Ke koloritu Rapa Nui dnes neodmyslitelně patří koně. Mladí, snědí, často dlouhovlasí a tetovaní muži se na nich s oblibou prohánějí. Kdo nezažil, nemá ponětí, jakým výkřikem svobody je ovládnout koňský hřbet tady mezi vyhaslými rapanuiskými sopkami. Kůň je zde nejen nejlepším dopravním prostředkem (není problém si koně pronajmout, cena je podobná půjčení auta) a dalším únikem od již tolik vzdálené civilizace, ale také cestou do říše představ a snů. Na koňském hřbetě a ve společnosti polynéských krásek, které v dlouhých tmavých vlasech nosí s přirozenou obřadností květy ibišků (a opravdu ničím nepřipomínají Jihoameričanky) jsem si totiž začal připadat jako pravý caballero.

Polynéské tance

Právě tančící čokoládové krasavice povznášejí zdejší festival Tapati na průvod lásky, flirtu, zábavy, každičké místo Rapa Nui je najednou prohřáté jejich temperamentem, pohybem a krásou. Tapati, konaný každoročně začátkem roku, byl důvodem mé návštěvy Rapa Nui. Festival Tapati trvá deset dní a každovečerním vyvrcholením jsou samozřejmě polynéské tance. Dívky a ženy všech věků a tvarů přivádějí do varu tisíce diváků, v době festivalu se počet obyvatel ostrova určitě zdvojnásobí. Nejsou to obvyklé tance v restauraci za peníze turistů. Tady se baví domorodci mezi sebou, předhánějí se v kráse, umění a ladnosti pohybu.

Kromě tance se soutěží například v populární jízdě na banánových kmenech z vrcholu asi stometrového kopce. Tato disciplína rozhodně nepatří mezi nejbezpečnější. Když se někteří jezdci na kmeni neudrželi, znamenalo to ne zrovna pomalé kutálení dolů a občas i horší následky než jen několik odřenin. Sportovní disciplíny doprovázejí i kulturní: sochaření či pomalování těl. Domorodci mají rádi tetování, málokterého muže nezdobí vzory, které si na svá těla dávali tetovat jejich předci před stovkami let. I dívky s oblibou nosí alespoň jemný kroužek kolem kotníku či květinu na rameni. Poprvé v životě jsem zaváhal nad možností nechat si vytetovat nějaký vzorek třeba jen nad kotník. Stovky let staré symboly dodnes nerozluštěného piktografického písma rongo-rongo mě lákaly. Brzy jsem si zvykl, že mě řada domorodců poznává a zdraví. Málokterý turista zde totiž zůstává déle než tři čtyři dny. Festival uvrhl všechny do stavu jakési opilecké rozjařenosti, aniž by samozřejmě kdokoli nějak přespříliš popíjel.

Průvodkyně po vyhaslých sopkách

Když už jsem se jako caballero neproháněl na koni, zvolil jsem pěší procházku ostrovem. To je ale náročná záležitost, obejít ostrov se ve zničujícím vedru nedá za jediný den. Výlet ztěžuje naprostý nedostatek stínu, protože stromy předci dnešních ostrovanů vykáceli, navíc kromě hlavního (a jediného) městečka Hanga Roa není nikde žádná pitná voda. Když už jsem se rozhodl na náročnou procházku vyrazit, plán mi narušovali sami domorodci. Ač jsem nestopoval, obvykle na prašné cestě zastavilo první auto a dopravní prostředek se nabídl sám. A co teprve když jsem otevřel dveře džípu a v něm seděla usměvavá Polynésanka s hlubokýma černýma očima, oděná jen v lehounké, nadnášející se minišaty. To se prostě jinde ve světě nestává. Pár měsíců studia španělštiny před odjezdem se náramně hodilo, místní totiž angličtině moc neholdují. Po takové jízdě se člověku točí hlava a není to ani horkem ani alkoholem. A protože zde pluje čas přece jen pomaleji než v Evropě uvyklé na shon, měl jsem průvodkyni po jedné z vyhaslých rapanuiských sopek. Strmé stěny kráteru, uprostřed jezírko zarostlé vší možnou vegetací a na jedné straně třísetmetrový sráz přímo k vlnám Tichého oceánu. Marně jsem si lámal hlavu, komu je vlastně moje průvodkyně podobná. Rozhodně zdejší obyvatelé většinou nepřipomínají Jihoameričany. Už první Evropané, kteří přistáli před staletími na Rapa Nui, hovořili o lidech spíše evropského typu. Každopádně jsou dnešní obyvatelé většinou Polynésany, přestože ostrov patří Chile a všichni mluví španělsky.

10 dnů festivalu končí

Opustit nadnášející náladu na Rapa Nui bylo smutné. Festival ale po 10 dnech skončil a ostrov upadl do svého obvyklého celoročního ospalého života. Pomalu se již stmívalo a já jsem se chystal užít si hru obřích soch moai a zapadajícího slunce. Večer vytvořil klenbu plnou planoucích světýlek a moai se zčernalým nebem v pozadí vypadaly opravdu hrozivě. Jako bych najednou zabloudil do jiného věku.

Ležel jsem na Anakeně, jediné pláži na ostrově, který má jinak nebezpečné lávové útesy, desítky kilometrů od Hanga Roa. Právě tady přistál v legendárních časech král Hotu Matua a přivedl sem svůj lid ze země, kterou se dosud nikomu nepodařilo přesně lokalizovat. Celá minulost ostrova je zahalena neproniknutelným tajemstvím, nikdo dodnes neví ani proč a kdy Hotu Matua připlul. A proč tento národ vytvořil stovky moai, jejichž pravý význam se jako vše na Rapa Nui ztratil v toku času. Festival Tapati, připomínající starou kulturu a rituály, však, doufejme, bude žít dál.