Valtice patří do Mikulovské vinařské podoblasti, která zahrnuje na tři desítky vinařských obcí. Podíváme-li se na mapu, je na první pohled zřejmé, proč můžeme Valtice označit za městečko vína. Vinice jsou vysázeny především směrem k rakouské hranici. Sluneční svit přes dva tisíce hodin ročně, průměrná roční teplota přibližně 9 stupňů Celsia, srážky 550 mm ročně, tyto podmínky dělají terroir Valticka v nejjižnějším cípu České republiky nenapodobitelným a specifickým. Vinařská obec Valtice má 587 ha vinic, např. viniční tratě Nad peklem, Terasy u Křížového sklepa, Pod Reistnou, Knížecí vyhlídka, U sv. Anny.

Valtický viniční řád z roku 1586 udává předpisy pro vzdělávání vinic, práci i sousedské vztahy. Samozřejmou povinností každého majitele bylo vinici řádně obdělat, na to dohlížel správce vinic tzv. perkmistr. Krádeže hroznů byly těžkým zločinem a trestaly se ztrátou hrdla. Už tehdy se dodržovala tradice vinobraní, které se slavilo veselím a tancem.

Zatímco pokoje valtického zámku se návštěvníkům otevřou až první dubnový den, již od února (kromě ledna celoročně) je v jeho sklepních prostorách otevřena každoročně obnovovaná expozice nejlepších sta vín ČR – Salón vín České republiky. V zámeckých sklepích tak má kdokoli možnost nejen ochutnat naše nejlepší vína, ale také získat o víně i vinařích základní informace. Volná degustace v délce 90 minut stojí 399 Kč, řízená degustace s kolekcí čtyř bílých a dvou červených odrůd pro objednané skupiny 160 Kč. Uložená vína je možné i zakoupit, jen je nutné v některých případech počítat s omezeným počtem láhví.


Valtický zámek


Valtická enfiláda

Ubytovacích kapacit je ve Valticích spousta. Doporučovat penzion, v němž jsme bydleli, tentokrát nebudu, neboť paní domácí na dotaz, kde nám doporučuje dát si víno, odvětila, že nejlevnější je támhle za rohem. Ach jo, ty nekončící moravské hloupé poznámky… Nakonec jsme v podvečer nezasedli ve valtickém podzemí, kde bylo chladněji, ale kousek vedle jsme si všimli hezké zahrádky s výhledem na kolonádu na Reistně. A bylo to na déle.

První známá písemná zmínka o dnešních Valticích pochází z roku 1193. Císař Jindřich VI. Štaufský (syn známého Fridricha I. Barbarossy) tehdy potvrdil v Řezně převod Valtic do majetku Wicharda von Seefeld. Už za Wichardova syna pravděpodobně stál ve Valticích románský hrad, kde se podle svědectví slavného minesengra Ulricha von Liechtenstein odehrávala oblíbená rytířská klání (v mladém věku panoš, jehož život ovlivnila neopětovaná láska jeho Paní, později se zúčastnil mnoha turnajů a putoval i mezi Valticemi a Benátkami v přestrojení za Venuši, postava nepochybně ve své době populární, když mu Katold z Valtic vyjel se čtyřiceti muži vstříc a pozval ho na své valtické panství). Valtice byly poté v majetku Kuenringů, Rauhensteinů, Pottendorfů, až je získali na konci 14. století Lichtenštejnové. Po ztrátě Mikulova se stal mnohokrát přestavovaný valtický zámek jejich sídlem a zůstal jím až do konfiskace po druhé světové válce.


Zámecká toaleta


Valtický zámek

Základní prohlídkový okruh valtického zámku trvá přibližně hodinu a provede vás více než dvaceti reprezentativními místnostmi někdejší rezidence lichtenštejnských knížat. Za zmínku stojí ojedinělá 80 metrů dlouhá enfiláda, což je optické propojení jednotlivých za sebou řazených místností, otevřené dveře tak tvoří efektní průhled z prvního pokoje až do posledního (delší enfiláda je v Evropě pouze ve vídeňském Schönbrunnu). Jednou ze zajímavostí prohlídky jsou staré koupelny z přelomu 19. a 20. století. Tragický byl osud zámku na konci 2. světové války, kdy byl zdevastován ruskými zajatci i vojáky Rudé armády, co nebylo zničeno, bylo rozkradeno, po válce byl dokonce na zámku zřízen ženský tábor nucených prací. Blízká hranice s kapitalistickým Rakouskem a železná opona byly další katastrofou pro zámek i region, postupná obnova zámku začala až v sedmdesátých letech minulého století. Fotografie, jak vypadaly pokoje zámku po odchodu sovětských vojsk, jsou vystaveny na chodbě zámku. Děs běs.


Kolonáda na Reistně


Vstup do valtického podzemí

Směrem k rakouským hranicím jsme se prošli po naučné stezce s nevšedním názvem Bosou nohou. V Rakousku a Německu jsou údajně oblíbené, alespoň se tak dočítám na webových stránkách Valtic. Nikoho chodit bosou nohou jsem po cestě nepotkal a nejsem si jistý, že bych svému dítěti dovolil sundat sandále a neustále kontrolovat, kde leží jaký střep či něco podobného. Na stezku vyrážíme od kolonády na Reistně a během několika desítek metrů vcházíme mezi vinohrady. Na stezce je několik atrakcí pro rodiny s dětmi, to není náš případ, jen se procházíme podél česko-rakouské hranice podél vinic. Po několika desítkách minut a výhledech dolů do rakouské vesnice Schrattenberg, jsme zpět u kolonády. I tady je možné koupit si víno, posedět v trávě a popíjet, užívat si slunce. Kolonáda je rodovým památníkem vzdáleným asi dva kilometry od zámku. Je skromnou kopií slavného glorietu vídeňského Schönbrunnu a jedním z vrcholů empírového triumfalismu v České republice. Podobně jako zámek je od začátku dubna přístupná, cena za vstup je 30 Kč. Kolonáda byla dokončena za knížete Jana I. z Liechtensteina, polní maršála a velitele rakouské kavalérie v bitvě u Slavkova, na paměť zesnulých bratrů a otce. Už v 19. století se stala oblíbeným cílem výletů. Stavba trvala dlouho, údajně kvůli problémům s financováním. Lichtenštejni bývají považováni za svého času nejbohatší rod v českých zemích, nicméně se se známým architektem Josefem Hardtmuthem dohadovali o výplatě. Hardmuth (zakladatel firmy Koh-i-noor Hardtmuth) byl drahý, právě on navrhl minaret v Lednici a Dianin chrám nedaleko Valtic. Kolonáda stojí v nadmořské výšce 291 metrů a je nejvyšším bodem Lednicko-valtického areálu. Z ochozu je za jasného počasí okouzlující výhled nejen na Valtice, ale i na Pálavu, Mikulov se Svatým kopečkem, lednický minaret i Malé Karpaty. Tedy kulturní krajinu, která byla už v roce 1996 zapsána na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Podle nedávných průzkumů jsou hluboko pod Valticemi tři patra starých sklepů. Současné sklepy v hloubce do devíti metrů jsou staré až 300 let, románské sklepy pod nimi sahají do hloubky až 16 metrů a pocházejí až z doby založení Minoritského kláštera a Valtic, tedy z 13. a 12. století. Údajně je ještě níže další patro sklepů v hloubce až 22 metrů, o jejichž původu archeologové pouze neoficiálně spekulují, kdo ví, zda bychom se nedostali až k římským časům. Každopádně, labyrint vinných sklepů je přístupný turistům, valtické podzemí lze doporučit.

Ať se rozhlédnete kamkoli, ať ve Valticích půjdete kamkoli, před vínem neutečete.