Protože byl Vidžajabáha moudrým panovníkem, usoudil, že bude lépe přestěhovat nové hlavní město více na jih, neboť se vpády vetřelců z indického jihu mohly v budoucnu kdykoli opakovat. Za sídlo si zvolil Polonnaruwu, kdysi vojenské ležení, ze které vládli po zničení Anuradhapury i tamilští vetřelci. Méně předvídavosti panovník prokázal ve své pomstychtivosti a toužil po útoku na tamilské území v jižní Indii. Elitní část jeho vojska však tvořili tamilští žoldnéři a ti se před plánovaným útokem vzbouřili, neboť odmítali bojovat proti svým krajanům. Vidžajabáhovi se podařilo uprchnout a vzpouru potlačit.


Polonnaruwa, Vatadage

Mezi opicemi v královském paláci

Druhé královské město – Polonnaruwa, je tedy o více než tisíc let mladší než Anuradhapura. Z jeho slávy zde zbyly především opice. Trochu žertuji, opic sice šplhá po ruinách dost a dost, ale v Polonnaruwě se předvádí v kameni celá krása a velikost starého buddhistického královského města. Ruiny královského paláce, pavilóny plné lvů, kousek dále síně se sochami slonů, schodiště hlídaná sochami strážců, obří kamenná kniha, Buddhové ve všech polohách a velikostech, zdi vysoké až deset metrů – to je Polonnaruwa. Zmiňovat veškeré jednotlivé pomníky dávné velikosti a slávy by zabralo příliš řádků, ale nelze nezmínit královský palác, pavilon Latha-Mandapaya, 25 tun vážící kamennou knihu dlouhou kolem 9 metrů, chrám Satmahal Prasada, který připomíná vliv kambodžských Khmérů, kdysi nejmocnějšího království jihovýchodní Asie, kulatý relikviář Vatadage s terasami a čtyřmi sochami sedících Buddhů nebo Gal Vihara se sochami Buddhy, z nichž největší, 14 metrů dlouhá představuje ležícího Buddhu v okamžicích nirvány. Vidět před ním klečet místní mnichy je krásným buddhistickým zážitkem. V Polonnaruwě ožívá starý svět, tak jak ho popsal jeden z hrdinů knihy Romeshe Gunesekera Útes: „Minulost vzkříšená v živých obrazech: dlouhovlasí princové s ebenovými holemi v rukou, mořské panny s červenými ocasy, vyšňoření sloni s baldachýny, ozdobení střapci a stříbrnými zvony, zvedající zakřivené kly, obalené v zlatém rouchu, když kráčejí městy pradávných diktátorů, kde se vše blýská žlutí bronzu“.

Jenže tento starý svět svou pýchou sžíral sám sebe. Slavný král Parákramabáhu I., vládnoucí ve 2. polovině 12. století a někdy označovaný jako Veliký, zatížil zemi nejen těžce snesitelným stavitelským úsilím, ale také zbytečnými dobyvatelskými válkami. Parákramabáhu I. se cítil natolik silný, že zaútočil na pobřeží Barmy, která bývala kdysi jeho spojencem, a zmasakroval řadu vesnic. Výprava, která si vyžádala nemálo času a zdrojů, ale neměla sílu zaútočit na srdce barmské říše Pugam a vrátila se zpět. Barmské kroniky prý šrílanský útok ani nezmiňují, naopak sinhálské z něj propagandisticky vytvořily vítězné tažení. Parákramabáhu se ale nespokojil s tímto agresivním aktem a zasáhl i do dění v jižní Indii, kam poslal svého vojevůdce Lankápuru. Jeho hlava však skončila přibitá na bráně města Madurai. Parákramabáhu, jak vypráví staré kroniky, nechal postavit na tisíce kanálů a vodních rezervoárů, vodojemů, přehrad, průplavů. Parákramabáhu a jeho nástupce Niššankamalla vyčerpali zemi, která se nedokázala ubránit dalším nájezdům z Indie, ani sporům o nástupnictví. Během půlstoletí neustálých převratů a bojů se říše rozpadla.


Chrám Tivanka

Kriket, to je hra – bez přestávky na čaj

A všude kolem se sportuje. Ale žádný fotbal. V minulosti zde angličtí kolonizátoři naučili domorodce hrát kriket a ten jim již zůstal. Ke hře, kterou proslavil Patrick Ryan ve své knize Jak jsem vyhrál válku, nepotřebují domorodí kluci žádné drahé náčiní, a pro hřiště stačí jakýkoli prostor, aby hra mohla začít. Jo, kriket, to je hra… možná byl mladý šrílanský talent přistižen s nohou před…, jak vyprávěl poručík Goodbody řeckým komunistům. Kriket prý bývala v Anglii hra gentlemanů a vyšších vrstev, nevím, zda si šrílanští kluci dávají onu nezbytnou přestávku na odpolední čaj. Ano, čaj je zde na Šrí Lance nápojem číslo jedna. A jak jinak – samozřejmě díky Britům. To se seběhlo tak – podobně jako Holanďané pomohli domorodcům zbavit se Portugalců a poté zaujali jejich kolonizátorské místo, tak Britové pomohli Šrílančanům setřást holandské jho. Dopadlo to ale tak, že roku 1815 Britové poprvé ovládli celou zemi včetně v té době nejsilnějšího království Kandy izolovaného uprostřed ostrova a těžce přístupného. Britové pak začali stavět železnice a silnice a Kandyjské království již nebylo tak nedosažitelné. A všude se pěstoval kávovník. Jenže ten byl v 70. letech 19. století postižen ničivou epidemií a tak v následujících desetiletích Britové přeměnili plantáže na čajové. A čaji se na cejlonských kopcích dařilo a daří dodnes. Šrílanský národní nápoj, který zemi proslavil po celém světě, se tedy na ostrově pije jen něco přes sto let.


Polonnaruwa, Vatadage

Čaj se nepřímo stal zdrojem etnických rozbrojů. Když totiž Britové potřebovali dělníky na čajové plantáže, u Sinhálců se svými požadavky narazili. A tak dovezli na práce chudé tamilské obyvatelstvo z jižní Indie, příslušníky nejnižších kast ochotné pracovat za mizivé mzdy v bezprávném prostředí. Problém nastal v roce 1948, kdy se stal Cejlon nezávislou zemí. Tamilská přistěhovalecká vlna, která neměla žádná práva, tvořila desetinu obyvatel ostrova – na půl milionu osob přišlo v době rozmachu čajových plantáží. Striktní podmínky pro udělení občanství splňovali jen v malé části případů a mladý stát řešil etnické problémy hned po svém vzniku. Alespoň, že přechod k nezávislosti proběhl (na rozdíl od dělení Indie a masakrů s tím spojených) na Cejlonu bez krve, vlastně šlo o předání moci do rukou místní elity se silnými vazbami na západní, tedy britskou společnost.