Městská doprava je v Roma Pass, jinak stojí lístek na jednu cestu a snad 100 minut 1,5 €. Lístek jsem si raději koupil už na letišti, kdyby ho nebylo kde cestou koupit, a u katakomb se nezdálo, že by stála nějaká trafika, v nichž bývají v prodeji. Mimochodem, zlatá česká MHD, mnohdy ani netušíme, jak fungující městskou dopravu máme. V porovnání s Římem nebe a dudy. Stojíme u zastávky Katakomby sv. Kalixta, nějaký jízdní řád, to bychom žádali po italských úřadech příliš. Čekáme, uběhlo deset minut, čekáme, uběhlo dvacet minut, čekáme, uběhlo třicet minut, hele, konečně autobus. Jednoduše, v jízdních řádech a časech autobusů je v Římě, řekněme, jiná kultura. Navíc římské autobusy vypadají jak z 50. let minulého století, metro taktéž. Číslo 118 jede až ke Koloseu, tam se obrací a vrací se kolem Circa Massima a Caracallových lázní zpět směrem k Via Appia Antica.

Kalixtovy katakomby nepochybně stojí za návštěvu, vstupné je 8 €, v našem případě ale došlo ke sporu, protože pán u kasy neuznal ani slevu na Roma Pass, ani mou průkazku, na kterou chodím zdarma téměř po všech památkách v Itálii. Kratší diskuse, žádná sicílie (v tomto případě malé s je asi správně), jen taková lehčí římská forma, po níž chtěl ten statečný Ital v pokladně volat policii. V Římě jsou desítky komplexů katakomb. Staří Římané tradičně pohřbívali žehem, katakomby jsou až křesťanská pohřebiště. Právě katakomby sv. Kalixta jsou nejznámější především díky pozoruhodné kryptě papežů (Capella dei Papi), v níž jsou hrobky papežů z třetího až čtvrtého století. Později se katakomby přestaly využívat a mnohé ostatky papežů byly převezeny do kostelů v Římě. Časem byly katakomby zapomenuty a vlastně znovuobjeveny v polovině 19. století.


Via Appia Antica u katakomb sv. Kalixta


Mohyla Curiazi


Via Appia Antica – Sepolcri in laterizio

Úvodními odstavci o katakombách jsem ale přeskočil až na konec proslulé římské silnice, v 1. dílu vyprávění jsme dokráčeli k odbočce u Villa dei Quintili, kde stojí několik mohyl (Tumuli degli Orazi e Curiazi). Na vršku jedné z nich jsou ruiny jakési věžičky, kolem níž se pase stádo koz a ovcí. K mohylám se od starověku vztahuje jedna z nejznámějších římských legend o souboji bratrů Horatiů a Curiatiů a vždy se věřilo, že právě těchto šest bojovníků je v nich pochováno. Za touto legendou musíme dlouho zpět časem, až do panování třetího římského krále a nástupce Romula a Numy Pompilia – Tulla Hostilia (673–642 př. n. l.). O konfliktu Římanů s Albany podrobně píše ve svých Dějinách proslulý římský historik Livius. Tullus Hostilius využil k válce malicherného sporu o dobytek mezi rolníky a požadované náhrady. Ovšem nakonec obě strany hledaly způsob, jak spor rozhodnout, aniž by ve válečném konfliktu padl bezpočet mužů. A našly ho. Náhodou byli v obou vojscích, která se sešikovala k boji, bratři trojčata, a navíc si byli rovni věkem i předpokládanými silami. Byli to Horatiové a Curiatiové, ovšem ani Livius neudává s jistotou, kteří bratři patřili ke které straně, kloní se ale k tomu, že Horatiové byli Římané. Livius vypráví o jejich boji, v němž se mělo rozhodnout, který kmen bude vládnout druhému: „Když pak se utkali bojem zblízka a bylo už vidět nejenom pohyby těl a oboustranné mávání meči a štíty, ale i rány a krev, dva Římané jeden nad druhým klesli umírajíce, zatímco tři Albané byli jenom poraněni. Nad pádem obou Římanů hlasitě radostně vzkřiklo albanské vojsko, zato římské legie už opustila všechna naděje, ne však ještě starost, protože tu hleděli jako bez ducha na osud jediného, jehož tři Curiatové obklopili. Ten byl náhodou nezraněn, jim všem se však nijak nemohl rovnat, ale vůči každému zvlášť si zachoval nezdolnost. V tu chvíli, aby boj s nimi rozdělil, dá se na útěk, očekával, že ho budou pronásledovat tak, jak komu dovolí tělo zmožené poraněním. A už unikl značný kus cesty od místa, kde bylo bojováno. Tu se ohlédne a uvidí, jak ho stíhají ve velkých vzdálenostech od sebe a jeden je od něho nedaleko. Na toho se s velkou prudkostí obrátil.“ Zkrátím to – poslední římský bojovník zabil postupně všechny tři své zraněné soupeře, které dokázal lstí rozdělit. Legenda má ale ještě dramatickou dohru, sestra vítězného Horatia milovala jednoho ze zabitých bratrů z nepřátelského vojska a její vlastní bratr ji probodl po návratu domů, když místo nad skonem svých bratrů plakala nad smrtí své lásky. Přes velké zásluhy pro přežití Říma byl pohnán před soud, osvobodila ho především řeč jeho otce, která dojala všechny přítomné a která volala po tom, že obžalovaný je nejen hrdinou, ale i jeho posledním potomkem.

Via Appia Antica byla kdysi nazvána královnou cest – regina viarum. Cenzor Appius Claudius Caecus (caecus znamená slepý) ji založil v roce 312 př. n. l. a právě po něm nese jméno. Původně vedla do města Capua nedaleko Neapole v dnešní Kampánii, později byla prodloužena do přístavu Brundisium (Brindisi). V té době probíhala druhá tzv. Samnitská válka a silnice umožnila římským legionářům snadnější přesun na samnitské území. Snad už tehdy její autor přemýšlel i o invazi dále na jih dnešní Itálie, do oblasti osídlené řeckými kolonisty (Velké Řecko). Již zmíněný známý římský historik Livius ovšem stavbě „královny silnic“ nevěnuje příliš pozornosti: „… v paměti ještě blahodárnější je u potomků jméno Appius, že vystavěl pevnou silnici a zavedl do města vodovod. Ta díla dokončil sám jediný, protože jeho spolucensor se vzdal úřadu.“ Mimochodem, již šedesátiletý a slepý pronesl Appius před vyslancem épeirského krále Pyrrha slavnou řeč, že Řím nikdy nekapituluje, jejíž součástí bylo dodnes známé úsloví „každý svého štěstí strůjcem“ (Faber est suae quisque fortunae).


Via Appia Antica – Sepolcri dei Festoni e del Frontespizio


Via Appia Antica – Tomba dei figli di Sesto Pompeo


Jedna z restaurací na Via Appia Antica

Několik set metrů před křižovatkou s Via Erode Attico, která vede doprava, stojí ruiny dvou hrobek z 2. století – Sepolcri in laterizio, mezi nimi je vjezd do soukromého areálu, dovnitř jsme nenahlíželi. Jedna z hrobek má v průčelí mezi barevnými cihlami spoustu mramorových úlomků. I dále po silnici jsou cihlové památníky s krásnými vlysy, např. Sepolcri dei Festoni e del Frontespizio, hrobka Rabiriů s Usií, kněžkou bohyně Isis (Caius Rabirius Postumus Hermodorus a Lucia Rabiria Demaris). Tyto památníky restauroval Luigi Canina (1795–1856), známý italský archeolog a architekt, který na Via Appia Antica pracoval v roce 1848 (pracoval i na vykopávkách města Tusculum v Albanských kopcích – Colli Albani). Právě Luigi Canina a jeho zájem o starověkou římskou silnici započal cestu, která vedla mnohem později v roce 1988 k založení parku – Parco Regionale dell´Appia Antica. Teritorium parku je evidentní už z letmého pohledu do mapy, na níž se táhne jako zelený klín od jihovýchodu Říma až k jeho hradbám. Patří do něj i park akvaduktů, v němž jsou pozůstatky akvaduktů z časů antických i papežských, nejznámější je Aqua Claudia, jehož stavba byla dokončena za císaře Claudia v roce 52. I další náhrobky jsou dílem Luigiho Caniny – všechny originály mramorových vlysů jsou samozřejmě v římských muzeích – hrobka, v níž byli pohřbeni Tiberius Claudius Secondo, jeho žena a děti, i do tohoto cihlového náhrobku Canina zasadil úlomky mramoru včetně nápisu, který byl nalezen v okolí. Dále stojí Sepolcro di Ilaro Fusco, památník, na němž Sextus Pompeius Justus v nápisu praví o žalu otce, který pohřbil své dvě malé děti.

Asi kilometr před Capo di Bove stojí nenápadná obyčejná zídka, které se říká Tomba di Seneca, tedy Senecova hrobka. Někteří archeologové spojují útržky nápisů z mramorových úlomků nalezených v okolí a historické zdroje, podle nichž někde v těchto místech stávala vila proslulého stoického filozofa. Ovšem nikdo dosud nepotvrdil, že tento náhrobek skutečně patří vychovateli císaře Nera (na jehož příkaz musel spáchat sebevraždu).

Kolem Capo di Bove už je živo, potkáváme více cyklistů i aut. Právě u Capo di Bove si lze půjčit kola, pojedete-li tedy z opačné strany, z města, právě až téměř sem lze dojet autobusem a půjčit kolo. Hodina stojí 4 €, 24 hodin 15 €. Hned vedle půjčovny je i Appia Antica Caffe, snad první možnost občerstvení na cestě z letiště, ale nerozhlížel jsem se po restauracích či kavárnách nijak pozorně. Každopádně posezení na zahrádce bude příjemným odpočinkem, italská káva, něco menšího k zakousnutí, sendvič, těstoviny, salát. Mimochodem, Via Appia Antica byla i dějištěm cyklistického závodu Roma Maxima, který se naposledy jel v roce 2014 a vyhrál ho Alejandro Valverde (v minulosti se závod jmenoval Giro del Lazio a třikrát v něm triumfoval slavný Francesco Moser).


Jeden z kamenných domů na Via Appia Antica


Capo di Bove


Mausoleo di Cecillia Metella e Castrum Caetani

V Capo di Bove odhalil archeologický průzkum lázně se starými mozaikami, jejichž původ sahá až do druhého století. Lázně snad patřily k majetku řeckého řečníka a římského politika a konsula Héróda Attika, který byl učitelem císaře Marka Aurelia. V parku je malé muzeum, které přibližuje historii slavné římské silnice, vstup je volný, popisky i v angličtině. Ve středověku bylo Capo di Bove majetkem kardinála Francesca Caetaniho, který dal postavit o několik set metrů dále castrum u mauzolea Cecilie Metelly (Mausoleo di Cecillia Metella e Castrum Caetani).

Mauzoleum Cecilie Metelly bylo hrobkou bohaté římské dámy, pravděpodobně snachy Marca Licinia Crassa, jednoho z členů prvního triumvirátu. Válcovitou hrobku nechal postavit její manžel, který nosil stejné jméno jako jeho slavný otec a byl mj. římským kvestorem. Romantičtí umělci se v 19. století k hrobce na Via Appia Antica jen hrnuli, maloval ji mj. anglický krajinář William Turner, obraz uvidíte v Londýně ve sbírkách Tate Britain. Ještě před ním v 18. století kreslil hrobku i jeden z nejvýznamnějších evropských grafiků Giovanni Battista Piranesi. O putování po římské silnici se nadšeně rozepsal Charles Dickens ve svých Pictures from Italy. Hrobka Cecilie inspirovala i lorda Byrona v jeho Childe Haroldově pouti. Vstupné stojí 7 €, ale je společné i do Villa dei Quintili a Caracallových láz­ní.

Postupně nás tlačil čas a tak jsme vynechali procházku areálem císaře Maxentia (Complesso di Massenzio). Tento císař byl poražen Konstantinem (zakladatel Konstantinopole a baziliky Boží Moudrosti – Hagia Sofia) v bitvě u Milvijského mostu na severu Říma. Maxentius v bitvě s mnoha dalšími vojáky utonul v Tibeře, když prchal před jednotkami křesťanského vítěze. Křesťanské legendy vyprávějí, že Konstantin měl v předvečer bitvy vidění, v němž spatřil kříž a nápis, že pod tímto znamením zvítězí. Když se vítězný Konstantin stal císařem, vydal i tzv. Edikt milánský, kterým zaručoval svobodu vyznání ve své říši. V Maxentiově areálu jsou dnes jen ruiny hipodromu, který pojal až 10 tisíc diváků, a hrobky jeho syna – Tomba di Romolo. Vstup je volný.

Taková je Regina viarum. Silnice, která je součástí římské historie. Zapsala se do ní i po potlačení povstání otroků vedených Spartakem. Na 6 tisíc zajatých Spartakových bojovníků rozkázal Crassus podél silnice mezi Římem a Capuou ukřižovat. O tisíce let později na konci druhé světové války se blížily k Římu po Via Appia Antica americké tanky osvobozující Itálii. Curzio Malaparte, jednou squadrista, podruhé komunista, popisoval v jedné povídce entuziasmus amerických vojáků, i oni propadli římským ruinám a fotili se u mauzolea Cecilie Metelly, i oni s nadšením vítali kostel „Domine quo vadis“, kde se Petrovi, utíkajícímu před pronásledováním z Říma, zjevil Kristus.

Via Appia Antica – 1. díl