A ty pelmeně na uvítanou! Pravá slovanská pohostinnost. Jsme v Rusku, tedy s vodkou. Na trajich! Pelmeně, v českých očích snad nejtradičnější ruské jídlo, pocházejí ze Sibiře a od mongolských kmenů. V západním Rusku zdomácněly až koncem 19. století. Mám je spojeny s mletým masem, ale prý mohou být i s houbami či rybami, prostě co se doma najde. Na talíři se objevila další várka pelmení a ve sklenici další vodka. Ale žádná pijatika se nekonala, vyrovnat se Rusům v pití, taková ambice mě ani po dvou skleničkách vodky neobejmula.

Večer jsem poprvé vkročil do petrohradských ulic. První, co jsem zpozoroval, bylo množství mladých lidí s lahví piva v ruce. Jak ten obrázek vypadal? Jde parta přátel a každý popíjí lahváče, vedle tlačí maminka kočárek a v jedné ruce lahváč, na lavičce posedává dvojice studentek a svírají další lahváče a vida, úředník v obleku a lahváč. Časy se změnily, vysvětlili mi, před lety státní propaganda brojila proti vodce ničící ruský národ, a ten objevil pivo. Nuže, vítejte na palubě, slovanští braši. Rusové ale nepopíjejí po hospodách jako Češi. Cenový rozdíl mezi lahváčem z krámku a pivem točeným v restauraci je propastný, proto vidím tolik lidí oddávat se alkoholu na veřejnosti.


Leccos ze sovětských časů jakoby nezmizelo

Na ruském úřadě

Po hlubokém severském spánku jsem se probudil do pravého ruského dne. Bylo nutné se registrovat. Dnes má povinnost registrovat turistu z ČR ten, kdo jej ubytuje, alespoň to jsem se dočetl na stránkách MZV: „Povinnost zaregistrovat pobyt občana ČR má v tomto případě tzv. přijímající strana. Tou může být jen fyzická osoba s právem trvalého pobytu na území RF anebo právnická osoba, u které občan ČR fakticky bydlí anebo u které pracuje“. Jak to přesně bylo před 5 lety, kdy jsem Ruskem cestoval, již netuším, každopádně jsem se vydal registrovat sám, neboť jsem chtěl zbavit své hostitele obtěžující povinnosti. Šok přišel okamžitě při pohledu na frontu na úřadě. A to jsem si nebyl jist, že jsem na tom správném úřadě. Odešel jsem, tento socialistický realismus mi dávno vyprchal z krve a těžko mě donutit k jeho znovuprožívání. Druhý den jsem se vrátil, fronta ale nezmizela, buď to byla ta samá, nebo se k ránu vytvořila nová. Probojoval jsem se ale k vysvětlení, že musím na jiný úřad. Vida, hezké pokračování. Na onom jiném úřadu mě zastavily mříže ve vrátnici, dále otravného tvora ze zahraničí pustit nechtěli. Nakonec jsem se po půlhodině dohadování ocitl tváří v tvář (zázraky se dějí) jakési úřednici. Ta mi podala strohé vysvětlení, že tady razítko nedostanu a že musím tam a tam. Ono „tam“ ovšem bylo na ten první úřad. Blázinec? Nikoli. Ruský úřad. Když jsem u paní protestoval, prohlásila takij u nas parjadok, či něco podobného. Vyjádřil jsem v češtině svůj názor na jejich parjadok a přemýšlel nad dvěma nouzovými řešeními. Buď registraci pominout a odložit problémy na okamžik odletu, až se po ní bude někdo shánět (či nebude), nebo se ubytovat v hotelu, některé registrace hostů provádějí. Zvolil jsem druhou variantu, zaplatil za dvoulůžkový pokoj v hotelu, kde jsem se ani neubytoval a byl úředně registrován.


Noční Sankt Peterburg

Ve spárech kněze aneb Jsi přece muž!

Kdo by nevyhladověl po podobném tažení ruskými úřady. I vstoupil jsem do krámku s potravinami. Ještě vyčerpán bojem o registraci postával jsem před pultem a čekal na oslovení, jaké obvykle přichází v českých obchůdcích, prostě nějaké to „dobrý den, co si přejete…“. A nic. Slečna za pultem si leští nehty a u toho ještě dokáže číst. Za mnou se natočí chlapík, houkne něco o cigaretách, slečna mu je podá, převezme peníze a… já neexistuji, nepodívá se, neosloví, ona si – leští nehty a čte. Připadal jsem si jako idiot, neexistuji, neumím se registrovat, neumím nakupovat. Zatoužil jsem po duchovní podpoře, snad se jí dočkám v ruských kostelech. To jsem si dal. Vím, do kostelů a klášterů jen v dlouhých kalhotách, ale náhlá naléhavost duševního klidu je náhlá naléhavost duševního klidu. Zvláště, když mé kraťasy nebyly úplnými kraťasy, koukala z nich maximálně polovina lýtek. A když jsem do církevního svatostánku nahlédl a uviděl několik žen s odhalenými rameny a hlubokými výstřihy, byl jsem si jist, že se nemůže nic stát. Během minuty byl u mě kněz a dával jasně najevo, že takto ustrojen dovnitř nemohu. Namítl jsem, že je tu několik žen odhalených značně necudněji než má polovina lýtek, ale marná byla snaha uniknout ze spárů absurdnosti. Kněz zarytě tvrdil, že má lýtka by mohla rušit ostatní kněze z jejich hlubokého náboženského soustředění a navíc mám jít těm padlým ženám příkladem. Já jsem prý muž a jsem tedy schopen nápravy, ty padlé ženy, ta stvoření ďáblem omámená, již žádnou šanci nemají, tam nemá význam se angažovat.

Bičem za 200 rublů

Na další zkoumání petrohradského života jsem raději vyrazil ve společnosti pětileté dcery svých hostitelů. Podél Něvy. Tahle petrohradská řeka je dlouhá jen 74 km, ale má třetí největší průtok ze všech evropských řek. A ta její šíře…! Vše v Rusku je jakési bolšoje. A najednou na břehu vidím partu mladých a koně. Cena 100 rublů za projížďku s malou tímto směrem a 300 rublů delší trasa tamtím směrem. Netuším, zda jsem špatně rozuměl já či kůň, nebo oba dva, ale kůň – jak jsem měl brzy zjistit – vyrazil s malou na delší trasu za nižší cenu. Že by toto prošlo v Rusku, to by byl div. Neprošlo. Kůň byl sice velitelkou urychleně vrácen, ale již na delší trasu vkročil a požadavek 300 rublů za minutu jízdy byl na světě. Rezolutně jsem odmítl, otočil se a… za nezaplacených 200 rublů navíc dostal údernou ránu bičem přes hlavu a záda.


Hrob Dostojevského na hřbitově Tikhvin

Ruská realita mě zašlapávala do země. Chtěl jsem vylézt na nějaký strom a rozhlédnout se do dáli, zda neuvidím světýlko. Toulal jsem se bezcílně uličkami mezi kanály Moika a Fontanka, kolem Nového Holandska, kráčel kolem domu, v němž žil Dostojevskij, a pak zasvítilo ono světýlko. Cedule nesla název Shamrock bar. V překladu Neruský svět. Svět sice předražený, ale svět úsměvů a pohody. Však, když jsem nesměle otevřel dveře a – již nevím, kterou nohou napřed –vstoupil mezi stolky irského baru, servírka mi vychází vstříc a místo přehlížení a bití, mě zdraví a usmívá se. A na výčepu dokonce Budvar za „pouhých“ 140 korun, o plných 70 méně než Guinness.

„Než se pustím do líčení docela nedávných a tak prapodivných událostí, které se zběhly v našem dosud zcela nenápadném městě…“ – tak začíná svůj román Běsi Fjodor Michajlovič Dostojevskij, který v Sankt Peterburgu zemřel a je zde mezi mnoha dalšími velikány ruské kultury (Čajkovskij, Musorgskij, Rimskij-Korsakov) i pohřben na hřbitově Tikhvin vedle kláštera Alexandra Něvského. I já jsem poznal ony prapodivné běsy, které sužují Sankt Peterburg a ruský lid nejedno století, běsy, které jsou v městě Dostojevského jako doma.

ps
Nejenom Sankt Peterburg byl prapodivnými běsy trýzněn. Na malém nádraží nějaký ten kus severněji jsem si žádal jízdenku zpět. Fronta nebyla předlouhá, lidé se dali spočítat na prstech dvou rukou. Tíživou a napjatou atmosféru ale vytvářelo nařízení vypsané nad okénkem pokladny – přestávka od 12.20. Bylo 12.15 a příjezd vlaku směr Sankt Peterburg stanovily ruské dráhy na 12.30. Kdo přišel po 12.20, měl smůlu. Přece nezavřou, než prodají lístky, vrtalo mi hlavou, ale obeznámen s ruskými běsy, byl jsem rád, že jsem na řadě. Běsy ruské reality znaly bezesporu i dvě ženy kolem padesátky za mnou ve frontě. Jejich nervozita s blížícím se úderem 12.20 narůstala do takových rozměrů, že zapomněly, která z nich přišla dříve a má výhradní právo nakoupit ve 12.19 poslední jízdenku. Nuže, nezbývalo těm nešťastnicím než vyříkat si to ručně. Zaklaplo okénko, přestávka začala úderem stanovené minuty. Jaké bylo pokračování, nevím, dvě padesátnice šermující si rukama v obličejích kvůli místu ve frontě, bylo i na mě, navyklého již na nějaké ty ruské běsy, příliš, a opustil jsem bojiště. Přece jen, nejsem válečným zpravodajem.

Úryvek z knihy
Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Běsi (překlad Taťjana Hašková, Jaroslav Hulák)