V Tehuantepecu si na měsíc zajistíme levný pokoj v nenápadném hotýlku (z něhož se později vyklube hotel hodinový) v postranní ulici a vydáme se malovat na mercado central (hlavní trh), kde se nachází největší koncentrace obrovských ženštin.
Barevná, vibrující venkovní část mercada je usazena přímo podél slavné železniční trati. Při naší poslední návštěvě, když vlak ještě projížděl přímo skrze tržnici, musely prodejní stánky a slunečníky vždy dvakrát za den uvolnit cestu. Železnice však přestala před několika lety fungovat, koleje pohřbily nánosy štěrku a nikdo se už nemusí nikam stěhovat.
Simon se uvelebuje na schodech, odkud dobře vidí na barevné slunečníky. Já si sedám více dolů, přímo mezi stánky, z nichž trhovkyně kraby, nasolené krevety, sušené ryby i živé slepice.

Nikdo si mě moc nevšímá, dokud jedna ze zákaznic neupozorní prodavačku slepic na to, že se stala mým modelem.
„Za to zaplatíš, co když teď někdo šlohne moje slepice?“ křikne na mě prodavačka a hrozivě se sápe po mém skicáku.
„Podívej, tady máš moje slepice!“ ukazuje na obrázek žertovně, ale se smrtelně vážným výrazem.
Prodavačka slepic, velmi objemná Tehuána ve fialovo-modré blůze a široké sukni, vypadá, jako by ji někdo vystřihl přímo z historicko-etnologické knížky. Ostatně jako většina přítomných žen.
„Zítra přijdu lépe oblečená a s náušnicemi, pak mě můžeš malovat,“ rozhodne prodavačka rázně a usadí svůj obrovský trup zpět na malou stoličku jako kvočna na hnízdo.
„Namaluj moji sestru, prodává krevety, dokážeš to?“ vyzývá mě hlasitě jiná žena.
Po chvíli ukazuju prodavačce krevet její trapně pravdivý portrét, na němž se mi podařilo zachytit i její arogantní úšklebek.
„Gringa se teprve učí malovat, neumí to moc dobře,“ oznamuje ostatním ženám znechuceně prodavačka krevet a drží obrázek tak, aby na něj všechny viděly.
Následuje dramatická pauza.
„Tohle bude můj pas do USA!“ deklaruje konečně hlasitě.
„Oni (tím myslí nás) sem přijíždějí, protože jsme jiní, zajímá je naše kultura,“ vysvětluje ostatním. „Ale co my, můžeme vidět jejich kulturu v USA? Můžeme? NE!“
Prodavačka přednese svou rétorickou otázku tím nejautoritativ­nějším hlasem, jaký jsem dosud slyšela. Pozornost ostatních jí očividně dělá dobře. Připomíná mi vůdce rebelů mobilizujícího dav desperátů. Nezmůžu se ani na slovo.
Simon mi poskytne morální podporu a vysvětlí ženám, že nejsme z USA, ale z Evropy.
„Ooohhh,“ vydá ze sebe prodavačka teatrálně, s opovržením odhodí můj skicák a vrátí se ke svému stánku s krevetami. Odteď nás naprosto ignoruje.
Simon začne načrtávat jinou, méně hrozivou trhovkyni a brzy si opět získává pozornost davu, tentokráte ale mnohem pochvalnější.

„El señor sabe mejor (pán to umí lépe),“ komentuje skicu hlasitě prodavačka slepic. „Kdyby mě předtím maloval on, určitě by to dopadlo stokrát líp než u ní,“ sjede mě opovržlivým pohledem, zatímco ostatní ženy horlivě přitakávají. „Můžeš mě zítra přijít namalovat ty?“ obrací se prodavačka se sladkým úsměvem na Simona.
To už je na mě příliš. Uraženě si balím barvy a rychle se loučím. Matriarchální trh naprosto zklamal moje vzletné představy o soudržnosti ženského pohlaví. Jak to, že zdejší ženské tak otevřeně stranily chlapovi?
„Možná, že v cizinkách vidí konkurenci,“ nadhazuje mi Simon, když mě po pár minutách dohání, „a shazují je podobným způsobem, jakým se mezi sebou shazují naši chlapi v hospodě.“
„Aha, takže je to jakýsi boj o pozici v jejich ženské tlupě… “ skočím mu rychle do řeči. „… který jsi projela na celé čáře,“ souhlasí spokojeně můj přítel, kterému jsem tím nechtíc potvrdila jeho teorii: dejte ženským příležitost, a budou se chovat úplně stejně jako chlapi! Možná i hůř.

(Úryvek z ilustrovaného cestopisu Kde ženy vládnou)

Více o Tehuánách a dalších „ženských kmenech“ se dočtete v mojí knize Kde ženy vládnou. Informace naleznete na: www.kdezenyvladnou.cz.