřeboval jste někdy povolení
místního vládce?
Ano, stávalo se. Vždy jsem měl pro tyto situace připravený nějaký
dáreček, ať již pro děti či náčelníka samotného, nějaký pytlík
mouky, alkohol. Pro místní lidi byl příjezd cizince vždy událost a po
svolení náčelníka mi vycházeli vstříc. Sem tam se to zkomplikovalo,
např. že zde nemohu spát, protože loni tady zlobil nějaký duch. A stalo
se, že mi přenocovat nedovolili. Často jsem spával pod stanem, někdy ve
vesnici v nejlevnějším hotýlku. Evropan by to normálně hotelem nenazval,
takový kurník, pár sbitých prken, matrace na zemi a stojí to třeba
7 korun. Někdy skutečně nebylo na výběr, přijel jsem třeba na hranici a
v šest se zavíralo. Tak jsem musel najít co nejblíže nějaké ubytování,
protože ve stanu to ne vždy bylo bezpečné. Pak se člověk vyspí
i v takové díře.
Vzpomeňte na nějakou historku, která Vás vždy pobaví…
Historek bylo milion, těžko vzpomenout jednu dvě. Ale jedna věc byla
kuriózní. Afričané jedou prastarým, opotřebovaným autem, před nimi
třeba 200 km pouští a mají pneumatiky snad sto let staré a naprosto
sjeté. A jsou strašně překvapeni, že píchnou. Samozřejmě nemají
žádné vybavení a náhradní díly. Vždy jsem se pak musel zasmát podobným
situacím, kdy já, motorkář z Evropy, jsem jim pomáhal s opravami,
protože jsem byl přece jen vybaven tím nejnutnějším. Nejsem nijak zručný
mechanik, ale sem tam se člověk zamyslí, něco ho napadne, jak co udělat.
Ale oni přemýšlí jinak, bývají nepřipravení a člověk se někdy musí
opravdu smát.
Řeknu jméno země z Vaší západoafrické cesty, přidejte několik slov,
která Vás první napadnou.
Kamerun: Francie, Anglie, míchanice jazyků, červené prašné
silnice
Nigérie: agresivní policajti, řetězy přes silnici, muslimové na
severu, banditi na jihu
Benin: palmy, moře, malé tlusté ženy
Togo: kvalitní silnice, jedna Švýcarka, která měla nádherný kemp
u moře, kmen Tamberma na severu
Ghana: nádherné ženy, každá třetí má AIDS, takhle veliký
krysy
Burkina Faso: nádherné ženy v barevných kostýmech, příjemní
celníci, pivo
Mali: kulturní země, Djenné, Dogoni, náčelník, který měl
24 dětí
Mauretánie: hnusní lidé, hnusné silnice, díra v asfaltu, úplatní
policajti, osel, který vám skáče do silnice
Maroko: kulturní stát, dobré jídlo, ovocné šťávy
v Marrákeši
Igor Brezovar (38) pochází ze Slovinska, ale žije a podniká v Praze.
Je ekonom a zabývá se prodejem podlahových krytin. Na jeho webových
stránkách se můžete dočíst, že se o něm říká, že je: neposedný,
temperamentní, veselý, flegmatický člověk, který se raduje z každého
dne, kterého se dožije. Miluje cestování, přírodu, motorku, rád tancuje,
zpívá, dá si víno. A jako motto uvádí: „Je lepší být na cestách
mezi dobrými, chudými, příjemnými a skromnými lidmi, než zůstat doma
obklopen penězi a čekat na smrt.“
Více z cest Igora Brezovara na http://mototour.cz.
rss kanál