Den 14 – Taškent

Chiva, Buchara, Samarkand, tři okouzlující města, každé jiné, každé zajímavé. Taškent poté… už tolik nebaví. Jistě, nějaká ta zajímavost se najde. Např. plov. Uzbecký plov má zřejmě zasloužený věhlas, ovšem plov patří do kuchyní i dalších zemí Střední Asie. Patří ke slavnostním jídlům a obvykle se připravuje ve větším než malém množství. Ovšem Besh Qozon Central Asian Pilaf Centre u Taškentské televizní věže, to je jiná, tam se plov (pilaf) připravuje v obřím množství.

Je to atrakce, jistě. Ale stojí za návštěvu. A ochutnání, protože plov v Uzbekistánu, to nelze nezkusit. Maso, rýže, cibule, mrkev atd., v různých podobách, mnohdy dost mastných, někdy dietnějších. Když od silnice projdete přes zahrádku do restaurace, po pravé straně je otevřená kuchyně. Vstup povolen, focení též, přestože ještě nejste zákazník a třeba ani nebudete, jen se chcete podívat. Zábavné dění. Místní plov připravují v obřích pecích, hned vedle je kasa, kde si lze vybrat dle chuti. O finance nejde, v tomto směru ochutnání plovu není náročné, ceny jídla se pohybují od 32 000 do 45 000, tedy do 90 Kč.


Centrum plovu


Pro vegetariány není uzbecká kuchyně ideálem

Den 13 – nejrychlejším vlakem do Taškentu

Jak již bylo řečeno, Afrasiyab je starověká lokalita a původní Samarkand zničený mongolskou armádou. Zároveň se tak jmenuje nejrychlejší vlak, který v Uzbekistánu jezdí. Dosahuje rychlosti až 230 km (alespoň během naší jízdy) a trasu Samarkand – Taškent urazí za něco málo přes dvě hodiny.

Především… velmi pohodlné. Spousta prostoru na nohy, a to nejsem nejmenší chlap. Problémem je obsazenost. Nechat nákup jízdenek na poslední chvíli znamená nikam nejet. Pár dní předem, alespoň. Lze to přes internet, ale platba se nějak zadrhla, kolečko stále točilo, přestože byla platba schválena, nakonec neproběhla. Ovšem nedaleko hotelu byla prodejna jízdenek, kde vše klapalo, jak má. Cena za osobu na 400 kilometrů dlouhou trať rychlovlakem 210 v českých. Raději nesrovnávat.

Před odjezdem poslední rozloučení se Samarkandem – Mauzoleum proroka Daniela neboli Khodja Doniyor, v němž jsou uloženy ostatky proroka Daniela. Komplex se nachází v severovýchodní části Samarkandu blízko archeologického naleziště Afrasiyab.


Rakev s ostatky proroka je dlouhá 18 metrů


Dovnitř k rakvi se nesmí, jsou otevřeny pouze jedny dveře

Podle legendy přivezl ostatky starozákonního proroka Daniela do Samarkandu dobyvatel Timur. Údajně byl prorok Daniel jedním ze společníků arabského islámského proroka Kusáma ibn Abbáse, který hrál klíčovou roli při zavádění islámu v Samarkandu a okolí. V křesťanství je prorok Daniel jedním z významných proroků a autorem knihy ve Starém zákoně. Je uctíván také v judaismu. Jeho hrob se původně nacházel ve starověké perské metropoli Súsy. Na konci 14. století nechal Timur převézt prorokovy ostatky do Samarkandu, aby zvýšil věhlas svého hlavního města. Podle legendy se karavana blížící se k Samarkandu zastavila na místě, kde dnes stojí hrobka. To je důvodem, proč se vládce Timur rozhodl pohřbít prorokovy ostatky právě na tomto místě.

K hrobce přijíždějí i lidé z Izraele. Vedle mauzolea je svatý pramen, kde si všichni nabírají vodu. Dovnitř k rakvi se nesmí, jsou otevřeny pouze jedny dveře, odkud se dá nahlédnout dovnitř a zanechat tam nějaký peníz.

Den 12 – Šachrizabz

Výlet autem do rodného města Timura (Tamerlán, Timur Lenk). Říká se mu různě, v Uzbekistánu obvykle Amir Timur, což znamená velký vojevůdce. Centru Šachrizabzu dominuje obří socha dávného vládce, který udělal Samarkand Samarkandem, právě tam koncentroval zisk ze svých mnoha vojenských tažení.

Do Šachrizabzu je to necelých sto kilometrů přes hory, silnice stoupá do nadmořské výšky přibližně 1500 metrů, poté opět klesá. Zábavná cesta. Nejen serpentiny v horách, jsou tam restaurace, všude nabízejí masa pečená v tandiru (tradiční pec), šašliky. Kolem silnic sem tam posedává někdo na židli, před sebou zvláštní bedýnku, to prodávají zmrzlinu, pečlivě ji váží dle přání zákazníka, kornout vyjde asi na 10 korun. Nechybí široká nabídka melounů, u silnice zastaví náklaďák a už je rovnají venku pod stříšku, nebo prodávají přímo z auta.

Projížděli jsme i skalnatou krajinou, kde se natáčel východoněmecký film Apači (1973), v hlavní roli, kdo jiný, Gojko Mitić, jehož fotky u silnice nechybějí. A jeden „Apač“ s oštěpem se objevil, focení necháváme místním.

Den 10, 11 – Samarkand

Registan, tam musí začít každá návštěva Samarkandu. Fajn místo, spousta lidí posedává na mramorových schodech nebo v parku na lavičkách, do prostoru mezi tři medresy už se platí vstupné (cizinec plus focení 80 000). Dá se říci, centrum tímúrovské dynastie, kterou založil Tamerlán. Náměstí rámují tři medresy s tradiční místní architekturou. Dokonce jsem se neplánovaně podíval z minaretu medresy Ulugbega.

Tento vnuk a nástupce Tamerlána byl významným vědcem, mj. nechal postavit na okraji Samarkandu observatoř a ze Samarkandu vytvořil významné vědecké a kulturní centrum středověkého světa. Byl po něm pojmenován i dravý dinosaurus z období pozdní křídy, jehož pozůstatky byly objeveny v Uzbekistánu (Ulughbegsaurus).

Jak je to s výstupem na minaret nevím, mne oslovil před medresou jeden pán, představil se jako profesor, jestli se chci nahoru za nějaký peníz podívat. Proč ne, odemkl dveře, pak další, a už jsem stoupal po uzoučkém schodišti. Nahoře není žádná terasa, prostě stojíte na posledním schodu a jste od pasu nad minaretem. Výhled dolů, do všech stran.


Registan


Mauzoleum Šah-i-Zinda


Afrasiyab, fresky

Zajímavou lokalitou je Afrasiyab, byla obývána asi od poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem až do mongolského vpádu roku 1220. V muzeu uchovávají fresky z poloviny 7. století nazývané Obrazy velvyslanců, jsou vzácným příkladem sogdijského umění. Byly objeveny v roce 1965. Celá oblast Afrasiyabu je rozlehlým archeologickým nalezištěm, v současnosti ovšem pouze zbytky hliněných valů zarostlých trávou. Afrasiyab je považován za nejstarší období Samarkandu.

Krásné je mauzoleum Šah-i-Zinda, údajně je zde pohřben Qutham ibn Abbas, bratranec proroka Mohameda. Právě on v průběhu arabské invaze v 7. století šířil v této oblasti nové náboženství – islám. Komplex Šáh-i-Zinda se postupně rozšiřoval po osm století, jsou zde pohřbeny např. sestry Tamerlána.

Další významnou památkou je mešita Bibi-Khanym, kdysi jedna z nejvelkolepějších mešit v islámském světě. Mistrovské dílo timúridského období. V polovině minulého století to byla působivá téměř zřícenina, v současnosti obnovená, přestože je patrné, že ještě mnoho práce zbývá. Uprostřed nádvoří obří kamenný stojan na korán.

Den 9 – večerní Samarkand

Další stovky kilometrů pronajatým autem, Kyzylkum, Nurata, Samarkand. Kdysi centrum starověké Sogdiany, někde odtud pocházela Roxana, která pobláznila Alexandra Velikého. Ale to jsou strašně dávné časy. Samarkand byl mnohokrát centrem dění, za Sásánovské říše, v časech arabského chalífátu, známý cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta ho popsal jako jedno z nejúžasnějších měst světa, smutně proslulý Timur (Tamerlán) z něj udělal hlavní město své říše. V posledních staletích jeho sláva slábla.

Centrem města je Registán, za 15 000 místních sumů dorážím taxíkem. Název údajně pochází z perštiny („písečné místo“), v současnosti je to úchvatné místo, kam přes den i večer přijíždějí hosté zblízka i zdaleka (můj případ), posedávají, užívají si atmosféru. V minulosti se zde dívali na popravy, tuto milou zábavu již neuvidíte.

Taxi je levné, za kratší trasy dávám řidiči deset tisíc, za více kilometrů patnáct (odebrat tisíce a násobit dvěma a jsme v českých korunách). Bohužel, mám často povinnost navigovat je podle mapy v mém telefonu, jako by neznali vlastní město. Takže „támhle doprava, poté rovně, tam zase doleva“. Anglicky nikdo neumí, domluva v ruštině, ale zdá se, že mnoho taxikářů snad nezvládne ani základy ruštiny, občas koukají na můj požadavek s dost vyvalenýma očima. Sehnat taxi je snadné, stačí si stoupnout na kraj silnice, za chvilku někdo pojede, zastavit může i řidič v neoznačeném voze, prostě si chce přivydělat.

Posedět se dá kdekoli, ochutnat místní kuchyni. Nejlepší je šašlik, samozřejmě druh masa je na výběr, cena za jednu jehlu se čtyřmi kusy masa a cibulí je přibližně 20 000 sumů. Pečivo k tomu nenosí. Původ pokrmu je z tatarských časů na Krymu, šašlik je dnes rozšířen nejen v Rusku, ale v mnoha postsovětských zemích včetně Uzbekistánu. Šašlik včera, šašlik dnes, proč ne.

Den 8 – poušť Kyzylkum

Z Buchary po snídani autem do Nuraty, asi 180 km ve třech hodinách. Poutní místo na okraji pouště Kyzylkum, pahorek se zbytky pevnosti je spojován se jménem Alexandr Veliký. Potok, který protéká (snad je tu někde pramen) pod mešitou a pahorkem má čistou vodu, místní ji považují za svatou a dokonce pijí. My zůstáváme u balené z marketů.

Setkáváme se s Ruslanem, se kterým máme domluvený výlet do pouště a na velbloudech. Řidič Mustafa nás ještě odveze do kempu, čeká nás spaní v jurtě, což je cizincům běžně nabízeno. Je to zatím náš „nejrychlejší“ šofér, pere to i přes stovku na úzké a hrbolaté pouštní silnici. Poté hodinová cesta na velbloudu k jezeru Ajdarkul, prohnala se přes nás písečná bouře, na fotkách místo modré oblohy vše zatemněné do oranžova.

Téměř všechna auta, která jezdí v Uzbekistánu, jsou chevrolety. Mají na ně fabriku, takže vyjdou mnohem levněji než jakékoli dovážené značky. Chevrolet, chevrolet, stokrát chevrolet a možná jedno jiné auto. Nebo někdo ze starší generace na venkově na povozu taženém oslíkem.


Poutní místo v Nuratě a pahorek spojovaný se jménem Alexandr Veliký


Proč si neužít pouštní bouři

Den 7 – Za Bucharou

Za Bucharou je nejvýznamnější poutní místo celé střední Asie, mauzoleum Bahauddína Nakšbandího, zakladatele jednoho ze súfijských řádů, který je rozšířen po celém regionu. Sem se sjíždějí lidé z řady zemí, mnoha národností. Vesnice Qasri Orifon je asi 12 kilometrů severovýchodně od centra Buchary.

Kousek od hotelu na nás zavolal jeden taxikář, nabídl za 10 dolarů cestu tam, hodinu čekání, cestu zpět, říkal, že to není drahé. Víme, že to lze absolvovat levněji a také méně pohodlněji, bereme. Během jízdy se rozpovídal, sloužil kdysi i v sovětské armádě ve válce v Afghánistánu, z čehož je patrný i jeho věk.

V komplexu je mešita a hrobka Bahauddína Nakšbandího. U ní se věřící modlí, přispějí svým obnosem do kasičky, na což nezapomínají. Klidné místo, plné věřících, lze zde v pokoji strávit mnohem delší dobu než jednu hodinu. Samozřejmostí je zahalující oblečení, což znamená kraťasy nechte doma, mnoho žen má šátek přes vlasy. Prostě slavnostnější a úctyhodné místo.


Mešita Bahauddína Nakšbandího


Vzadu za stromem hrobka Bahauddína Nakšbandího

Sedmý den v Uzbekistánu, to si již žádalo oholit tváře. Návštěva mistra lazebníka, či barber shopu, chcete-li. Horkou dečkou nahřáté tváře, oholení, nakonec nějaká ta vůně, promasírování hlavy. Pohodovka za 60 tisíc v místních sumech.

Den 6 – Buchara

Horký den v nejproslulejším městě regionu. Přes 40 stupňů ve stínu, na slunci nepočítaně. A slunce je téměř všude. Vodu naštěstí prodávají takřka na každém kroku, jen… ne vždy je cold. Kupovat větší láhev než půl litru, nedává smysl, za několik minut je voda teplá. Koupit, vypít, koupit další, vypít atd. Cena se pohybuje od dvou do čtyř tisíc, požadavek na pět už neakceptuji.

Uzbecká pohostinnost je prý proslulá. Zatím jsem z ní poněkud v rozpacích. Chci koupit vodu, často neumějí ani pozdravit, koukají, řeknou cenu, neodpoví na děkuji a adiós (ne, španělsky tu vážně nemluvím). Až na výjimky se ani moc neusmívají, sem tam někdo zareaguje (zvláště ze starších) na Praga, dokonce vzpomene na Dubčeka, škodovky (v Chivě jezdí trolejbusy). Ale při slovech „uzbecká pohostinnost je proslulá“, očekává člověk něco malého navíc k normálu. A to se nekoná. A nemyslím, že je to jazykovou bariérou, ostatně, přestože nehovořím rusky, pár vět hodit umím. O cizince, kterých přece jen není tolik, nikdo příliš zájem nejeví, pokud to není obchodník s koberci apod. Opakuji, nic navíc nevnímám. V Arménii jsme zažili např. to, že nám najatý řidič koupil třešně a meruňky na cestu, jen tak, zastavil, koupil u stánku a mlsejte za moje peníze. V Íránu mne zvali na čaj domů, pravda, před dvaceti lety. V Uzbekistánu se turismus teprve rozvíjí, Chiva je turistů téměř prosta, Buchara je již jiný svět, ovšem kdyby se nekonal festival, asi by bylo centrum města mnohem méně zaplněné.


Buchara


Mešita Bolo Haouz, Buchara


Celá Buchara se fotí u této sochy – Hodža Nasreddin

Procházka po hlavních památkách města. V tom zničujícím horku se to nedá najednou, po snídani na několik hodin, odpočinek a studená sprcha v hotelu, pak opět odpoledne po památkách a večer do restaurace.

Nejprve srdce města komplex Kalán s mešitou a minaretem, poté pevnost Ark, několik mešit, např. Bolo Haouz, Chor Minor, Mag´oki Attori. Vstup do místních mešit obvykle zdobí tradiční dřevěné sloupy.


Buchara, pevnost Ark


Restaurace u jezírka Lab-i-Hauz je večer plná

Den 5 – Buchara

Šest hodin jízdy, asi 450 kilometrů z Chivy do Buchary. Soukromý řidič, 60 dolarů jeho odměna. Překročení Amudarji, hodiny a hodiny polopouští, písečné duny porostlé keři. Ubytování, večerní procházka živým centrem starodávného města. Hodně živým, neboť se právě až do neděle koná třídenní festival Silk and Spices. Večer je celé centrum města plné lidí, trhů, všude hrají a tančí různé skupiny tradiční uzbecké kultury z řady regionů. Restaurace praskají ve švech, všichni se baví, děti, mladí, starší.

Buchara bývala střediskem vzdělanosti a kultury dávného islámského světa. Historické centrum je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, působil tu mj. Avicenna. Prošli jsme se kolem jezírka Lab-i-Hauz a dále k proslulému minaretu Kalán a pevnosti bývalých vládců města.

Minaret byl postaven v roce 1127 za vlády Muhammada Arslana Khana a v minulosti ho využívali nejen jako místo svolávání k modlitbám, ale i jako popraviště. Z této věže smrti byli zřejmě až do začátku minulého století odsouzenci svrháváni dolů. Fajn zábava pro lid, jak se říká v jedné starší české komedii.

Den 4 – Kyzyl Kala, Toprak Kala a Ayaz Kala

Výlet k rozvalinám starověkých pevností v poušti – Kyzyl Kala, Toprak Kala a Ayaz Kala. Za 45 amerických za auto a řidiče, v 10 čekal před hotelem, v 17 hodin nás vrátil tamtéž.

Pevnosti jsou v Karakalpakstánu, kam přejíždíme z Chivy. Karakalpakstán je autonomní oblast Uzbekistánu. Překročili (autem po mostě) jsme řeku Amudarju, jejíž delta mizí někde dále na západě ve vysychajícím Aralském jezeře. Nejprve Ayaz Kala, jsme už na hranici pouště, písečné duny jsou ještě porostlé keři, pod pevností kemp, kde je možné se ubytovat v jurtách, zažít noc v poušti (polopoušti) se spoustou hvězd. Výšlap do ruin pevnosti po písku, poté nahoru po skále, pevnost je na kopci, jak už to bývá. Počátky pevnosti sahají snad do 4. století př. n. l. Je dost rozlehlá, sem se muselo vejít mnoho vojska, seshora je široký výhled na okolní pláně, které strážila. Placeno paní z kempu 10 tisíc za osobu (20 Kč).


Ayaz Kala

Poté Toprak Kala, dalších 10 tisíc, před příjezdem je budka, paní si přišla pro peníze do auta. Na závěr Kyzyl Kala, kde žádné placení nebylo.

Cestou spousta příležitostí koupit v malých marketech studenou vodu, nemá smysl kupovat velké, protože v místním vedru je voda hned teplá. Rychle vypít a za chvíli koupit novou. Přímo u pevností žádné markety nejsou, pouze cestou.

Večer v restauraci v centru Chivy nedaleko nedokončeného minaretu Kalta Minor ochutnávka jedné z místních specialit – polévky šurpa. Vydatná, vlastně silný hovězí (ale vaří se i z jiných druhů masa) vývar. Paní příjemná usměvavá, ovšem jídelní lístek se nevede. U stolu přeříká, co má dobrého, cenami se nezdržuje, tak se jednou dvakrát zeptáme. A má čepované místní pivo Sarbast. Účet vypadá tak, že na kalkulačce ukáže pouze konečné číslo.

Zítra ráno do Buchary… taxíkem přes 400 kilometrů.

Den 3 – Chiva

Chiva, celodenní toulání uličkami města, které bývalo centrem říše Chórézm. Friday Mosque, Páteční mešita, kterou zdobí 212 dřevěných sloupů. Zdálo se, na první pohled, že je to již pouze turistická záležitost, ale část mešity je vyhrazena kobercům, a tedy i modlitbám. Poté minaret, schody (dost vysoké) jsme nepočítali, ovšem výhled na staré město a hradby, které ho obklopují, je výjimečný.

Do mešity nás paní nepustila… Prý centrální kasa a tam koupit lístek, má být někde outside. Tak jsme šli směrem outside, až za jednu z bran města. Hromadná vstupenka do všech placených zajímavostí města za 150 tisíc, plus 100 tisíc výstup na minaret Islam Khodja a 20 tisíc za výšlap po hradbách. Dohromady 270 tisíc, v přepočtu cca 540 Kč.


Páteční mešita a její sloupy


Pod hradbami… Budeme i na hradbách

Po hradbách se chodí v pohodě, cestička dostatečně široká, výhled na celé město, v němž jedna za druhou vyrůstají podobné terasy, jakou má hotel Arkanchi. Spousta rodinných guest-housů a hotýlků staví (či již postavila) na střeše terasu, z níž je parádní výhled na Chivu, její minarety, medresy atd.

Khiva je starodávné město, prý bylo založeno v 5. století př. n. l. Wikipedie udává, že v lidových pověstech sahá stavba města až do dob Noema, jehož syn vykopal studnu poblíž budoucího města a založil tak Chivu. To jsou ovšem pohádky. Skutečností je, že tudy prošla historie, střídali se dobyvatelé a civilizace, někdy do 5. století př. n. l. byla Chiva součástí Achajmenovské říše, vedla tudy Hedvábná stezka, která v dávných dobách spojovala východ a západ. Arabové ji dobyli v roce 712, bývala jedním z nejvýznamnějších měst tehdejší doby. Zpustošila ji mongolská armáda, Tamerlán (rodák z města Šachrizabz, kam zamíříme později) vytvořil mocnou říši, místní chanát byl v roce 1873 dobyt ruským generálem Konstantinem von Kaufman. Jméno zní německy, jeho rodina pocházela z Holštýnska, ovšem ve službách carských působila už snad sto let. Později se Chiva stala hlavním městem Chórezmské lidové sovětské republiky.

Nejen památkami je člověk živ, pokukujeme po životě kolem, mnohé ženy nosí deštník, v těchto podmínkách bychom spíše měli říkat slunečník, však je ve stínu 40 stupňů. Uzbekistán je většinově muslimská země, ženy i děvčata nejčastěji nosí šaty pod kolena a bez výstřihu. Ovšem barevné. Všude spousta stánků se suvenýry, jeden velbloud na placenou projížďku. Co se nedá ve starém městě… objevit nějaký market se sýry, zeleninou apod. Žádný kiosek se sladkým či slaným. To bychom museli do města za branami. Tady pouze restaurace.

Domlouváme zítřejší výlet k rozvalinám pevností v poušti Kyzyl Kala, Toprak Kala, Ayaz Kala za 45 amerických za auto a řidiče, čas je na nás, v pohodě nějakých sedm hodin výletu.

Den 1/2 – let, Chiva

Ve 14:30 z pražského letiště Václava Havla směr Istanbul, v ranních hodinách následujícího dne v Uzbekistánu. Čeká nás noční let přes celé Turecko, kdysi dávno jsem to jel autobusem z Istanbulu až do Teheránu. A pak dále na východ nad Kaspickým mořem (ne Aralským, to vyschlo).

Přestup v Istanbulu se neobešel bez komplikací, již první pohled na ceduli odletů ukazoval zpoždění o 2,5 hodiny. Naštěstí na navazující let z Taškentu do Chivy máme dvojnásobnou časovou rezervu. Chuť dát si pár piv na největším istanbulském letišti mě rychle přešla při zjištění ceny čepovaného Efesu – 11 až 12 v eurech. To by zřejmě byla nejdražší piva v mém životě. Nejen pivo, třetinka coly stojí 110 a jakýkoli sendvič kolem 250 tureckých lir, což je v přepočtu přibližně stejně jako v korunách. Co na letišti každý ocení jsou pohodlná lehátka, na nichž se hodiny čekání tráví rozhodně příjemněji než vsedě.

Z nočního letu se posunem stal let ranní, mezi Istanbulem a Taškentem dvouhodinový časový rozdíl, zpožděný přílet v 10 hodin. Letiště pro domácí lety je vzdálené několik kilometrů, taxi za 80 tisíc. Přepočet na české je odebrat tisíce a násobit dvěma, tedy 160 Kč. Komunikace s taxikářem Muradem v ruštině, či spíše v takové zvláštní paruštině, ale rozumíme si. Předtím ještě výměna peněz, za 400 dolarů 4 570 000 sumů. Nejpřehnanější kontrola peněz, jakou jsem kdy zažil, na letiště v Taškentu doporučujeme dorazit pouze s úplně novými bankovkami, takové stodolarovky jsem naštěstí měl.

Za 15 dolarů odvoz z letiště až do hotelu Arkanchi v srdci starého města Ičan Kala, parádně umístěný na malém náměstíčku. První kroky v Ičan Kala.

Večer procházka Chivou, okouzlující staré město, cizince potkáváme pouze sem tam, posezení u piva, jeden místní lahváč za 25 tisíc (50 Kč), po zaplacení se pan vrchní loučil rukou na prsou, což je místní pozdrav. Hotel Arkanchi přímo v centru starého města, terasa s neuvěřitelným výhledem, jen je na ní na slunci snad padesát.

Den 0 – plán

Na webových stránkách www.mzv.cz/cestujeme se dočteme informaci: Od 1. 2. 2019 mohou občané ČR cestovat do Uzbekistánu bez víz. Při pobytu v Uzbekistánu platí pro cizince povinnost registrace. Tuto registraci za Vás vyřídí automaticky a bezplatně hotel, v němž jste ubytováni. Při vstupu na území Uzbekistánu není vyžadován negativní výsledek testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 ani vyplnění zdravotního prohlášení. Karanténa není vyžadována stejně tak ani doklad o očkování proti onemocnění Covid-19 či potvrzení o prodělání onemocnění. Jednoduše řečeno, covid v Uzbekistánu skončil.

Asi nejjednodušší a cenově výhodný (pokud něco takového v současnosti existuje) je let Praha – Taškent s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu. Poté ihned z Taškentu letem Uzbekistan Airways do Chivy (letiště Urgenč) na opačné západní straně země.

Plán s otazníky na příští týdny – Chiva/Ičan Kala, Buchara, Samarkand, Šachrizabz, poušť Kyzylkum, Termez a Kampyrtepa u hranic s Afghánistánem at­d.